[14] Kybernýři - Chytnem' si stopa

Na hlavní obrazovce stále Martin domlouval postup mise s panem Maxwellem.
„...takže si to pro jistotu ještě jednou zopakujeme, kdyby bylo něco nejasného,“ hovořil pan Maxwell k obřímu Martinovu obličeji, „tenhle úkol je sice zatím zkouška, ale rozhodně to není žádná hra. Vaším úkolem tedy bude vystopovat místo, odkud se na dotyčný server dostávají materiály s těmi malými dětmi a pokud možno získat, co nejvíce adres lidí, kteří si ten hnus stahují. Takže zatím, nazhe, pánové a dámy a hodně štěstí. Budeme vás bedlivě sledovat, ale tentokrát si musíte poradit sami, pokud neuspějete celý projekt padne, takže se čiňte, jak nejlépe to dokážete.“
„Budeme se snažit, pane,“ odpověděl Martin a zmizel z velké obrazovky.
„Takže všichni jste slyšeli,“ otočil se na svoje kolegy, když ze stěny Úkrytu zmizel obraz pana Maxwella, „máme co jsme chtěli, opravdovou nefalšovanou akci.“
„Chtělo by to nějakej pokřik, něco jako 'všichni za jednoho, jeden za všechny',“ pronesl Honza.
„No jo, na blbosti tě užije,“ řekla Monika, „radši naplánuju trasu, zkontrolujte si TTL, ať nezůstanete někde po cestě.“
„Přes deset tisíc, to by mohlo stačit, ne.“ přečetl Honza údaj, který měl na multifunkčním náramku, který měl na ruce, „má někdo míň?“ Všichni kroutili hlavou.
Monika pohybem rukou vytvořila před sebou u ústí cévy malý terminál, který jakoby visel ve vzduchu a začala na něm vehementně spojovat jednotlivé uzly mezi cílovou stanicí a jejich pozicí, vybírala přitom ty nejsilnější čáry, které znamenaly nejprůchodnější vedení, tudíž nejmenší riziko. ztráty paketů a snížení TTL.
„Tak co byste chtěli být?“ zeptala se Monika, kterou práce zatím viditelně bavila, „ ženu to přes Světohled, takže co třeba přání k narozeninám.“
„No, nevím, nerada bych skončila ve spamový filtru,“ pronesla Jana, „dostaň nás, co nejblíž a pak se přilepíme k někomu, kdo se bude připojovat.“
„Taky možnost,“ pokračovala Monika v plánování tras. Ačkoli mnoho mužů pochybuje o navigačních schopnostech žen, na Síti se orientují mnohem lépe ženy než muži, „mám to, o jeden Gray vedle, snad se stará paní nevyděsí, když jí přijde upomínka od televize,“ prohlížela si informace o vlastníkovi počítače.
„Se zvláštní přílohou,“ usmál se Martin.
„Fajn, nastavuju spojení.“
Ústí cévy se rozsvítilo zeleně a jak obarvená fosforeskující voda v hadici se hnalo spoji mezi jednotlivými buňkami, kterými potřebovali projít. Monika vše sledovala na virtuální obrazovce.
„Hotovo, může jít,“ prohlásila a mávnutím ruky obrazovka zmizela, „kdo chce jít první?“
Chvíli se na sebe dívali a pak se zvedl Honza, který doteď seděl na podlaze Úkrytu.
„Tak já to teda zkusím, jestli někde skončím jako zkrat ve vypnutý zásuvce, tak si mě nepřej. Mimochodem už to mám,“ usmál se Honza, „Držte si pakety, jedeme z kopce,“ zavelel a přiložil ruku na ústí, kterého ho doslova vcuclo a on jako záblesk proletěl po předem připravené trase.
„Tak já jdu za ním, chci už to mít za sebou,“ řekla Jana a váhavě se přibližovala k ústí a pak se prudce natáhla až do něj téměř praštila a zmizela jako před tím Honza. Prolétávala jednou Baňkou za druhou. Připadala si, jako kdyby padala volným pádem, virtuální vlasy jí vlály a po celém těle cítila, jak kolem ní proudí chladivý vzduch.
