[22] Kybernýři - Chybějící "vybavení"

Na virtuální tichomořský ostrov dopadly první paprsky slunce. Monika seděla u stolu nedaleko baru a hrála si s vidličkou v jídle.
„Nějakej naštvanej,“ prohlížela si přicházejícího Martina, „nebo ses zase nevyspal.“
Jen se zašklebil.
„Co to máš dobrýho,“ zeptal se.
„Ani ti nevím, nějaký rybí cosi s vajíčkama,“ odpověděla Monika a pohrávala si dál se snídaní.
„Možná bych si taky něco dal,“ přemýšlel Martin, „zvláštní, sice hlad nemám, ale něco mi říká, že bych se prostě najíst měl, jinak umřu hlady.“
„Proč myslíš, že jím tuhle šlichtu.“
„Nevím, kapačka je určitě mnohem lepší.“
„Ha ha.“
„Ještě se neukázali?“
Monika zakroutila hlavou.
„Tak aspoň někdo snad měl slušnou noc.“
„Myslím, že ne? Aspoň ne, jak to myslíš ty,“ Monika zvedla oči od jídla a podívala se na Martina, „Copak, ty sis neužil?“
„Dejme tomu, že těm dívkám chybělo nějaké vybavení.“
„Nejspíš to byly demo verze,“ rozesmála se, až jí jídlo téměř vypadalo z úst.
„Tak nějak. Nebo hloupej vtip. To je to vážně tak k smíchu?“
„Ani ne, ale jenom, že to Honza říkal.“
„Co?“
„No s tím 'vybavením'.“
„Aha, no na to je chytrej dost. Ale jinak je Jeník hloupej. Mohl by mít skoro každou babu, na kterou se podívá a vždycky si vybere nějakou, která s ním vymete.“
„Že by z tebe mluvila ješitnost.“
„Proč?“
„No, Jana je jediná ženská, pokud vím, která odolala tvýmu kouzlu.“
Martin se zamračil. „V tom to není, něco se mi nezdá. Proč by si s ním začínala právě teď.“
„Pravá láska zraje jako víno. Je vidět, že jsi houby romantik.“
„Možná, že ty až moc.“
„Nestěžuju si,“ v očích se jí blýsklo. Kdoví proč, vzpomněla si na první květinu, kterou dostala od Milana. Jen tak seděli na lavičce a on z ničeho nic řekl, že pro ní něco má. Otevřel ten svůj kufřík. Do dnes nezjistila, jak se mu jí tam podařilo dostat, ale vytáhl rudou růži. Když se zeptala, proč jí ji dává, tak jí odpověděl dvě krásná slova, která do smrti nezapomene: „Protože jsi!“
„No jo, to si celá ty, zase hlavu v oblacích,“ přerušil jí Martin, „hlavně když se nezasníš při akci. To by byla mela.“
„Neměj strach. Dám si pozor. Myslíš, že se odsud dá zjistit, co dělá Milan. Včera jsem měla takovej divnej pocit.“
„Bohužel, zkoušel jsem spustit terminál, ale nic, museli nás odříznout, nebo prostě zakázali všechny procedury. Můžeš, to zkusit sama.“
Monika zamávala rukou ve vzduchu tak, jak v Síti vždy spouštěla konzolu, ale nic se neobjevilo. Zkusila to znovu, zase nic.„No, nic, zkusím, něco zjistit, až budem mít chvíli čas během akce. Na co si ty, proboha, chtěl spouštět terminál?“
„Dejme tomu, že jsem se snažil cracknout demo.“
Podívala se na něj. „Ty se prostě nezměníš.“
„Blázníš, měnit se, proč?“
Usmála se.
„A na Milana už nemysli, bude v pohodě. To my tady pokládáme svůj život na oltář světa, ne?“
„No, to určitě. Když vidím, tuhle bezvadnou snídani, je mi jasný, že je to odměna za něco světobornýho.“