[13] Kybernýři - Jak dopadli králíci?

Když pan Maxwell viděl na obřích obrazovkách v kontrolním centru, co Pat a Mat provedli, zabručel:
„Doufám, že se to nebude opakovat, pánové, jinak vám hrozí velmi vážné problémy.“
„Jak vidíte, poradili si s tím bezvadně,“ bránil se Patrik, „už jsou v hlavním programu.
Výtah se rozplynul sotva z něj vystoupili do Úkrytu, jejich domácí buňky, průhledné kulaté místnosti. Z něj vedla pouze jediná céva, úzká trubice, která spojovala jednotlivé buňky mezi sebou. Každá z nich simulovala uzel v Síti. Koncové počítače se připojovaly pouze přes jedinou cévu, ale servery a centrální uzly jich mohly mít až stovky.
Za průhlednou stěnou bylo vidět nepřehledné pletivo miliard cév, které spojovaly miliard buněk. Z pochopitelných důvodů mohli pozorovat jen pár nejbližších. Celá simulace Sítě vypadala jako gigantické myší bludiště, které blikalo všude tam, kde procházeli informace. Čtveřice konečně dostala svá pravá těla, věrné kopie skutečných, oblečené do kombinéz, které se příliš nelišily od těch, kterou měl ještě před chvílí na sobě Honza až nato, že místo kůže měly být vyrobeny z umělého elastického materiálu, a místo černě svítili bledě modrou barvou EBIS.
Pat a Mat se stále ještě usmívali a pozorovali vše od dvou terminálů umístěných čelem k velkým obrazovkám, které zachycovali každou osobu z několika úhlů a které mimo jiné sledovali vše, co viděl dotyčný vlastníma očima.
Každý ze čtveřice, která se zanedlouho pustí do virtuálního světa, také měl svoji dispečerku, která si všímala pouze jeho a jenom jeho kamer a také sledovala hodnoty důležitých parametrů, zejména pak TTL, doby po kterou mohou putovat mezi jednotlivými uzly.
Na hladký průběh akce dohlížel sice i pan Maxwell, ale ten se po skončení zkušební mise bude muset věnovat také chodu EBIS. Dozor v kontrolním oddělení pak převezme starší analytik Jerzy Lipowski, který za ní vlastně zodpovídal již nyní a který si již velebil za velitelským stolem řídícího střediska.
Pan Maxwell probíral s Martinem další postup, takže Matěj nebyl potřeba a mohl si odskočit. Sotva se za ním zavřely dveře, zvedl se i Lipowski. Vstal, uhladil si koženou černou vestu, jakoby se snad mohla pomačkat, a odešel také.
Na pánské záchody vstoupil právě, když si Matěj umýval ruce. Ten si pročísl na patku učesané vlasy a téměř políbil zrcadlo, na které ho Lipowski přimáčkl. Vychrtlé Matějovo tělo se málem vznášelo ve vzduchu, jakou měl pětačtyřicátník se striktně přistřiženým plnovousem sílu.
„Vy si asi myslíte, jak jste chytrý, co?“ pronesl Lipowski aniž by povolil sevření, „hošánci jsou ti nejvtipnější na světě.“
„Ale pane, bylo to ...“ snažil se Matěj, který měl stále půlku obličeje rozpláclou o erárně špinavé zrcadlo.
„To si říkáte, kolegové, to si říkáte kamarádi,“ pokračoval Lipowski, „Kdyby bylo na mě, tak dostanete z fleku padáka a je vám jasný, jak se dává padák z rozvědky.“
„Šlo jen o součást výcviku,“ bránil se dál Matěj.
„Copak nevíš, jak dopadli králíci?“
„Ne-e.“
„Nevadí, tak si to zjisti. Co kdyby se těma hračkama třeba probodl, co? A jinak, vazba mysl-tělo ti nic neříká? Kdyby se tvůj kamarád probodl, mozek by mu vyslal signály k zastavení krvácení a za chvíli by měl tepny ucpaný jak Barranďák, chápeš. Takže ještě ňáký koniny a vy dva už maminku nikdy neuvidíte! Jasný?“
Kdyby to Matějovi jasné nebylo, tak mu pro jistotu zakýval hlavou sám a konečně ho pustil. Umyl si ruce, nechal osušit větrákem a vrátil se na své stanoviště.
Matěj se ještě chvíli v sedě na zemi vzpamatovával a pak se vrátil ke svému terminálu. Patrikovi nemusel nic říkat, stačilo se zašklebit a ukázat hlavou na Lipowskyho, který se už zase jako král na trůně rozvaloval v koženém křesle.