„Tak tohle někdo nedomyslel,“ zakroutila hlavou, když se zvedala z Honzy, který se tak akorát stačil otočit na podlaze na záda, aby na něm vzápětí přistála.
Nebylo to zase tak nepříjemné držet jí náručí, ale přeci jenom, když na vás přistane tělo dospělé ženy, tak trochu zabolí.
„Honem, řekni jim, ať počkají.“ křičel na ni Honza a položil jí na stranu.
Vstala a mávnutím ruky otevřela terminál. Navázala spojení a vysvětlila problém. Honza si mezitím otevřel vlastní terminál, zobrazovací panel si zvětšil téměř na celou stěnu a procházel zdrojový kód. Když přepisoval procedury na virtuální klávesnici, vypadal jako klavírní virtuóz, a když přenastavoval kurzory, jako dirigent, který udílí pokyny.
„Ještě, že náš systém nedělal velkej Bill,“ pronesl nakonec, „to bysme si rozbili hubu všichni. Řekni jim, že už můžou.“ Terminál zrušil pohyby studenta utírajícího popsanou tabuli.
Jana se spojila s Monikou a Martinem a ti za chvíli vyskočili z ústí buňky jak králíci z klobouku.
„Tak a co teď?“ zeptala se Monika.
„Jani, zapni zobrazení dat,“ zavelel Martin, „chytnem si stopa.“
Celé bludiště Sítě se zničeho nic rozsvítilo jak vánoční stromeček. V nejbližších buňkách viděli fragmenty souborů, jak prolétávají neuvěřitelnou rychlostí.
„Hoď tam čekací smyčku, ať nic neprošvihnem,“ rozkázal Martin Honzovi.
Honza zašmátral v kapse kombinézy a vytáhl průhlednou fólii, přitiskl jí k ústí, které vedlo do hledaného uzlu. Prstem na něj načmáral „for(EVER)“.
Nezbývalo jen čekat, až se objeví data tekoucí tím směrem.
„Tak jak to s nimi vypadá,“ naklonil se v řídícím středisku pan Maxwell blíže k panelu. Opíral se přitom o křesla dvou dispečerek, slečny Chlumové, která dohlížela na Honzovi funkce, a slečny Marshové, která dohlížela na stav Jany.
„Vypadá to jen na pár modřin, podívejte se sám,“ Chlumová zatančila prsty po displeji a na panelu se zobrazil zelený panák, který byl na pár místech trochu načervenalý. „Nic horšího, než kdyby zakopl na ulici.“
„A u vás,“ otočil se na Marshovou.
„Vše v pořádku, pane. Padla do měkkého,“ usmála se dívka.
„Ty úsměvy si nechte pro mladý kluky,“ pokračoval pan Maxwell, „ukažte mi její stav.“
„Mírně sedřená dlaň a namožené zápěstí,“ pronesla Marshová, „možná, že se jí trochu prokrví ruce, ale vetší reakce by neměla nastat.“
„Dobrá, to jsem chtěl slyšet.“ Ústa se mu narovnaly do vodorovné linky, do nejlepšího úsměvu, který zvládal. Opustil společnost sličných dívek, které se právě šeptem dohadovali, jestli je hezčí Martin nebo Honza, a odcházel na chodbu.
V otevřených dveřích se zastavil. „Pánové, zvládnete to tady chvíli sami?“ tázal se Pata a Mata a úkosem se přitom díval na Lipowského. Pat a Mat svorně přikývli. „Jerzy, máte chviličku?“
Pan Maxwell zašel s Lipowským do jeho kanceláře a zabouchl dveře. Ať mu řekl cokoli, nic milého to rozhodně nebylo, protože silný ředitelův hlas pronikal dveřmi až do opuštěného koridoru. Fyzické napadání zaměstnanců nepatřilo k běžným praktikám EBIS.