[18] Kybernýři - Journal of Africa hlasí únos

„...zdá se, že pět let po vytvoření jednotné federace Spojených státu střední Afriky se severní křesťanské státy, zejména čísti bývalého Súdánu, chtějí opět odtrhnout. Vedení opoziční strany UCP promlouvá ke svým stoupencům, aby vytrvali v trpělivosti a neschylovali se k žádným unáhleným krokům. Televizní stanice Journal of Africa však zveřejnila zprávy o tom, že je pohřešován španělský zpravodaj Madridský listů. Deník však zprávy dementoval s prohlášením, že v nynější době žádné žurnalisty do střední Afriky nevyslal a tudíž ani žádné nepostrádá...“
Milan nechal kávu kávou a zvedl se.
„Promiňte, budu muset jít,“ omlouval se.
„To je najednou spěchu, tak aspoň dopijte.“
„Je mi to strašně líto, ale asi jsem zapomněl zavřít okno a vypadá to, že přijde bouřka,“ Milan se zvedl a už si nazouval boty, které předtím ze slušnosti nechal v předsíni.
„No, tak zatím nashle, pane kapitáne, kdybyste zase potřeboval otevřít, tak se stavte.“
„Určitě se někdy stavím, ale teď už vážně musím. Tak zatím,“ řekl a zmizel za rohem chodby.
Domovník chvíli nechápavě stál ve dveřích a přemýšlel, co se stalo, že host odešel tak narychlo, pak jen zavrtěl hlavou a usadil se na pohovku a díval se na svoji novou televizi.
Milan vtrhl do bytu a letěl přímo k telefonu. V jeho paměti našel číslo Moničino číslo do práce, tak ho vytočil. Nikdo to samozřejmě nebral, proto chvíli hledal a našel číslo do vrátnice. Tentokrát telefon vyzváněl dlouho, ale nakonec ho zvedl nějaký muž s hlubokým hlasem, který nesl těžké známky silného kuřáctví.
„Fajn že voláš, už jsem ti chtěl volat sám! Hele Mařko, dones mi sem ráno ty papuče,“ zachroptěl mužský hlas.
„Haló, tady Valenta, volám správě EBIS,“ zeptal se Milan.
„A do pr..., pardon, myslel jsem, že jste moje žena,“ zabručel vrátný, „jo, voláte správně, co byste potřeboval?“
„Je tam ještě někdo z vedení? Potřeboval bych s někým nutně mluvit.“
„Nó, tak to vás musím zklamat, poslední člověk odešel v sedm, teď jsem tady zbyl jenom já.“
„A nemohl bych nechat aspoň vzkaz.“
„No to by možná šlo, ale neměl byste to lepší mejlem?“
„Možná, ale ten vzkaz nechat můžu.“
„Nó, když řeknete, komu ho mám vyřídit, tak snad jó.“
„To bude trochu problém, protože moc dobře nevím. Někomu, kdo zodpovídá za zahraniční mise.“
„Tak se podíváme, koho tady máme,“ vrátný začal poklepavat zbůhdarma na klávesnici, aniž by něco ve skutečnosti dělal, „no někomu to hodím, co byste teda chtěl vzkázat?“
„Jenom maličkost, ať prosím, zavolají pana Valentu,“ nadiktoval vrátnému své číslo, poděkoval a zavěsil.
V noci se příliš nevyspal, ale z jiného důvodu, než proč se často nevyspával, pokud byla Monika doma. Celou noc se převaloval na posteli. Zdál se mu děsivý sen, ve kterém křesťanští separatisté ze Súdánu unášejí jeho ženu a drží jí v zajetí v temné místnosti, protože si jí spletli s novinářkou …