Z jednoho ústí najednou vyletěl paket s daty. Vypadal jako velká kapsle, nebo spíš jako torpédo. Narazila do fólie s nápisem „for(EVER) a snažila se jí probořit.
„Máme tady odvoz. Vzbudíš je?“ Honza se otočil na dvě azurové koule a začal komprimovat šachovnici až se mu vešla do kapsy.
„Vstávat lenoši,“ Jana stiskla obrovská tlačítka v horní části koule a ty ihned přešli do tvaru člověka, chránící ho se před zimou schoulený do klubíčka. „Máme tu stopa.“
Martin s Monikou stáli okamžitě na nohou. Martin vytáhl z pásku malinkou karabinu na tenkém ocelovém lanku. Bezespornou výhodou toho, když jste v simulovaném světe Sítě, je, že můžete provádět symbolické úkony, místo složitého hackování.
Zbytek týmu se vzájemně propoutal lanky a Martin odstranil fólii a kapsle zmizela v ústí, stejně tak celý tým nesoucí se v vleku. Zatímco ve skutečné Síti se jejich data vtěsnala mezi pakety zasílané zprávy, jejich simulovaná těla se nesla závratnou rychlostí směrem k cíli.
Ocitli se v další Baňce. Kapsle se doslova vsála do stěny a oni se začali rozkoukávat.
Nalézali se ve značně vytíženém místě Sítě. Vycházela z něj asi stovka cest.
„Tak dáme se do práce,“ zavelel Martin. Z kapsy vytáhl fólie, které ve skutečnosti byly předlohy podprogramů, a kreslil na ně kruh s vodorovným pruhem uprostřed, značku jednosměrné ulice. Ostatní dělali totéž. Fólie pak umisťovali na každé ústí, až za čtvrt hodiny pokryli úplně všechny. Teď nezbývalo než zase čekat.
„Zatím zkopírujeme nějaký důkazy,“ řekl Honza, „ale nevím, kdo na to bude mít žaludek.“
„Prostě to jen připíchni a zkopíruj,“ reagoval Martin, „ať si s tím poradí vedení.“
„Oki. Jdu na to.“ Honza vytvořil konzolu, vytáhl z ní kabel s příchytkou na konci, kterou přilepil na stěnu Baňky. Při přetahování vypnul obraz na panelu, protože soubory, které kopíroval, mu připadaly obzvláště nechutné.
„Ty lidi jsou prasata,“ konstatovala Jana poté, co koutkem oka zahlédla část obrázků, dříve něž je stačil Honza vypnout.
„Ani nevím, který jsou horší,“ bloumal Martin, „pedofilové, nebo teroristi.“
„To nemá cenu teď řešit, teď nás čekají tihle,“ vložila se do debaty Monika, „pokud je nezvládnem, žádní teroristi nebudou.“
„Když už jsme u toho, támhle letí první host,“ řekl Martin, „kdo si ho vezme.“
„Já to beru,“ rozhodla se Jana, „už mě nebaví pořád čekat.“
V řídícím středisku pan Maxwell zatím kontroloval situaci.
„Zdravim, tak jak jsou na tom,“ zeptal se.
„Jdete právě včas, pane,“ odpověděl Patrik, „Jana, tedy slečna Malá, se pustila do práce. Už je na stopě a snaží se ukotvit spojení, aby...“
„To rád slyšim. A zbytek?“
„Valentová a Blažek čekají, až se připojí další uživatel, a Preiss zatím kopíruje ze serveru.
„Takže žádný problém,“ pokyvoval hlavou pan Maxwell, „kolik ještě odhadujete času?“
„To se nedá takhle odhadnout, pane,“ přidal se Matěj, „záleží na tom, kdy se připojí správce, který nahrává data. Ostatní jsou jen malé ryby.“
Pan Maxwell jenom přikývl hlavou. „Kdo že jste říkal, že je teď na lovu?“
„Malá,“ odvětil Patrik. Jakoby to šéf nedokázal poznat z obrazovek na stěně.
„Slečno Welshová, jak je na tom vaše svěřenkyně,“ optal se jedné z dispečerek.
„TLL nad normálem, životní funkce stabilní, zranění téměř vyléčena. Daří se jí skvěle, pane,“ vychrlila ze sebe informace slečna Welshová.
„Takhle se mi to líbí, hezky stručně a věcně,“ pan Maxwell narovnal ústa k úsměvu, „zdá se, že jsem tady úplně zbytečný, takže zatím nazhle, pánové. Jerzy, kdyby se něco dělo, tak mě ihned kontaktujte.“
Lipowski přikývl a dál se šklebil. Když ředitel odešel, tak se dál vražedně díval na Matěje, protože si myslel, že si na něj stěžoval. Netušil, že pan Maxwell se v době jeho siláckého výstupu ukrýval v jedné z kabinek. A to ne z důvodů bezpečnostních, ale čistě lidských. Někdo má holt smůlu.
neděle 28. září 2008
neděle 21. září 2008
[15] Kybernýři - Valkýra
„Čí to byl nápad?“ zeptal se Honza, aniž by chtěl slyšet odpověď. Čtyři hodiny regeneroval, aby si jeho mozek odpočinul. Tak nějak vypadal spánek na síti. Teď modeloval figurky k šachům, které naprogramoval.
