[50] Kybernýři - Nenech se přemlouvat

Protože Honza se probral jako poslední, musel v centrále EBIS zůstat, i když ostatní už odjeli. Sbalil si jediný kufr, který měl. Dveře kóje se za ním definitivně zavřely. V šedé chodbě narazil na sympatickou dívku. Těžkou tašku sotva vlekla po podlaze a když ho zpozorovala, zůstala stát.
„Ahoj, nechceš pomoc,“ nabídl se, „jó, promiň, jsem Honza.“
{Ahoj, hezká holko, tebe odněkud znám, ne?} pomyslel si přitom.
„Jejda, to bych byla vážně ráda. Je to fakt těžký.“
{Nemůžu uvěřit, že tě mam tady, živého, před očima.}
„Páni, že tys ulovila medvěda a teď ho vláčíš domů.“
{Holku jako ty bych si musel pamatovat. No, jasně!}
„Kdepak, trochu jsem neodhadla situaci. Jinak jsem Julča, Julča Chlumová.“
{Víš, když jsem tam každý den seděla a dívala se tvýma očima...}
„Proč mám pocit, že bych tě měl odněkud znát?“
{Jasně, jsi ta holka od toho terminálu. Moje dispečerka.}
„To bys teda měl, byla jsem tvoje dispečerka.“
{...stejně jsem vždycky šilhala vedle na panel.}
Honza přivolal výtah. Když se otevřely dveře, hodil zavazadla na podlahu a zmáčkl nulu.
„No jo, viděl jsem tě při prohlídce kontrolního.“
{Poslyš, tenhle účes ti fakt sluší, co říkáš?}
„To je dost možný, byly jsme tam všechny.“
{Kéž by ses na mě díval stejně jako na ní!}
„Určitě to bylo tam.“
{Máš nádherný vlasy.}
„A víš, že asi jo. Jak vás Miriam Lipowská přivedla.“
{A pak, když ses ztratil, měla jsem o tebe strašnej strach.}
„Lipovská!?“
{Rusý vlasy!}
Dveře výtahu se otevřely a oni vyšli do přízemí penzionu.
„Jo, je to šéfova dcera. Chudák.“
{A ten kretén se choval fakt divně.}
„Rodiče si nikdo nevybírá. Holt smůla.“
{Takovej účes měla Jana, když jsem jí poprvé viděl.}
„No, naštěstí se moc nepotatila.“
{Strašně se mi ulevilo, když ses vrátil.}
„Teď kam? Jedeš taky domů?“
{Ach, jo. Tohle není možný!}
„Jo, auto by už mělo čekat před vchodem.“
{Víš, že jsi ve skutečnosti mnohem hezčí?}
„Zeptám se, kde čeká moje.“
{Tohle ti udělat nemůžu.}
„Jedeš taky do Prahy?“
{Krátký vlasy ti sluší.}
„Taky, ale chtěl jsem se ještě po cestě někde stavit. Zdržoval bych.“
{Nemůžu si s tebou začít jenom proto, že mi připomínáš Janu.}
„Já vlastně ani moc nespěchám.“
{A ty koutky jsou pekelně sexy.}
„Možná, že se to protáhne.“
{Vypadáš jako moc fajn holka...}
„Na jak dlouho tak?
{Trochu si i zhubl, co?}
„Kdo ví, možná hodina, možná den.“
{...nezasloužíš si být jenom náhradnicí.}
„Myslím, že mám i den.“
{V Rakvi každej zhubne.}
Zastavili se u recepčního pultu. Zadíval se jí do očí a ona zase do jeho. Konečně si rozuměli.
„Netuším, jak dlouho tam budu, asi budeš muset dlouho čekat.
