[50] Kybernýři - Nenech se přemlouvat

Protože Honza se probral jako poslední, musel v centrále EBIS zůstat, i když ostatní už odjeli. Sbalil si jediný kufr, který měl. Dveře kóje se za ním definitivně zavřely. V šedé chodbě narazil na sympatickou dívku. Těžkou tašku sotva vlekla po podlaze a když ho zpozorovala, zůstala stát.
„Ahoj, nechceš pomoc,“ nabídl se, „jó, promiň, jsem Honza.“
{Ahoj, hezká holko, tebe odněkud znám, ne?} pomyslel si přitom.
„Jejda, to bych byla vážně ráda. Je to fakt těžký.“
{Nemůžu uvěřit, že tě mam tady, živého, před očima.}
„Páni, že tys ulovila medvěda a teď ho vláčíš domů.“
{Holku jako ty bych si musel pamatovat. No, jasně!}
„Kdepak, trochu jsem neodhadla situaci. Jinak jsem Julča, Julča Chlumová.“
{Víš, když jsem tam každý den seděla a dívala se tvýma očima...}
„Proč mám pocit, že bych tě měl odněkud znát?“
{Jasně, jsi ta holka od toho terminálu. Moje dispečerka.}
„To bys teda měl, byla jsem tvoje dispečerka.“
{...stejně jsem vždycky šilhala vedle na panel.}
Honza přivolal výtah. Když se otevřely dveře, hodil zavazadla na podlahu a zmáčkl nulu.
„No jo, viděl jsem tě při prohlídce kontrolního.“
{Poslyš, tenhle účes ti fakt sluší, co říkáš?}
„To je dost možný, byly jsme tam všechny.“
{Kéž by ses na mě díval stejně jako na ní!}
„Určitě to bylo tam.“
{Máš nádherný vlasy.}
„A víš, že asi jo. Jak vás Miriam Lipowská přivedla.“
{A pak, když ses ztratil, měla jsem o tebe strašnej strach.}
„Lipovská!?“
{Rusý vlasy!}
Dveře výtahu se otevřely a oni vyšli do přízemí penzionu.
„Jo, je to šéfova dcera. Chudák.“
{A ten kretén se choval fakt divně.}
„Rodiče si nikdo nevybírá. Holt smůla.“
{Takovej účes měla Jana, když jsem jí poprvé viděl.}
„No, naštěstí se moc nepotatila.“
{Strašně se mi ulevilo, když ses vrátil.}
„Teď kam? Jedeš taky domů?“
{Ach, jo. Tohle není možný!}
„Jo, auto by už mělo čekat před vchodem.“
{Víš, že jsi ve skutečnosti mnohem hezčí?}
„Zeptám se, kde čeká moje.“
{Tohle ti udělat nemůžu.}
„Jedeš taky do Prahy?“
{Krátký vlasy ti sluší.}
„Taky, ale chtěl jsem se ještě po cestě někde stavit. Zdržoval bych.“
{Nemůžu si s tebou začít jenom proto, že mi připomínáš Janu.}
„Já vlastně ani moc nespěchám.“
{A ty koutky jsou pekelně sexy.}
„Možná, že se to protáhne.“
{Vypadáš jako moc fajn holka...}
„Na jak dlouho tak?
{Trochu si i zhubl, co?}
„Kdo ví, možná hodina, možná den.“
{...nezasloužíš si být jenom náhradnicí.}
„Myslím, že mám i den.“
{V Rakvi každej zhubne.}
Zastavili se u recepčního pultu. Zadíval se jí do očí a ona zase do jeho. Konečně si rozuměli.
„Netuším, jak dlouho tam budu, asi budeš muset dlouho čekat.
{Kdepak, připadal bych si jako hajzl, co tě jen využívá.}
„Říkám, že ráda počkám.“
{No tak, nenech se přemlouvat.}
„Budeš se nudit.“
{Vážně nemůžu!}
„A kam to vůbec jedeme?“
{To si vážně nedáš říct?}
„Jedeme?“
{Fakt ne.}
„Jedeme!“
{No tak!}
„Někam do přírody.“
{Opravdu to nejde.}
„Fajn, přírodu mám moc ráda.“
{Dej mi aspoň šanci, jen malinkou.}
„Když teda myslíš.“
{Budeš mi to vyčítat.}
„Jasně, jedem!“
{Já to risknu!}
„Takže, kde máš to auto?“
{Dobrá, to je tvoje volba.}
„Venku.“
{Fajn!}
Zvedl zavazadla a vynesl je před hlavní vchod, kde je převzal řidič a hodil do kufru nové černé nablýskané Pragovky. Elektromotor zašuměl a pak se rozběhl. Šofér posadil dvojici na zadní sedadla a rozjel se po prašné cestě.
Les kolem hučel. Ve vlhkém jehličí rostly hřiby křemenáče a nad vším dohlíželo z azurové oblohy káně. A na mýtině? Na mýtině tančily víly. Škoda, že je nikdo neviděl.