Jana se otočila k jedné ze dvou azurových koulí a dál si hrála s terminálem u ústí, odkud přišli. Na panelu si četla čerstvé zprávy.
„No, nevybrali si příliš dobrý krytí,“ kroutila hlavou Jana, „v střední Africe to teď docela vře.“
Honza vyrobil střelci v hlavě zářez. „Možná, že to udělali schválně.“
Jana se na něj se zájmem otočila.
„Vždyť víš, že jsme tady de facto na neurčito,“ odpověděl Honza a pustil se do modelování koně. Před sebou teď měl si metr vysoký kvádr, který odkrajoval rukama, jakoby byl z másla a jeho ruce nůž.
„Vím,“ zamyslela se Jana, „myslíš …“
„Střední Afrika je mladá země zmítaná terorismem. Stát se tam může cokoli, zvláště Evropanovi,“ odmlčel se, „a nám tady taky.“ Kůň už byl hotový, uložil ho tlačítky, které visely ve vzduchu vpravo nad modelem.
Jana mlčela. Snažila se představit novinové titulky, které hlásaly, že mladá informatička byla zabita při přestřelce v hlavním městě Ndélé.
„Chceš něco vidět?“
„Určitě,“ zavřela terminál a posadila se vedle Honzy, který začal postupně mačkat políčka šachovnice v zdánlivě nesmyslném pořadí.
„Tomu jsme na škole říkali superkrálovna,“ usmál se při posledním tahu, kdy táhl bílou královou na bílého koně. Obě figurky se prolnuly a vznikla bojovnice sedící na koni. Na hlavě měla vikingskou helmici a v ruce svírala kopí. „Je to spíš Valkýra.“
Před šachovnicí vyskočil zobrazovací panel, na kterém se objevily záběry z bezpečnostních kamer.
„I ty šmíráku,“ zažertovala Jana, když poznala Oddělení stabilizace.
„Máš sexy bříško,“ usmál se Honza, „ale o to mi zas tak nešlo. Podívej se na tohle.“ Chytil Valkýru a pohyboval s ní jako s joystickem. Nespornou výhodu toho, když máte počítačem simulované tělo je, že se můžete v dotýkat a manipulovat s jinými počítačovými simulacemi, jakoby to byly skutečné věci. Hýbal kamerou, dokud nezaměřil postupně na svůj obličej. Na dokonale hladké tváři se viditelně rýsovala červená rýha.
„Vidíš,“ ukázal na svůj simulovaný obličej, na kterém měl úplně stejný šrám, „chtěl jsem mít jistotu.“
„Takže je to pravda. A co zápěstí? Víš, jak sis hrál s těma ostříma.“
„Nic.“ Na důkaz přesunul kameru.
„Jak to?
„Tak se podívej sama. Vyhledej si 'X-Men' a 'Wolverine'.“
„To mi to nemůžeš jednoduše říct?“
„No tak počkej,“ otevřel si po pravé ruce novou konzolu. Spustil vyhledávání na Světohledu, vybral hned první odkaz a celou konzolu přemístil před Janu.
„Na a?“
„Jako ten šašek jsem měl neuvěřitelně rychlou regeneraci. Takže k reakci nestačilo dojít.“
„Nebo se to ihned zahojilo. To by se dalo zjistit, ne? Jak se to ovládá?“ hnala se po Valkýře.
„A co s tím chceš dělat?“
„Prohlídnem si záznam z tý doby, kdy sis hrál s těma nožema, nebo co to vlastně je.“
„To není marný. A pak to ještě přetočíme na na dobu, když tě ukládali.“
„Nebo tebe,“ procedila Jana.
„Ale svoje tělo vídám každej den. To mě tolik nezajímá“
„Tak tady to máme. Ještě to zaměřím a zpomalím.“
Obraz na panelu vypadal úplně stejně, až na to, že se změnil čas záznamu v pravém horním růžku.
„Zastav to!“ zavelel Honza, „fajn, teď tak o tři políčka zpátky.“
Na záznamu viděli jasně rudou skrvrnu v místech, kde vyjížděl Honzův oblíbený malíčkový břit.
„Tak ode dneška si dávám zatracenej pozor, aby se mi nic nestalo,“ řekla Jana.
„Já taky,“ přidal se Honza. Nemyslel však na sebe, ale na Janu.
