[25] Kybernýři - Ve stínu ořešáku

„Díky moc,“ zaševelila Monika a málem by vlepila stařečkovi pusu na tvář, kdyby se nebála, že na ní bude stařenka žárlit.
„Za málo, děvenko,“ odpověděl jí stařík a vrátil jí fotoaparát, „vzpomínáš, bábi, když jsme byli takhle mladí.“
„Nó, jo, říkal si mi, že mě budeš na rukou nosit a pak houby,“ odpověděla mu stařenka a přivinula se k jeho vrasčité tváři.
„Tak to abych to napravil teď,“ sehnul se stařík, chytil stařenku pod koleny a na lopatkách a naznačil, že jí zvedne.
„Di ty, dědku, chceš si strhat hřbet,“ bránila se stařenka, „kdo kolem tebe bude pak lítat, až budeš zase hekat.“
Milan se připlížil zezadu k Monice a chytil jí do náruče přesně tak, jak chtěl stařík lapit svojí ženu.
„Tak a málem bylo po fotkách,“ chytala Monika foťák.
„To by byla škoda,“ nesl jí na zábradlí mostku, „co kdyby spadl třeba do příkopu.“
„Neblázni, vždyť spadnu.“
Milan posadil Moniku na okraj, takže jí nohy visely dolů. Davy turistů se kochaly krásou památek a on se kochal krásou její. Chytil jí kolem ramen, aby mu nespadla dolů, do Jeleního příkopu. Dívali se na skvostnou zeleň. Líc na líci. Políbil jí. Přehodila nejdříve jednu nohu a pak i druhou na bezpečnou stranu zábradlí, zavěsila se mu kolem krku a polibek mu vášnivě oplácela.
A turisté dál chodili kolem nich, nevšímali si jich, nepohoršovali se. Rozjímali nad tím, jestli není příliš slunečno, nebo jestli nezačíná foukat příliš silný vítr. V hlavě jim vrtalo, jestli vstupenka do svatého Víta nebyla předražená, nebo jak to, že Zlatá ulička je dlážděná kočičími hlavami a ne zlatými cihlami. Stěžovali si v duchu na všechny potíže své i celého světa a přitom se měli docela dobře, protože se procházeli po staletých cestách, které přežily již mnohem větší trápení, než si dokázal někdo z nich představit.
Když se od sebe konečně odtrhli, připadalo jim, že musela napadnout hromada sněhu a zase roztát, stromy rozkvetly a zase odkvetly a plodily ovoce. Chytil Moniku kolem pasu a přitáhl si jí k tělu. Kráčeli do nitra starobylého paláce. Zastavili se u vojáka Hradní stáže a bavili se jeho netečností.
„A budeš mít taky tak hezkou uniformu,“ zeptala se Monika.
„Možná, líbí se ti.“
„Je hezká.“
„Třeba by se dal přesvědčit a půjčil mi ji.“
Monika se vrhla ke knoflíkům na vojákově uniformě. Vojákův netečný výraz se nezměnil, pouze z očí čpěly mírné rozpaky. Milan chytil přítelkyni za ruku a odtáhl jí dál od strážcových svršků.
„A budeš mít aspoň takovej hezkej znak,“ zkoumala nárameník Hradní stráže.
„Možná.“ řekl Milan, ale mohl říct, že určitě, protože přesně takový používal SDS na svých odznacích.
Ruku v ruce procházeli hradem. Posedávali na kašně, plížili se Zlatou uličkou a dostali se do svatého Víta bez placení, když se ostraha hádala s nějakými Němci. Unavení, ale šťastní se pak posadili pod ořešák na nádvoří nejvyššího purkrabství.
Seděli na tom neslavně proslaveném místě, pod stromem, jehož předky neobtěžkávalo pouze listí, které na podzim opadalo, ale kdysi i provinilci, kteří propadli hrdlem. Lidé dál bloumali kolem Milana a Moniky. Málo z nich tušilo bolesti, kterou museli vídat předchůdci mohutného stromu a málo kdo si všiml, jak šťastní jsou ti dva lidé, kteří pod ním sedí.
Vánek si pohrával s listovím, které se chvělo jakoby dostávalo z vlahého větru zimnici. Milan držel Moniku v náručí a nic neříkal. Mlčeli. Nejupovídanější z té trojice byl nakonec starý ořešák, který ševelil v podzimní bríze.
Vydrželi na nádvoří až do chvíle, než se začalo stmívat. Dřevěný mohykán nad nimi držel ochranou ruku a v zapadajícím slunci se tvářil smutně, když ho opouštěli. Loučil se s nimi lehounkým máváním větví a oni mu oplatili pohostinnost tím, že ho objali.
Vydali se dolů po Starých zámeckých schodech. Kramáři nabízeli své zboží. Pár nechutných kýčů, historických zbraní, kamenů, triček a obrazů.
„Nevybereš si něco na památku,“ zastavil se Milan u jednoho ze stánků.
„Víš, že asi jo,“ neváhal Monika. Rozhlédla se po zboží a pak se natáhla po cetce, kterou viděla jako první, po obyčejném tepaném prstýnku se vzorem srdíček a růží.
Chvíli si jej ještě prohlížela a pak se usmála. Milan vytáhl z peněženky patřičný obnos a zaplatil.
Vzal si kroužek od Moniky. Byl to jeden z těch univerzálních, neúplných, které se daly stáhnout do požadované velikosti. Uchopil jí za levou ruku, nasadil ho na prsteníček a jemně stlačil, aby nesklouzl. Monika se usmála. Nebránila se mu. Neměla proč.