[28] Kybernýři - Špatné zprávy

„Panebože,“ vykřikla Monika a málem se zhroutila na podlahu buňky.
„Co se stalo, máme kontakt,“ zeptala se Jana, která s ní držela hlídku, zatímco Martin s Honzou regenerovali.
„Oni...to snad ne...jak mohli,“ pozorovala Monika vyděšeně jeden z panelů.
Jana si prohlídla informace, které na něm stály.
„Takže Honza měl pravdu,“ dodala.
„Jak to, že měl pravdu?“ hleděla na ní Monika vyděšenýma očima.
„Tušil, že něco podobnýho udělají.“
„Ale proč? Vždyť Milan. Určitě udělá něco... něco šílenýho,“ hořekovala Monika.
Jana objala Moniku v náručí a tišila jí jako malé děcko.
„Vždyť bylo od začátku jasný, že tahle akce se do čtrnácti dnů nemůže stihnout,“ řekla Jana, když se Monika trochu utišila.
„Ale to nás museli zrovna unášet?“
„A co měli dělat, rovnou nás zabít. Hlavně se uklidni, jinak tě odpojí.“
„Co se stalo?“ zjišťoval pan Maxwell, který se právě tou dobou vřítil do řídícího.
„Zjistila, že jsme spustili krytí,“ vysvětloval Lipowski.
„Slečno Nováková, stav?“ obrátil se pan Maxwell dispečerku, která měla na starosti Moniku.
„Zvýšený puls i tlak. Reakce na emocionální šok,“ odpověděla dívka.
„Sakra, to jste jí nemohli víc hlídat,“ rozčiloval se pan Maxwell.
„To jsme měli vypnout všechny zpravodajské kanály,“ bránil se Patrik od svého terminálu před obrazovkami.
„Stačilo ten, na který se dívala. Jakoby jste neviděli, to co ona,“ pokračoval pan Maxwell.
„Chcete si s ní promluvit,“ zeptal se Matěj.
„Uvidíme, jak se s tím popere, pokud by to nezvládla, nemá tady, co dělat. Dejte mi vědět, až se uklidní.“ Pan Maxwell odešel. Kdyby dveře nebyly samootvírací, nejspíš by s nimi pořádně práskl. Takhle jen vztekle odkráčel.
„No tak, Milan je velkej chlap. Ten se o sebe umí postarat,“ uklidňovala dál Jana.
Monika se nadechla a konečně se uklidnila. Jestli se o sebe někdo umí postarat, tak to byl právě Milan.
„Vzbuď je, máme kontakt,“ zavelela Jana, když jedna z obrazovek rozblikala.
Monika lehce kopla do dvou koulí a v mžiku se z nich rozbalili Martin s Honzou.
„Tak koho tam máme,“ zeptal se Martin.
„Křižáci svatého Jana za samostatnost Súdánu! Přihlásili se k únosu!“
„A na co čekáte, až zahřmí,“ zvýšil mírně hlas Martin.
„Spouštím kotvu, snad to stihnem, než se odpojí,“ hlásil Honza a z jednoho z ústí vyrazil proud světa, které postupovalo k dalším buňkám.
„Mám otisk. Jde to přes satelit. Budeme mít problém,“ přidala se Jana od terminálu.
„To se dalo čekat,“ pronesla Monika.
„Co se děje?“
„Střídají adresy jak Martin holky.“
„S tím jsme snad počítali, ne?“ nereagoval na narážku Martin. „Matesi, sleduješ nás. Zkus to dekódovat.“
Před Martinem se objevil panel, ze kterého na něj vzhlížel Matěj. „Oki, spouštím dekodér.“ Opět zmizel.
„Ukotveno, jdu tam,“ křičel Honza a připojil se na kotevní lano, které viselo z osvětleného ústí. Zmizel v něm a spoji projel záblesk.
„Super, jdeme za ním. Matesi, sleduj stopu,“ křikl Martin.
„Sleduju.“
Nechali všechny panely tak jak byly a vyrazili za Honzou.
Jak elektrické impulsy procházeli sítí. Spoje ve virtuální simulaci blikali a oni po kotevním laně sledovali stopu k teroristům. Najednou se jedna z cév před nimi rozpadala a oni zůstali viset na cestě v jedné z buněk. Ze stěny stále viselo lano. Po Honzovi ani stopy.
„Do prdele, co se stalo,“ nadával Martin.
„Museli přerušit spojení,“ ozval se Matěj.
„A Honza,“ ptala se Jana.
„TTL má na nule.“
„Tak mu pošlete naší adresu, ať sem honem přivalí, musíme pokračovat,“ velel Martin
„To nejde.“
„Jak to, že to nejde. On se probral nebo co? Za jak dlouho ho připojíte.“
„Neprobral se,“ řekl Matěj z obrazovky. Se zlomeným hlasem dodal: „Ztratil se nám.“
„Jak se vám, do prdele, mohl ztratit. Vždyť se při výpadku měl objevit v Úkrytu, ne?“
„Muselo se něco stát.“
Skoro přes půlku buňka se objevila hlava Lipowského.
„Zdravotní funkce pana Preisse jsou stabilizované. Pokračujte neprodleně v misi.“
„Ale pane, právě jsme přišli o člena týmu.“
„Budete se muset obejít bez něj. Jeho fyzické tělo je prozatím v pořádku. Lékaři se o něj dobře postarají.“
„Ale... Ale... Ano, pane. Pokračujeme v misi.“
Obří hlava zmizela.
„Tak kam teď,“ zeptala se Monika.
„Matesi, přestěhuj nás,“ poručil Martin.
Buňka se změnila tak, že teď vypadala jako Úkryt, který před chvílí opustili. Čekala je hodně práce a jemné mrazení v zátylku jim říkalo, že tentokrát to bude hodně osobní.

[27] Kybernýři - Fantazie

Jak Milan předpokládal, představil se jako Chuck. To, že mu mohlo být tak sotva třicet, mohlo znamenat jen jediné. Holiči ve střední Africe jsou asi pekelně drazí.
Chuck nasedl do staré Pragovky, první z obnovené výroby z roku 2015. Rozhodně nejezdila špatně, ale kdysi nouzovým elektromotorem přeci jenom občas zajiskřilo. Co bylo hlavní, že dodávka jela. Co bylo ještě důležitější, že Milana odvezla do baru Fantazie.
Do baru vstoupil s Chuckem zadním vchodem. Chuck v klidu vykládal zboží, pár beden piva, a Milan se pustil na výzvědy.
Fantazie zrovna nepřestavovala vrchol luxusu, ale rozhodně to nebyl žádný zakouřený pajzl. Ve dvě hodiny odpoledne zel prázdnotou. Na jednom z pódií si nacvičovala striptérka. Své číslo však nedotáhla do konce. Ani kuře zadarmo nehrabe. Ebenový kráska se usmála na svého jediného diváka, muže za barem, který právě leštil sklenice. Všechny nápisy uvnitř nechal majitel napsat anglicky, takže Milan zkusil právě tento jazyk, i když celému městu vládla spíš francouzština.
„Dobrej,“ pozdravil a ani mu nedělalo problém, že nemluví mateřštinou. Přeci jenom pozdravit umí každý blbec.
„Bravo, Val,“ povzbudil barman striptérku, „Tak co to bude?“ zeptal se.
„Mám takovej malej problém a myslím, že bys mi mohl pomoc,“ začal Milan zvolna.
„Jestli je problémem žízeň, tak jsem ten pravej, koho hledáte. Jinak nemůžu sloužit.“
„Žízeň mám taky, ale není to ještě to pravý vořechový. Trápí mě něco jinýho.“
„Jak jsem řekl, nemůžu sloužit.“
„Hledám nějaký lidi. Teda nějaký určitý lidi.“
„Jak vidíš, nikdo tady není, takže to bude asi velkej problém.“
Milan se našponoval na barové stoličce a sáhl do zadní kapsy a vytáhl fotografii vystříhlou z novin. Když ji držel v ruce, uvědomoval si, jak barbarsky se zde v Africe chovají, že stále používají na noviny papír místo orgáčů. Výpomoc z EBIS zde musela být vážně humanitárního charakteru.
Barman sebou ani netrhl, když se Milan pohnul. Nezajímalo ho ani příliš, že má za pasem schovanou Petru, asi žádná změna oproti běžným zákazníků. Zběžně se podíval na fotku a usmál se.
„Poznáváš je,“ ptal se Milan.
„Samo sebou.“
„Takže tady byly?“
„Nevím, já jsem zpátky z dovolený, ale viděl jsem je ráno v televizi. Na žurnálu snad nic jinýho nedáváj.“
„Na žurnálu?“
„Journal of Africa, taková africká CNN. Běží to tam od rána do večera. Aspoň někdo z toho má prospěch,“ pozdvihl koutky barman, „ti dva, co s nima máte společnýho.“
„Dejme tomu, že mi můžou pomoc při jedný záležitosti.“
„Záležitosti?“
Milan pokrčil ramena.
„Rodina?“
„Řekněme, že manželka.“
„Vždyť to jsou dva chlapi.“
„Hmm, a jeden z nich je milenec mý ženy.“
Barma se ustal v leštění skleničky, kterou měl právě v ruce, a podíval se nejdříve Milanovi do očí, pak na košili v místech, kde se rýsovala Petra. „Jestli ho...“
Milan zkoumal, na co tak upřeně hledí. „Né, nechci ho zabít.“
„Je snad jinej důvod hledat milence svý ženy.“
„Možná vám můžu připadat divnej, ale chci jí ho dovést zpátky. Živýho.“
Barman kroutil hlavou. „Máš pravdu, seš divnej. Proboha proč?“
„Protože jsem vážně divnej. Protože jí furt miluju a udělal bych, co jí na očích vidím.“
„I vysvobodil chlapa, kterej jí pí...“
Milan rychle sklouzl ke zbrani, barman rychle pochopil, že by nejspíš neměl mluvit tímhle tónem o ženě, kterou bláznivě miluje cvok s bouchačkou za pasem.
„...kterej s ní spí.“
Ruka se vrátila zpátky na pult.
„Jo, tak moc jí miluju. Sem blázen, ale s tím nic nenadělám.“
„Neřekl bych blázen, možná zvláštní, ale v dobrým smyslu slova.“„Fajn, to jsem rád, ale nejsem tady sbírat lichotky. No, nevíš aspoň o někom, kdo tady tou dobou byl?“
„Myslím, že támhle Valerie tady byla. Hej Val, můžeš sem na moment?“
Kráska si přehodila přes polonahé tělo růžový šál a seskočila z pódia jak laňka.
„Víš, že soukromý představení nedávám, tak vo co jde?“
„Pamatuješ si tyhle dva chlápky.“
„To si piš, že jo. Divná cháska. A na víc pěkně trapný, nejdřív mi chtěli za kalhotky hodit drobný a hádali si mezi sebou, kolik centů stačí na to, aby mi pod tou tíhou spadly. Fakt pošuci.“
„A nevíte, jestli odcházeli sami, nebo je někdo doprovázel?“
„Proč? Co jste vůbec zač, ňákej policajt?“
„Klid Val, pán s potřebuje jenom něco s jedním z těch chlápků vyřídit osobně.“
„No, nevím. Já jsem odešla, když mi skončilo číslo, takže nemůžu sloužit.“
„A aspoň nějakej náznak, nebo aspoň něco, čeho bych se mohl chytit.“
„No, když se tak ptáte, něco mě pobavilo. Když jsem odcházela, měli už dost přihnuto. Hádali se, kdo půjde dřív před kameru. Šli asi někam točit.“
„A tohle jste řekla i policajtům?“
„Né, proč.“
„Chápej, chtěl bych je mít chvíli pro sebe.“
„Jasan. Klídek, mlčím jako hrob. Teda jestli by mi tady Pierre mohl nalít oblíbený koňáček. Víte, on je to fajn chlap, ale občas až moc suchar a moc rovnej.“
„Myslím, že by mohl. Co myslíš, Pierre, myslím, že ta flaška koňaku by mohla trochu vyschnout.“
„Vypadá, že je dneska opravdový sucho. Tady máš, Val, a přestaň mě pomlouvat.“
„Já tě nepomlouvám, já tě chválím. Seš super chlap, až moc super. Víte vzpomněla jsem si na to až dneska ráno, když jsem je viděla v televizi. Takhle si ten výstup před kamerami nepředstavovali.“
„To asi vážně, ne. Netušíte, kam by mohli jít natáčet.“
„No to je jednoduchý,“ vložil se Pierre, „víš, sjednocení se médií moc nedotklo, takže každej z původních států má svou vlastní televizi. Možná, že v tom spočívá taky ten problém pomalýho sjednocování. Jediný, co tady ve městě máme je věžák Žurnálu, takže jedině zkus štěstí tam.“
„To je taková ta velká skleněná obluda?“
„Přesně ta.“
Milan se sesunul na barové stoličce. Vytáhl z peněženky bankovku, která by postačila na zaplacení pěti podobných drinků, co si objednala Valerie, a položil jí na pult.
„Abyste nebyly škodný. Dejte si jednu rundu na mě. Nalej tady krásce ještě jednu. Zatím, mějte se, možná se ještě ukážu.“
„Hosti jako ty jsou tady vždy vítáni,“ vzkazoval Pierre odcházejícímu Milanovi.
„Čau, brouku! Za tohle máš u mě jedno číslo zdarma, až se zase ukážeš,“ zavolala za Milanem Valerie a poslala mu vzdušný polibek, který Milan jakoby zachytil levou rukou a usmál se.
Vyšel před bar hlavním vchodem. Po levé ruce viděl na konci ulice uhánět spoustu aut. Vyrazil tím směrem. Na hlavní třídě si chytil taxi a nechal se zavést zpátky k Samovi.

[26] Kybernýři - Dárky

Obyčejný prstýnek se srdíčky a růžičkami. Pouťová cetka. Monika si s ním otáčela ve virtuálním světle. Pohrávala si s ním a nasunula na holý prsteníček.
Ostatní také rozbalovali své balíčky, které jim do Úkrytu, kde se opět ocitli, poslali Pat a Mat jako malou kompenzaci za vtípek na začátku minulé akce. Martin v krabičce zabalené v honosném papíře našel svůj oblíbený nožík, který v reálném světě používal úplně ke všemu. Jednou s nim okrajoval jablko, podruhé vyřezával figurky z gumových nožiček stolů a jindy obnažoval síťové kabely.
Jana poprosila Honzu, aby jí zapnul náhrdelník s malým přívěškem, který ukrýval hologram malinké holčičky, která se usmívala a tiskla k sobě plyšového medvídka. Honza sám pak objevil ve škatulce ježka v kleci, hlavolam, který mu daroval dědeček k osmým narozeninám. Nikdy se mu zatím nepodařilo ostnatou kouli dostat ven.
Překvapení se Patrikovi s Matějem povedlo. Všichni čtyři si teď připadali o něco méně uměle, takže se ani nezlobili, když se dověděli, jak virtuální odlitky vyrobili. Ve chvilce volna se vloupali do jejich kójí, vypůjčili si originály a naskenovali je trojrozměrným skenerem. Prý do každého schovali prográmek pro pobavení.
„Jenom doufám, že si nebudete hrát při práci,“ usmál se Patrik, než jeho obličej vystřídal zakřivený, ale milý škleb pana Maxwella.
„Vítám vás, dámy a pánové,“ promluvil slavnostně, „tak dlouho očekávaný okamžik je zde. Konečně vyrážíte do opravdu tvrdé akce,“ odmlčel se, „štěstí nám přeje, právě jsme obdrželi informaci, že dva britští novináři byli včera uneseni, takže každou chvílí by se mělo objevit přiznání na některé ze stránek teroristů. Žhavější stopu jsme si nemohli přát. Proto sledujete všechny obvyklé místa výskytu a vyčkávejte, dokud se některé z nich nezaktivuje. Následně je vaše práce jasná, musíte se snažit je vystopovat co možná nejblíže. Vše jasné?“
„Ano, pane,“ odpověděl Martin.
„Takže hodně štěstí, dámy a pánové. Nezapoměňte, zkouška již skončila, takže se můžete obrátit na kdykoli o pomoc. Budeme vám krýt záda. Tak zatím nazhle.“
Panel s obličejem pana Maxwella zmizel. Místo nich si otevřeli všechny známé stránky teroristů působících ve střední Africe.
Milana už ve střední Africe byl. Ze všeho vzpomínání usnul. Probudil ho neznámý mladík. Kdyby nebyl Milan z práce detektiva zvyklý na podivnější zjevy, nejspíš by se k smrti vylekal. Muž měl špinavé blonďaté vlasy spletené do malých copánků, takže vypadal jako Medúza, která nechala vlasy poblíž ohýnku a milé hady ve svých kadeřích upekla. Fousy mohli hostit několik rojů včel a Rumcajs i Krakonoš by mu je jistě tiše záviděli.