Jana se otočila k jedné ze dvou azurových koulí a dál si hrála s terminálem u ústí, odkud přišli. Na panelu si četla čerstvé zprávy.
„No, nevybrali si příliš dobrý krytí,“ kroutila hlavou Jana, „v střední Africe to teď docela vře.“
Honza vyrobil střelci v hlavě zářez. „Možná, že to udělali schválně.“
Jana se na něj se zájmem otočila.
„Vždyť víš, že jsme tady de facto na neurčito,“ odpověděl Honza a pustil se do modelování koně. Před sebou teď měl si metr vysoký kvádr, který odkrajoval rukama, jakoby byl z másla a jeho ruce nůž.
„Vím,“ zamyslela se Jana, „myslíš …“
„Střední Afrika je mladá země zmítaná terorismem. Stát se tam může cokoli, zvláště Evropanovi,“ odmlčel se, „a nám tady taky.“ Kůň už byl hotový, uložil ho tlačítky, které visely ve vzduchu vpravo nad modelem.
Jana mlčela. Snažila se představit novinové titulky, které hlásaly, že mladá informatička byla zabita při přestřelce v hlavním městě Ndélé.
„Chceš něco vidět?“
„Určitě,“ zavřela terminál a posadila se vedle Honzy, který začal postupně mačkat políčka šachovnice v zdánlivě nesmyslném pořadí.
„Tomu jsme na škole říkali superkrálovna,“ usmál se při posledním tahu, kdy táhl bílou královou na bílého koně. Obě figurky se prolnuly a vznikla bojovnice sedící na koni. Na hlavě měla vikingskou helmici a v ruce svírala kopí. „Je to spíš Valkýra.“
Před šachovnicí vyskočil zobrazovací panel, na kterém se objevily záběry z bezpečnostních kamer.
„I ty šmíráku,“ zažertovala Jana, když poznala Oddělení stabilizace.
„Máš sexy bříško,“ usmál se Honza, „ale o to mi zas tak nešlo. Podívej se na tohle.“ Chytil Valkýru a pohyboval s ní jako s joystickem. Nespornou výhodu toho, když máte počítačem simulované tělo je, že se můžete v dotýkat a manipulovat s jinými počítačovými simulacemi, jakoby to byly skutečné věci. Hýbal kamerou, dokud nezaměřil postupně na svůj obličej. Na dokonale hladké tváři se viditelně rýsovala červená rýha.
„Vidíš,“ ukázal na svůj simulovaný obličej, na kterém měl úplně stejný šrám, „chtěl jsem mít jistotu.“
„Takže je to pravda. A co zápěstí? Víš, jak sis hrál s těma ostříma.“
„Nic.“ Na důkaz přesunul kameru.
„Jak to?
„Tak se podívej sama. Vyhledej si 'X-Men' a 'Wolverine'.“
„To mi to nemůžeš jednoduše říct?“
„No tak počkej,“ otevřel si po pravé ruce novou konzolu. Spustil vyhledávání na Světohledu, vybral hned první odkaz a celou konzolu přemístil před Janu.
„Na a?“
„Jako ten šašek jsem měl neuvěřitelně rychlou regeneraci. Takže k reakci nestačilo dojít.“
„Nebo se to ihned zahojilo. To by se dalo zjistit, ne? Jak se to ovládá?“ hnala se po Valkýře.
„A co s tím chceš dělat?“
„Prohlídnem si záznam z tý doby, kdy sis hrál s těma nožema, nebo co to vlastně je.“
„To není marný. A pak to ještě přetočíme na na dobu, když tě ukládali.“
„Nebo tebe,“ procedila Jana.
„Ale svoje tělo vídám každej den. To mě tolik nezajímá“
„Tak tady to máme. Ještě to zaměřím a zpomalím.“
Obraz na panelu vypadal úplně stejně, až na to, že se změnil čas záznamu v pravém horním růžku.
„Zastav to!“ zavelel Honza, „fajn, teď tak o tři políčka zpátky.“
Na záznamu viděli jasně rudou skrvrnu v místech, kde vyjížděl Honzův oblíbený malíčkový břit.
„Tak ode dneška si dávám zatracenej pozor, aby se mi nic nestalo,“ řekla Jana.
„Já taky,“ přidal se Honza. Nemyslel však na sebe, ale na Janu.
neděle 14. září 2008
[14] Kybernýři - Chytnem' si stopa
Na hlavní obrazovce stále Martin domlouval postup mise s panem Maxwellem.
„...takže si to pro jistotu ještě jednou zopakujeme, kdyby bylo něco nejasného,“ hovořil pan Maxwell k obřímu Martinovu obličeji, „tenhle úkol je sice zatím zkouška, ale rozhodně to není žádná hra. Vaším úkolem tedy bude vystopovat místo, odkud se na dotyčný server dostávají materiály s těmi malými dětmi a pokud možno získat, co nejvíce adres lidí, kteří si ten hnus stahují. Takže zatím, nazhe, pánové a dámy a hodně štěstí. Budeme vás bedlivě sledovat, ale tentokrát si musíte poradit sami, pokud neuspějete celý projekt padne, takže se čiňte, jak nejlépe to dokážete.“
„Budeme se snažit, pane,“ odpověděl Martin a zmizel z velké obrazovky.