[49] Kybernýři - Opět doma

Milan uslyšel zvonek a honem vyskočil ze židle. Na obrazovce nikoho neviděl, tak seběhl po schodech, protože se mu nechtělo přivolávat výtah. U zvonků našel mladou dívku. Četla si jména na štítcích. Vyšel před vchod a oči mu překryly hřejivé jemné ruce. Na levé líci ho ale zastudilo. Prsten.
Vysmekl se a políbil Moniku. Objal jí a nepouštěl. Ovinula kolem něj paže.
„To takhle líbáte každého cizince?“ zeptala se Monika.
„Přišel jsem o sluch, zrak i čich, tak si musím pomáhat chutí,“ přejel jí rukama po celém těle, „hmat mi naštěstí také ještě slouží, ale pořád vás nepoznávám,“ pohladil jí po hlavě, „chutnáte jako moje žena, ale moje žena, pokud vím, mívala na hlavě hustý porost vlasů.“
„Přišla o něj při výkonu služby.“
„Á souboj s vražedným kombajnem,“ uchopil jí za ruku a vedl si jí do bytu, „měl jsem o tebe strach.“
„Já taky.“
„Proč, vždyť já jsem nevytáhl paty z baráku, zeptej se Bena.“
„Kecálku.“
„Vážně.“
„A kdo mě byl hledat v Ndélé, nevíš?“
„Že by někdo od policie.“
„Jo! Jeden mladý detektiv.“
„To snad není možný,“ usmál se Milan a z ničeho nic se zastavil na schodech, „běž napřed, hned jsem zpátky.“
„Co?“
Milan seběhl zpátky ke vchodu, dívka tam stále stála.
„Pojď, ukážu ti, kde bydlí děda.“
„Vy mje snáte?“ ptala se netrénovanou, ale milou češtinou.
„Jsi Jitka, ne?“
Dívka přikývla.
„Tak pojď!“
Dovedl jí před dveře domovníka Gregora a zazvonil. V kukátku se objevilo obří oko.
„Á, pan kapitán, co potř...“ otevřel dveře a zarazil se a nemohl uvěřit, že vidí vnučku.
„Někdo vás tady hledá.“
„Tědečku,“ vykřikla Jitka a objala domovníka. Ze zadního pokoje hrála televize. Novináři pořád ještě odhalovali další skutečnosti kolem Journal of Africa. Nějací zaměstnanci stále opakovali, že o činnosti ředitele Pittmana neměli ani potuchu.
Milan se potichu vytratil a zamířil za Monikou.
Krčila se na podlaze v kuchyni a něco lovila na dně lednice. Vytáhla malinkatý předmět, identifikační čip.
„Tys odpojil ledničku?“
„Jo, furt mě otravovala a stejně v ní už nic nebylo. Někdo by měl sepsat Murphyho zákonu o INTELIGENTNÍCH elektrických spotřebičích: Když to vypnete ze zásuvky, tak to pracuje mnohem lépe.“
Monika se usmála a připojila ledničku zpět.
„Dobrý den, jsem lednička Eletrkomraz. Sloužím k nejenom k úschově potravin, ale i potravinové logistice. Musím vás upozornit, že vaše zásoby klesly na... nulu. Prosím... nakupte... více potravin.“
„Vidíš, s tím mě otravovala pořád.“
„Tak si jí měl nakrmit. A vůbec, jak nakrmíš mě?“
„Pojď někam zajdem!“
Monika se skočila osprchovat a pak vklouzla do těch nejúžasnějších večerních šatů, co měla, a Milan si vzal sváteční oblek. Vyrazili do Café Imperial.
„Víš, trochu jsem přemýšlel,“ začal Milan, když dojedli, „nechci tě do ničeho nutit, ale možná by ses mohla podívat po jiné práci. Víš, po trochu míň nebezpečný.“
„A ty přestaneš dělat u policie?“
Podíval se jí do očí. Měla pravdu, jeho práce byla nejspíš mnohem nebezpečnější.
„Myslím, že to už nebude potřeba,“ dodala Monika.
„Jak to myslíš? Tys dala výpověď?“
„Ne-e.“
„Tak co?“
„Chystám se na dovolenou.“
„Fajn, tejden spolu se vážně šikne, ale pak budeš muset zpátky.“
„Myslím delší dovolenou.“
„Kolik? Dva týdny? Měsíc? Ale to je v podstatě to samý.“
Zakroutila hlavou. On nic nechápe, pomyslela si.
„Pojď blíž!“ pobídla ho, „ještě, až ke mně. Dej mi ruku.“
Položila jeho ruku na svoje bříško.
„Už chápeš?“

