[21] Kybernýři - Vzhůru do Ndelé

Telefon v bytě Valentových zazvonil kolem desáté. Někteří lidé si rádi déle přispí. Volal nějaký pan Lipowski a ujistil Milana, že vše je v nejlepším pořádku, ovšem, že ho žena nemůže kontaktovat, protože dochází k častým výpadkům v síti. Prý nemusí mít strach.
Milan poděkoval a zavěsil. Sice ho to příliš neuklidnilo, ale alespoň trochu určitě.
Ještě chvíli vydržel doma, ale příšerně se nudil, takže se rozjel do práce, kde se nudil také, ale aspoň se nenudil sám.
„Tak už je ti líp,“ uvítal ho Ben.
„Krapet,“ odpověděl Milan, „ale doma bych se zbláznil.“
„Čtyři holý stěny se ti nelíbí,“ zakroutil hlavou Ben, „no, já bych jinak už žít asi nedokázal.“
„Protože si nikdy nepoznal, jaký je to fajn s někým žít pod jednou střechou.“
„Ale jen si nemysli, chlapečku.“
Milan ho bedlivě pozoroval.
„Ty o mě ještě nevíš věcí,“ usmál se Ben, „ bohužel tě budu muset zklamat. Dneska máme padla ve dvanáct.“
„Jak to?“
„Mě se ptej. Šéf má dobrou náladu a lidi viditelně taky, protože se nevraždí. Jó, za mejch mladejch let jsem měli vražd, že se nestačily řešit. Ne, že bych chtěl, aby se lidi zabíjeli, ale aspoň bysme měli do čeho píchnout. Teď když jsou na každým rohu kamery, tak si každej dá sakra pozor, než někoho odpráskne.“
„Musely to bejt krušný léta, to tvoje mládí. Někdy mi musíš říct, jaký to bylo, když si byl bažant.“
„Hmm, možná někdy. Až pudu do důchodu, tak se s tebou podělím. Zatím by sis o mě neměl kazit obrázek,“ usmál se Ben.
Chvíli ještě předstírali práci a pak odešli domů. Milan zalehl na pohovku a dospal to, co nestihl v noci. Když se probudil, běželi právě půlnoční zprávy.
Pohledná hlasatelka předčítala události dnešního dne:
„...další z obviněných, senátor Osika se brání nařčení a prohlašuje, že jde o komplot ze strany vládní koalice, která se snaží dlouhodobě snižovat důvěru senátu, kvůli nízkému zastoupení vládních stran v horní sněmovně. Důkazy, které však obdržela policie z neznámého zdroje, který odmítla prozradit, hovoří jasně.“
Milan jen kroutil hlavou, když se na obrazovce ukázali záběry z Osikovy kanceláře, jak si prohlíží dětské porno.
Hlasatelka pokračovala:
„Křehké příměří mezi vládou a teroristy ve střední Africe se zjevně definitivně zhroutilo. Dnes byly v hlavním městě Ndélé uneseny dva britští novináři. Ministr vnitra reagoval prohlášením, že pohár trpělivosti přetekl a zahájil příslušná opatření...
Prosím o strpení. Právě jsme obdrželi aktuální informaci, že nejspíše došlo k únosu šesti českých občanů, které jejich domovská organizace Evropská kancelář pro informatiku a software pohřešuje již tři dny. Pracovníci EBIS měli ve Spojených státech střední Afriky pomáhat tamějším státním úřadům budovat novou počítačovou síť. Bližší informace nejsou zatím známy.
...nyní již slibovaná reportáž. Záběry unesených novinářů odvysílala dnes v poledne televize Journal od Africa ve svém satelitním vysílání. Na záběrech teroristé z severní...“
Milan chvíli nevěřil tomu, co slyší. Nechtěl věřit tomu, že by Moniku někdo unesl. Proboha proč? Nepokládala nikde bomby. Nestřílela do lidí. Prostě jen dělala svojí práci. Svojí nevinou práci. Vždyť by neublížila ani mouše. Tak PROČ?
Když se trochu, ale opravdu jen trochu uklidil. Zavolal do EBIS.
„Hrášek, co potřebujete,“ zazněl na druhé straně nikotinový hlas vrátného.
„Tady Valenta, potřebuju honem s někým spojit.“
„To jste zase vy, kruci, chlape, to proč nespíte. Člověk se tady snaží, ehm, snaží dělat.“
„Prosím vás, vždyť tam slyším jenom televizi.“
„Myslíte, že když tady nikoho nezastihnete, ve vosum, tak se tady ukáže po půlnoci. Nekape vám na maják?“
„Hele, vaše diagnózy jsou mi ukradený. Volal mi nějakej chlap, Lipowski, nemáte na něj nějakej kontakt.“
„Bohužel, tady je vrátnice, né, osobní. Navíc, žádnýho Lipovskýho neznám.“
„Né, Lipovský, Lipowski, s I na konci, asi Polák, měl takovej divnej přízvuk.“
„Lipowski, Lipovský, to je jedno, nikoho takovýho neznám. Nevím, kdo vám to volal, ale určitě nebyl vodsud. A víte co, naschle, musím na pochůzku a nemám na vás čas.“ Položil telefon a přidal na malé televizi hlasitost.
Milan vztekle švihl sluchátkem pod stůl. Chvíli přemýšlel, co teď. Pak se napojil na terminál banky, zjistil, kolik mu zbývá peněz. Účet byl momentálně docela tučný, šetřili s Monikou na pořádnou dovolenou. On si však udělá jiný výlet.
Koupil si letenku na nejbližší let do Ndélé. Odlétal asi za deset hodin. Dost času navštívit staré přátelé a zajistit si pár věcí.
Ráno se stavil se v práci, aby oznámil, že si bere dovolenou.
„Na, vem si jí,“ předal mu Ben svoji Petru i s hromadou nábojů, „nikdy nevíš, kdy se bude hodit.“
Milan si jí bez váhání vzal, Ben měl často pravdu a často ho překvapoval tím, že věděl, co má v úmyslu aniž by se jakkoli zmínil.
„Myslím, že si dám taky Havaj,“ pokračoval Ben, „ne, že mi tam uděláš ostudu. Pamatuj, co jsem tě naučil. Víš, že mám ve střední Africe bráchu, jmenuje se Sam, kdybys měl někdy cestu okolo, rád tě určitě pohostí, má takovou malou putiku“ prohodil jen tak mimochodem.
Milan jen přikývl a zmizel z kanceláře stejně rychle, jako se objevil.
Za pár hodin seděl na stejném letadle, kterým měla odletět Monika. Ve speciálním kufru, který dokázal převést rentgenové záření ze strany na stranu a tak prošel hladce kontrolami, vezl docela slušný arzenál. Měl svoji oblíbenou Renatu, a pro jistotu i Benovu Petru. Navíc několik hraček, které mu zajistil oblíbený infromátor z podsvětí. O některých ani nevěděl, k čemu slouží, ale čist si jejich návod k použití v letadle by však asi nebyl příliš dobrý nápad, nehledě na to, že stejně žádný neměly.