[25] Kybernýři - Ve stínu ořešáku

„Díky moc,“ zaševelila Monika a málem by vlepila stařečkovi pusu na tvář, kdyby se nebála, že na ní bude stařenka žárlit.
„Za málo, děvenko,“ odpověděl jí stařík a vrátil jí fotoaparát, „vzpomínáš, bábi, když jsme byli takhle mladí.“
„Nó, jo, říkal si mi, že mě budeš na rukou nosit a pak houby,“ odpověděla mu stařenka a přivinula se k jeho vrasčité tváři.
„Tak to abych to napravil teď,“ sehnul se stařík, chytil stařenku pod koleny a na lopatkách a naznačil, že jí zvedne.
„Di ty, dědku, chceš si strhat hřbet,“ bránila se stařenka, „kdo kolem tebe bude pak lítat, až budeš zase hekat.“
Milan se připlížil zezadu k Monice a chytil jí do náruče přesně tak, jak chtěl stařík lapit svojí ženu.
„Tak a málem bylo po fotkách,“ chytala Monika foťák.
„To by byla škoda,“ nesl jí na zábradlí mostku, „co kdyby spadl třeba do příkopu.“
„Neblázni, vždyť spadnu.“
Milan posadil Moniku na okraj, takže jí nohy visely dolů. Davy turistů se kochaly krásou památek a on se kochal krásou její. Chytil jí kolem ramen, aby mu nespadla dolů, do Jeleního příkopu. Dívali se na skvostnou zeleň. Líc na líci. Políbil jí. Přehodila nejdříve jednu nohu a pak i druhou na bezpečnou stranu zábradlí, zavěsila se mu kolem krku a polibek mu vášnivě oplácela.
A turisté dál chodili kolem nich, nevšímali si jich, nepohoršovali se. Rozjímali nad tím, jestli není příliš slunečno, nebo jestli nezačíná foukat příliš silný vítr. V hlavě jim vrtalo, jestli vstupenka do svatého Víta nebyla předražená, nebo jak to, že Zlatá ulička je dlážděná kočičími hlavami a ne zlatými cihlami. Stěžovali si v duchu na všechny potíže své i celého světa a přitom se měli docela dobře, protože se procházeli po staletých cestách, které přežily již mnohem větší trápení, než si dokázal někdo z nich představit.
Když se od sebe konečně odtrhli, připadalo jim, že musela napadnout hromada sněhu a zase roztát, stromy rozkvetly a zase odkvetly a plodily ovoce. Chytil Moniku kolem pasu a přitáhl si jí k tělu. Kráčeli do nitra starobylého paláce. Zastavili se u vojáka Hradní stáže a bavili se jeho netečností.
„A budeš mít taky tak hezkou uniformu,“ zeptala se Monika.
„Možná, líbí se ti.“
„Je hezká.“
„Třeba by se dal přesvědčit a půjčil mi ji.“
Monika se vrhla ke knoflíkům na vojákově uniformě. Vojákův netečný výraz se nezměnil, pouze z očí čpěly mírné rozpaky. Milan chytil přítelkyni za ruku a odtáhl jí dál od strážcových svršků.
„A budeš mít aspoň takovej hezkej znak,“ zkoumala nárameník Hradní stráže.
„Možná.“ řekl Milan, ale mohl říct, že určitě, protože přesně takový používal SDS na svých odznacích.
Ruku v ruce procházeli hradem. Posedávali na kašně, plížili se Zlatou uličkou a dostali se do svatého Víta bez placení, když se ostraha hádala s nějakými Němci. Unavení, ale šťastní se pak posadili pod ořešák na nádvoří nejvyššího purkrabství.
Seděli na tom neslavně proslaveném místě, pod stromem, jehož předky neobtěžkávalo pouze listí, které na podzim opadalo, ale kdysi i provinilci, kteří propadli hrdlem. Lidé dál bloumali kolem Milana a Moniky. Málo z nich tušilo bolesti, kterou museli vídat předchůdci mohutného stromu a málo kdo si všiml, jak šťastní jsou ti dva lidé, kteří pod ním sedí.
Vánek si pohrával s listovím, které se chvělo jakoby dostávalo z vlahého větru zimnici. Milan držel Moniku v náručí a nic neříkal. Mlčeli. Nejupovídanější z té trojice byl nakonec starý ořešák, který ševelil v podzimní bríze.
Vydrželi na nádvoří až do chvíle, než se začalo stmívat. Dřevěný mohykán nad nimi držel ochranou ruku a v zapadajícím slunci se tvářil smutně, když ho opouštěli. Loučil se s nimi lehounkým máváním větví a oni mu oplatili pohostinnost tím, že ho objali.
Vydali se dolů po Starých zámeckých schodech. Kramáři nabízeli své zboží. Pár nechutných kýčů, historických zbraní, kamenů, triček a obrazů.
„Nevybereš si něco na památku,“ zastavil se Milan u jednoho ze stánků.
„Víš, že asi jo,“ neváhal Monika. Rozhlédla se po zboží a pak se natáhla po cetce, kterou viděla jako první, po obyčejném tepaném prstýnku se vzorem srdíček a růží.
Chvíli si jej ještě prohlížela a pak se usmála. Milan vytáhl z peněženky patřičný obnos a zaplatil.
Vzal si kroužek od Moniky. Byl to jeden z těch univerzálních, neúplných, které se daly stáhnout do požadované velikosti. Uchopil jí za levou ruku, nasadil ho na prsteníček a jemně stlačil, aby nesklouzl. Monika se usmála. Nebránila se mu. Neměla proč.

[24] Kybernýři - Obě Petry opět spolu

Milan do sebe kopl zbytek piva, zvedl ze země dva kufry a následoval obrovského Sama, který v úzké chodbě vypadal jako píst v injekční stříkačce. Prkna schodiště se pod těžkým krokem prohýbala a skučela. Zábradlí vrzalo, jak pomáhal mohutnému tělu směrem nahoru.
„Tak tady to je,“ Sam otevřel dveře Milanova nového pokoje, „šaty si můžeš hodit do skříně a pokud máš něco, co by nikdo neměl najít, tak to můžeš schovat tady,“ sehnul se k podlaze a zvedl padací dvířka.
Milan položil zavazadla na postel s kovovou konstrukcí a začal vybalovat šaty. Moc jich neměl, protože ani nevěděl, jaké by si měl vzít, hodil do kufru jen pár košil, dvoje kalhoty a plážové šortky.
„Můžeš mi ji ukázat,“ zeptal se Sam.
„Co? Tu košili?“
„Kdepak košili. Ben říkal, že ti ji dal.“
„Aha, myslíš,“ Milan otevřel druhý kufřík a z dvojitého dna vyndal blyštící se Petru.
„Můžu,“ natáhl po ní ruku Sam.
„Samozřejmě.“
Sam uchopil tlapiskama Benovu Petru udělal prudký pohyb a zpoza pásku vytáhl svoji vlastní zbraň, také Petru, ale o něco méně zářící. Milan se lekl prudkého pohybu a okamžitě skočil po Renatě. Sam ho uklidnil.
„Ten se ty roky musel flákat,“ Sam porovnával obě krasavice, „vždyť je jako nová.“
„Ani si nepamatuju, kdy naposledy vystřelil,“ přitakal Milan.
„Pak, že se mají lidi v Česku špatně. No, tahle mrška,“ potěžkával svoji, „ta si užila pořádnej cirkus. Myslel jsem, že bych se s ní nechal pohřbít, ale za dva dny by ji vykopalo ňáký děcko a postřílelo by půlku čtvrti. Jó, abych nezapomněl, už máš aspoň ňáký stopy.“
„Po právě, skoro nic. Tedy vůbec nic. Myslel jsem, že bys mi mohl trochu pomoc.“
Sam přikývl. „V pět se tady staví jeden můj známej od policie, tak ho nenechej čekat.“
„To v žádným případě. Vždyť ani nemám, kam bych šel.“
„Možná by ses mohl ještě podívat do tohohle podniku,“ Sam hodil na stůl vizitku z baru Fantazie, „tam viděli naposledy ty dva anglický pisálky.“
„To stojí za zkoušku, ale moc se tady nevyznám, asi bych se ztratil a tím bych Monice moc nepomohl.“
„Hmm, na tom něco bude,“ usmál se Sam, „za půl hodiny přijede Chuck, jeden kluk, co mi vozí zboží. Myslím, že ten podnik je v jeho rajónu, tak by tě tam mohl hodit.“
„To snad šlo.“
Sam se přesunul se ke dveřím. „Musím jít hlídat výčep, co kdyby se náhodou ukázal zákazník. Kdybys něco potřeboval, tak jsem dole, houknu na tebe, až přijede Chuck.“ Zmizel v šeru chodby.
Milan se porozhlédl po svém novém útočišti. V místnosti viditelně delší dobu nikdo nepobýval. Prach poletoval v pruzích světla, kterými dovnitř pronikalo skrze mohutné dřevěné žaluzie. Z maskovacího kufříku vytahal věci, které tam byly jenom na ozdobu a schoval ho celý do úkrytu. Renatu i Petru nechal válet na posteli, až půjde ven, vezme si je určitě sebou. Petra byla pořádná bouchačka jak ze starých časů, takže jí asi zastrčí za opasek, jeho Renata připomínala křehkou dívčinu. Byla úzká, nepříliš těžká, protože měla tělo z plastu, a nanejvýš skladná, tak akorát, aby jí ukryl v pouzdře na kotníku.
Posadil se na postel vedle vražedných krásek a začal vybalovat větší kufr, aby zjistil, na co všechno ve spěchu zapomněl. Nejdůležitější věc však měl sebou. Fotku jeho a Moniky, jak se objímají před branami Pražského hradu. Ležela na haldě zamačkaného prádla jak princezna na hrášku. Sebral jí z hromady a nechal na ní dopadat pruhy světla. Zářila. Zářila stejně jako Moničin úsměv. Zdálo se mu, jakoby se najednou začala fotka hýbat, ale neuvědomoval si, že by do orgáče nahrával nějaké video, přeci jenom ho koupil někde v hypermarketu, takže měl paměť jen na jednu fotku. Fotka se nehýbala, jenom on si začal vzpomínal na dobu, kdy ji fotil.

[23] Kybernýři - Podivný bratr

Tou dobou se už letadlo s Milanem chytalo přistávat v nitru černého kontinentu. Hodiny strávené na palubě využil Milan k tomu, aby si konečně srovnal v hlavě všechny fakta. Rozhodl se během okamžiku. Nejspíš proto, že si podvědomě sám sobě kladl otázku, co by udělal, kdyby se stalo něco podobného, takže znal odpověď dříve než sám sobě připouštěl.
Teď na něj dolehla mírná tíseň. Vyrazil do neznámého prostředí daleko od domova. Pokusí se kontaktovat tamní policii. Kartu SDS měl sebou, snad zafunguje alespoň mírná kolegiální solidarita. Ale nejdřív se pokusí najít Sama Novaka. Snad se tak jmenuje, vždyť Ben říkal, že je to jeho bratr. Že se o něm nikdy dřív nezmínil, a jak vůbec věděl, kam letí. Nebo že by vše byla jen čistá náhoda, to snad ne. To už by si vážně připadal jako figurka v trapné hře zvané život, a po tom opravdu netoužil.
Sotva se dostal skrz letištní kontrolu, zamířil k telefonní budce. Vyhledávací terminál ještě nikdo neukradl, tak v něm mohl začít vyhledávat. Měl štěstí, Sam Novak se v něm vyskytoval jenom jednou. Opsal si adresu, kterou následně nadiktoval taxikáři.
Taxikář ho nejspíš chtěl natáhnout, protože ho vezl nezvykle dlouho a nezvykle daleko. Vysadil ho u domku z pálených cihel a velkým vývěsním štítem s exoticky českým nápisem „Hospoda u Sama“. Že by našel kousek domova, pomyslel si. Zaplatil řidiči a urychleně se schoval v chládku podniku.
Za výčepním pultem stál černoch, chlap jak hora. Milan se divil, jak vůbec může prostrčit prsty skrz ucho půllitru. Stoly zely prázdnotou, dopoledne sem zjevně zavítal málokdo.
„Á, to jsou k nám hosti,“ usmíval se černoch a bílé zuby svítili v potemnělé putice.
Milana čeština pronášená hlubokým hlasem výčepního poněkud zarazila. To je na něm tak poznat, že je Čech, ptal se sám sebe.
„Tak co si dáš,“ pokračoval dál černoch, „mám tu Plzeň, nebo Budějice.“
„To tady všechny hosty zdravíte česky?“ zajímal se Milan.
„Ne, jenom krajany.“ Slovo krajan od něj znělo trochu zvláštně, ale proč ne.
„A máte jich tu hodně,“ usadil se na barovou stoličku.
„Víš, že ani ne. Jsi první za tenhle měsíc. Ale chodí mi sem i chlápci z ambasády,“ chlubil se černoch, a kruňa, chlape, tykej mi, nebo uvidíš.“
Milan stále nechápal.
„Ben mi včera volal, Milane, že se možná objevíš,“ usmál se černoch.
„Takže ty jsi...“
„Sam, Sam Novak.“
„Promiň, čekal jsem někoho...“
„...víc bílýho, no víš, nebudu ti nic nalhávat. Ben je adoptovanej, nebo možná já. Už nevím. Musel bych se zeptat matky,“ podíval se na fotku krásné mladé plavovlasé dívky pověšenou nad skleničkami na víno na stěně za jeho zády, „ale ta už mi toho asi moc nepoví.“
„Hezká, myslím, že jsem jí už viděl u Bena.“
„Tak to je možný,“ přikyvoval Sam, „tak, co si dáš teda k tomu pití.“
„Hmm, pivo moc nepiju, ale myslím, že udělám jednou výjimku,“ přemýšlel Milan, „načepuj mi Budějice. Ať nežeru,“ Usmál se.
„No, jídlo bude až odpoledne, přijde mi sem Růža, ale jestli máš hlad, můžu něco ohřát od včerejška.“
„Proč? Jó tak. Ať nežeru. Ne nemám hlad. To se jen tak říká,“ usrkával ze sklenice, „nevíš náhodou o nějakým levným hotelu.“
„S ubytováním si nelam hlavu, už jsem ti nahoře zařídil pokoj.“
„Vážně, to by se šiklo,“ řekl Milan. Chtěl sice nejdřív protestovat, ale pak si uvědomil, že při únosu je každá minuta drahá. „Kolik za to budete chtít. Nemůžu vás tady otravovat zadarmo.“
„Nic,“ Sam opřel svoje mohutné medvědí tlapy o pult, mírně se předklonil a díval se Milanovi přímo do očí, „aby bylo jasno, přišel jsi sem hledat svou ženu, nebo dohadovat cenu za pokoj,“ zabručel.
„Hledat svoji ženu,“ odpověděl bez váhání Milan.
„Tak vidíš,“ Sam již stál opět vzpřímeně, „ukážu ti kam si máš hodit věci.“