„Takže všichni jste slyšeli,“ otočil se na svoje kolegy, když ze stěny Úkrytu zmizel obraz pana Maxwella, „máme co jsme chtěli, opravdovou nefalšovanou akci.“
„Chtělo by to nějakej pokřik, něco jako 'všichni za jednoho, jeden za všechny',“ pronesl Honza.
„No jo, na blbosti tě užije,“ řekla Monika, „radši naplánuju trasu, zkontrolujte si TTL, ať nezůstanete někde po cestě.“
„Přes deset tisíc, to by mohlo stačit, ne.“ přečetl Honza údaj, který měl na multifunkčním náramku, který měl na ruce, „má někdo míň?“ Všichni kroutili hlavou.
Monika pohybem rukou vytvořila před sebou u ústí cévy malý terminál, který jakoby visel ve vzduchu a začala na něm vehementně spojovat jednotlivé uzly mezi cílovou stanicí a jejich pozicí, vybírala přitom ty nejsilnější čáry, které znamenaly nejprůchodnější vedení, tudíž nejmenší riziko. ztráty paketů a snížení TTL.
„Tak co byste chtěli být?“ zeptala se Monika, kterou práce zatím viditelně bavila, „ ženu to přes Světohled, takže co třeba přání k narozeninám.“
„No, nevím, nerada bych skončila ve spamový filtru,“ pronesla Jana, „dostaň nás, co nejblíž a pak se přilepíme k někomu, kdo se bude připojovat.“
„Taky možnost,“ pokračovala Monika v plánování tras. Ačkoli mnoho mužů pochybuje o navigačních schopnostech žen, na Síti se orientují mnohem lépe ženy než muži, „mám to, o jeden Gray vedle, snad se stará paní nevyděsí, když jí přijde upomínka od televize,“ prohlížela si informace o vlastníkovi počítače.
„Se zvláštní přílohou,“ usmál se Martin.
„Fajn, nastavuju spojení.“
Ústí cévy se rozsvítilo zeleně a jak obarvená fosforeskující voda v hadici se hnalo spoji mezi jednotlivými buňkami, kterými potřebovali projít. Monika vše sledovala na virtuální obrazovce.
„Hotovo, může jít,“ prohlásila a mávnutím ruky obrazovka zmizela, „kdo chce jít první?“
Chvíli se na sebe dívali a pak se zvedl Honza, který doteď seděl na podlaze Úkrytu.
„Tak já to teda zkusím, jestli někde skončím jako zkrat ve vypnutý zásuvce, tak si mě nepřej. Mimochodem už to mám,“ usmál se Honza, „Držte si pakety, jedeme z kopce,“ zavelel a přiložil ruku na ústí, kterého ho doslova vcuclo a on jako záblesk proletěl po předem připravené trase.
„Tak já jdu za ním, chci už to mít za sebou,“ řekla Jana a váhavě se přibližovala k ústí a pak se prudce natáhla až do něj téměř praštila a zmizela jako před tím Honza. Prolétávala jednou Baňkou za druhou. Připadala si, jako kdyby padala volným pádem, virtuální vlasy jí vlály a po celém těle cítila, jak kolem ní proudí chladivý vzduch.
„Tak tohle někdo nedomyslel,“ zakroutila hlavou, když se zvedala z Honzy, který se tak akorát stačil otočit na podlaze na záda, aby na něm vzápětí přistála.
Nebylo to zase tak nepříjemné držet jí náručí, ale přeci jenom, když na vás přistane tělo dospělé ženy, tak trochu zabolí.
„Honem, řekni jim, ať počkají.“ křičel na ni Honza a položil jí na stranu.
Vstala a mávnutím ruky otevřela terminál. Navázala spojení a vysvětlila problém. Honza si mezitím otevřel vlastní terminál, zobrazovací panel si zvětšil téměř na celou stěnu a procházel zdrojový kód. Když přepisoval procedury na virtuální klávesnici, vypadal jako klavírní virtuóz, a když přenastavoval kurzory, jako dirigent, který udílí pokyny.
„Ještě, že náš systém nedělal velkej Bill,“ pronesl nakonec, „to bysme si rozbili hubu všichni. Řekni jim, že už můžou.“ Terminál zrušil pohyby studenta utírajícího popsanou tabuli.
Jana se spojila s Monikou a Martinem a ti za chvíli vyskočili z ústí buňky jak králíci z klobouku.
„Tak a co teď?“ zeptala se Monika.
