[7] Kybernýři - Osamocené ráno

Milana probudil vřískající budík. Dlouho se zavřenýma očima čekal, až ho Monika jako vždy zastaví, ale budík si řval čím dál tím víc. Chtěl do ní strčit, aby se natáhla a zacvakla ho, ale nikoho nenahmatal. Místo vedle něj zelo prázdnotou.
Překulil se na její stranu postele a nepříliš šetrně budík utišil a otráveně vstal.
Když vyšel z koupelny, posbíral ze země zmuchlané svršky a natáhl si je. Chvíli uhlazoval pomačkanou košili, aby vypadala aspoň trochu slušně a vydal se odhalovat tajemství kuchyně.
Ve dřezu se povaloval talíř se zaschlými a přismaženými kousky lazaní, ale ten Milana příliš nevzrušoval. Sice ho napadlo, že ho bude muset umýt sám, ale teď se mu to příliš nehodilo. Na silný krajíc chleba naskládal celý balíček plátkového sýra. Celou vydatnou snídani zapíjel džusem, který aby neušpinil další nádobí, pil přímo z krabice.
Kdyby ho jen viděla Monika. Dobře věděla, proč by se měl džus pít radši ze skleničky. A Milan to poznal záhy. Zmuchlaná košile už totiž nebyla jenom zmuchlaná, ale i na půl oranžová ze všech barviv, zajisté pouze přírodních, které nápoj obsahoval.
Zaklel a utekl do koupelny. Špinavou košili hodil na prádelník a v ložnici si vzal novou, vyžehlených ve skříni zbylo ještě dost. Na budíku přeskočily číslice a ukazovaly přesně sedm hodin.
Milan začal zmatkovat. Z půl hodiny by měl být v práci.
V předsíni uchopil kufřík, který doma ani neotevřel a vyrazil ze dveří. S ohlušující ránou se za ním zabouchly.
Stál před výtahem a tiskl signální tlačítko tak, že mu poslední článek prstu téměř zbělel. Sáhl si pro kapesník a zjistil, že v kapse mu něco schází. Klíče!
O klíče se nikdy starat nemusel. Monika odcházela po něm a byt vždy řádně zamkla. Domů pro změnu chodila velmi časně a tak vždycky, když si je zapomněl, škrábal zvenku na dveře jako pes, který se potřebuje vyvenčit, nebo spíš jezinky, které lákají Smolíčka.
Tohle bude den, pomyslel si, když se před ním konečně otevřely dveře výtahu. Nic, teď nemá čas. Večer se bude muset stavit u domovníka. Sice je to starý protivný dědek, který se na každého dívá jako na zloděje, i kdyby v baráku žil nejméně dvacet let, ale nějak se do bytu dostat musí.
Do práce dorazil pozdě, ale nikdo ho zatím nepostrádal. Sjednocený detektivní sbor by klidně mohl celý odjet na dovolenou, protože lidé se k sobě poslední dobou chovali až podivně slušně. Vlastně v celém obvodě se nestala vražda snad dva měsíce, takže jediné, co teď mohlo ležet členům SDS v žaludku, byly několik let nevyřešené případy, které kupodivu za půl hodiny, o kterou se Milan opozdil, nikam neutekly.
„Nějak dneska nestíhám,“ prohodil Milan a usadil se za stůl plný orgáčů, fólií z organických krystalů v tenkých pružných rámech protkaných elektronikou, které počátkem dvacátých let začala vyrábět liberecká firma Orga. Pár tabulek pohodil na zem a místo nich položil kufřík.
„Klídek,“ odpověděl Ben Novak. Milanův kolega, který seděl u stolu naproti Milanovi, „celá esdéeska se může jít klouzat a nikdo by stejně nic nepoznal. Kam, že jela?“
„Kdo?“
„No Monika přeci?“
Milan chvíli přemýšlel, nevzpomínal si, že by Benovi cokoli říkal, pak jen pokrčil rameny. Starej Ben by jim mohl dávno velet, kdyby se nebránil povýšení. Kdepak, já až umřu, tak s tímhle zlatíčkem v ruce, né za ňákým posraným stolem, říkával vždy, když leštil svoji poloautomatickou ČZ 2013 Petra FA.
„Někam do Afriky budovat sítě.“
„Hmm, tak to se ti aspoň pěkně opálí,“ usmál se Ben.
Milan úsměv opětoval. Představoval si, jak se Monika vrátí celá krásně snědá do hlavy až k patě a on jí po celém opáleném těle bude líbat. „Koho tam máme dneska?“
„Myslím, že se máme podívat na toho Wágnera. Prej na to někdo tlačí shora,“ řekl Ben, „ten kluk, co ho měl oddělat byl nějakej ministerskej synáček, nebo tak něco.“ Hodil Milanovi orgáč s fotografií asi padesátiletého muže, s třídenním strništěm a malýma očima.
„No, rozhodně na vraha vypadá.“ pronesl Milan. Dobře věděl, že staré případy se často nedají vyřešit jinak než instinktem. Vstal a shodil Benovy nohy ze stolu. „Tak pojď starochu, práce čeká.“
„Najednou si nějak aktivní,“ zvedal se Ben, „srovnej si radši límeček, než vyrazíme ven, ať neděláš esdéesce ostudu.“
Milan hrábl dozadu a nahmatal, jak se mu límeček na týle zvedá. Upravil ho a šel za Benem, který již stál ve dveřích.
„Nezapomněl si něco?“ zarazil ho Ben.
Dvě tázavé oči hleděly na Bena, ten si poklepal na pouzdro nablýskané Petry.
Milan se vrátil ke stolu, z kufříku vytáhl pouzdro s magnetickou plně automatickou Renatu ráže 47. „Myslíš, že budou potřeba zbraně?“
„Čert nikdy nespí a člověk nikdy neví. Měl by sis nějakou pořídit,“ zašklebil se na Renatu. Neuznával žádnou pistoli, po které nezůstával po výstřelu střelný prach na rukou.
„To bych asi měl. Možná se stavím v muzeu, jestli jim ještě nezbyla nějaká Petra,“ odrážel Milan.
„Jestli chceš, tak ti tam zastavím,“ řekl vážným hlasem Ben a vyrazili.