[22] Kybernýři - Chybějící "vybavení"

Na virtuální tichomořský ostrov dopadly první paprsky slunce. Monika seděla u stolu nedaleko baru a hrála si s vidličkou v jídle.
„Nějakej naštvanej,“ prohlížela si přicházejícího Martina, „nebo ses zase nevyspal.“
Jen se zašklebil.
„Co to máš dobrýho,“ zeptal se.
„Ani ti nevím, nějaký rybí cosi s vajíčkama,“ odpověděla Monika a pohrávala si dál se snídaní.
„Možná bych si taky něco dal,“ přemýšlel Martin, „zvláštní, sice hlad nemám, ale něco mi říká, že bych se prostě najíst měl, jinak umřu hlady.“
„Proč myslíš, že jím tuhle šlichtu.“
„Nevím, kapačka je určitě mnohem lepší.“
„Ha ha.“
„Ještě se neukázali?“
Monika zakroutila hlavou.
„Tak aspoň někdo snad měl slušnou noc.“
„Myslím, že ne? Aspoň ne, jak to myslíš ty,“ Monika zvedla oči od jídla a podívala se na Martina, „Copak, ty sis neužil?“
„Dejme tomu, že těm dívkám chybělo nějaké vybavení.“
„Nejspíš to byly demo verze,“ rozesmála se, až jí jídlo téměř vypadalo z úst.
„Tak nějak. Nebo hloupej vtip. To je to vážně tak k smíchu?“
„Ani ne, ale jenom, že to Honza říkal.“
„Co?“
„No s tím 'vybavením'.“
„Aha, no na to je chytrej dost. Ale jinak je Jeník hloupej. Mohl by mít skoro každou babu, na kterou se podívá a vždycky si vybere nějakou, která s ním vymete.“
„Že by z tebe mluvila ješitnost.“
„Proč?“
„No, Jana je jediná ženská, pokud vím, která odolala tvýmu kouzlu.“
Martin se zamračil. „V tom to není, něco se mi nezdá. Proč by si s ním začínala právě teď.“
„Pravá láska zraje jako víno. Je vidět, že jsi houby romantik.“
„Možná, že ty až moc.“
„Nestěžuju si,“ v očích se jí blýsklo. Kdoví proč, vzpomněla si na první květinu, kterou dostala od Milana. Jen tak seděli na lavičce a on z ničeho nic řekl, že pro ní něco má. Otevřel ten svůj kufřík. Do dnes nezjistila, jak se mu jí tam podařilo dostat, ale vytáhl rudou růži. Když se zeptala, proč jí ji dává, tak jí odpověděl dvě krásná slova, která do smrti nezapomene: „Protože jsi!“
„No jo, to si celá ty, zase hlavu v oblacích,“ přerušil jí Martin, „hlavně když se nezasníš při akci. To by byla mela.“
„Neměj strach. Dám si pozor. Myslíš, že se odsud dá zjistit, co dělá Milan. Včera jsem měla takovej divnej pocit.“
„Bohužel, zkoušel jsem spustit terminál, ale nic, museli nás odříznout, nebo prostě zakázali všechny procedury. Můžeš, to zkusit sama.“
Monika zamávala rukou ve vzduchu tak, jak v Síti vždy spouštěla konzolu, ale nic se neobjevilo. Zkusila to znovu, zase nic.„No, nic, zkusím, něco zjistit, až budem mít chvíli čas během akce. Na co si ty, proboha, chtěl spouštět terminál?“
„Dejme tomu, že jsem se snažil cracknout demo.“
Podívala se na něj. „Ty se prostě nezměníš.“
„Blázníš, měnit se, proč?“
Usmála se.
„A na Milana už nemysli, bude v pohodě. To my tady pokládáme svůj život na oltář světa, ne?“
„No, to určitě. Když vidím, tuhle bezvadnou snídani, je mi jasný, že je to odměna za něco světobornýho.“

[21] Kybernýři - Vzhůru do Ndelé

Telefon v bytě Valentových zazvonil kolem desáté. Někteří lidé si rádi déle přispí. Volal nějaký pan Lipowski a ujistil Milana, že vše je v nejlepším pořádku, ovšem, že ho žena nemůže kontaktovat, protože dochází k častým výpadkům v síti. Prý nemusí mít strach.
Milan poděkoval a zavěsil. Sice ho to příliš neuklidnilo, ale alespoň trochu určitě.
Ještě chvíli vydržel doma, ale příšerně se nudil, takže se rozjel do práce, kde se nudil také, ale aspoň se nenudil sám.
„Tak už je ti líp,“ uvítal ho Ben.
„Krapet,“ odpověděl Milan, „ale doma bych se zbláznil.“
„Čtyři holý stěny se ti nelíbí,“ zakroutil hlavou Ben, „no, já bych jinak už žít asi nedokázal.“
„Protože si nikdy nepoznal, jaký je to fajn s někým žít pod jednou střechou.“
„Ale jen si nemysli, chlapečku.“
Milan ho bedlivě pozoroval.
„Ty o mě ještě nevíš věcí,“ usmál se Ben, „ bohužel tě budu muset zklamat. Dneska máme padla ve dvanáct.“
„Jak to?“
„Mě se ptej. Šéf má dobrou náladu a lidi viditelně taky, protože se nevraždí. Jó, za mejch mladejch let jsem měli vražd, že se nestačily řešit. Ne, že bych chtěl, aby se lidi zabíjeli, ale aspoň bysme měli do čeho píchnout. Teď když jsou na každým rohu kamery, tak si každej dá sakra pozor, než někoho odpráskne.“
„Musely to bejt krušný léta, to tvoje mládí. Někdy mi musíš říct, jaký to bylo, když si byl bažant.“
„Hmm, možná někdy. Až pudu do důchodu, tak se s tebou podělím. Zatím by sis o mě neměl kazit obrázek,“ usmál se Ben.
Chvíli ještě předstírali práci a pak odešli domů. Milan zalehl na pohovku a dospal to, co nestihl v noci. Když se probudil, běželi právě půlnoční zprávy.
Pohledná hlasatelka předčítala události dnešního dne:
„...další z obviněných, senátor Osika se brání nařčení a prohlašuje, že jde o komplot ze strany vládní koalice, která se snaží dlouhodobě snižovat důvěru senátu, kvůli nízkému zastoupení vládních stran v horní sněmovně. Důkazy, které však obdržela policie z neznámého zdroje, který odmítla prozradit, hovoří jasně.“
Milan jen kroutil hlavou, když se na obrazovce ukázali záběry z Osikovy kanceláře, jak si prohlíží dětské porno.
Hlasatelka pokračovala:
„Křehké příměří mezi vládou a teroristy ve střední Africe se zjevně definitivně zhroutilo. Dnes byly v hlavním městě Ndélé uneseny dva britští novináři. Ministr vnitra reagoval prohlášením, že pohár trpělivosti přetekl a zahájil příslušná opatření...
Prosím o strpení. Právě jsme obdrželi aktuální informaci, že nejspíše došlo k únosu šesti českých občanů, které jejich domovská organizace Evropská kancelář pro informatiku a software pohřešuje již tři dny. Pracovníci EBIS měli ve Spojených státech střední Afriky pomáhat tamějším státním úřadům budovat novou počítačovou síť. Bližší informace nejsou zatím známy.
...nyní již slibovaná reportáž. Záběry unesených novinářů odvysílala dnes v poledne televize Journal od Africa ve svém satelitním vysílání. Na záběrech teroristé z severní...“
Milan chvíli nevěřil tomu, co slyší. Nechtěl věřit tomu, že by Moniku někdo unesl. Proboha proč? Nepokládala nikde bomby. Nestřílela do lidí. Prostě jen dělala svojí práci. Svojí nevinou práci. Vždyť by neublížila ani mouše. Tak PROČ?
Když se trochu, ale opravdu jen trochu uklidil. Zavolal do EBIS.
„Hrášek, co potřebujete,“ zazněl na druhé straně nikotinový hlas vrátného.
„Tady Valenta, potřebuju honem s někým spojit.“
„To jste zase vy, kruci, chlape, to proč nespíte. Člověk se tady snaží, ehm, snaží dělat.“
„Prosím vás, vždyť tam slyším jenom televizi.“
„Myslíte, že když tady nikoho nezastihnete, ve vosum, tak se tady ukáže po půlnoci. Nekape vám na maják?“
„Hele, vaše diagnózy jsou mi ukradený. Volal mi nějakej chlap, Lipowski, nemáte na něj nějakej kontakt.“
„Bohužel, tady je vrátnice, né, osobní. Navíc, žádnýho Lipovskýho neznám.“
„Né, Lipovský, Lipowski, s I na konci, asi Polák, měl takovej divnej přízvuk.“
„Lipowski, Lipovský, to je jedno, nikoho takovýho neznám. Nevím, kdo vám to volal, ale určitě nebyl vodsud. A víte co, naschle, musím na pochůzku a nemám na vás čas.“ Položil telefon a přidal na malé televizi hlasitost.
Milan vztekle švihl sluchátkem pod stůl. Chvíli přemýšlel, co teď. Pak se napojil na terminál banky, zjistil, kolik mu zbývá peněz. Účet byl momentálně docela tučný, šetřili s Monikou na pořádnou dovolenou. On si však udělá jiný výlet.
Koupil si letenku na nejbližší let do Ndélé. Odlétal asi za deset hodin. Dost času navštívit staré přátelé a zajistit si pár věcí.
Ráno se stavil se v práci, aby oznámil, že si bere dovolenou.
„Na, vem si jí,“ předal mu Ben svoji Petru i s hromadou nábojů, „nikdy nevíš, kdy se bude hodit.“
Milan si jí bez váhání vzal, Ben měl často pravdu a často ho překvapoval tím, že věděl, co má v úmyslu aniž by se jakkoli zmínil.
„Myslím, že si dám taky Havaj,“ pokračoval Ben, „ne, že mi tam uděláš ostudu. Pamatuj, co jsem tě naučil. Víš, že mám ve střední Africe bráchu, jmenuje se Sam, kdybys měl někdy cestu okolo, rád tě určitě pohostí, má takovou malou putiku“ prohodil jen tak mimochodem.
Milan jen přikývl a zmizel z kanceláře stejně rychle, jako se objevil.
Za pár hodin seděl na stejném letadle, kterým měla odletět Monika. Ve speciálním kufru, který dokázal převést rentgenové záření ze strany na stranu a tak prošel hladce kontrolami, vezl docela slušný arzenál. Měl svoji oblíbenou Renatu, a pro jistotu i Benovu Petru. Navíc několik hraček, které mu zajistil oblíbený infromátor z podsvětí. O některých ani nevěděl, k čemu slouží, ale čist si jejich návod k použití v letadle by však asi nebyl příliš dobrý nápad, nehledě na to, že stejně žádný neměly.

[20] Kybernýři - Dovolená v Pacifiku

Ve zlomku vteřiny se Úkryt rozplynul. Ve dalším okamžiku kombinézy nahradily plavky a nakonec se všichni ocitli na bílé pláži, nejspíš kopii jednoho z tichomořských ostrovů.
„Páni, tak to se kluci vytáhli,“ žasla Jana, „dokonce tady máme i vlastní bar a lehátka. Pojďte, jdem vyzkoušet vodu.“
Kolem nich prošly dvě neuvěřitelně atraktivní dívky ve sporadických plavkách.
„Myslím, že vodu vyzkouším později. Pojď je čas se něčemu přiučit,“ pronesl Martin a odtáhl Honzu k baru, kam se krásky usadily.
Pohledné blondýnky se ukázaly býti nejenom neuvěřitelné atraktivní, ale i neuvěřitelně tupé a nudné. Martinovi to samozřejmě nevadilo, na podobné typy si již dávno zvykl, vlastně tak nějak vypadal jeho obvyklá kořist. Jenom seděl vedle ní a přikyvoval na každou blbost, kterou my vykládala a občas přidal „No, jasně,“ „To já taky,“ „Vidíš, na to jsem právě myslel.“
Honza zato spokojený nebyl vůbec, celou dobu se díval na Janu, která se nejdříve cachtala ve vodě a pak ulehla na lehátko vedle Moniky. Povídaly si. Monika se rozbrečela, nejspíš vykládala o manželovi a zase to neunesla. Musí ho strašně moc milovat, pomyslel si, nebo je nějaká moc přecitlivělá. Nejspíš obojí.
Sličná neznámá dál mlela tu svou. Byla tak zabraná do vášnivých popisování svých zážitků na večírku pořádaných kapitánem Bobem a ani jí příliš nevadilo, že si jí nevšímá. Stejně tak Honzovi nevadilo, že žádného kapitána Boba nezná a po pravdě ani znát nechce.
„Promiň asi jsem si něco zapomněl na lodi,“ zvedl se Honza.
„Jéé, ty máš lóď,“ divila se blodnýnka.
„Jo, mám, takovou malou, jen pro jednoho, takže tě tam vzít nemůžu. Smůla.“
„To je škóda,“ vykřikla blondýnka, „mohli bysme tam zaskočit. Ha, ha, ha zaSKOČIT,“ pošeptala mu do ucha.
„No, je to obrovská škoda. Strašně rád bych s tebou někam zaSKOČIL, ale vážně mám nějakou práci,“ odpověděl jí šeptem, „ale slyšel jsem, že támhle ten chlápek, co je s tvojí kámoškou, má OBROVSKOU jachtu. Jestli chápeš, co tím myslím,“ mrkl na ní.
„Vážně?“ hihňala se blondýnka, „tak to abych se na tu jeho 'jachtu' šla podívat.“
„No, tak utíkej, ať ti neuteče.“
Políbila ho na tvář. „To bylo za radu,“ usmála se a běžela za Martinem.
„Dvě piňakolády,“ poručil Honza barmanovi.
Když opálený dlouhán donesl skleničky s koktejlem, Honza je vzal a odnesl Janě a Monice. „Pozor dámy, nese se něco na zahnání žalu,“ hlásil z dálky.
„Páni, ty si zlatej,“ děkovala Jana.
„Dík,“ utřela si slzy a dál hleděla do temného večerního oceánu.
„Martin je zas ve svém živlu,“ usmála se Jana, „co že ty si utekl tak půvabným slečnám.“
„Mám asi trochu jiný představy o ideální dívce,“ usmál se na ní, „navíc, jak znám Pata a Mata, řekl bych, že jím nejspíš něco chybí. Tedy ještě něco, kromě mozku.“
Jana zakroutila hlavou a pak vyprskla smíchy. Představila si Martinův obličej, kdyby zjistil to, co Honza naznačil.
„Ty seš blbej.“
Aby ses smála, budu klidně i blbej, pomyslel si.
„O co jsem přišla,“ Monika už zase vnímala okolí.
Jana vše zopakovala a ona smíchy vyprskla trochu nápoje do písku před sebe.
„No jen se smějte, uvidíme s jakou přijde ráno,“ pokračoval Honza, „vidíš, teď ani není poznat, jestli brečíš smutkem, nebo smíchy.“
„Dík, to jsem potřebovala víc, než to pití,“ řekla Monika, „měla jsem takovej divnej pocit, že se stane něco hroznýho.
„Prosimtě, co by se mohlo stát,“ ptal se Honza.
„Nevím, říkám, že to je jenom pocit.“
„Tak nech pocity pocitama a hoď všechno za hlavu. Co by se mu mohlo stát.“
„No jednou je policajt, co když ...“ začínala znova Monika.
„Takhle se utrápíš. Měla by ses teď pořádně vyspat. Zejtra nám začne pořádný peklo.“
„Možná máš, pravdu. Půjdu vyzkoušet pořádnou postel. Spaní v klubku není nepohodlný, ale stejně je to divný,“ Monika se zvedla z lehátka vypravila se směrem k malým chatkám, „Dobrou.“
„Dobrou!“
„Dobrou! Nechceš vyzkoušet speciální virtuální plážový lehátka?“ naznačila Jana, aby se posadil vedle ní.
„Hmm, asi si dali záležet,“ pochvaloval si Honza, když se usadil.
„No vyblbli se dostatečně,“ přidala se Jana, „podívej se třeba na ty hvězdy.“
Na inkoustové obloze se začali objevovat první osamělé třpitivé body. Jana natáhla ruku k nebesům a Honza se k ní přiblížil, aby lépe viděl, kam přesně ukazuje, až se téměř dotýkal jejího ramene.
Martin držel kolem pasu na každé straně jednu blondýnku a vedl je někam za obzor. Vítr si pohrával s palmovými listy. Na pláž se vysápal rudý krab. Moře zpívalo tajemnou ukolébavku a všichni na chvíli zapomněli, že nic z toho není skutečné.

