[10] Kybernýři - Palouček

Honza Preiss seděl na okraji lesní mýtiny. Brada mu spočívala na pokrčených kolenou a oči se utápěli v moři zeleně. Ptáci nalétávali na brouky, kteří si spokojeně hověli na stéblech trav a vítr si pohrával s větvičkami mladých stromků.
„Když počkáš do setmění, určitě se tady ukážou víly,“ ozval se ženský hlas za Honzovými zády.
Honza dál hleděl před sebe, po chvíli se otočil. Za ním stála Jana Malá v azurovém tílku a teplácích.
„Říkám, že až se setmí, určitě tady začnou tancovat víly,“ zopakovala Jana a usadila se asi metr vedle Honzy, který se opět kochal krásou palouku. Dívala se s ním.
„Možná, že kdysi tomu tak bylo, ale teď, “ promluvil za chvíli, „teď už víly asi vymřely. Zabily je dráty vysokého napětí a optické kabely, co v nich vedou,“ zaklonil se a sledoval, jak se koruny obřích smrků kolébají ve větru, „a vlastně všechny výdobytky takzvané civilizace.“
Tentokrát mlčela Jana.
„Ničíme zemi a ona nám to jednou vrátí. Ba co víc. Ničíme lidstvo. Všechno, v co kdysi věřilo. Třeba i ty tvoje víly. Který dnešní dítě kdy slyšelo o vílách? Co myslíš?“
Opět se posadil a otočil se na Janu. Teď se jí díval přímo do očí. Zářily smaragdovou zelení jako mýtina a on v nich utápěl jako předtím ve vlnách lučních trav.
„Myslím, že se bojíš zítřka,“ uhnula Jana pohledem jako první. Natáhla se před sebe, utrhla dlouhé stéblo a postupně jej odlupovala. „Jsi naštvanej na cokoli, co má co společnýho s naší prací.“
Honza opět hleděl před sebe. „Možná máš pravdu,“ odmlčel se, „ale to nemění nic na tom, že jsme tuhle planetu zaneřádili kabelama, trubkama a asfaltem.“ Pokusil se o úsměv a docela se mu i povedl.
„To každopádně,“ opětovala úsměv Jana.
„Kde máš Moniku,“ rozpovídal se konečně Honza.
„Zavřela se v pokoji. Asi tam brečí nad fotkou manžela. A Martin?“
„Někam se ztratil. Myslím, že někde bude balit tu holku.“
„Miriam? Ten si nedá pokoj. Vzpomínám si, jak to zkoušel na mě. Hned první den v práci. Měla jsem vyplňovat vstupní formuláře a on se mi snažil ze všech sil pomoc. Dokonce mi chytil ruku a naváděl jí po dotykové obrazovce.“
„A?“
„No co bys řekl?“
„Copak jeho šarmu dokáže nějaká žena odolat?“
Usmála se a Honza zase začal věřit na víly.
„Začala jsem kašlat a vytrhla jsem se mu. A ještě něco.“
„Povídej, jsem zvědavej.“
„Řekla jsem mu, jestli by neotevřel okno, že mě asi dráždí ta jeho kolínská.“
„Vážně? Teda škoda, že jsem to neviděl. Velký Martin odmítnut, to se hned tak nevidí.“
„I mistr tesař se někdy utne.“
Chvíli jen pozorovali mýtinu před sebou. Jana se zaklonila a zapřela se dlaněmi. Rusé vlasy jí splývaly až na zem.
„Není ti jich líto,“ zeptal se Honza a díval se na její kadeře.
„Docela jo, ale... Ale je to pro dobrou věc.“
„Je to jen malý vlásek pro člověka, ale velký vlas pro lidstvo,“ parodoval Honza, „No na mě si asi moc nevezmou.“ pročísl si již řídnoucí kštici, která v koutcích pomalu ustupovala dozadu. „Stejně to bude divnej pocit. Snažit se dělat svou práci a vědět, že tvoje tělo je ve skutečnosti napojený na miliony různejch přístrojů, kabelů a hadiček.“
„Tak teď si mě fakt uklidnil.“
„Promiň, to jsme nechtěl. Tys o tom ještě nepřemýšlela?“
Jana zavrtěla hlavou. „Není důvod se tím zatěžovat, když to stejně neovlivníš. Ale mají tady ty nejlepší doktory z Unie, takže věřím, že jsme v dobrých rukách. A kdyžtak pořád nás budou z venku krýt Pat a Mat, ne?“
„Dva přerostlý puberťáci.“
„To neříkej.“
Honza se cítil trochu zaskočený. „Tak jeden přerostlej a jeden nedorostlej,“ zvážněl, „né, nemyslel jsem to tak. Víš, někdy mi jenom příjdou trochu lehkovážní... Vlastně máš asi pravdu. Jsem taky rád, že nám krejou záda.“
Náramek, který měl na ruce začal blikat a hvízdat. Na malém displeji zmizely hodiny a ukázal se obličej pana Maxwella.
„Pane Preiss, neměl byste se již připravovat na zítřejší misi?“ promluvil pan Maxwell.
„Trochu jsem si třídil myšlenky, pane. Za chvíli jsem na ubikacích,“ odpověděl do náramku Honza.
Pan Maxwell pokýval hlavou. „A ať se slečna Malá vrátí také, zítra vás čeká náročný úkol.“ Obraz zmizel a na displeji se objevil čas „18:27“.
„Slyšela jsi,“ otočil se na Janu, „asi bysme měli jít.“
„Asi, jo,“ odpověděla a dál seděla v jehličí. Vítr skučel mezi korunami stromů. Někde vysoko se ozval hlas dravce a všechna zvířata zpozorněla.
Po obzvláště dlouhé chvíli se Honza zvedl, očistil se od jehličí a naposledy si prohlédl mýtinu. Chytil Janu za ruce, které k němu natahovala, a pomohl jí na nohy. Když se postavila, byla jen o trošku menší než on. Její obličej měl teď přímo před sebou a zelené oči se tak podivně leskly. Skoro cítil, jak se ho dotýká tělem. Aniž by si to uvědomil, stále jí držel za ruce.
„Tak to by už stačilo, šéf se už zlobí, kde jste,“ zabručel mužský hlas. Z lesa přibíhali dva muži v číšnických fracích. „Jakoby nestačilo, že máte náramky.“
„Stejně se tady nedá kam utíct,“ pronesl druhý muž a schoval do kapsy malou herní konzolu, kterou při běhu křečovitě svíral v ruce.
„Že jsme vám nechyběli dřív,“ pronesla Jana, která již poodstoupila od Honzy.
„No madam, ehm,“ střídavě se díval na Janu a na Honzu, „my, madam, víme, co je to soukromí. Nejsme přeci žádní slídiči.“
„Tak pojďte, vy džentlmeni,“ řekl Honza, „ať stařík nečeká. Mimochodem, co pěknýho jste hráli?“
První muž se na něj nedůvěřivě podíval, když viděl, že se Honza usmívá, tak se přiznal: „FIFA 2031. Je už to starší, ale pořád sakra dobrý.“
„Já vím, mám jí doma taky.“