[11] Kybernýři - Do Rakví

Monika položila oblečení na poličku se svým jménem. Na vedlejších již ležely dvě nedbalé hromádky a jedna o něco úhlednější. Přes nahé tělo přehodila nemocniční košili a v erárních pantoflích vstoupila do Oddělení stabilizace.
V obrovské hale se nacházelo dvanáct Stabilizačních jednotek, kterým však nikdo neříkal jinak než Rakve, protože nejvíc ze všeho připomínaly skleněnou rakev ze pohádky o Sněhurce. Ve třech z nich již leželi její spolupracovníci. Přistoupila k jedné z nich, aby si lépe prohlédla, co jí čeká. Dvě sestry, ve růžových nemocničních šatech postávaly u čtvrté, otevřené jednotky. Nechaly jí v klidu se podívat.
V Rakvi ležela Jana. Rusé vlasy byly ty tam. Stejně jako teď její. Lebku však stěží viděla, protože na ní měla přilepené neuvěřitelné množství elektrod. Kabely se od nich pomalu splétaly do malých copánku, které postupně sílily, jak se k nim připojovali další a další. V úrovni úst ústila na vzdálenější stěně hadice s přívodem vzduchu, která zároveň sloužila jako klimatizace, která udržovala příjemných sedmnáct stupňů. Přes hrudník a pánev bylo sklo leptané tak, aby zakrývalo intimní partie před zraky údržby, takže jen podle matných obrysů mohla tušit, že hadička od vyživovací pumpy konči někde v paži.
„Vypadá, že jenom spí,“ pronesla Monika tichým hlasem a přejela po víku Rakve, jakoby jí chtěla pohladit po vlasech z kabelů.
„Vlastně tomu tak skoro je,“ promluvila jedna z sester. Mohlo jí být asi tak padesát. Stála teď vedle ní a pozorovala bezvládné Janino tělo. „Říkáme tomu bdělý spánek. Je plně při smyslech, ale nereaguje na podněty zvenčí, ale z centrálního počítače. Ale to už jste určitě slyšela.“
Monika zakývala hlavou. Otočila se na sestru: „Vážně se nemůže nic stát?“
Sestra se jí podívala do oči a odpověděla: „Nebudu vám nic nalhávat, dítě, jste první lidé, kteří systém zkoušejí, ale udělali jsme a také uděláme vše, aby se nikomu z vás nic nestalo.“
Monika se ještě jednou podívala na Janu, pak i na Martina a Honzu, kteří leželi vedle ní. Kdo osvobodí Sněhurku, když i princové usnuli stoletým spánkem? Odešla v doprovodu sestry k otevřené Rakvi. K její Rakvi.
Mladičká sestřička, která doteď postávala u jednotky, jí odebrala nemocniční košili. Monika ulehla na ztuhlý inteligentní rosol. Připadala si jak na měkké podušce. Inteligentní rosol vymysleli před několika lety pro Léčebny dlouhodobě nemocných. Aby se zabránilo proleženinám, hustota rosol se dá upravit tak, aby tělo spočívalo na co největší ploše. Navíc dokáže rozložit a elektrolýzou vytěsnit vše co lidské tělo vyloučí.
„Chvíli počkejte, než se ustálí,“ upozornila jí starší sestra a pohnula digitálním posuvníkem na straně jednotky.
Monika se cítila, jak rosol pod ní měkne a poddává se tvarům jejího těla.
„Teď se nebojte, dítě, nejdříve vás uspíme a pak vás připojíme,“ pronesla starší sestra, zmáčkla velké modré tlačítko a nad Monikou se začalo zavírat víko.
Popadla jí náhlá úzkost, ale rychle jí překonala. Jakmile zacvakly všechny těsnění, začal do Rakve proudit vzduch. Nejdříve se nelišil od toho, který dýchala ještě před chvílí, ale pak dostal nasládlou vůni malin. Oči se jí zavíraly, a cítila...