„Jani, zapni zobrazení dat,“ zavelel Martin, „chytnem si stopa.“
Celé bludiště Sítě se zničeho nic rozsvítilo jak vánoční stromeček. V nejbližších buňkách viděli fragmenty souborů, jak prolétávají neuvěřitelnou rychlostí.
„Hoď tam čekací smyčku, ať nic neprošvihnem,“ rozkázal Martin Honzovi.
Honza zašmátral v kapse kombinézy a vytáhl průhlednou fólii, přitiskl jí k ústí, které vedlo do hledaného uzlu. Prstem na něj načmáral „for(EVER)“.
Nezbývalo jen čekat, až se objeví data tekoucí tím směrem.
„Tak jak to s nimi vypadá,“ naklonil se v řídícím středisku pan Maxwell blíže k panelu. Opíral se přitom o křesla dvou dispečerek, slečny Chlumové, která dohlížela na Honzovi funkce, a slečny Marshové, která dohlížela na stav Jany.
„Vypadá to jen na pár modřin, podívejte se sám,“ Chlumová zatančila prsty po displeji a na panelu se zobrazil zelený panák, který byl na pár místech trochu načervenalý. „Nic horšího, než kdyby zakopl na ulici.“
„A u vás,“ otočil se na Marshovou.
„Vše v pořádku, pane. Padla do měkkého,“ usmála se dívka.
„Ty úsměvy si nechte pro mladý kluky,“ pokračoval pan Maxwell, „ukažte mi její stav.“
„Mírně sedřená dlaň a namožené zápěstí,“ pronesla Marshová, „možná, že se jí trochu prokrví ruce, ale vetší reakce by neměla nastat.“
„Dobrá, to jsem chtěl slyšet.“ Ústa se mu narovnaly do vodorovné linky, do nejlepšího úsměvu, který zvládal. Opustil společnost sličných dívek, které se právě šeptem dohadovali, jestli je hezčí Martin nebo Honza, a odcházel na chodbu.
V otevřených dveřích se zastavil. „Pánové, zvládnete to tady chvíli sami?“ tázal se Pata a Mata a úkosem se přitom díval na Lipowského. Pat a Mat svorně přikývli. „Jerzy, máte chviličku?“
Pan Maxwell zašel s Lipowským do jeho kanceláře a zabouchl dveře. Ať mu řekl cokoli, nic milého to rozhodně nebylo, protože silný ředitelův hlas pronikal dveřmi až do opuštěného koridoru. Fyzické napadání zaměstnanců nepatřilo k běžným praktikám EBIS.
„...takže si to pro jistotu ještě jednou zopakujeme, kdyby bylo něco nejasného,“ hovořil pan Maxwell k obřímu Martinovu obličeji, „tenhle úkol je sice zatím zkouška, ale rozhodně to není žádná hra. Vaším úkolem tedy bude vystopovat místo, odkud se na dotyčný server dostávají materiály s těmi malými dětmi a pokud možno získat, co nejvíce adres lidí, kteří si ten hnus stahují. Takže zatím, nazhe, pánové a dámy a hodně štěstí. Budeme vás bedlivě sledovat, ale tentokrát si musíte poradit sami, pokud neuspějete celý projekt padne, takže se čiňte, jak nejlépe to dokážete.“
„Budeme se snažit, pane,“ odpověděl Martin a zmizel z velké obrazovky.
„Takže všichni jste slyšeli,“ otočil se na svoje kolegy, když ze stěny Úkrytu zmizel obraz pana Maxwella, „máme co jsme chtěli, opravdovou nefalšovanou akci.“
„Chtělo by to nějakej pokřik, něco jako 'všichni za jednoho, jeden za všechny',“ pronesl Honza.
„No jo, na blbosti tě užije,“ řekla Monika, „radši naplánuju trasu, zkontrolujte si TTL, ať nezůstanete někde po cestě.“
„Přes deset tisíc, to by mohlo stačit, ne.“ přečetl Honza údaj, který měl na multifunkčním náramku, který měl na ruce, „má někdo míň?“ Všichni kroutili hlavou.
Monika pohybem rukou vytvořila před sebou u ústí cévy malý terminál, který jakoby visel ve vzduchu a začala na něm vehementně spojovat jednotlivé uzly mezi cílovou stanicí a jejich pozicí, vybírala přitom ty nejsilnější čáry, které znamenaly nejprůchodnější vedení, tudíž nejmenší riziko. ztráty paketů a snížení TTL.
„Tak co byste chtěli být?“ zeptala se Monika, kterou práce zatím viditelně bavila, „ ženu to přes Světohled, takže co třeba přání k narozeninám.“
„No, nevím, nerada bych skončila ve spamový filtru,“ pronesla Jana, „dostaň nás, co nejblíž a pak se přilepíme k někomu, kdo se bude připojovat.“
„Taky možnost,“ pokračovala Monika v plánování tras. Ačkoli mnoho mužů pochybuje o navigačních schopnostech žen, na Síti se orientují mnohem lépe ženy než muži, „mám to, o jeden Gray vedle, snad se stará paní nevyděsí, když jí přijde upomínka od televize,“ prohlížela si informace o vlastníkovi počítače.