[19] Kybernýři - Slizlý Osika

Vzbudil se propocený a utahaný. Benovi zavolal, že mu dnes není dobře, ať ho v práci omluví. Telefon odložil na stůl v kuchyni a posadil se na židli a hypnotizoval přístroj, aby zazvonil.
V síti již vrcholil zátah čtveřice proti pedofilům.
„Že neuhodnete, u koho jsem byla teďka,“ zeptala se Jana. Ačkoli vyhledávání podobných úchylů nebyla rozhodně zábavná práce, tak se tentokrát usmívala. „Přemek Osika.“
„Osika,“ přemýšlel Martin.
„Není to ten senátor,“ zeptala se Monika.
Jana přikývla.
„Zdá se, že pan senátor není jenom slizkej had, ale že je i opravdovej slizák,“ přitakal Honza.
„Doufám, že jsi spojení ukotvila pořádně, jinak se z toho zase vylíže,“ řekl Martin.
„Jak ho znám, stejně se z toho nějak dostane,“ krotila hlavou Monika, „třeba řekne, že se mu někdo vloupal do domu a připojil se na ty stránky jenom, aby ho z diskreditoval.“
„A pak se otevřelo peklo a odneslo lupiče do pekla, kde ho nikdo nenajde,“ přidal Honza.
„Nemusíte mít strach, podívejte,“ Jana otevřela konzolu a z kapsy vyndala malou skleněnou destičku, kterou zasunula ze strany panelu, na kterém pracoval Martin.
Na obrazovce se objevil obrázek senátora, jak sedí u počítače ve své pracovně.
„Vidíte,“ Jana ohraničila prstem výřez, ten se zvětšil přes celou obrazovku.
Na zobrazovacím panelu senátorova počítače byly jasně vidět obrázky malých dětí v těch nejnechutnějších pózách.
„Ten chlap je tak podělanej strachy, že se mu do tý jeho vilky někdo vloupá, že se má kamery i na záchodě,“ pronesla Jana, „takže jsem si tam tenhle záznam tak trochu vypůjčila. A co je ještě lepší, za chvíli se zvedne a podívá do kamery.“
„No, snad to vyjde,“ řekl Honza, „ať celej stát vidí, koho si platíme tam nahoře. Třeba pak konečně tu trafiku zrušej.“
„Stejně si myslím, že to nevyjde,“ váhala Monika, „řekne, že je to montáž, a bude v klidu.“
„Tak se mu tam potom trochu povrtáme v domku, ne,“ navrhla Jana.
„Možná,“ řekl Martin, „ale teď doděláme práci, co máme tady. Ještě nám chybí ta největší ryba a pak si můžem chvíli dělat, co chceme.“
„My o vlku a vlk za dveřmi,“ pronesla Monika, když si všimla, že se přiřítilo další spojení.
„No, znám to i trochu jinak, ale myslím, že se si můžem nachystat plavky, protože nás čeká volno,“ komentoval Martin a měl pravdu.
Správce serveru právě nahrával další nechutné data. Martin si ho jako velitel vzal na starosti sám, ukotvil spojení na třikrát a pro jistotu se ještě pohrabal ve správcově počítači a zjistil potřebné údaje, kdyby náhodou něco nevyšlo tak, jak má.
„Tak dámy a pánové, stahujem se,“ prohlásil, když se vrátil.
Monika naplánovala cestu zpátky do ústředí. Když se ocitli v Úkrytu, kontaktoval Martin pana Maxwella a předal mu potřební informace, které nasbírali, včetně videozáznamu senátora Osiky.
Pan Maxwell celou zkušební misi sledoval a tak už je očekával v řídícím středisku.
„Gratuluju, dámy a pánové, odvedli jste skvělou práci,“ pan Maxwell promlouval k velké obrazovce, na které teď byl vidět celý tým, „všechny informace jsem teď předal policii a státním zástupcům. Ale jak dobře víte, tohle bylo pouze zahřívací kolo. Nyní máte čtyřiadvacet hodin na regeneraci. Aby jste měli trochu soukromí, vypínáme téměř veškerý dozor, takže nezkoušejte dělat nějaké hlouposti, jako nechat se sežrat žralokem.“
„Žralokem,“ podivila se Monika.
Pat a Mat se jenom pousmály, stejně tak pan Maxwell.
„Nazhle, dámy a pánové,“ rozloučil se a dal pokyn k vypnutí obrazovek. Zůstali svítit jenom ukazatele zdravotního stavu. „A vás zvu na malou oslavu.“
Všechen personál pozvání s chutí přijal. Oslava se konala na povrchu v penzionu. Všude spousta jídla a pití a všeobecného veselí. Zkouška splněna, projekt dostal zelenou a navíc pár bídáků si nejspíš odsedí pěkných pár let v chládku. Co víc si přát? Snad jen, aby vyšla i hlavní mise. Tentokrát je však nebudou čekat úchylové, ale nejtvrdší teroristické jádro střední Afriky.
Kolem půlnoci se pan Maxwell vytratil ze zábavy.
„Spojte mě s vojenskou rozvědkou,“ zavelel do červeného telefonu. Chvíli čekal na spojení. „Trénink proběhl výtečně! Je na čase zakrýt kurt.“
Zavěsil a šel se dál bavit. Bojoval za správnou věc, takže neměl žádné výčitky. Navíc nikomu ta malá lest nemůže ublížit. Nikomu, až na jediného člověka...

[18] Kybernýři - Journal of Africa hlasí únos

„...zdá se, že pět let po vytvoření jednotné federace Spojených státu střední Afriky se severní křesťanské státy, zejména čísti bývalého Súdánu, chtějí opět odtrhnout. Vedení opoziční strany UCP promlouvá ke svým stoupencům, aby vytrvali v trpělivosti a neschylovali se k žádným unáhleným krokům. Televizní stanice Journal of Africa však zveřejnila zprávy o tom, že je pohřešován španělský zpravodaj Madridský listů. Deník však zprávy dementoval s prohlášením, že v nynější době žádné žurnalisty do střední Afriky nevyslal a tudíž ani žádné nepostrádá...“
Milan nechal kávu kávou a zvedl se.
„Promiňte, budu muset jít,“ omlouval se.
„To je najednou spěchu, tak aspoň dopijte.“
„Je mi to strašně líto, ale asi jsem zapomněl zavřít okno a vypadá to, že přijde bouřka,“ Milan se zvedl a už si nazouval boty, které předtím ze slušnosti nechal v předsíni.
„No, tak zatím nashle, pane kapitáne, kdybyste zase potřeboval otevřít, tak se stavte.“
„Určitě se někdy stavím, ale teď už vážně musím. Tak zatím,“ řekl a zmizel za rohem chodby.
Domovník chvíli nechápavě stál ve dveřích a přemýšlel, co se stalo, že host odešel tak narychlo, pak jen zavrtěl hlavou a usadil se na pohovku a díval se na svoji novou televizi.
Milan vtrhl do bytu a letěl přímo k telefonu. V jeho paměti našel číslo Moničino číslo do práce, tak ho vytočil. Nikdo to samozřejmě nebral, proto chvíli hledal a našel číslo do vrátnice. Tentokrát telefon vyzváněl dlouho, ale nakonec ho zvedl nějaký muž s hlubokým hlasem, který nesl těžké známky silného kuřáctví.
„Fajn že voláš, už jsem ti chtěl volat sám! Hele Mařko, dones mi sem ráno ty papuče,“ zachroptěl mužský hlas.
„Haló, tady Valenta, volám správě EBIS,“ zeptal se Milan.
„A do pr..., pardon, myslel jsem, že jste moje žena,“ zabručel vrátný, „jo, voláte správně, co byste potřeboval?“
„Je tam ještě někdo z vedení? Potřeboval bych s někým nutně mluvit.“
„Nó, tak to vás musím zklamat, poslední člověk odešel v sedm, teď jsem tady zbyl jenom já.“
„A nemohl bych nechat aspoň vzkaz.“
„No to by možná šlo, ale neměl byste to lepší mejlem?“
„Možná, ale ten vzkaz nechat můžu.“
„Nó, když řeknete, komu ho mám vyřídit, tak snad jó.“
„To bude trochu problém, protože moc dobře nevím. Někomu, kdo zodpovídá za zahraniční mise.“
„Tak se podíváme, koho tady máme,“ vrátný začal poklepavat zbůhdarma na klávesnici, aniž by něco ve skutečnosti dělal, „no někomu to hodím, co byste teda chtěl vzkázat?“
„Jenom maličkost, ať prosím, zavolají pana Valentu,“ nadiktoval vrátnému své číslo, poděkoval a zavěsil.
V noci se příliš nevyspal, ale z jiného důvodu, než proč se často nevyspával, pokud byla Monika doma. Celou noc se převaloval na posteli. Zdál se mu děsivý sen, ve kterém křesťanští separatisté ze Súdánu unášejí jeho ženu a drží jí v zajetí v temné místnosti, protože si jí spletli s novinářkou …

[17] Kybernýři - Stará televize

Zatímco jeho družka lovila v Síti gang pedofilů, Milan si připadal nemožný. Již po několika letech manželství nastává u nejednoho páru k útlumu citů. To však rozhodně nebyl jejich případ. Miloval Moniku stejně jako před lety, nebo možná ještě víc. Nikdy nic podobného před ní nezažil. Myslel si, že miloval mnoho žen, vlastně se pravidelně zamilovával skoro každý týden, ale když poznal Moniku, věděl, že to vše před tím bylo jen poblouznění. Samozřejmě, že ho nepřekvapilo, že mu Monika chybí. Počítal s tím. Překvapilo ho však, že mu chybí tak moc.
Doma vládla ukrutná nuda. Jedinou společnost mu dělala lednička, která neustále opakovala, jestli nechce koupit další pizzu, že její zásoby klesly pod průměrnou hodnotu, lépe řečeno na nulovou hodnotu, a vyptávala se ho, jestli není nemocný, protože již tři dny nekoupil žádnou zeleninu ani ovoce. Zeleninu ani ovoce nekoupil z prostého důvodu, že jí neuměl příliš dobře vybírat. Pokaždé, když nějakou přinesl domů, tak mu Monika jemně naznačila, že rajčata jsou příliš zelená, kedlubny příliš žluté a banány příliš černé, takže to nakonec vzdal.
Svůj monolog ukončila lednička většinou tím, že mu oznámila, že šunka je příliš stará a pokud jí nevyjme, tak hrozí propadnutí záruky na kvalitu potravin danou výrobcem Elektromraz. Milan by rád prošlou šunku vyhodil, ale žádnou nikdy nenašel. Monika by věděla, že se od šunky v chladu odlepil čip a teď se určitě válí kdesi na dně spotřebiče a dává senzorům mylné informace, nebo by se prostě napíchla do systému lednice a varovnou hlášku by zakázala. Milan však nevěděl nic o padlých čipech a veškeré jeho znalosti elektroniky končily u Murphyho zákonu o elektrických spotřebičích: Když to zapnete do zásuvky, tak to pracuje mnohem lépe.
Potřeboval by si vyrazit někam ven, ale za prvé nevěděl kam, a za druhé neměl s kým. Mohl se zeptat Bena, ale Ben byl starý jezevec, který nerad vystrkával čumák z nory, pokud nemusel. Možná by mohl vyrazit s některými ze svých přátel, ale všichni jeho kamarádi už byly stejně jako on ženatí, až nato, že oni měli ženy pěkně doma a tudíž by je museli vzít sebou a Milan by si tak akorát připomínal, jak moc sám vlastně je. A po tom opravdu netoužil.
Aby měl aspoň nějakou společnost, tak toho dne koupil v bazaru menší televizi. Místo aby s nákladem zamířil do bytu, zazvonil na domovníka Gregora.
„Á, pan kapitán,“ domovník ho kupodivu poznal, „zase jste si zapomněl klíče? Hned to bude, byt pět set ...?“
„Pět set dva, ale klíč nenoste.“
Domovník si ho prohlížel, nikdo k němu nechodí jen tak zbůhdarma.
„Chtěl jsem ženu překvapit až se vrátí, tak jsem koupil novou televizi, tak nevím, co s tou starou. Neříkal jste, že vám ta vaše odešla.“
„Jó, už to nějakej ten pátek bude,“ domovník se podrbal na zátylku a prohlížel si Milanův náklad.
„Kdybyste chtěl, tak vám jí tady nechám.“
„Víte, pane kapitáne, když já už na to skoro nevidím. Navíc dlouhý sezení mi nedělá dobře.“
„No, když myslíte, tak to asi budu muset vyhodit. Doma to nemám kam dát. Kdybyste si to rozmyslel, tak se snad ještě chvíli bude povalovat u kontejneru.“ Milan se otočil ve dveřích a pomalu zvedal televizi do náručí.
„No, to by ale byla velká škoda. Vypadá docela pěkně,“ vychrlil ze sebe domovník, když viděl, že Milan chce spotřebiče odnést pryč. „Já bych možná trochu místa našel.“
„Ale nechci vám tady z toho dělat sklad odloženějch věcí. Pokud o to nestojíte, tak já to hodím ven.“
„Ale jen s tím pojďte za mnou. Přeci to nebudete vyhazovat.“ Domovník zmizel v dveřích do obývacího pokoje. Milan ho s břemenem následoval.
„Můžete to hodit sem,“ domovník shodil na zem vrstvu starých časopisů a novin, které byly většinou otevřené na křížovce. Tenhle divný patron si nejspíš pořád potrpí na papíře. Kolik stromů musí ročně padnout kvůli lidem jako je on, přemýšlel Milan
„Zapojit si to umíte,“ zeptal se Milan, když už měl obě ruce volné.
„No, abych pravdu řekl, moc mi tyhle věci nejdou,“ přiznal se domovník.
„Tak to jsme na tom stejně,“ usmál se Milan, „no, uvidíme, co se s tím dá dělat. Nemůže na tom být nic složitého. Vždyť dneska to zvládne každý malý děcko.“
Začal zapojovat kabely jediným způsobem, jakým zapojit šly. Naštěstí se zdálo, že je přijímač blbuvzdorný. Konečně zapojil poslední šňůru a zastrčil kabel do zásuvky. Objevil se obraz. Všechny kanály zůstaly naladěny od předchozího majitele, takže mohli rovnou brouzdat po programech.
Domovník si chvíli hrál s ovladačem a pak nechal puštěné Riskuj s Vojtou Kotkem.
„Jejda ten je blbej, přeci 2021...Co jsem vám dlužnej,“ otázal se, když na chvíli odtrhl.
„Nic. Říkám, že bych to jinak vyhodil.“
„Tak vám aspoň udělám kafe.“
„No víte...Ale jo, můžete,“ Milan si myslel, že se snad nezeptá a že vyhodil peníze zbytečně. Pak by se tak akorát vrátil zpátky do pustého bytu, aby koukal do stropu a přemýšlel, co asi dělá Monika.
Než domovník udělal kávu, tak si Milan trochu prohlédl obývací pokoj. Zaujala ho fotka stojící na nemoderním sekretáři. Byla na ní mladá dívka, docela hezká.
„To je Jitka, moje vnučka,“ rozplýval se domovník, který nesl kávu, „Sladíte? Dal jsem vám tam dvě lžičky.“
Položil šálky na oprýskaný konferenční stolek a sedl si na pohovku.
„Mám jenom tuhle její fotku,“ začal vyprávět, „ještě jsem jí ani neviděl. Žije s Anežkou v Jakartě. Víte, Anežka, to je moje dcera. Je tomu už přes pětadvacet let, co se tam odstěhovala. Za celou tu dobu jsem jí neviděl. Akorát jednou za dva tři roky napíše dopis. Víte, že mi ani nenapsala, že mám vnučku? Jitka sama musela vyžebrat adresu a napsala mi sama. Prej by se sem jednou ráda podívala, ale zatím neví, kdy jí to vyjde.“
„Snad se jí to někdy povede. Vidíte, ani jsem nevěděl, že máte děti“
Domovník se na něj podíval. „Jak vidíte, mám a nemám.“
Milan se usadil na pohovku a usrkl kávy. Domovník mezitím přepínal kanály, protože soutěž už skončila.
„Můžete to vrátit zpátky,“ žádal Milan.
Domovník přepnul zpět na zpravodajský kanál. Pohledná hlasatelka právě předčítala zprávy ze střední Afriky...