{Kdepak, připadal bych si jako hajzl, co tě jen využívá.}
„Říkám, že ráda počkám.“
{No tak, nenech se přemlouvat.}
„Budeš se nudit.“
{Vážně nemůžu!}
„A kam to vůbec jedeme?“
{To si vážně nedáš říct?}
„Jedeme?“
{Fakt ne.}
„Jedeme!“
{No tak!}
„Někam do přírody.“
{Opravdu to nejde.}
„Fajn, přírodu mám moc ráda.“
{Dej mi aspoň šanci, jen malinkou.}
„Když teda myslíš.“
{Budeš mi to vyčítat.}
„Jasně, jedem!“
{Já to risknu!}
„Takže, kde máš to auto?“
{Dobrá, to je tvoje volba.}
„Venku.“
{Fajn!}
Zvedl zavazadla a vynesl je před hlavní vchod, kde je převzal řidič a hodil do kufru nové černé nablýskané Pragovky. Elektromotor zašuměl a pak se rozběhl. Šofér posadil dvojici na zadní sedadla a rozjel se po prašné cestě.
Les kolem hučel. Ve vlhkém jehličí rostly hřiby křemenáče a nad vším dohlíželo z azurové oblohy káně. A na mýtině? Na mýtině tančily víly. Škoda, že je nikdo neviděl.

[49] Kybernýři - Opět doma

Milan uslyšel zvonek a honem vyskočil ze židle. Na obrazovce nikoho neviděl, tak seběhl po schodech, protože se mu nechtělo přivolávat výtah. U zvonků našel mladou dívku. Četla si jména na štítcích. Vyšel před vchod a oči mu překryly hřejivé jemné ruce. Na levé líci ho ale zastudilo. Prsten.
Vysmekl se a políbil Moniku. Objal jí a nepouštěl. Ovinula kolem něj paže.
„To takhle líbáte každého cizince?“ zeptala se Monika.
„Přišel jsem o sluch, zrak i čich, tak si musím pomáhat chutí,“ přejel jí rukama po celém těle, „hmat mi naštěstí také ještě slouží, ale pořád vás nepoznávám,“ pohladil jí po hlavě, „chutnáte jako moje žena, ale moje žena, pokud vím, mívala na hlavě hustý porost vlasů.“
„Přišla o něj při výkonu služby.“
„Á souboj s vražedným kombajnem,“ uchopil jí za ruku a vedl si jí do bytu, „měl jsem o tebe strach.“
„Já taky.“
„Proč, vždyť já jsem nevytáhl paty z baráku, zeptej se Bena.“
„Kecálku.“
„Vážně.“
„A kdo mě byl hledat v Ndélé, nevíš?“
„Že by někdo od policie.“
„Jo! Jeden mladý detektiv.“
„To snad není možný,“ usmál se Milan a z ničeho nic se zastavil na schodech, „běž napřed, hned jsem zpátky.“
„Co?“
Milan seběhl zpátky ke vchodu, dívka tam stále stála.
„Pojď, ukážu ti, kde bydlí děda.“
„Vy mje snáte?“ ptala se netrénovanou, ale milou češtinou.
„Jsi Jitka, ne?“
Dívka přikývla.
„Tak pojď!“
Dovedl jí před dveře domovníka Gregora a zazvonil. V kukátku se objevilo obří oko.
„Á, pan kapitán, co potř...“ otevřel dveře a zarazil se a nemohl uvěřit, že vidí vnučku.
„Někdo vás tady hledá.“
„Tědečku,“ vykřikla Jitka a objala domovníka. Ze zadního pokoje hrála televize. Novináři pořád ještě odhalovali další skutečnosti kolem Journal of Africa. Nějací zaměstnanci stále opakovali, že o činnosti ředitele Pittmana neměli ani potuchu.
Milan se potichu vytratil a zamířil za Monikou.
Krčila se na podlaze v kuchyni a něco lovila na dně lednice. Vytáhla malinkatý předmět, identifikační čip.