„Se zvláštní přílohou,“ usmál se Martin.
„Fajn, nastavuju spojení.“
Ústí cévy se rozsvítilo zeleně a jak obarvená fosforeskující voda v hadici se hnalo spoji mezi jednotlivými buňkami, kterými potřebovali projít. Monika vše sledovala na virtuální obrazovce.
„Hotovo, může jít,“ prohlásila a mávnutím ruky obrazovka zmizela, „kdo chce jít první?“
Chvíli se na sebe dívali a pak se zvedl Honza, který doteď seděl na podlaze Úkrytu.
„Tak já to teda zkusím, jestli někde skončím jako zkrat ve vypnutý zásuvce, tak si mě nepřej. Mimochodem už to mám,“ usmál se Honza, „Držte si pakety, jedeme z kopce,“ zavelel a přiložil ruku na ústí, kterého ho doslova vcuclo a on jako záblesk proletěl po předem připravené trase.
„Tak já jdu za ním, chci už to mít za sebou,“ řekla Jana a váhavě se přibližovala k ústí a pak se prudce natáhla až do něj téměř praštila a zmizela jako před tím Honza. Prolétávala jednou Baňkou za druhou. Připadala si, jako kdyby padala volným pádem, virtuální vlasy jí vlály a po celém těle cítila, jak kolem ní proudí chladivý vzduch.
„Tak tohle někdo nedomyslel,“ zakroutila hlavou, když se zvedala z Honzy, který se tak akorát stačil otočit na podlaze na záda, aby na něm vzápětí přistála.
Nebylo to zase tak nepříjemné držet jí náručí, ale přeci jenom, když na vás přistane tělo dospělé ženy, tak trochu zabolí.
„Honem, řekni jim, ať počkají.“ křičel na ni Honza a položil jí na stranu.
Vstala a mávnutím ruky otevřela terminál. Navázala spojení a vysvětlila problém. Honza si mezitím otevřel vlastní terminál, zobrazovací panel si zvětšil téměř na celou stěnu a procházel zdrojový kód. Když přepisoval procedury na virtuální klávesnici, vypadal jako klavírní virtuóz, a když přenastavoval kurzory, jako dirigent, který udílí pokyny.
„Ještě, že náš systém nedělal velkej Bill,“ pronesl nakonec, „to bysme si rozbili hubu všichni. Řekni jim, že už můžou.“ Terminál zrušil pohyby studenta utírajícího popsanou tabuli.
Jana se spojila s Monikou a Martinem a ti za chvíli vyskočili z ústí buňky jak králíci z klobouku.
„Tak a co teď?“ zeptala se Monika.
„Jani, zapni zobrazení dat,“ zavelel Martin, „chytnem si stopa.“
Celé bludiště Sítě se zničeho nic rozsvítilo jak vánoční stromeček. V nejbližších buňkách viděli fragmenty souborů, jak prolétávají neuvěřitelnou rychlostí.
„Hoď tam čekací smyčku, ať nic neprošvihnem,“ rozkázal Martin Honzovi.
Honza zašmátral v kapse kombinézy a vytáhl průhlednou fólii, přitiskl jí k ústí, které vedlo do hledaného uzlu. Prstem na něj načmáral „for(EVER)“.
Nezbývalo jen čekat, až se objeví data tekoucí tím směrem.
„Tak jak to s nimi vypadá,“ naklonil se v řídícím středisku pan Maxwell blíže k panelu. Opíral se přitom o křesla dvou dispečerek, slečny Chlumové, která dohlížela na Honzovi funkce, a slečny Marshové, která dohlížela na stav Jany.
„Vypadá to jen na pár modřin, podívejte se sám,“ Chlumová zatančila prsty po displeji a na panelu se zobrazil zelený panák, který byl na pár místech trochu načervenalý. „Nic horšího, než kdyby zakopl na ulici.“
„A u vás,“ otočil se na Marshovou.
„Vše v pořádku, pane. Padla do měkkého,“ usmála se dívka.
„Ty úsměvy si nechte pro mladý kluky,“ pokračoval pan Maxwell, „ukažte mi její stav.“
„Mírně sedřená dlaň a namožené zápěstí,“ pronesla Marshová, „možná, že se jí trochu prokrví ruce, ale vetší reakce by neměla nastat.“
„Dobrá, to jsem chtěl slyšet.“ Ústa se mu narovnaly do vodorovné linky, do nejlepšího úsměvu, který zvládal. Opustil společnost sličných dívek, které se právě šeptem dohadovali, jestli je hezčí Martin nebo Honza, a odcházel na chodbu.
