[3] Kybernýři - Uvítání v Rokli

Snad ho ještě uvidím, pomyslela si Monika, když zmizela Milanovi z dohledu v odbavovacím prostoru.
„Neboj, my to zvládnem,“ poplácala jí po zádech Jana Malá, která si dobře všimla výrazu v Moničiných očích. Sama podobný problém neměla, ale stejně s ní soucítila. Na malý okamžik na ní naopak dolehla tíseň, jestli vůbec bude někomu tam venku chybět. Zatřásla rusou hlavou, aby zapudila nepříjemné myšlenky.
Když se chodba vyčistila, z postranních dveří koridoru se vyřítili dvojníci jí a jejich kolegů oblečení do uniforem EBIS. Výkvět armádní rozvědky, který se jim alespoň trochu podobal. Zatímco Monika a její skuteční kolegové se vytratili k zaparkovanému kamionu, kde na ně čekala zavazadla, dvojníci nastoupili do letadla.
Vedení EBIS se zjevně příliš nezabývalo přípravou kvalitního dopravního prostředek pro převoz osob. Stačilo jim, že lidé uvnitř neuvidí ven a že nebude nápadný. Jako dozor s nimi jeli dva muži v pracovních overalech, které však na sobě neměly kousek špíny.
Všichni seděli na zahradních lavičkách, které se však nikdo neobtěžoval ukotvit, takže když řidič projel prudce zatáčku, skončili všichni na zemi.
Cesta trvala přes hodinu, z toho volnější krajiny a rychlejší jízdy si příliš neužili. Monika odhadovala, že mohou být tak dvacet kilometrů kdesi od Prahy. Když vystupovali, ani se neobtěžovali jim dát pásku přes oči. Nebyla potřeba. Před nimi stála nízká, úhledná asi dvoupatrová budova a všude kolem hustý porost stromů.
Náklaďák zmizel sotva z něj posbírali všechny věci. Muži v overalech je pobídly, aby je následovali do budovy. Vstupní hala byla vybavena jako recepce nejluxusnějšího hotelu. Pocit tichého penzionu ještě umocnili poslíčci, kteří jim přebrali zavazadla.
„Nebojte, bude o ně dobře postaráno,“ zahřměl důvěrně známý hlas, i když zatím nikoho neviděli. „Vy už můžete odejít,“ pokynul mužům v overalech důstojný hubený šedesátník v perfektním černém obleku, nejspíš od Blažka, nebo z Prostějova, který vyšel zpoza rohu. Světla luxusního lustru vykouzlila na jeho rozsáhlé pleši souhvězdí jasných bodů. Jakoby ignoroval vlastní stáří, z postranních ostrůvku šedin měl svázaný dlouhý cop. Ačkoli stářím zapadlé oči se zdály veselé, ústa se prohýbala v mrzutém šklebu, který by nezmizel ani kdyby brečel smíchy.
„Pane Maxwelle,“ pozdravil vedoucí mise Martin Blažek jejich šéfa, kterého zatím znali pouze z obrazovky.
„Zdravim, pánové a dámy,“ zvedl pan Maxwell ruku do výše ramen ve znamení pozdravu, „Račte za mnou.“
Pan Maxwell odvedl všech šest do nákladového výtahu v zadním traktu. Na ovládacím panelu se nacházelo pět tlačítek, od minus prvního do třetího patra. Třetí patro musela být asi půda, protože budova takové výšky rozhodně nedosahovala.
„Příště vám zajistíme lepší odvoz,“ přislíbil pan Maxwell, když viděl jejich špinavé uniformy, a stiskl naráz spodní tři tlačítka a všem se hned rozjasnilo. Jedou do třetího podzemního. Kdo z nich by nerozluštil prostý binární kód s trapně označeným záporným znaménkem, sotva by se dostal do podobné mise, která na ně čekala. Dvě na nultou, dvě na první a minus, to je jedna a dvě, tedy minus tři jak vyšité.
„Dámy a pánové vítejte v Rokli,“ pronesl slavnostně pan Maxwell, když se dveře výtahu rozevřely a před nimi se objevila mladá blondýnka v blankytné uniformě EBIS sedící za mohutným terminálem plným dotykových obrazovek a panelů. Ruce jí neustále lítaly z jedné strany ovládacího pultu na druhou. Za zády jí visel starý známý snad třímetrový znak s propastí, žebříkem i s nezbytnými nápisy.
Když si všimla, že přišel ředitel, odlepila z líce sluchátko s mikrofonem, pohodila jej na stůl vedle šálku s kávou a vykročila přivítat jeho i hosty.
„Miriam, je vše připraveno?“ zeptal se pan Maxwell.
„Ano, pane řediteli,“ ubezpečila ho Miriam, „zavazadla již mají ve svých kójích a zasedací místnost je také připravena.“
„Skvěle, odveďte je do zasedačky, přijdu hned za vámi.“ přikázal pan Maxwell a zmizel v nejbližších dveřích, zatímco Miriam odvedla Moniku a její kolegy.
Vše okolo se jí zdálo šíleně povědomé. Připadala si jako kdyby procházela po svém obvyklém pracovišti ve věžáku oficiálního vedení EBIS v Holešovicích. Iluze tak dokonalá, že si všimla, že i okna jsou na svých místech, jenom nepoznala, jestli se za nimi nachází nějaká projekce, nebo jen nebesky modrá stěna.