[16] Kybernýři - Někdo má holt smůlu

Z jednoho ústí najednou vyletěl paket s daty. Vypadal jako velká kapsle, nebo spíš jako torpédo. Narazila do fólie s nápisem „for(EVER) a snažila se jí probořit.
„Máme tady odvoz. Vzbudíš je?“ Honza se otočil na dvě azurové koule a začal komprimovat šachovnici až se mu vešla do kapsy.
„Vstávat lenoši,“ Jana stiskla obrovská tlačítka v horní části koule a ty ihned přešli do tvaru člověka, chránící ho se před zimou schoulený do klubíčka. „Máme tu stopa.“
Martin s Monikou stáli okamžitě na nohou. Martin vytáhl z pásku malinkou karabinu na tenkém ocelovém lanku. Bezespornou výhodou toho, když jste v simulovaném světe Sítě, je, že můžete provádět symbolické úkony, místo složitého hackování.
Zbytek týmu se vzájemně propoutal lanky a Martin odstranil fólii a kapsle zmizela v ústí, stejně tak celý tým nesoucí se v vleku. Zatímco ve skutečné Síti se jejich data vtěsnala mezi pakety zasílané zprávy, jejich simulovaná těla se nesla závratnou rychlostí směrem k cíli.
Ocitli se v další Baňce. Kapsle se doslova vsála do stěny a oni se začali rozkoukávat.
Nalézali se ve značně vytíženém místě Sítě. Vycházela z něj asi stovka cest.
„Tak dáme se do práce,“ zavelel Martin. Z kapsy vytáhl fólie, které ve skutečnosti byly předlohy podprogramů, a kreslil na ně kruh s vodorovným pruhem uprostřed, značku jednosměrné ulice. Ostatní dělali totéž. Fólie pak umisťovali na každé ústí, až za čtvrt hodiny pokryli úplně všechny. Teď nezbývalo než zase čekat.
„Zatím zkopírujeme nějaký důkazy,“ řekl Honza, „ale nevím, kdo na to bude mít žaludek.“
„Prostě to jen připíchni a zkopíruj,“ reagoval Martin, „ať si s tím poradí vedení.“
„Oki. Jdu na to.“ Honza vytvořil konzolu, vytáhl z ní kabel s příchytkou na konci, kterou přilepil na stěnu Baňky. Při přetahování vypnul obraz na panelu, protože soubory, které kopíroval, mu připadaly obzvláště nechutné.
„Ty lidi jsou prasata,“ konstatovala Jana poté, co koutkem oka zahlédla část obrázků, dříve něž je stačil Honza vypnout.
„Ani nevím, který jsou horší,“ bloumal Martin, „pedofilové, nebo teroristi.“
„To nemá cenu teď řešit, teď nás čekají tihle,“ vložila se do debaty Monika, „pokud je nezvládnem, žádní teroristi nebudou.“
„Když už jsme u toho, támhle letí první host,“ řekl Martin, „kdo si ho vezme.“
„Já to beru,“ rozhodla se Jana, „už mě nebaví pořád čekat.“
V řídícím středisku pan Maxwell zatím kontroloval situaci.
„Zdravim, tak jak jsou na tom,“ zeptal se.
„Jdete právě včas, pane,“ odpověděl Patrik, „Jana, tedy slečna Malá, se pustila do práce. Už je na stopě a snaží se ukotvit spojení, aby...“
„To rád slyšim. A zbytek?“
„Valentová a Blažek čekají, až se připojí další uživatel, a Preiss zatím kopíruje ze serveru.
„Takže žádný problém,“ pokyvoval hlavou pan Maxwell, „kolik ještě odhadujete času?“
„To se nedá takhle odhadnout, pane,“ přidal se Matěj, „záleží na tom, kdy se připojí správce, který nahrává data. Ostatní jsou jen malé ryby.“
Pan Maxwell jenom přikývl hlavou. „Kdo že jste říkal, že je teď na lovu?“
„Malá,“ odvětil Patrik. Jakoby to šéf nedokázal poznat z obrazovek na stěně.
„Slečno Welshová, jak je na tom vaše svěřenkyně,“ optal se jedné z dispečerek.
„TLL nad normálem, životní funkce stabilní, zranění téměř vyléčena. Daří se jí skvěle, pane,“ vychrlila ze sebe informace slečna Welshová.
„Takhle se mi to líbí, hezky stručně a věcně,“ pan Maxwell narovnal ústa k úsměvu, „zdá se, že jsem tady úplně zbytečný, takže zatím nazhle, pánové. Jerzy, kdyby se něco dělo, tak mě ihned kontaktujte.“
Lipowski přikývl a dál se šklebil. Když ředitel odešel, tak se dál vražedně díval na Matěje, protože si myslel, že si na něj stěžoval. Netušil, že pan Maxwell se v době jeho siláckého výstupu ukrýval v jedné z kabinek. A to ne z důvodů bezpečnostních, ale čistě lidských. Někdo má holt smůlu.

[15] Kybernýři - Valkýra

„Čí to byl nápad?“ zeptal se Honza, aniž by chtěl slyšet odpověď. Čtyři hodiny regeneroval, aby si jeho mozek odpočinul. Tak nějak vypadal spánek na síti. Teď modeloval figurky k šachům, které naprogramoval.
Jana se otočila k jedné ze dvou azurových koulí a dál si hrála s terminálem u ústí, odkud přišli. Na panelu si četla čerstvé zprávy.
„No, nevybrali si příliš dobrý krytí,“ kroutila hlavou Jana, „v střední Africe to teď docela vře.“
Honza vyrobil střelci v hlavě zářez. „Možná, že to udělali schválně.“
Jana se na něj se zájmem otočila.
„Vždyť víš, že jsme tady de facto na neurčito,“ odpověděl Honza a pustil se do modelování koně. Před sebou teď měl si metr vysoký kvádr, který odkrajoval rukama, jakoby byl z másla a jeho ruce nůž.
„Vím,“ zamyslela se Jana, „myslíš …“
„Střední Afrika je mladá země zmítaná terorismem. Stát se tam může cokoli, zvláště Evropanovi,“ odmlčel se, „a nám tady taky.“ Kůň už byl hotový, uložil ho tlačítky, které visely ve vzduchu vpravo nad modelem.
Jana mlčela. Snažila se představit novinové titulky, které hlásaly, že mladá informatička byla zabita při přestřelce v hlavním městě Ndélé.
„Chceš něco vidět?“
„Určitě,“ zavřela terminál a posadila se vedle Honzy, který začal postupně mačkat políčka šachovnice v zdánlivě nesmyslném pořadí.
„Tomu jsme na škole říkali superkrálovna,“ usmál se při posledním tahu, kdy táhl bílou královou na bílého koně. Obě figurky se prolnuly a vznikla bojovnice sedící na koni. Na hlavě měla vikingskou helmici a v ruce svírala kopí. „Je to spíš Valkýra.“
Před šachovnicí vyskočil zobrazovací panel, na kterém se objevily záběry z bezpečnostních kamer.
„I ty šmíráku,“ zažertovala Jana, když poznala Oddělení stabilizace.
„Máš sexy bříško,“ usmál se Honza, „ale o to mi zas tak nešlo. Podívej se na tohle.“ Chytil Valkýru a pohyboval s ní jako s joystickem. Nespornou výhodu toho, když máte počítačem simulované tělo je, že se můžete v dotýkat a manipulovat s jinými počítačovými simulacemi, jakoby to byly skutečné věci. Hýbal kamerou, dokud nezaměřil postupně na svůj obličej. Na dokonale hladké tváři se viditelně rýsovala červená rýha.
„Vidíš,“ ukázal na svůj simulovaný obličej, na kterém měl úplně stejný šrám, „chtěl jsem mít jistotu.“
„Takže je to pravda. A co zápěstí? Víš, jak sis hrál s těma ostříma.“
„Nic.“ Na důkaz přesunul kameru.
„Jak to?
„Tak se podívej sama. Vyhledej si 'X-Men' a 'Wolverine'.“
„To mi to nemůžeš jednoduše říct?“
„No tak počkej,“ otevřel si po pravé ruce novou konzolu. Spustil vyhledávání na Světohledu, vybral hned první odkaz a celou konzolu přemístil před Janu.
„Na a?“
„Jako ten šašek jsem měl neuvěřitelně rychlou regeneraci. Takže k reakci nestačilo dojít.“
„Nebo se to ihned zahojilo. To by se dalo zjistit, ne? Jak se to ovládá?“ hnala se po Valkýře.
„A co s tím chceš dělat?“
„Prohlídnem si záznam z tý doby, kdy sis hrál s těma nožema, nebo co to vlastně je.“
„To není marný. A pak to ještě přetočíme na na dobu, když tě ukládali.“
„Nebo tebe,“ procedila Jana.
„Ale svoje tělo vídám každej den. To mě tolik nezajímá“
„Tak tady to máme. Ještě to zaměřím a zpomalím.“
Obraz na panelu vypadal úplně stejně, až na to, že se změnil čas záznamu v pravém horním růžku.
„Zastav to!“ zavelel Honza, „fajn, teď tak o tři políčka zpátky.“
Na záznamu viděli jasně rudou skrvrnu v místech, kde vyjížděl Honzův oblíbený malíčkový břit.
„Tak ode dneška si dávám zatracenej pozor, aby se mi nic nestalo,“ řekla Jana.
„Já taky,“ přidal se Honza. Nemyslel však na sebe, ale na Janu.

[14] Kybernýři - Chytnem' si stopa

Na hlavní obrazovce stále Martin domlouval postup mise s panem Maxwellem.
„...takže si to pro jistotu ještě jednou zopakujeme, kdyby bylo něco nejasného,“ hovořil pan Maxwell k obřímu Martinovu obličeji, „tenhle úkol je sice zatím zkouška, ale rozhodně to není žádná hra. Vaším úkolem tedy bude vystopovat místo, odkud se na dotyčný server dostávají materiály s těmi malými dětmi a pokud možno získat, co nejvíce adres lidí, kteří si ten hnus stahují. Takže zatím, nazhe, pánové a dámy a hodně štěstí. Budeme vás bedlivě sledovat, ale tentokrát si musíte poradit sami, pokud neuspějete celý projekt padne, takže se čiňte, jak nejlépe to dokážete.“
„Budeme se snažit, pane,“ odpověděl Martin a zmizel z velké obrazovky.
„Takže všichni jste slyšeli,“ otočil se na svoje kolegy, když ze stěny Úkrytu zmizel obraz pana Maxwella, „máme co jsme chtěli, opravdovou nefalšovanou akci.“
„Chtělo by to nějakej pokřik, něco jako 'všichni za jednoho, jeden za všechny',“ pronesl Honza.
„No jo, na blbosti tě užije,“ řekla Monika, „radši naplánuju trasu, zkontrolujte si TTL, ať nezůstanete někde po cestě.“
„Přes deset tisíc, to by mohlo stačit, ne.“ přečetl Honza údaj, který měl na multifunkčním náramku, který měl na ruce, „má někdo míň?“ Všichni kroutili hlavou.
Monika pohybem rukou vytvořila před sebou u ústí cévy malý terminál, který jakoby visel ve vzduchu a začala na něm vehementně spojovat jednotlivé uzly mezi cílovou stanicí a jejich pozicí, vybírala přitom ty nejsilnější čáry, které znamenaly nejprůchodnější vedení, tudíž nejmenší riziko. ztráty paketů a snížení TTL.
„Tak co byste chtěli být?“ zeptala se Monika, kterou práce zatím viditelně bavila, „ ženu to přes Světohled, takže co třeba přání k narozeninám.“
„No, nevím, nerada bych skončila ve spamový filtru,“ pronesla Jana, „dostaň nás, co nejblíž a pak se přilepíme k někomu, kdo se bude připojovat.“
„Taky možnost,“ pokračovala Monika v plánování tras. Ačkoli mnoho mužů pochybuje o navigačních schopnostech žen, na Síti se orientují mnohem lépe ženy než muži, „mám to, o jeden Gray vedle, snad se stará paní nevyděsí, když jí přijde upomínka od televize,“ prohlížela si informace o vlastníkovi počítače.
„Se zvláštní přílohou,“ usmál se Martin.
„Fajn, nastavuju spojení.“
Ústí cévy se rozsvítilo zeleně a jak obarvená fosforeskující voda v hadici se hnalo spoji mezi jednotlivými buňkami, kterými potřebovali projít. Monika vše sledovala na virtuální obrazovce.
„Hotovo, může jít,“ prohlásila a mávnutím ruky obrazovka zmizela, „kdo chce jít první?“
Chvíli se na sebe dívali a pak se zvedl Honza, který doteď seděl na podlaze Úkrytu.
„Tak já to teda zkusím, jestli někde skončím jako zkrat ve vypnutý zásuvce, tak si mě nepřej. Mimochodem už to mám,“ usmál se Honza, „Držte si pakety, jedeme z kopce,“ zavelel a přiložil ruku na ústí, kterého ho doslova vcuclo a on jako záblesk proletěl po předem připravené trase.
„Tak já jdu za ním, chci už to mít za sebou,“ řekla Jana a váhavě se přibližovala k ústí a pak se prudce natáhla až do něj téměř praštila a zmizela jako před tím Honza. Prolétávala jednou Baňkou za druhou. Připadala si, jako kdyby padala volným pádem, virtuální vlasy jí vlály a po celém těle cítila, jak kolem ní proudí chladivý vzduch.
„Tak tohle někdo nedomyslel,“ zakroutila hlavou, když se zvedala z Honzy, který se tak akorát stačil otočit na podlaze na záda, aby na něm vzápětí přistála.
Nebylo to zase tak nepříjemné držet jí náručí, ale přeci jenom, když na vás přistane tělo dospělé ženy, tak trochu zabolí.
„Honem, řekni jim, ať počkají.“ křičel na ni Honza a položil jí na stranu.
Vstala a mávnutím ruky otevřela terminál. Navázala spojení a vysvětlila problém. Honza si mezitím otevřel vlastní terminál, zobrazovací panel si zvětšil téměř na celou stěnu a procházel zdrojový kód. Když přepisoval procedury na virtuální klávesnici, vypadal jako klavírní virtuóz, a když přenastavoval kurzory, jako dirigent, který udílí pokyny.
„Ještě, že náš systém nedělal velkej Bill,“ pronesl nakonec, „to bysme si rozbili hubu všichni. Řekni jim, že už můžou.“ Terminál zrušil pohyby studenta utírajícího popsanou tabuli.
Jana se spojila s Monikou a Martinem a ti za chvíli vyskočili z ústí buňky jak králíci z klobouku.
„Tak a co teď?“ zeptala se Monika.
„Jani, zapni zobrazení dat,“ zavelel Martin, „chytnem si stopa.“
Celé bludiště Sítě se zničeho nic rozsvítilo jak vánoční stromeček. V nejbližších buňkách viděli fragmenty souborů, jak prolétávají neuvěřitelnou rychlostí.
„Hoď tam čekací smyčku, ať nic neprošvihnem,“ rozkázal Martin Honzovi.
Honza zašmátral v kapse kombinézy a vytáhl průhlednou fólii, přitiskl jí k ústí, které vedlo do hledaného uzlu. Prstem na něj načmáral „for(EVER)“.
Nezbývalo jen čekat, až se objeví data tekoucí tím směrem.
„Tak jak to s nimi vypadá,“ naklonil se v řídícím středisku pan Maxwell blíže k panelu. Opíral se přitom o křesla dvou dispečerek, slečny Chlumové, která dohlížela na Honzovi funkce, a slečny Marshové, která dohlížela na stav Jany.
„Vypadá to jen na pár modřin, podívejte se sám,“ Chlumová zatančila prsty po displeji a na panelu se zobrazil zelený panák, který byl na pár místech trochu načervenalý. „Nic horšího, než kdyby zakopl na ulici.“
„A u vás,“ otočil se na Marshovou.
„Vše v pořádku, pane. Padla do měkkého,“ usmála se dívka.
„Ty úsměvy si nechte pro mladý kluky,“ pokračoval pan Maxwell, „ukažte mi její stav.“
„Mírně sedřená dlaň a namožené zápěstí,“ pronesla Marshová, „možná, že se jí trochu prokrví ruce, ale vetší reakce by neměla nastat.“
„Dobrá, to jsem chtěl slyšet.“ Ústa se mu narovnaly do vodorovné linky, do nejlepšího úsměvu, který zvládal. Opustil společnost sličných dívek, které se právě šeptem dohadovali, jestli je hezčí Martin nebo Honza, a odcházel na chodbu.
V otevřených dveřích se zastavil. „Pánové, zvládnete to tady chvíli sami?“ tázal se Pata a Mata a úkosem se přitom díval na Lipowského. Pat a Mat svorně přikývli. „Jerzy, máte chviličku?“
Pan Maxwell zašel s Lipowským do jeho kanceláře a zabouchl dveře. Ať mu řekl cokoli, nic milého to rozhodně nebylo, protože silný ředitelův hlas pronikal dveřmi až do opuštěného koridoru. Fyzické napadání zaměstnanců nepatřilo k běžným praktikám EBIS.

