[8] Kybernýři - Rozpuštěný a vypuštěný

Rudolf Wágner se nakonec ukázal jako fajn chlap. Tedy pokud máte v oblibě lidi, kteří na vás střílí z brokovnice, když jim jen zazvoníte u dveří. Milan počkal až se dosyta vyřádí a dojdou mu náboje a vrazil dovnitř. Ben mu kryl záda. Přeci jenom už měl své roky, i když by stále trefil mouchu ze sto metrů, pohyby se za ta léta staly poněkud méně hbité.
Svist! Z Renaty vyšel výstřel. Žádná ohlušující rána, jenom zvuk sporťáku, který kolem vás profrčí ohromnou rychlostí, takže si ani nestačíte přečíst značku. Žádný zpětný ráz, žádný dým, Renata byla ta pravá zbraň jednadvacátého století, to Ben nemůže nikdy pochopit.
Wágner se nehodlal tak lehce vzdát, prostřelenou paží dál svíral zbraň a utíkal se schovat do jednoho z pokojů. Svist! Kolenem mu projela další kulka a pronikavá bolest. Střela prošla skrz vazivo, vylétla a smrštila se tak, že vypadala jak zmačkaná plechovka od piva a padla na zem. Kdepak, tohle nebudou jen tak obyčejní poliši, bezpečnostní projektily používá jen pár elitních útvarů, prolétlo Wágnerovi hlavou. Kupodivu mu setkání s členy SDS žádné velké potěšení nepřineslo, spíš bolest.
Ještě jednou se pokusil zamířit, ale Milan jen zakroutil hlavou. Jako starobylý asijský mistr bojových umění, který ví, jak souboj dopadne, dříve něž se jeho soupeř pohne, uzřel Wágner sám sebe, jak se povaluje na zemi, brokovnice leží vedle něj a pod ní se jeho troufalosti vysmívá ustřelený ukazováček. Pohodil tedy zbraň do kouta a vzdal se.
„Sem dneska línej mluvit, tak si to přečti sám,“ zastrčil mu Milan do náprsní kapsy kartičku s jeho právy, když ho připoutával ke vodovodní trubce v koupelně.
„Tak co, máš chuť mu to tady prohledávat?“ zeptal se Milan.
„No chuť mám, ale spíš na něco k snědku a tenhle chlap se živí samejma sračkama,“ zabručel Ben a zavřel lednici, „Už jsem nahlásil kód sedmnáct, takže chlapi ze soudního tady budou cobydup. Myslím, že jsem naproti viděl docela pěkněj bufet. Co říkáš?“
„Ale jo, už mi taky kručí v břichu.“
Oba se vydali ke dveřím.
„Svině,“ ozvalo se z koupelny, „kurva, vždyť já krvácím! To mě tady necháte!“
Ben se otočil a došel si popovídat s Wágnerem: „No, nebude to tak zlý, myslím, že trocha Sava to spraví. Z kachlíků jde krev dolů dobře, věř mi. Ale ty to možná víš taky dobře, ne?“
Wágner ztichl a odvrátil zrak. Ben vytáhl z náprsní kapsy, malý průhledný displej, chvíli si s ním pohrával a pak na něm zobrazil fotku asi sedmnáctiletého mladíka v nóbl oblečení. Wágner se na ni odmítal podívat, pak si ji prohlédl jenom koutkem oka.
„Nepoznáváš ho? No, nevadí, mám tady ještě jiný fotky, třeba tahle se mi líbí, zrovna se hodí pro naší situaci.“ Ben našel fotku koupelny, kterou osvětlovaly UV lampy, a tak na stěnách a zemi zářili fleky v místech, kde někdo smyl krvavé skvrny.
„Měl bys na to dávat pozor, blbě se toho zbavuje, ale vidím, že ty tady máš normální světla, tak nikdo nic nepozná. No, nic, ty viditelně toho kluka neznáš, takže tady ztrácím čas.“ Ben se zvedl a zavolal do chodby: „Teda už ti taky tak kručí v břiše? Myslím, že půjdem, ten chlap nic neví.“
„No strašně, to musíš slyšet i ty! No myslíš, že ho tady můžeme nechat, slyšel jsem, že na spojce jsou zase zácpy… snad dorazí včas. Ten chlap vypadá nakonec docela sympaticky, nerad bych o něj přišel.“
„Ale nebuď tak přecitlivělej, tady Rudolf - seš Rudolf, ne? - tak tady Rudolf má tuhej kořínek. Už ho to ani nebolí, že ne?“
Wágner zaskučel, jak mu Ben stisk prostřelenou paži. Z rány vytekla trocha tmavé krve a stékala po špinavé košili.