[2] Kybernýři - Odlet

Za hodinu a půl stála Monika v hale Ruzyňského letiště. Moc jí to slušelo. Oblečená do blankytné uniformy Evropské kanceláře pro informatiku a software, vypadala jako modrá víla z pohádky. Hlavu jí zdobila slušivá loďka. Na míru ušité sáčko ji skvěle padlo. Výšivka na pravé paži znázorňovala symbolickou propast spojenou provazovým mostem. Nahoře stál nápis „Knowledge is our weapon“, dole pak velká písmena „EBIS“.
A tahle nebesky blankytná víla se teď opírala o manželovo rameno, plakala a nedala se utišit.
„Ale jdi, ty hlupáčku,“ setřel jí slzu z tváře, „o mě bát nemusíš, já to bez tebe chvíli vydržím.“
Monika zvedla hlavu a uplakanýma očima se ne něj podívala. Popotáhla a téměř se uklidnila.
„Vždyť to bude jenom čtrnáct dní, né půl roku,“ snažil se jí uklidnit.
Pustila se znova do breku.
Kdybys jen věděl, co vím já, kdybys to jen věděl, pomyslela si Monika a objala Milana tak, že kdyby jeho tělo nebylo zvyklé na mnohem horší zacházení, dozajista by mu zlomila pár žeber. Kdybys to jen věděl, zasteskla si znova a políbila ho tak, jakoby to mělo být naposledy a také možná bylo.
U Ndélé, hlavního města Spojených států střední Afriky, změnil čas odletu barvu z bílé na červenou. Milan pohladil Moniku po dlouhých havraních vlasech a pomohl jí s kufry, jak daleko mohl. Pustil jí vstříc osudu, o kterém se nikdy neměl dozvědět ani slovo. Zatím věřil, že jejich úkolem je pomoci vybudovat novou centrální síť v mladé federaci v samém nitru černého kontinentu.
Kdesi v hloubi Milanovy mysli sice hlodala otázka, zda je bezpečné jí poslat do země, kde teroristé stále častěji unášejí cizince, ale zatím byly všechny oběti jenom novináři, tak snad se na tom ještě pěknou chvíli nic nezmění. Monika mu říkala, že budou mít velikánský vojenský dozor, tak snad už je velká holka a ví, kam může jet a kam ne.
Když se na chvíli otočila v koridoru, ještě jí stačil zamávat. Pak se mu ztratila z dohledu. V davu rozpoznal ještě pět podobných uniforem. Pouze jednu z nich oblékala další žena. Asi bych měl začít žárlit, blesklo mu hlavou. Ale co, všechny je zná už dlouho. Vždyť spolu pracují déle než pět let.
Milan se přesunul k prosklené části haly, odkud dobře viděl na letištní dráhu. Všech šest lidí v uniformách teď vycházelo ven pohromadě. Jakoby nebyly banda skvěle oděných i placených informatiků, ale vojáci. Postupovali v dvojstupu, ženy kráčely uprostřed. Na schodech se jak na povel otočili a zamávali. Na dálku nerozpoznal obličeje, ale černovlásku v nebesky modrém našel jenom jednu. I když věděl, že ho v davu nepozná, zamával jí zpátky.
Zanedlouho nastoupil poslední pasažér, personál odvezl schody stranou a letadlo se pomalu začalo plazit k ranveji. Na jednom konci se zastavilo, obrátilo se na neskutečně malém prostoru čelem vzad, vyrazilo s ďábelským zrychlením a vzlétlo. Milan se za ním díval, dokud se z něj nestala jen nepatrná tečka na prosluněném nebi. Vyrazil zpátky domů.
S velkou námahou si v předsíni zul boty, v ložnici naházel prádlo na podlahu a padl na postel. V noci toho příliš nenaspali, tak usnul dříve než se stačil zvířený prach opět usadit na své výsostné místo na nočním stolku, odkud ho Monika nestačila každý týden utírat.
Probudil se pozdě odpoledne. Ze seznamu jídel, který mu lednice přečetla si vybral mražené lazaně. Hodil je do mikrovlnky. Zítra se pokusí uvařit něco sám, ale dnes by to stejně nedopadlo dobře. Po denním šlofíku se vždy cítil ještě unavenější, než před ním. S rozplizlým beztvarým těstovinovým cosi, které vůbec nepřipomínalo italskou specialitu, se usadil na pohovku v obývacím pokoji.
Uchopil dálkový ovladač a projížděl kanály. Pocítil až svírající pocit svobody. Vždy se chvíli dohadovali, na co se budou dívat a pak stejně s drtivou pravidelností ustoupil Monice. Když byla unavená, uložila mu hlavu na klín a většinou v půlce filmu usnula. Hladil jí po dlouhých vlnitých vlasech a pozoroval, jak mlčky sleduje stříbrné plátno.
Obvykle mu pak celá noha dřevěněla, ale nevadilo mu to. Když začala zhluboka oddychovat, jemně jí uchopil a odnesl do postele. Oblečení, které jí opatrně svlékl, přehodil přes prádelník a uložil jí v hebké noční košilce spát. Políbil jí na čelo a přikrývku přitáhl až pod bradu. Lehl si vedle ní. Chvíli pozoroval, jak je úžasná, a usnul.
Dnes si však musel sám vybrat, na co se bude dívat. Žádné protesty ani přemlouvání či vyjednávání. Když nenašel nic, co by ho bavilo, zahodil ovladač a položil talíř s večeří na pohovku vedle sebe. Chvíli bádal ve stojanu plném starých disků a pak vytáhl Trosečníka s Tomem Hanksem. Usnul někdy v okamžiku, kdy si Tom Hanks sám trhá zub. Asi deset minut před tím, než se na obrazovce objevily divné šmouhy a zvuk začal přeskakovat. Měl by přestat být sentimentální a pořídit si přehrávač na holodisky.
Probudil se kolem třetí ráno. Zdálo se mu o tom, že letadlo s Monikou spadlo do moře. Příště si bude filmy vybírat lépe. Celý zpřelámaný odnesl prázdný talíř do kuchyně a ulehl do děsivě prázdného letiště.