„Tys odpojil ledničku?“
„Jo, furt mě otravovala a stejně v ní už nic nebylo. Někdo by měl sepsat Murphyho zákonu o INTELIGENTNÍCH elektrických spotřebičích: Když to vypnete ze zásuvky, tak to pracuje mnohem lépe.“
Monika se usmála a připojila ledničku zpět.
„Dobrý den, jsem lednička Eletrkomraz. Sloužím k nejenom k úschově potravin, ale i potravinové logistice. Musím vás upozornit, že vaše zásoby klesly na... nulu. Prosím... nakupte... více potravin.“
„Vidíš, s tím mě otravovala pořád.“
„Tak si jí měl nakrmit. A vůbec, jak nakrmíš mě?“
„Pojď někam zajdem!“
Monika se skočila osprchovat a pak vklouzla do těch nejúžasnějších večerních šatů, co měla, a Milan si vzal sváteční oblek. Vyrazili do Café Imperial.
„Víš, trochu jsem přemýšlel,“ začal Milan, když dojedli, „nechci tě do ničeho nutit, ale možná by ses mohla podívat po jiné práci. Víš, po trochu míň nebezpečný.“
„A ty přestaneš dělat u policie?“
Podíval se jí do očí. Měla pravdu, jeho práce byla nejspíš mnohem nebezpečnější.
„Myslím, že to už nebude potřeba,“ dodala Monika.
„Jak to myslíš? Tys dala výpověď?“
„Ne-e.“
„Tak co?“
„Chystám se na dovolenou.“
„Fajn, tejden spolu se vážně šikne, ale pak budeš muset zpátky.“
„Myslím delší dovolenou.“
„Kolik? Dva týdny? Měsíc? Ale to je v podstatě to samý.“
Zakroutila hlavou. On nic nechápe, pomyslela si.
„Pojď blíž!“ pobídla ho, „ještě, až ke mně. Dej mi ruku.“
Položila jeho ruku na svoje bříško.
„Už chápeš?“

[48] Kybernýři - Loučení

Miriam se usmála. Dívala se přitom Martinovi přímo do očí. Neuhnul. Stočila zrak do sklenky s průhlednou tekutinou a pak jej vrátila tam, kde byl před chvílí.
„Ty si pořád myslíš že ředitel je můj otec?“
„A né snad.“
Zavrtěla hlavou.
„A kdo tedy?“
„Zkus hádat!“
Podíval se okolo, kde se potulovali snad všichni zaměstnanci EBIS.
„Támhleten stařík se šedivou patkou?“
„Doktor Sova? Ne-e.“
„Tučňák z Batmana?“ podíval se na muže s obrovským břichem, supím nosem a plešatou hlavou, od které vlály předlouhé šediny.
„Ne-e.“ Znovu se rozesmála.
„Pan Krakonoš?“
„Samá voda.“
„Říkalas, že odjíždí.“
„Už odjel. Balím, co tady ještě nechal.“
„Ahá.“
„Tady okolo hledáš marně.“
„Počkej, kdo tady chybí. Né, to snad né.“
„Ano.“
„Ten blbec?“
Přikývla. „Miriam Lipovski, jméno mé.“
„Jej, tak to promiň, ale moc dobrej dojem na mě neudělal.“
„To se mu stává často, ale není to zlej člověk. Víš, co?“
„Povídej!“
Dopila sklenku.
„Hodilo by se mi při balení pár silných chlapských rukou.“
Martin si prohlédl své paže. Nakonec zvládli misi poměrně rychle, takže svaly ani příliš neutrpěly. „Stačily by tyhle?“
„Bohatě,“ řekla Miriam a do jedné z těch paží se zavěsila.
Jana Malá seděla na okraji lesní mýtiny. Brada jí spočívala na pokrčených kolenou a oči se utápěly v moři zeleně. Ptáci nalétávali na brouky, kteří si spokojeně hověli na stéblech trav a vítr si pohrával s větvičkami mladých stromků.
Honza se usadil vedle ní. Otočila se na něj.
„Víly pořád nikde, co?“ řekla.
