[15] Kybernýři - Valkýra

„Čí to byl nápad?“ zeptal se Honza, aniž by chtěl slyšet odpověď. Čtyři hodiny regeneroval, aby si jeho mozek odpočinul. Tak nějak vypadal spánek na síti. Teď modeloval figurky k šachům, které naprogramoval.
Jana se otočila k jedné ze dvou azurových koulí a dál si hrála s terminálem u ústí, odkud přišli. Na panelu si četla čerstvé zprávy.
„No, nevybrali si příliš dobrý krytí,“ kroutila hlavou Jana, „v střední Africe to teď docela vře.“
Honza vyrobil střelci v hlavě zářez. „Možná, že to udělali schválně.“
Jana se na něj se zájmem otočila.
„Vždyť víš, že jsme tady de facto na neurčito,“ odpověděl Honza a pustil se do modelování koně. Před sebou teď měl si metr vysoký kvádr, který odkrajoval rukama, jakoby byl z másla a jeho ruce nůž.
„Vím,“ zamyslela se Jana, „myslíš …“
„Střední Afrika je mladá země zmítaná terorismem. Stát se tam může cokoli, zvláště Evropanovi,“ odmlčel se, „a nám tady taky.“ Kůň už byl hotový, uložil ho tlačítky, které visely ve vzduchu vpravo nad modelem.
Jana mlčela. Snažila se představit novinové titulky, které hlásaly, že mladá informatička byla zabita při přestřelce v hlavním městě Ndélé.
„Chceš něco vidět?“
„Určitě,“ zavřela terminál a posadila se vedle Honzy, který začal postupně mačkat políčka šachovnice v zdánlivě nesmyslném pořadí.
„Tomu jsme na škole říkali superkrálovna,“ usmál se při posledním tahu, kdy táhl bílou královou na bílého koně. Obě figurky se prolnuly a vznikla bojovnice sedící na koni. Na hlavě měla vikingskou helmici a v ruce svírala kopí. „Je to spíš Valkýra.“
Před šachovnicí vyskočil zobrazovací panel, na kterém se objevily záběry z bezpečnostních kamer.
„I ty šmíráku,“ zažertovala Jana, když poznala Oddělení stabilizace.
„Máš sexy bříško,“ usmál se Honza, „ale o to mi zas tak nešlo. Podívej se na tohle.“ Chytil Valkýru a pohyboval s ní jako s joystickem. Nespornou výhodu toho, když máte počítačem simulované tělo je, že se můžete v dotýkat a manipulovat s jinými počítačovými simulacemi, jakoby to byly skutečné věci. Hýbal kamerou, dokud nezaměřil postupně na svůj obličej. Na dokonale hladké tváři se viditelně rýsovala červená rýha.
„Vidíš,“ ukázal na svůj simulovaný obličej, na kterém měl úplně stejný šrám, „chtěl jsem mít jistotu.“
„Takže je to pravda. A co zápěstí? Víš, jak sis hrál s těma ostříma.“
„Nic.“ Na důkaz přesunul kameru.
„Jak to?
„Tak se podívej sama. Vyhledej si 'X-Men' a 'Wolverine'.“
„To mi to nemůžeš jednoduše říct?“
„No tak počkej,“ otevřel si po pravé ruce novou konzolu. Spustil vyhledávání na Světohledu, vybral hned první odkaz a celou konzolu přemístil před Janu.
„Na a?“
„Jako ten šašek jsem měl neuvěřitelně rychlou regeneraci. Takže k reakci nestačilo dojít.“
„Nebo se to ihned zahojilo. To by se dalo zjistit, ne? Jak se to ovládá?“ hnala se po Valkýře.
„A co s tím chceš dělat?“
„Prohlídnem si záznam z tý doby, kdy sis hrál s těma nožema, nebo co to vlastně je.“
„To není marný. A pak to ještě přetočíme na na dobu, když tě ukládali.“
„Nebo tebe,“ procedila Jana.
„Ale svoje tělo vídám každej den. To mě tolik nezajímá“
„Tak tady to máme. Ještě to zaměřím a zpomalím.“
Obraz na panelu vypadal úplně stejně, až na to, že se změnil čas záznamu v pravém horním růžku.
„Zastav to!“ zavelel Honza, „fajn, teď tak o tři políčka zpátky.“
Na záznamu viděli jasně rudou skrvrnu v místech, kde vyjížděl Honzův oblíbený malíčkový břit.
„Tak ode dneška si dávám zatracenej pozor, aby se mi nic nestalo,“ řekla Jana.
„Já taky,“ přidal se Honza. Nemyslel však na sebe, ale na Janu.