[1] Kybernýři - Sladké probuzení

Zvědavé paprsky světla šátraly po ložnici manželů Valentových. Když se Monika probrala, pruhy sluneční záře právě stékaly z moderně vyhlížejícího prádelníku. Natáhla ruku, aby pohladila manžela. Máchla však pouze do prázdna. S jemným vrněním se otočila a našla jen rozházenou přikrývku.

Zvláštní, většinou ho z postele vytáhne až vůně kávy, kterou mu chystá téměř každé ráno. Káva. Skoro by řekla, že jí teď také cítí. Ano, určitě, cítí kávu a ještě něco víc. Míchaná vajíčka. Ten se tedy překonal, pomyslela si.

Za prosklenými dveřmi ložnice se mihl stín. Okamžitě zalezla pod deku a předstírala spánek. Přeci nepokazí překvapení. Milan zatlačil kliku loktem a celé snídaňové veledílo, se kterým se už hodinu mořil, téměř skončilo na zemi. Otevřel si špičkou a zůstal stát opřený o zárubně.

Monice splývaly dlouhé havraní vlasy po lesklém saténovém povlečení, které si hebkou ručkou přidržovala pod bradou. Chvíli jen pozoroval, jak se přikrývka zvedá a zase klesá v rytmu jejího dechu. Ne, nebyla pěkná, hezká ani krásná, byla přímo okouzlující, půvabná. Prostě úžasná.