[13] Kybernýři - Jak dopadli králíci?

Když pan Maxwell viděl na obřích obrazovkách v kontrolním centru, co Pat a Mat provedli, zabručel:
„Doufám, že se to nebude opakovat, pánové, jinak vám hrozí velmi vážné problémy.“
„Jak vidíte, poradili si s tím bezvadně,“ bránil se Patrik, „už jsou v hlavním programu.
Výtah se rozplynul sotva z něj vystoupili do Úkrytu, jejich domácí buňky, průhledné kulaté místnosti. Z něj vedla pouze jediná céva, úzká trubice, která spojovala jednotlivé buňky mezi sebou. Každá z nich simulovala uzel v Síti. Koncové počítače se připojovaly pouze přes jedinou cévu, ale servery a centrální uzly jich mohly mít až stovky.
Za průhlednou stěnou bylo vidět nepřehledné pletivo miliard cév, které spojovaly miliard buněk. Z pochopitelných důvodů mohli pozorovat jen pár nejbližších. Celá simulace Sítě vypadala jako gigantické myší bludiště, které blikalo všude tam, kde procházeli informace. Čtveřice konečně dostala svá pravá těla, věrné kopie skutečných, oblečené do kombinéz, které se příliš nelišily od těch, kterou měl ještě před chvílí na sobě Honza až nato, že místo kůže měly být vyrobeny z umělého elastického materiálu, a místo černě svítili bledě modrou barvou EBIS.
Pat a Mat se stále ještě usmívali a pozorovali vše od dvou terminálů umístěných čelem k velkým obrazovkám, které zachycovali každou osobu z několika úhlů a které mimo jiné sledovali vše, co viděl dotyčný vlastníma očima.
Každý ze čtveřice, která se zanedlouho pustí do virtuálního světa, také měl svoji dispečerku, která si všímala pouze jeho a jenom jeho kamer a také sledovala hodnoty důležitých parametrů, zejména pak TTL, doby po kterou mohou putovat mezi jednotlivými uzly.
Na hladký průběh akce dohlížel sice i pan Maxwell, ale ten se po skončení zkušební mise bude muset věnovat také chodu EBIS. Dozor v kontrolním oddělení pak převezme starší analytik Jerzy Lipowski, který za ní vlastně zodpovídal již nyní a který si již velebil za velitelským stolem řídícího střediska.
Pan Maxwell probíral s Martinem další postup, takže Matěj nebyl potřeba a mohl si odskočit. Sotva se za ním zavřely dveře, zvedl se i Lipowski. Vstal, uhladil si koženou černou vestu, jakoby se snad mohla pomačkat, a odešel také.
Na pánské záchody vstoupil právě, když si Matěj umýval ruce. Ten si pročísl na patku učesané vlasy a téměř políbil zrcadlo, na které ho Lipowski přimáčkl. Vychrtlé Matějovo tělo se málem vznášelo ve vzduchu, jakou měl pětačtyřicátník se striktně přistřiženým plnovousem sílu.
„Vy si asi myslíte, jak jste chytrý, co?“ pronesl Lipowski aniž by povolil sevření, „hošánci jsou ti nejvtipnější na světě.“
„Ale pane, bylo to ...“ snažil se Matěj, který měl stále půlku obličeje rozpláclou o erárně špinavé zrcadlo.
„To si říkáte, kolegové, to si říkáte kamarádi,“ pokračoval Lipowski, „Kdyby bylo na mě, tak dostanete z fleku padáka a je vám jasný, jak se dává padák z rozvědky.“
„Šlo jen o součást výcviku,“ bránil se dál Matěj.
„Copak nevíš, jak dopadli králíci?“
„Ne-e.“
„Nevadí, tak si to zjisti. Co kdyby se těma hračkama třeba probodl, co? A jinak, vazba mysl-tělo ti nic neříká? Kdyby se tvůj kamarád probodl, mozek by mu vyslal signály k zastavení krvácení a za chvíli by měl tepny ucpaný jak Barranďák, chápeš. Takže ještě ňáký koniny a vy dva už maminku nikdy neuvidíte! Jasný?“
Kdyby to Matějovi jasné nebylo, tak mu pro jistotu zakýval hlavou sám a konečně ho pustil. Umyl si ruce, nechal osušit větrákem a vrátil se na své stanoviště.
Matěj se ještě chvíli v sedě na zemi vzpamatovával a pak se vrátil ke svému terminálu. Patrikovi nemusel nic říkat, stačilo se zašklebit a ukázat hlavou na Lipowskyho, který se už zase jako král na trůně rozvaloval v koženém křesle.

[12] Kybernýři - Nechutný, ale funkční

…že má hýždě a boky jak ve svěráku. Snažila se zjistit původ bolestivého sevření a překvapivě zjistila, že má na svém perfektně vyrenderovaném počítačovém těle navlečené uzoučké upnuté šortky. Supertěsné šortky snad velikosti XXS. Rozhlédla po okolí, nacházela se v kopii jejího pokoje na ubikacích. Poté se šla prohlédnout k zrcadlu. Prsa v modravém tílku jí narostly do nebývalých rozměru, zrzavé vlasy měla svázané do culíku, na nose malinké stylové sluneční brýle, na opasku jí visely dvě pistole a na zádech se houpal baťůžek. Ona byla... Byla Lara! Tak to si někdo odskáče.
Otevřela dveře do společné místnosti jejich kóje. Čekala jí tam Jana. Aspoň doufala, že je to Jana, protože uzřela dívčinu v kožené zbroji, která se tak trochu podobala jí samotné. Kdyby trochu více studovala historii počítačových her, zjistila by, že vražednice pochází z přelomu století, ze hry Draken.
Když Jana zpozorovala Moniku-Laru, vypukla v smích. „Tak tomuhle říkám správnej design.“
Monika se podívala na krátkou koženou sukýnku a dodala: „Ty si můžeš vyskakovat, ty nemáš zařízlý šortky až do krku. Kde jsou ostatní?“
„Nevím možná čekají na u sebe. Asi bysme měli jít za nima.“
Martin a Honza postávali na chodbě. Nejspíš. Na chodbě stálo velké zelené monstrum, které se sotva vešlo do úzkého koridoru, a muž s podivně načesanými vlasy v černé kožené kombinéze.
„Tak, co šéfe, co navrhuješ?“ zeptala se Monika-Lara muže v černé kombinéze. Odpověděl jí smíchem.
„To jsem vážně tak ošklivej,“ řekl muž v černé kombinéze, „mohlo bys se ti to vymstít kočičiko, takhle mě podceňovat.“ Natáhl k Monice ruku a ze zápěstí malíčku mu vyjelo dlouhé ostří, kterým jí lehce nadzvedl sluneční brýle. „Světla je tu dost, kotě. Sice nevím, kdo mám být, ale docela se mi to zamlouvá. Vy dámy, taky nejste k zahození.“
„Honzo?“
Honza v černé kombinéze zakýval hlavou.
„Jsem rády, že tě to baví, ale já bych radši zjistila, co se tady děje. Tohle,“ ukázala na své nové tělo, „není normální.“
„To rozhodně není, co myslíš Shreku?“ otočil se na zeleného zlobra.
„Kdepak, to je přímo božský,“ zahřměl zlobr.
„Ale podívejme, co se stalo našemu Casanovovi, snad jsme nejedli moc špenátu,“ prohlížela si Jana Martinovu novou vizáž.
Martin zabručel. „Myslím, že zapomínáme, proč jsme vlastně tady. Tohle není žádná dětská hra.“
„To bys měl říct spíš někomu jinýmu. Třeba je už součást zkoušky, kdo ví. Já si nestěžuju.“ Honza párkrát vytáhl a zatáhl ostří na zápěstí. Docela dost to bolelo, ale jeho to bavilo. Potom si ještě jednou prohlédl Janu od hlavy až k patě, vypadala senzačně, pak přeměřil i Moniku, kdepak, příliš bujná žena bujných tvarů. Všeho s mírou. Když skončil u jejího obličeje, protože jako vždy začínal do kotníků, viděl, jak se na něj otráveně šklebí.
„Tak kam teď,“ zeptala se Monika a hleděla na gigantickou zelenou formu života.
„Nevím přesně, asi do Kontrolního,“ odpověděl zlobr Martin, „kam jinam.“ Pokrčil obřími rameny.
Podivná čtyřka se vydala chodbami simulovaných ubikací směrem k výtahu. Kolem panovalo ticho, ani z jedné kóje se neozvalo byť jen slaboučké zaskřípání ocelové podlahy. Vše vypadalo jako ve skutečnosti, designéři si dali opravdu záležet. Koridor dokonce jemně zapáchal chlórem a podrážky klapaly po roštech podlahy.
Přivolali výtah a čekali, co se stane. Kdyby se dostaly i vně simulace, mohli by narazit jenom na černou díru. Naštěstí, když se dveře rozevřely, poznali starou známou kabinu, kterou je vozila Miriam.
„Kontrolní je v pátým, ne,“ ujišťoval se Martin a už si připravoval prsty na stisknutí tlačítek „1“, „2“ a „-1“.
„Čekej!“ chňapla mu Jana po ruce. Udiveně na ní zíral. Strhla Monice z nosu ležérně nasazené sluneční brýle, utřela jedno sklo do kožené suknice a přidržela jej před tlačítkem „-1“. „Dali si opravdu záležet. Chce někdo vyzkoušet, co udělá poplach?“
„Vždyť, ale ...“ chtěl argumentovat Martin s tím, že do pátého už přístup mají, ale pak se podíval na konečky prstů a zjistil, že zlobři tak nějak nemají otisky prstů, ba co víc, nějaký vtipný grafik mu na konečky prstů nakreslil smajlíky.
„Asi nemáte nikdo šroubovák,“ podívala se na ostatní Jana. Martin marně prošacoval pytlovou vestu a kalhoty, Honza si přejel přes černou kombinézu a našel jen pár zvláštních přístrojů s velkým emblémem „X“, ale nic užitečného a ani Monika v batohu nenesla nic, co by se dalo použít.
Jana také zoufale prohledávala zákoutí svého brnění, když Honza před očima vytasil svůj nejoblíbenější břit z kloubu pravého malíčku.
„Tohle snad bude stačit,“ usmál se a začal ostřím ohledávat kryt panelu. Pokaždé, když narazil na skrytou úchytku, stačilo jen jemně přidat na síle a adamantiová čepel si lehce poradila s ocelovými nýty. Netrvalo dlouho a celou desku odmontoval.
Martin by se rád ujal práce s drátky, které visely z panelu, ale tlusté zelené prsty mu to nedovolovaly, tak jen radil Honzovi, co má dělat.
„Fajn, a teď stačí jen spojit ten zelenej s tím žlutým a mělo by to makat,“ dokončil Martin.
„Chtělo by to ale něčím slepit. Žvejkačku asi taky nikdo nemá,“ zeptal se Honza.
Kdepak.
Podíval se na Martina. „No možná bude stačit trocha vosku, jestlipak ses dívával jako dítě na pohádky?“
Martin se kupodivu dívával a ihned mu došlo, co má Honza na mysli, tak si z ucha vymotal svíčku tak, jako to dělal jeho filmový předchůdce, a podal jí Honzovi, který jí s nelibostí přijal.
„Fuj, to je nechutný,“ komentovala Monika.
„Nechutný, ale funkční.“ Honza smotal dohromady oba konce drátků, které dříve přeřízl oblíbenou čepelí, a zajistil je voskem. Půjčil si Moničiny sluneční brýle a vyzkoušel, zda stále funguje detektor otisků. Červené světlo skeneru zmizelo, takže přichytil kryt na původní místo a stiskl požadovanou kombinaci. Dveře se zavřeli a výtah se rozjel.

