[24] Kybernýři - Obě Petry opět spolu

Milan do sebe kopl zbytek piva, zvedl ze země dva kufry a následoval obrovského Sama, který v úzké chodbě vypadal jako píst v injekční stříkačce. Prkna schodiště se pod těžkým krokem prohýbala a skučela. Zábradlí vrzalo, jak pomáhal mohutnému tělu směrem nahoru.
„Tak tady to je,“ Sam otevřel dveře Milanova nového pokoje, „šaty si můžeš hodit do skříně a pokud máš něco, co by nikdo neměl najít, tak to můžeš schovat tady,“ sehnul se k podlaze a zvedl padací dvířka.
Milan položil zavazadla na postel s kovovou konstrukcí a začal vybalovat šaty. Moc jich neměl, protože ani nevěděl, jaké by si měl vzít, hodil do kufru jen pár košil, dvoje kalhoty a plážové šortky.
„Můžeš mi ji ukázat,“ zeptal se Sam.
„Co? Tu košili?“
„Kdepak košili. Ben říkal, že ti ji dal.“
„Aha, myslíš,“ Milan otevřel druhý kufřík a z dvojitého dna vyndal blyštící se Petru.
„Můžu,“ natáhl po ní ruku Sam.
„Samozřejmě.“
Sam uchopil tlapiskama Benovu Petru udělal prudký pohyb a zpoza pásku vytáhl svoji vlastní zbraň, také Petru, ale o něco méně zářící. Milan se lekl prudkého pohybu a okamžitě skočil po Renatě. Sam ho uklidnil.
„Ten se ty roky musel flákat,“ Sam porovnával obě krasavice, „vždyť je jako nová.“
„Ani si nepamatuju, kdy naposledy vystřelil,“ přitakal Milan.
„Pak, že se mají lidi v Česku špatně. No, tahle mrška,“ potěžkával svoji, „ta si užila pořádnej cirkus. Myslel jsem, že bych se s ní nechal pohřbít, ale za dva dny by ji vykopalo ňáký děcko a postřílelo by půlku čtvrti. Jó, abych nezapomněl, už máš aspoň ňáký stopy.“
„Po právě, skoro nic. Tedy vůbec nic. Myslel jsem, že bys mi mohl trochu pomoc.“
Sam přikývl. „V pět se tady staví jeden můj známej od policie, tak ho nenechej čekat.“
„To v žádným případě. Vždyť ani nemám, kam bych šel.“
„Možná by ses mohl ještě podívat do tohohle podniku,“ Sam hodil na stůl vizitku z baru Fantazie, „tam viděli naposledy ty dva anglický pisálky.“
„To stojí za zkoušku, ale moc se tady nevyznám, asi bych se ztratil a tím bych Monice moc nepomohl.“
„Hmm, na tom něco bude,“ usmál se Sam, „za půl hodiny přijede Chuck, jeden kluk, co mi vozí zboží. Myslím, že ten podnik je v jeho rajónu, tak by tě tam mohl hodit.“
„To snad šlo.“
Sam se přesunul se ke dveřím. „Musím jít hlídat výčep, co kdyby se náhodou ukázal zákazník. Kdybys něco potřeboval, tak jsem dole, houknu na tebe, až přijede Chuck.“ Zmizel v šeru chodby.
Milan se porozhlédl po svém novém útočišti. V místnosti viditelně delší dobu nikdo nepobýval. Prach poletoval v pruzích světla, kterými dovnitř pronikalo skrze mohutné dřevěné žaluzie. Z maskovacího kufříku vytahal věci, které tam byly jenom na ozdobu a schoval ho celý do úkrytu. Renatu i Petru nechal válet na posteli, až půjde ven, vezme si je určitě sebou. Petra byla pořádná bouchačka jak ze starých časů, takže jí asi zastrčí za opasek, jeho Renata připomínala křehkou dívčinu. Byla úzká, nepříliš těžká, protože měla tělo z plastu, a nanejvýš skladná, tak akorát, aby jí ukryl v pouzdře na kotníku.
Posadil se na postel vedle vražedných krásek a začal vybalovat větší kufr, aby zjistil, na co všechno ve spěchu zapomněl. Nejdůležitější věc však měl sebou. Fotku jeho a Moniky, jak se objímají před branami Pražského hradu. Ležela na haldě zamačkaného prádla jak princezna na hrášku. Sebral jí z hromady a nechal na ní dopadat pruhy světla. Zářila. Zářila stejně jako Moničin úsměv. Zdálo se mu, jakoby se najednou začala fotka hýbat, ale neuvědomoval si, že by do orgáče nahrával nějaké video, přeci jenom ho koupil někde v hypermarketu, takže měl paměť jen na jednu fotku. Fotka se nehýbala, jenom on si začal vzpomínal na dobu, kdy ji fotil.