V otevřených dveřích se zastavil. „Pánové, zvládnete to tady chvíli sami?“ tázal se Pata a Mata a úkosem se přitom díval na Lipowského. Pat a Mat svorně přikývli. „Jerzy, máte chviličku?“
Pan Maxwell zašel s Lipowským do jeho kanceláře a zabouchl dveře. Ať mu řekl cokoli, nic milého to rozhodně nebylo, protože silný ředitelův hlas pronikal dveřmi až do opuštěného koridoru. Fyzické napadání zaměstnanců nepatřilo k běžným praktikám EBIS.
neděle 7. září 2008
[13] Kybernýři - Jak dopadli králíci?
Když pan Maxwell viděl na obřích obrazovkách v kontrolním centru, co Pat a Mat provedli, zabručel:
„Doufám, že se to nebude opakovat, pánové, jinak vám hrozí velmi vážné problémy.“
„Jak vidíte, poradili si s tím bezvadně,“ bránil se Patrik, „už jsou v hlavním programu.
Výtah se rozplynul sotva z něj vystoupili do Úkrytu, jejich domácí buňky, průhledné kulaté místnosti. Z něj vedla pouze jediná céva, úzká trubice, která spojovala jednotlivé buňky mezi sebou. Každá z nich simulovala uzel v Síti. Koncové počítače se připojovaly pouze přes jedinou cévu, ale servery a centrální uzly jich mohly mít až stovky.
Za průhlednou stěnou bylo vidět nepřehledné pletivo miliard cév, které spojovaly miliard buněk. Z pochopitelných důvodů mohli pozorovat jen pár nejbližších. Celá simulace Sítě vypadala jako gigantické myší bludiště, které blikalo všude tam, kde procházeli informace. Čtveřice konečně dostala svá pravá těla, věrné kopie skutečných, oblečené do kombinéz, které se příliš nelišily od těch, kterou měl ještě před chvílí na sobě Honza až nato, že místo kůže měly být vyrobeny z umělého elastického materiálu, a místo černě svítili bledě modrou barvou EBIS.
Pat a Mat se stále ještě usmívali a pozorovali vše od dvou terminálů umístěných čelem k velkým obrazovkám, které zachycovali každou osobu z několika úhlů a které mimo jiné sledovali vše, co viděl dotyčný vlastníma očima.
Každý ze čtveřice, která se zanedlouho pustí do virtuálního světa, také měl svoji dispečerku, která si všímala pouze jeho a jenom jeho kamer a také sledovala hodnoty důležitých parametrů, zejména pak TTL, doby po kterou mohou putovat mezi jednotlivými uzly.
Na hladký průběh akce dohlížel sice i pan Maxwell, ale ten se po skončení zkušební mise bude muset věnovat také chodu EBIS. Dozor v kontrolním oddělení pak převezme starší analytik Jerzy Lipowski, který za ní vlastně zodpovídal již nyní a který si již velebil za velitelským stolem řídícího střediska.
Pan Maxwell probíral s Martinem další postup, takže Matěj nebyl potřeba a mohl si odskočit. Sotva se za ním zavřely dveře, zvedl se i Lipowski. Vstal, uhladil si koženou černou vestu, jakoby se snad mohla pomačkat, a odešel také.
Na pánské záchody vstoupil právě, když si Matěj umýval ruce. Ten si pročísl na patku učesané vlasy a téměř políbil zrcadlo, na které ho Lipowski přimáčkl. Vychrtlé Matějovo tělo se málem vznášelo ve vzduchu, jakou měl pětačtyřicátník se striktně přistřiženým plnovousem sílu.
„Vy si asi myslíte, jak jste chytrý, co?“ pronesl Lipowski aniž by povolil sevření, „hošánci jsou ti nejvtipnější na světě.“
„Ale pane, bylo to ...“ snažil se Matěj, který měl stále půlku obličeje rozpláclou o erárně špinavé zrcadlo.
„To si říkáte, kolegové, to si říkáte kamarádi,“ pokračoval Lipowski, „Kdyby bylo na mě, tak dostanete z fleku padáka a je vám jasný, jak se dává padák z rozvědky.“
„Šlo jen o součást výcviku,“ bránil se dál Matěj.
„Copak nevíš, jak dopadli králíci?“
„Ne-e.“
„Nevadí, tak si to zjisti. Co kdyby se těma hračkama třeba probodl, co? A jinak, vazba mysl-tělo ti nic neříká? Kdyby se tvůj kamarád probodl, mozek by mu vyslal signály k zastavení krvácení a za chvíli by měl tepny ucpaný jak Barranďák, chápeš. Takže ještě ňáký koniny a vy dva už maminku nikdy neuvidíte! Jasný?“
Kdyby to Matějovi jasné nebylo, tak mu pro jistotu zakýval hlavou sám a konečně ho pustil. Umyl si ruce, nechal osušit větrákem a vrátil se na své stanoviště.