„Když Rudy – můžu ti říkat Rudy – ty nám vůbec nechceš pomoct, tak proč bysme se měli snažit my. Třeba tady ten kluk,“ na displeji se znova objevila fotka mladíka, „Představ si, jsou to už tři roky, co ho někdo zabil a představ si, ještě jsme ani nenašli ani vražednou zbraň. Nemáš ponětí, kde by mohla být? Nemyslím si, že bys ho mohl třeba zabít ty, spíš, jestli nemáš nějaký vnuknutí, nebo tak.“
„Vyser si voko,“ zachrčel Wágner, „tu nikdy nenajdeš.“
„Páni, že si seš tak jistej. No to je věčná škoda, kdybys náhodou věděl, možná by se daly najít mříže tady někde u nás. Víš většina zarputilejch vrahů – to naštěstí není tvůj případ, že ne – čeká Ostrov. Doufám, že umíš dánsky, víš oni se ti kluci severský strašně neradi učej jazyky, a když je pěkně nepoprosíš, tak ti nedaj ani slanou vodu. A že jí maj všude vokolo dost. Hele, přesně dvanáct! Tak se tady měj, a koukej si ty rány něčím zatáhnout, jinak si to tady fakt zasviníš a takhle to pak vypadá,“ na prádelník postavil displej s fotkou koupelny s zářícími skvrnami po umyté krvi, „A na ty kluky, co přijdou buď milej, dělaj jen svou práci.“
„Myslíš, že přijde i Viktor?“ ozval se Milan z předsíně.
„Nevím, to bych mu snad ani nepřál. Víš Viktor se moc dívá na filmy, a je tak trochu...“
„.Magor.“
„Jo, totálně švihlej. Nejradši by všechno co vidí hned vyzkoušel. Nejvíc miluje tu francouzskou kočku. Jak se jen jmenuje? Nikola?“
„Nikita.“ doplnil ho Milan, který se již opíral o futra koupelny.
„Jo, to je vona. A hádej, koho má na tom filmu nejradši. Budeš hádat. Ne? No, škoda! Stejně bys to asi neuhod. Je to asi náhoda, ale taky nějakýho Viktora, je to tam moc drsnej chlápek, ale bohužel skoro každýho zabije. Neboj, to se ti stát nemůže, je přece jednadvacátý století. Ale bohužel se občas stávají nehody, kterejm nikdo nezabrání. Pamatuješ na Viktorovu nejoblíbenější scénu?“ otočil se na Milana a ukázal hlavou na vanu.
„Myslíš rozpuštěný a vypuštěný po francouzsku? Ta se mi libí taky. Co to třeba taky vyzkoušet?“
Ben přikývl. Než se stačil Wágner jakkoli bránit, ocitl se ve vaně, kterou Milan bleskurychle zašpuntoval a začal napouštět. Zatímco Milan vázal zločince ručníkem, aby sebou tak neházel, Ben se chvíli hrabal ve skřínce s čistícími prostředky, pak z ní vytáhl WC čistič a přípravek na podlahy.
„No je to slabý, asi to bude trvat dlouho, co myslíš?“ zeptal se Ben.
„To ho asi akorát načne. No ale neva, dole je nějaká drogérie, tak se tam stavíme, až se najíme.“
Ben odšrouboval uzávěry obou lahví a vylil je do zpola zaplněné vany. Wágner se jim zatím jen vysmíval a prskal nadávky, ale náhle mu zmrzl úsměv. Chemikálie dráždily nejenom bakterie žijící v neumyté vaně, ale i jeho pokožku. Jeho pokožku. A tak začal trochu panikařit.
„Na co to vidíš? Já si dám asi smažák a ty?“ rozmýšlel se Ben, když s Milanem opouštěl koupelnu.
„No myslel jsem něco zdravějšího, třeba nějakej salát“
„Vy mladí berete všechno moc vážně. “ zakroutil hlavou, „stejně by mě zajímalo, kam se mohla podít ta zbraň. No, snad někdy najde.“
„Je dávno roztavená,“ zařval Wágner, když slyšel, jak se rozstřílené vstupní dveře se skřípotem zavírají, „zavařil jsem jí do ňákýho šrotu a dal ňákejm houmlesům, ať si ho vodvezou do sběru.“
„Ale proč bys to dělal?“ zeptal se Ben, jehož hlava nakoukla do koupelny.
„Protože sem ho voddělal já,“ zařval Wágner, „do prdele, tohle ste chtěli slyšet, ne? Tak mě kurva vyndejde z těchhle sraček.“
„No vidíš, jak si rozumnej chlapec, když chceš, jenom bys mohl bejt krapet slušnější,“ Ben chytil štětku na záchody a pohnul s ní špuntem tak, aby voda mohla z vany odtékat. „Milane, osprchuj tady Rudyho, smrdí jak Spolana.“
Milan chytil sprchu, pustil naplno studenou vodu a spláchl z Wágnera pěnu dezinfekčních prostředků. Pak vytáhl z kapsy sluchátko s miniaturním lícním mikrofonem. Zavolal na ústředí, aby poslali sanitku a pár lidí od důkazů. Ben sebral displej s fotkou koupelny z prádelníku, chvíli si hrál s tlačítky postranně a pak si přehrál část záznamu, který se celou dobu nahrával. Obsahoval vše, co potřebovali, jeho přiznání, takže si mohli konečně vyrazit na zasloužen jídlo, sotva dorazili jejich kolegové.