„Myslím, že právě jednu vidím.“
„Kde?“
„Právě před sebou.“
Sklopila zrak zpátky do trávy.
„To neříkej.“
„Proč?“
Pozoroval jí. I když místo dlouhý rusých kadeří měla jen helmu z milimetrových vlásků, které sotva rostly, stále ho uchvacovala. Podívala se mu přímo do očí.
„Víš, trochu jsem přemýšlela...“
Z trávy se zvedla spící srnka a utekla na druhou stranu lesa.
„...a myslím...“
Na azurově modrém nebi zaskučel dravec.
„...že by to mezi námi neklapalo.“
V Honzovi hrklo. Poslední věc, kterou očekával v tomhle romantickém lesním ráji, byla, že dostane kopačky dříve, než si něco začne. Chtěl promluvit, ale všechny slova se ztrácela kdesi po cestě do úst. Proč? Co jsem udělal tak špatného? Nechceš to aspoň zkusit? Ne, ani jedna věta neprošla tam, kam měla.
„Víš, že Lipowkiho odsud vyhodili?“ hlesl konečně Honza.
Zabrousit do jiných témat se ukázalo jako jediné východisko, jak dokázat opět mluvit.
„Vážně?“
„Říkal mi to pan Maxwell. Prej mu našel místo někde jinde.“
„Hmm, bylo to od něj dost sprostý, že nám neřekl, co se s tebou děje.“
„Prej to nebyl jedinej incident. Něco říkal Matěj. Že si ho pěkně podal.“
„Říkal mi to taky. Jak ho zvedl, isknul k zrcadlu a tak. Ten kluk si moc akce neužije, zdálo se, že se mu to snad i líbilo. Ale Lipowski je vážně chudák, že si dovoluje na někoho, kdo váží o polovinu míň než on. Jo, víš, že Pat a Mat budou v další misi?“
„Fakt?“
„Jo, maj teď společnou stravovací kůru.“
„Patrik dá půlku svýho jídla vždycky Matesovi.“
„Tak nějak. Pan Maxwell prej řekl Patrikovi, že jestli se dostane pod metrák, bude moct velet, tak jsem zvědavá.“
„Třeba z něj bude stejnej lamač dívčích srdcí jako je Martin.“
„Co ty víš,“ usmála se Jana.
Chvíli jen seděli, mlčeli a pozorovali okolí.
„A stejně je tu hezky,“ promluvil Honza, „doufám, že nám ukážou cestu, rád bych se sem podíval jako civil.“
„Tak až pojedeš, tak bys mě mohl vzít sebou, teda pokud se na mě nezlobíš.“
„Samo sebou,“ podíval se na ní. Zavrtěl hlavou a pomyslel si:
Ty pořád nic nechápeš? Na tebe se nemůžu zlobit. A i kdyby, tak bych mi to nevydrželo dýl než pár minut. Já tě miluju! A láska? Láska je vždy jednostranný cit, ať si kdo chce, co chce říká. Vždy jenom jeden miluje druhého a pokud to myslí doopravdy, nežádá nic zpět. Láska není výměnný obchod. Žádné miluju tě - miluj mě! Milovat je jako zabíjet...
„Tak půjdeme?“ přerušila tok jeho myšlenek Jana.
Pomohl jí vstát a pokračoval:
...můžete někoho zabít, a zůstat naživu, stejně tak někoho milovat, a nebýt milován. A co víc neexistuje žádné stůj. Žádná stopka. Nemiluj mě a dost. Nic takového nefunguje. A není k tomu důvod. Lidské srdce je dost široké na to, aby člověk mohl milovat kolik lidí chce a jak hluboko chce! Kdepak, holčičko, já tě milovat chci, a to hluboce, protože...
Kráčeli spolu vstříc penzionu. Zadíval se ještě jednou na její krásný profil.
...protože vím, že ty si to zasloužíš. A taky budu. Navždy.