Matěj se ještě chvíli v sedě na zemi vzpamatovával a pak se vrátil ke svému terminálu. Patrikovi nemusel nic říkat, stačilo se zašklebit a ukázat hlavou na Lipowskyho, který se už zase jako král na trůně rozvaloval v koženém křesle.
„Doufám, že se to nebude opakovat, pánové, jinak vám hrozí velmi vážné problémy.“
„Jak vidíte, poradili si s tím bezvadně,“ bránil se Patrik, „už jsou v hlavním programu.
Výtah se rozplynul sotva z něj vystoupili do Úkrytu, jejich domácí buňky, průhledné kulaté místnosti. Z něj vedla pouze jediná céva, úzká trubice, která spojovala jednotlivé buňky mezi sebou. Každá z nich simulovala uzel v Síti. Koncové počítače se připojovaly pouze přes jedinou cévu, ale servery a centrální uzly jich mohly mít až stovky.
Za průhlednou stěnou bylo vidět nepřehledné pletivo miliard cév, které spojovaly miliard buněk. Z pochopitelných důvodů mohli pozorovat jen pár nejbližších. Celá simulace Sítě vypadala jako gigantické myší bludiště, které blikalo všude tam, kde procházeli informace. Čtveřice konečně dostala svá pravá těla, věrné kopie skutečných, oblečené do kombinéz, které se příliš nelišily od těch, kterou měl ještě před chvílí na sobě Honza až nato, že místo kůže měly být vyrobeny z umělého elastického materiálu, a místo černě svítili bledě modrou barvou EBIS.
Pat a Mat se stále ještě usmívali a pozorovali vše od dvou terminálů umístěných čelem k velkým obrazovkám, které zachycovali každou osobu z několika úhlů a které mimo jiné sledovali vše, co viděl dotyčný vlastníma očima.
Každý ze čtveřice, která se zanedlouho pustí do virtuálního světa, také měl svoji dispečerku, která si všímala pouze jeho a jenom jeho kamer a také sledovala hodnoty důležitých parametrů, zejména pak TTL, doby po kterou mohou putovat mezi jednotlivými uzly.
Na hladký průběh akce dohlížel sice i pan Maxwell, ale ten se po skončení zkušební mise bude muset věnovat také chodu EBIS. Dozor v kontrolním oddělení pak převezme starší analytik Jerzy Lipowski, který za ní vlastně zodpovídal již nyní a který si již velebil za velitelským stolem řídícího střediska.
Pan Maxwell probíral s Martinem další postup, takže Matěj nebyl potřeba a mohl si odskočit. Sotva se za ním zavřely dveře, zvedl se i Lipowski. Vstal, uhladil si koženou černou vestu, jakoby se snad mohla pomačkat, a odešel také.
Na pánské záchody vstoupil právě, když si Matěj umýval ruce. Ten si pročísl na patku učesané vlasy a téměř políbil zrcadlo, na které ho Lipowski přimáčkl. Vychrtlé Matějovo tělo se málem vznášelo ve vzduchu, jakou měl pětačtyřicátník se striktně přistřiženým plnovousem sílu.
„Vy si asi myslíte, jak jste chytrý, co?“ pronesl Lipowski aniž by povolil sevření, „hošánci jsou ti nejvtipnější na světě.“
„Ale pane, bylo to ...“ snažil se Matěj, který měl stále půlku obličeje rozpláclou o erárně špinavé zrcadlo.
„To si říkáte, kolegové, to si říkáte kamarádi,“ pokračoval Lipowski, „Kdyby bylo na mě, tak dostanete z fleku padáka a je vám jasný, jak se dává padák z rozvědky.“
„Šlo jen o součást výcviku,“ bránil se dál Matěj.
„Copak nevíš, jak dopadli králíci?“
„Ne-e.“
„Nevadí, tak si to zjisti. Co kdyby se těma hračkama třeba probodl, co? A jinak, vazba mysl-tělo ti nic neříká? Kdyby se tvůj kamarád probodl, mozek by mu vyslal signály k zastavení krvácení a za chvíli by měl tepny ucpaný jak Barranďák, chápeš. Takže ještě ňáký koniny a vy dva už maminku nikdy neuvidíte! Jasný?“
Kdyby to Matějovi jasné nebylo, tak mu pro jistotu zakýval hlavou sám a konečně ho pustil. Umyl si ruce, nechal osušit větrákem a vrátil se na své stanoviště.
Matěj se ještě chvíli v sedě na zemi vzpamatovával a pak se vrátil ke svému terminálu. Patrikovi nemusel nic říkat, stačilo se zašklebit a ukázat hlavou na Lipowskyho, který se už zase jako král na trůně rozvaloval v koženém křesle.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)