[11] Kybernýři - Do Rakví

Monika položila oblečení na poličku se svým jménem. Na vedlejších již ležely dvě nedbalé hromádky a jedna o něco úhlednější. Přes nahé tělo přehodila nemocniční košili a v erárních pantoflích vstoupila do Oddělení stabilizace.
V obrovské hale se nacházelo dvanáct Stabilizačních jednotek, kterým však nikdo neříkal jinak než Rakve, protože nejvíc ze všeho připomínaly skleněnou rakev ze pohádky o Sněhurce. Ve třech z nich již leželi její spolupracovníci. Přistoupila k jedné z nich, aby si lépe prohlédla, co jí čeká. Dvě sestry, ve růžových nemocničních šatech postávaly u čtvrté, otevřené jednotky. Nechaly jí v klidu se podívat.
V Rakvi ležela Jana. Rusé vlasy byly ty tam. Stejně jako teď její. Lebku však stěží viděla, protože na ní měla přilepené neuvěřitelné množství elektrod. Kabely se od nich pomalu splétaly do malých copánku, které postupně sílily, jak se k nim připojovali další a další. V úrovni úst ústila na vzdálenější stěně hadice s přívodem vzduchu, která zároveň sloužila jako klimatizace, která udržovala příjemných sedmnáct stupňů. Přes hrudník a pánev bylo sklo leptané tak, aby zakrývalo intimní partie před zraky údržby, takže jen podle matných obrysů mohla tušit, že hadička od vyživovací pumpy konči někde v paži.
„Vypadá, že jenom spí,“ pronesla Monika tichým hlasem a přejela po víku Rakve, jakoby jí chtěla pohladit po vlasech z kabelů.
„Vlastně tomu tak skoro je,“ promluvila jedna z sester. Mohlo jí být asi tak padesát. Stála teď vedle ní a pozorovala bezvládné Janino tělo. „Říkáme tomu bdělý spánek. Je plně při smyslech, ale nereaguje na podněty zvenčí, ale z centrálního počítače. Ale to už jste určitě slyšela.“
Monika zakývala hlavou. Otočila se na sestru: „Vážně se nemůže nic stát?“
Sestra se jí podívala do oči a odpověděla: „Nebudu vám nic nalhávat, dítě, jste první lidé, kteří systém zkoušejí, ale udělali jsme a také uděláme vše, aby se nikomu z vás nic nestalo.“
Monika se ještě jednou podívala na Janu, pak i na Martina a Honzu, kteří leželi vedle ní. Kdo osvobodí Sněhurku, když i princové usnuli stoletým spánkem? Odešla v doprovodu sestry k otevřené Rakvi. K její Rakvi.
Mladičká sestřička, která doteď postávala u jednotky, jí odebrala nemocniční košili. Monika ulehla na ztuhlý inteligentní rosol. Připadala si jak na měkké podušce. Inteligentní rosol vymysleli před několika lety pro Léčebny dlouhodobě nemocných. Aby se zabránilo proleženinám, hustota rosol se dá upravit tak, aby tělo spočívalo na co největší ploše. Navíc dokáže rozložit a elektrolýzou vytěsnit vše co lidské tělo vyloučí.
„Chvíli počkejte, než se ustálí,“ upozornila jí starší sestra a pohnula digitálním posuvníkem na straně jednotky.
Monika se cítila, jak rosol pod ní měkne a poddává se tvarům jejího těla.
„Teď se nebojte, dítě, nejdříve vás uspíme a pak vás připojíme,“ pronesla starší sestra, zmáčkla velké modré tlačítko a nad Monikou se začalo zavírat víko.
Popadla jí náhlá úzkost, ale rychle jí překonala. Jakmile zacvakly všechny těsnění, začal do Rakve proudit vzduch. Nejdříve se nelišil od toho, který dýchala ještě před chvílí, ale pak dostal nasládlou vůni malin. Oči se jí zavíraly, a cítila...

[10] Kybernýři - Palouček

Honza Preiss seděl na okraji lesní mýtiny. Brada mu spočívala na pokrčených kolenou a oči se utápěli v moři zeleně. Ptáci nalétávali na brouky, kteří si spokojeně hověli na stéblech trav a vítr si pohrával s větvičkami mladých stromků.
„Když počkáš do setmění, určitě se tady ukážou víly,“ ozval se ženský hlas za Honzovými zády.
Honza dál hleděl před sebe, po chvíli se otočil. Za ním stála Jana Malá v azurovém tílku a teplácích.
„Říkám, že až se setmí, určitě tady začnou tancovat víly,“ zopakovala Jana a usadila se asi metr vedle Honzy, který se opět kochal krásou palouku. Dívala se s ním.
„Možná, že kdysi tomu tak bylo, ale teď, “ promluvil za chvíli, „teď už víly asi vymřely. Zabily je dráty vysokého napětí a optické kabely, co v nich vedou,“ zaklonil se a sledoval, jak se koruny obřích smrků kolébají ve větru, „a vlastně všechny výdobytky takzvané civilizace.“
Tentokrát mlčela Jana.
„Ničíme zemi a ona nám to jednou vrátí. Ba co víc. Ničíme lidstvo. Všechno, v co kdysi věřilo. Třeba i ty tvoje víly. Který dnešní dítě kdy slyšelo o vílách? Co myslíš?“
Opět se posadil a otočil se na Janu. Teď se jí díval přímo do očí. Zářily smaragdovou zelení jako mýtina a on v nich utápěl jako předtím ve vlnách lučních trav.
„Myslím, že se bojíš zítřka,“ uhnula Jana pohledem jako první. Natáhla se před sebe, utrhla dlouhé stéblo a postupně jej odlupovala. „Jsi naštvanej na cokoli, co má co společnýho s naší prací.“
Honza opět hleděl před sebe. „Možná máš pravdu,“ odmlčel se, „ale to nemění nic na tom, že jsme tuhle planetu zaneřádili kabelama, trubkama a asfaltem.“ Pokusil se o úsměv a docela se mu i povedl.
„To každopádně,“ opětovala úsměv Jana.
„Kde máš Moniku,“ rozpovídal se konečně Honza.
„Zavřela se v pokoji. Asi tam brečí nad fotkou manžela. A Martin?“
„Někam se ztratil. Myslím, že někde bude balit tu holku.“
„Miriam? Ten si nedá pokoj. Vzpomínám si, jak to zkoušel na mě. Hned první den v práci. Měla jsem vyplňovat vstupní formuláře a on se mi snažil ze všech sil pomoc. Dokonce mi chytil ruku a naváděl jí po dotykové obrazovce.“
„A?“
„No co bys řekl?“
„Copak jeho šarmu dokáže nějaká žena odolat?“
Usmála se a Honza zase začal věřit na víly.
„Začala jsem kašlat a vytrhla jsem se mu. A ještě něco.“
„Povídej, jsem zvědavej.“
„Řekla jsem mu, jestli by neotevřel okno, že mě asi dráždí ta jeho kolínská.“
„Vážně? Teda škoda, že jsem to neviděl. Velký Martin odmítnut, to se hned tak nevidí.“
„I mistr tesař se někdy utne.“
Chvíli jen pozorovali mýtinu před sebou. Jana se zaklonila a zapřela se dlaněmi. Rusé vlasy jí splývaly až na zem.
„Není ti jich líto,“ zeptal se Honza a díval se na její kadeře.
„Docela jo, ale... Ale je to pro dobrou věc.“
„Je to jen malý vlásek pro člověka, ale velký vlas pro lidstvo,“ parodoval Honza, „No na mě si asi moc nevezmou.“ pročísl si již řídnoucí kštici, která v koutcích pomalu ustupovala dozadu. „Stejně to bude divnej pocit. Snažit se dělat svou práci a vědět, že tvoje tělo je ve skutečnosti napojený na miliony různejch přístrojů, kabelů a hadiček.“
„Tak teď si mě fakt uklidnil.“
„Promiň, to jsme nechtěl. Tys o tom ještě nepřemýšlela?“
Jana zavrtěla hlavou. „Není důvod se tím zatěžovat, když to stejně neovlivníš. Ale mají tady ty nejlepší doktory z Unie, takže věřím, že jsme v dobrých rukách. A kdyžtak pořád nás budou z venku krýt Pat a Mat, ne?“
„Dva přerostlý puberťáci.“
„To neříkej.“
Honza se cítil trochu zaskočený. „Tak jeden přerostlej a jeden nedorostlej,“ zvážněl, „né, nemyslel jsem to tak. Víš, někdy mi jenom příjdou trochu lehkovážní... Vlastně máš asi pravdu. Jsem taky rád, že nám krejou záda.“
Náramek, který měl na ruce začal blikat a hvízdat. Na malém displeji zmizely hodiny a ukázal se obličej pana Maxwella.
„Pane Preiss, neměl byste se již připravovat na zítřejší misi?“ promluvil pan Maxwell.
„Trochu jsem si třídil myšlenky, pane. Za chvíli jsem na ubikacích,“ odpověděl do náramku Honza.
Pan Maxwell pokýval hlavou. „A ať se slečna Malá vrátí také, zítra vás čeká náročný úkol.“ Obraz zmizel a na displeji se objevil čas „18:27“.
„Slyšela jsi,“ otočil se na Janu, „asi bysme měli jít.“
„Asi, jo,“ odpověděla a dál seděla v jehličí. Vítr skučel mezi korunami stromů. Někde vysoko se ozval hlas dravce a všechna zvířata zpozorněla.
Po obzvláště dlouhé chvíli se Honza zvedl, očistil se od jehličí a naposledy si prohlédl mýtinu. Chytil Janu za ruce, které k němu natahovala, a pomohl jí na nohy. Když se postavila, byla jen o trošku menší než on. Její obličej měl teď přímo před sebou a zelené oči se tak podivně leskly. Skoro cítil, jak se ho dotýká tělem. Aniž by si to uvědomil, stále jí držel za ruce.
„Tak to by už stačilo, šéf se už zlobí, kde jste,“ zabručel mužský hlas. Z lesa přibíhali dva muži v číšnických fracích. „Jakoby nestačilo, že máte náramky.“
„Stejně se tady nedá kam utíct,“ pronesl druhý muž a schoval do kapsy malou herní konzolu, kterou při běhu křečovitě svíral v ruce.
„Že jsme vám nechyběli dřív,“ pronesla Jana, která již poodstoupila od Honzy.
„No madam, ehm,“ střídavě se díval na Janu a na Honzu, „my, madam, víme, co je to soukromí. Nejsme přeci žádní slídiči.“
„Tak pojďte, vy džentlmeni,“ řekl Honza, „ať stařík nečeká. Mimochodem, co pěknýho jste hráli?“
První muž se na něj nedůvěřivě podíval, když viděl, že se Honza usmívá, tak se přiznal: „FIFA 2031. Je už to starší, ale pořád sakra dobrý.“
„Já vím, mám jí doma taky.“

[9] Kybernýři - Domovník

Zbytek dne strávili trávením vydatného obědu. Kolem půl páté se Milan rozloučil s Benem a vypravil se domů. Došel až ke dveřím do bytu, než si uvědomil, že klíče jsou tam někde uvnitř. Zcela jistě se povalují v ložnici na koberci v místech, kde včera shodil svršky. Zamířil za protivným domovníkem. Snad ho pozná.
Zazvonil na zvonek s úhledně načmáraným jménem Gregor. Uslyšel šourání staříkových pantoflí. Kukátko rozsvětlilo a objevilo se v něm obrovské oko.
„Kdo je tam?“ zabručel dědek, „jestli mi zase dete nabízet kabelovku, tak vám říkám, že mi televize shořela a na novou nemám.“ V televizi, kterou „neměl“, právě přes hlásili zprávy o dalších unesených kdesi v Africe.
„Dobrý večer, pane Gregor, jsem Milan Valenta, bydlím v pátým.“ snažil se Milan, „ nerad vás ruším, ale mám takovej malej problém, nějak jsem si zabouch klíče a potřeboval bych otevřít.“
Oko v kukátku se ještě zvětšilo. „Jó, chlapečku, tak jak to, že tě neznám, když tady teda bydlíš. Na takovýhle triky já jsem zvyklej, mě jen tak nenachytáš. Ještě mi to pak daj zaplatit z mýho. A víš chlapečku jaký jsou teď důchody. Pustěj tě z práce v sedmdesáti a stejně ti daj hovno. To víš, že jo, já tě tam pustím a budu mít průšviha.“
„Ale já tady vážně bydlím! Víte, obvykle za vámi chodí moje žena.“
V obřím oku se zajiskřilo. „Taková vysoká hubená bloncka? Kdepak, teď už na pořádnej kus baby nenarazíte. Samý vychrtliny,“ nezapomněl si postěžovat.
„Tak nějak,“ nehodlal se s ním hádat, „hele, jestli mi nevěříte, tak se podívejte do seznamu,“ Milan přestával rozhovor se senilním staříkem bavit, „Milan Valenta, byt 502.“
Oko za kukátkem se zamračilo a pak zmizelo. Chodbou se odšouraly kroky, které se po chvilce vrátily.
„Hmm, nějakej Valenta tam bydlí,“ mumlal domovník skrze dveře, „ale jak mám vědět, že seš to právě ty. Co třeba nějakej doklad?“ V kukátku se objevilo staré známé oko bez víčka.
Milan si začal prohledávat kapsy. Doklady musel nechat taky doma, nebo v práci. Sehnul se pro kufřík a oko viditelně znervóznělo, když mu zmizel z dohledu. Vedle Renaty se v kufru povalovala i bílomodročervená karta příslušníka SDS. Ukázal jí před kukátkem a oko se vykulilo ještě víc.
Zarachotilo asi pět zámků a řetězů a dveře se otevřely.
„No jó, jste to vy, pane kapitáne...“ domovník téměř zpíval.
„Poručíku.“
„...promiňte, já vás vůbec nepoznal. Víte chodí nám sem teď všelijaký lidi a mě už slábne zrak. Jaký jste říkal číslo, víte já už zapomínám.“
To bych i věřil, pomyslel si Milan. „Pět set dva.“
Domovník si prohlížel obrazovku starého počítače. Nos měl od monitoru asi tak pět centimetrů a očima švidral na obrovská písmena seznamu.
„Ááá, tady ho máme, byt 502, Valenta Milan,“ vyndal ze šuplíku malý plastový klíček, který měl na konci pozlacení kontakty, zastrčil ho do klíčové dírky na čelní stěně počítače.
„Už se to načítá! Má už holka něco od slouženo, tak to bude chvíli trvat.“ Po minutě konečně zmizel z obrazovky kopírovací pruh a stařík vytáhl klíč ze zařízení a podal ho Milanovi.
„No, ten prototyp mi vrátíte, až budete mít cestu kolem. Nemusíte spěchat, pane kapitáne, ještě jich tady pár mám.“
Milan schoval klíč do kapsy a zdvořile se rozloučil. Vrátil ho ihned, co našel svůj svazek na podlaze v ložnici.
Když se vrátil od domovníka, který ho tentokrát místo nedůvěřivých poznámek častoval hodnostmi všeho druhu, popovídal si s lednicí. Zásoby se ztenčovaly jen málo. Za pár dní to bude horší, měl bych se někde stavit, pomyslel si Milan a vytáhl odmaštěné párky, hodil je do vody a pustil plotnu. Zatímco se vařily, odzkoušel tvrdost chleba a ukrojil mohutný krajíc.
S hotovou večeří se usadil na pohovku. Přistrčil konferenční stolek, aby si na něj položil nohy. Chvíli pozoroval svoje černé nablýskané boty, které nakonec nechal pěkně dole na koberci, kam patří. Zvláštní, kdyby tady byla Monika, asi by nadávala jak špaček. Chtěl dál jíst jako by se nic nestalo, ale pak se zvedl, uklidil boty do botníku a vzal si domácí pantofle. Teď mu chutnalo mnohem víc.