Připadal si, jako když jí viděl poprvé. Nebeské stvoření, které si jednou rukou pohrávalo s oslňujícími kadeřemi a druhou kroužilo po hraně prázdné sklenky a přeskakovalo citrón, který zbyl na okraji nádoby jako žlutá korouhev na helmě římského legionáře. Vzala půlměsíc do úst, vykousla dužninu a zašklebila se.

Právě tehdy si všimla, že jí pozoruje. Téměř se udusila kůrou, kterou vzápětí vyplivla zpátky, a začala se nevině usmívat. Odvrátila zrak a povídala si dál s přáteli.

Když si na to Milan vzpomněl, vykouzlil se mu na tváři úsměv téměř totožný jako měla tenkrát ona. Zasnil se natolik, že znova téměř upustil tác. Káva v šálku se už těšila, jaký nádherný flek vytvoří na zánovním koberci, ale naštěstí se mohla dál jen těšit.

„Miláčku,“ pokoušel se jemně vzbudit manželku, „lásko, vstávej, už je ráno“

Monika se nechala chvíli přemlouvat, aby se neprozradila, pak se protáhla, promnula si oči, posadila se a opřela šíji o pelest.

Dívala se na něj a on se díval na ni. Prohlédla si starý oprýskaný tácek, a zkoumala, co na něm nese.

Vedle kávy a vajíček nesl i dva krajíce chleba, oba silné na tři prsty a nepříliš zarovnané. Jeden z nich měl to štěstí, že Milan zakryl nejhlubší prohlubně silnou vrstvou másla, které rozetřel dohladka, a uprostřed vykouzlil rudé srdce z jahodové marmelády. Druhý ležel opřený o talíř s vajíčky a se zjizveným povrchem prosil o to, aby ho již konečně někdo snědl. Snažila se nesmát, aby se ho nedotkala, i když věděla, že by se na ní určitě nezlobil.

„Páni, snídaně až do postele,“ zajásala Monika, když se jí uložil tác do klína, „asi bych ti měla odjíždět častejc.“

Milan se na oko zamračil, a pak se zase usmál. Bedlivě jí sledoval.

Ochutnala kávu. Trochu silnější. Trochu MOC silná. Skoro cítila, jak se jí vlasy ježí na hlavě. Něž se pustila do vajíček, využila Milanovu chvilku nepozornosti a hodila pod postel malinký kousek skořápky. Přikusovala k nim gigantický neforemný krajíc chleba a labužnicky vychutnávala každé sousto míchanice, aby udělala Milanovi radost. Říká se upřímnost nadevše, ale proč zbytečně hanit něco, co bylo vytvořeno s takovou láskou.

„Vážně bys mě neměl takhle rozmazlovat,“ mumlala s plnou pusou, „nebo si na to zvyknu.“

„Jenom mě nepřechvaluj,“ usmíval se Milan, „nebo tě vezmu za slovo.“

Milan se posadil vedle ní na postel. Na tácu zbyl jen chléb se srdíčkem. Přidržel ho ve výšce úst a každý začal ukusovat z jedné strany. Zastavili se uprostřed, oba nosy umazané od marmelády, a snídani zakončili nekonečně dlouhým sladkým polibkem. Zdálo se jim, že slunce zapadlo a zase vyšlo. Milan se natáhl a zavrtal pod přikrývku a přitiskl se své polovičce.

„Promiň, vážně už ne,“ odstrčila ho a podívala se na budík, „ musím jít!“

V obličeji se jí náhle objevil strach, zmatení i neklid. Téměř zapomněla, co jí čeká. Kdyby jen věděl, co s ní udělají, v životě by jí nedovolil odejít. Nával emocí však pominul stejně jako přišel.

„I když myslím, že ještě mám deset minut,“ pronesla tiše s úsměvem. Možná jsou to jejich poslední společné chvíle, tak proč je promarnit.

[0] Kybernýří - Slovo úvodem

Konečně se mi podařilo nalézt tu správnou prachovku, se kterou bych oprášil povídku, která se mi již nějaký ten pátek jen tak zbůhdarma válí na disku. Pokud budete chtít putovat s hrstkou vyvolených na Síti, můžete se každou něděli těšit na další útržek z jejich mise.

Přeji příjemné brozdání! Držte si pakety, jedeme z kopce!