[8] Kybernýři - Rozpuštěný a vypuštěný

Rudolf Wágner se nakonec ukázal jako fajn chlap. Tedy pokud máte v oblibě lidi, kteří na vás střílí z brokovnice, když jim jen zazvoníte u dveří. Milan počkal až se dosyta vyřádí a dojdou mu náboje a vrazil dovnitř. Ben mu kryl záda. Přeci jenom už měl své roky, i když by stále trefil mouchu ze sto metrů, pohyby se za ta léta staly poněkud méně hbité.
Svist! Z Renaty vyšel výstřel. Žádná ohlušující rána, jenom zvuk sporťáku, který kolem vás profrčí ohromnou rychlostí, takže si ani nestačíte přečíst značku. Žádný zpětný ráz, žádný dým, Renata byla ta pravá zbraň jednadvacátého století, to Ben nemůže nikdy pochopit.
Wágner se nehodlal tak lehce vzdát, prostřelenou paží dál svíral zbraň a utíkal se schovat do jednoho z pokojů. Svist! Kolenem mu projela další kulka a pronikavá bolest. Střela prošla skrz vazivo, vylétla a smrštila se tak, že vypadala jak zmačkaná plechovka od piva a padla na zem. Kdepak, tohle nebudou jen tak obyčejní poliši, bezpečnostní projektily používá jen pár elitních útvarů, prolétlo Wágnerovi hlavou. Kupodivu mu setkání s členy SDS žádné velké potěšení nepřineslo, spíš bolest.
Ještě jednou se pokusil zamířit, ale Milan jen zakroutil hlavou. Jako starobylý asijský mistr bojových umění, který ví, jak souboj dopadne, dříve něž se jeho soupeř pohne, uzřel Wágner sám sebe, jak se povaluje na zemi, brokovnice leží vedle něj a pod ní se jeho troufalosti vysmívá ustřelený ukazováček. Pohodil tedy zbraň do kouta a vzdal se.
„Sem dneska línej mluvit, tak si to přečti sám,“ zastrčil mu Milan do náprsní kapsy kartičku s jeho právy, když ho připoutával ke vodovodní trubce v koupelně.
„Tak co, máš chuť mu to tady prohledávat?“ zeptal se Milan.
„No chuť mám, ale spíš na něco k snědku a tenhle chlap se živí samejma sračkama,“ zabručel Ben a zavřel lednici, „Už jsem nahlásil kód sedmnáct, takže chlapi ze soudního tady budou cobydup. Myslím, že jsem naproti viděl docela pěkněj bufet. Co říkáš?“
„Ale jo, už mi taky kručí v břichu.“
Oba se vydali ke dveřím.
„Svině,“ ozvalo se z koupelny, „kurva, vždyť já krvácím! To mě tady necháte!“
Ben se otočil a došel si popovídat s Wágnerem: „No, nebude to tak zlý, myslím, že trocha Sava to spraví. Z kachlíků jde krev dolů dobře, věř mi. Ale ty to možná víš taky dobře, ne?“
Wágner ztichl a odvrátil zrak. Ben vytáhl z náprsní kapsy, malý průhledný displej, chvíli si s ním pohrával a pak na něm zobrazil fotku asi sedmnáctiletého mladíka v nóbl oblečení. Wágner se na ni odmítal podívat, pak si ji prohlédl jenom koutkem oka.
„Nepoznáváš ho? No, nevadí, mám tady ještě jiný fotky, třeba tahle se mi líbí, zrovna se hodí pro naší situaci.“ Ben našel fotku koupelny, kterou osvětlovaly UV lampy, a tak na stěnách a zemi zářili fleky v místech, kde někdo smyl krvavé skvrny.
„Měl bys na to dávat pozor, blbě se toho zbavuje, ale vidím, že ty tady máš normální světla, tak nikdo nic nepozná. No, nic, ty viditelně toho kluka neznáš, takže tady ztrácím čas.“ Ben se zvedl a zavolal do chodby: „Teda už ti taky tak kručí v břiše? Myslím, že půjdem, ten chlap nic neví.“
„No strašně, to musíš slyšet i ty! No myslíš, že ho tady můžeme nechat, slyšel jsem, že na spojce jsou zase zácpy… snad dorazí včas. Ten chlap vypadá nakonec docela sympaticky, nerad bych o něj přišel.“
„Ale nebuď tak přecitlivělej, tady Rudolf - seš Rudolf, ne? - tak tady Rudolf má tuhej kořínek. Už ho to ani nebolí, že ne?“
Wágner zaskučel, jak mu Ben stisk prostřelenou paži. Z rány vytekla trocha tmavé krve a stékala po špinavé košili.
„Když Rudy – můžu ti říkat Rudy – ty nám vůbec nechceš pomoct, tak proč bysme se měli snažit my. Třeba tady ten kluk,“ na displeji se znova objevila fotka mladíka, „Představ si, jsou to už tři roky, co ho někdo zabil a představ si, ještě jsme ani nenašli ani vražednou zbraň. Nemáš ponětí, kde by mohla být? Nemyslím si, že bys ho mohl třeba zabít ty, spíš, jestli nemáš nějaký vnuknutí, nebo tak.“
„Vyser si voko,“ zachrčel Wágner, „tu nikdy nenajdeš.“
„Páni, že si seš tak jistej. No to je věčná škoda, kdybys náhodou věděl, možná by se daly najít mříže tady někde u nás. Víš většina zarputilejch vrahů – to naštěstí není tvůj případ, že ne – čeká Ostrov. Doufám, že umíš dánsky, víš oni se ti kluci severský strašně neradi učej jazyky, a když je pěkně nepoprosíš, tak ti nedaj ani slanou vodu. A že jí maj všude vokolo dost. Hele, přesně dvanáct! Tak se tady měj, a koukej si ty rány něčím zatáhnout, jinak si to tady fakt zasviníš a takhle to pak vypadá,“ na prádelník postavil displej s fotkou koupelny s zářícími skvrnami po umyté krvi, „A na ty kluky, co přijdou buď milej, dělaj jen svou práci.“
„Myslíš, že přijde i Viktor?“ ozval se Milan z předsíně.
„Nevím, to bych mu snad ani nepřál. Víš Viktor se moc dívá na filmy, a je tak trochu...“
„.Magor.“
„Jo, totálně švihlej. Nejradši by všechno co vidí hned vyzkoušel. Nejvíc miluje tu francouzskou kočku. Jak se jen jmenuje? Nikola?“
„Nikita.“ doplnil ho Milan, který se již opíral o futra koupelny.
„Jo, to je vona. A hádej, koho má na tom filmu nejradši. Budeš hádat. Ne? No, škoda! Stejně bys to asi neuhod. Je to asi náhoda, ale taky nějakýho Viktora, je to tam moc drsnej chlápek, ale bohužel skoro každýho zabije. Neboj, to se ti stát nemůže, je přece jednadvacátý století. Ale bohužel se občas stávají nehody, kterejm nikdo nezabrání. Pamatuješ na Viktorovu nejoblíbenější scénu?“ otočil se na Milana a ukázal hlavou na vanu.
„Myslíš rozpuštěný a vypuštěný po francouzsku? Ta se mi libí taky. Co to třeba taky vyzkoušet?“
Ben přikývl. Než se stačil Wágner jakkoli bránit, ocitl se ve vaně, kterou Milan bleskurychle zašpuntoval a začal napouštět. Zatímco Milan vázal zločince ručníkem, aby sebou tak neházel, Ben se chvíli hrabal ve skřínce s čistícími prostředky, pak z ní vytáhl WC čistič a přípravek na podlahy.
„No je to slabý, asi to bude trvat dlouho, co myslíš?“ zeptal se Ben.
„To ho asi akorát načne. No ale neva, dole je nějaká drogérie, tak se tam stavíme, až se najíme.“
Ben odšrouboval uzávěry obou lahví a vylil je do zpola zaplněné vany. Wágner se jim zatím jen vysmíval a prskal nadávky, ale náhle mu zmrzl úsměv. Chemikálie dráždily nejenom bakterie žijící v neumyté vaně, ale i jeho pokožku. Jeho pokožku. A tak začal trochu panikařit.
„Na co to vidíš? Já si dám asi smažák a ty?“ rozmýšlel se Ben, když s Milanem opouštěl koupelnu.
„No myslel jsem něco zdravějšího, třeba nějakej salát“
„Vy mladí berete všechno moc vážně. “ zakroutil hlavou, „stejně by mě zajímalo, kam se mohla podít ta zbraň. No, snad někdy najde.“
„Je dávno roztavená,“ zařval Wágner, když slyšel, jak se rozstřílené vstupní dveře se skřípotem zavírají, „zavařil jsem jí do ňákýho šrotu a dal ňákejm houmlesům, ať si ho vodvezou do sběru.“
„Ale proč bys to dělal?“ zeptal se Ben, jehož hlava nakoukla do koupelny.
„Protože sem ho voddělal já,“ zařval Wágner, „do prdele, tohle ste chtěli slyšet, ne? Tak mě kurva vyndejde z těchhle sraček.“
„No vidíš, jak si rozumnej chlapec, když chceš, jenom bys mohl bejt krapet slušnější,“ Ben chytil štětku na záchody a pohnul s ní špuntem tak, aby voda mohla z vany odtékat. „Milane, osprchuj tady Rudyho, smrdí jak Spolana.“
Milan chytil sprchu, pustil naplno studenou vodu a spláchl z Wágnera pěnu dezinfekčních prostředků. Pak vytáhl z kapsy sluchátko s miniaturním lícním mikrofonem. Zavolal na ústředí, aby poslali sanitku a pár lidí od důkazů. Ben sebral displej s fotkou koupelny z prádelníku, chvíli si hrál s tlačítky postranně a pak si přehrál část záznamu, který se celou dobu nahrával. Obsahoval vše, co potřebovali, jeho přiznání, takže si mohli konečně vyrazit na zasloužen jídlo, sotva dorazili jejich kolegové.

[7] Kybernýři - Osamocené ráno

Milana probudil vřískající budík. Dlouho se zavřenýma očima čekal, až ho Monika jako vždy zastaví, ale budík si řval čím dál tím víc. Chtěl do ní strčit, aby se natáhla a zacvakla ho, ale nikoho nenahmatal. Místo vedle něj zelo prázdnotou.
Překulil se na její stranu postele a nepříliš šetrně budík utišil a otráveně vstal.
Když vyšel z koupelny, posbíral ze země zmuchlané svršky a natáhl si je. Chvíli uhlazoval pomačkanou košili, aby vypadala aspoň trochu slušně a vydal se odhalovat tajemství kuchyně.
Ve dřezu se povaloval talíř se zaschlými a přismaženými kousky lazaní, ale ten Milana příliš nevzrušoval. Sice ho napadlo, že ho bude muset umýt sám, ale teď se mu to příliš nehodilo. Na silný krajíc chleba naskládal celý balíček plátkového sýra. Celou vydatnou snídani zapíjel džusem, který aby neušpinil další nádobí, pil přímo z krabice.
Kdyby ho jen viděla Monika. Dobře věděla, proč by se měl džus pít radši ze skleničky. A Milan to poznal záhy. Zmuchlaná košile už totiž nebyla jenom zmuchlaná, ale i na půl oranžová ze všech barviv, zajisté pouze přírodních, které nápoj obsahoval.
Zaklel a utekl do koupelny. Špinavou košili hodil na prádelník a v ložnici si vzal novou, vyžehlených ve skříni zbylo ještě dost. Na budíku přeskočily číslice a ukazovaly přesně sedm hodin.
Milan začal zmatkovat. Z půl hodiny by měl být v práci.
V předsíni uchopil kufřík, který doma ani neotevřel a vyrazil ze dveří. S ohlušující ránou se za ním zabouchly.
Stál před výtahem a tiskl signální tlačítko tak, že mu poslední článek prstu téměř zbělel. Sáhl si pro kapesník a zjistil, že v kapse mu něco schází. Klíče!
O klíče se nikdy starat nemusel. Monika odcházela po něm a byt vždy řádně zamkla. Domů pro změnu chodila velmi časně a tak vždycky, když si je zapomněl, škrábal zvenku na dveře jako pes, který se potřebuje vyvenčit, nebo spíš jezinky, které lákají Smolíčka.
Tohle bude den, pomyslel si, když se před ním konečně otevřely dveře výtahu. Nic, teď nemá čas. Večer se bude muset stavit u domovníka. Sice je to starý protivný dědek, který se na každého dívá jako na zloděje, i kdyby v baráku žil nejméně dvacet let, ale nějak se do bytu dostat musí.
Do práce dorazil pozdě, ale nikdo ho zatím nepostrádal. Sjednocený detektivní sbor by klidně mohl celý odjet na dovolenou, protože lidé se k sobě poslední dobou chovali až podivně slušně. Vlastně v celém obvodě se nestala vražda snad dva měsíce, takže jediné, co teď mohlo ležet členům SDS v žaludku, byly několik let nevyřešené případy, které kupodivu za půl hodiny, o kterou se Milan opozdil, nikam neutekly.
„Nějak dneska nestíhám,“ prohodil Milan a usadil se za stůl plný orgáčů, fólií z organických krystalů v tenkých pružných rámech protkaných elektronikou, které počátkem dvacátých let začala vyrábět liberecká firma Orga. Pár tabulek pohodil na zem a místo nich položil kufřík.
„Klídek,“ odpověděl Ben Novak. Milanův kolega, který seděl u stolu naproti Milanovi, „celá esdéeska se může jít klouzat a nikdo by stejně nic nepoznal. Kam, že jela?“
„Kdo?“
„No Monika přeci?“
Milan chvíli přemýšlel, nevzpomínal si, že by Benovi cokoli říkal, pak jen pokrčil rameny. Starej Ben by jim mohl dávno velet, kdyby se nebránil povýšení. Kdepak, já až umřu, tak s tímhle zlatíčkem v ruce, né za ňákým posraným stolem, říkával vždy, když leštil svoji poloautomatickou ČZ 2013 Petra FA.
„Někam do Afriky budovat sítě.“
„Hmm, tak to se ti aspoň pěkně opálí,“ usmál se Ben.
Milan úsměv opětoval. Představoval si, jak se Monika vrátí celá krásně snědá do hlavy až k patě a on jí po celém opáleném těle bude líbat. „Koho tam máme dneska?“
„Myslím, že se máme podívat na toho Wágnera. Prej na to někdo tlačí shora,“ řekl Ben, „ten kluk, co ho měl oddělat byl nějakej ministerskej synáček, nebo tak něco.“ Hodil Milanovi orgáč s fotografií asi padesátiletého muže, s třídenním strništěm a malýma očima.
„No, rozhodně na vraha vypadá.“ pronesl Milan. Dobře věděl, že staré případy se často nedají vyřešit jinak než instinktem. Vstal a shodil Benovy nohy ze stolu. „Tak pojď starochu, práce čeká.“
„Najednou si nějak aktivní,“ zvedal se Ben, „srovnej si radši límeček, než vyrazíme ven, ať neděláš esdéesce ostudu.“
Milan hrábl dozadu a nahmatal, jak se mu límeček na týle zvedá. Upravil ho a šel za Benem, který již stál ve dveřích.
„Nezapomněl si něco?“ zarazil ho Ben.
Dvě tázavé oči hleděly na Bena, ten si poklepal na pouzdro nablýskané Petry.
Milan se vrátil ke stolu, z kufříku vytáhl pouzdro s magnetickou plně automatickou Renatu ráže 47. „Myslíš, že budou potřeba zbraně?“
„Čert nikdy nespí a člověk nikdy neví. Měl by sis nějakou pořídit,“ zašklebil se na Renatu. Neuznával žádnou pistoli, po které nezůstával po výstřelu střelný prach na rukou.
„To bych asi měl. Možná se stavím v muzeu, jestli jim ještě nezbyla nějaká Petra,“ odrážel Milan.
„Jestli chceš, tak ti tam zastavím,“ řekl vážným hlasem Ben a vyrazili.