[48] Kybernýři - Loučení

Miriam se usmála. Dívala se přitom Martinovi přímo do očí. Neuhnul. Stočila zrak do sklenky s průhlednou tekutinou a pak jej vrátila tam, kde byl před chvílí.
„Ty si pořád myslíš že ředitel je můj otec?“
„A né snad.“
Zavrtěla hlavou.
„A kdo tedy?“
„Zkus hádat!“
Podíval se okolo, kde se potulovali snad všichni zaměstnanci EBIS.
„Támhleten stařík se šedivou patkou?“
„Doktor Sova? Ne-e.“
„Tučňák z Batmana?“ podíval se na muže s obrovským břichem, supím nosem a plešatou hlavou, od které vlály předlouhé šediny.
„Ne-e.“ Znovu se rozesmála.
„Pan Krakonoš?“
„Samá voda.“
„Říkalas, že odjíždí.“
„Už odjel. Balím, co tady ještě nechal.“
„Ahá.“
„Tady okolo hledáš marně.“
„Počkej, kdo tady chybí. Né, to snad né.“
„Ano.“
„Ten blbec?“
Přikývla. „Miriam Lipovski, jméno mé.“
„Jej, tak to promiň, ale moc dobrej dojem na mě neudělal.“
„To se mu stává často, ale není to zlej člověk. Víš, co?“
„Povídej!“
Dopila sklenku.
„Hodilo by se mi při balení pár silných chlapských rukou.“
Martin si prohlédl své paže. Nakonec zvládli misi poměrně rychle, takže svaly ani příliš neutrpěly. „Stačily by tyhle?“
„Bohatě,“ řekla Miriam a do jedné z těch paží se zavěsila.
Jana Malá seděla na okraji lesní mýtiny. Brada jí spočívala na pokrčených kolenou a oči se utápěly v moři zeleně. Ptáci nalétávali na brouky, kteří si spokojeně hověli na stéblech trav a vítr si pohrával s větvičkami mladých stromků.
Honza se usadil vedle ní. Otočila se na něj.
„Víly pořád nikde, co?“ řekla.
„Myslím, že právě jednu vidím.“
„Kde?“
„Právě před sebou.“
Sklopila zrak zpátky do trávy.
„To neříkej.“
„Proč?“
Pozoroval jí. I když místo dlouhý rusých kadeří měla jen helmu z milimetrových vlásků, které sotva rostly, stále ho uchvacovala. Podívala se mu přímo do očí.
„Víš, trochu jsem přemýšlela...“
Z trávy se zvedla spící srnka a utekla na druhou stranu lesa.
„...a myslím...“
Na azurově modrém nebi zaskučel dravec.
„...že by to mezi námi neklapalo.“
V Honzovi hrklo. Poslední věc, kterou očekával v tomhle romantickém lesním ráji, byla, že dostane kopačky dříve, než si něco začne. Chtěl promluvit, ale všechny slova se ztrácela kdesi po cestě do úst. Proč? Co jsem udělal tak špatného? Nechceš to aspoň zkusit? Ne, ani jedna věta neprošla tam, kam měla.
„Víš, že Lipowkiho odsud vyhodili?“ hlesl konečně Honza.
Zabrousit do jiných témat se ukázalo jako jediné východisko, jak dokázat opět mluvit.
„Vážně?“
„Říkal mi to pan Maxwell. Prej mu našel místo někde jinde.“
„Hmm, bylo to od něj dost sprostý, že nám neřekl, co se s tebou děje.“
„Prej to nebyl jedinej incident. Něco říkal Matěj. Že si ho pěkně podal.“
„Říkal mi to taky. Jak ho zvedl, isknul k zrcadlu a tak. Ten kluk si moc akce neužije, zdálo se, že se mu to snad i líbilo. Ale Lipowski je vážně chudák, že si dovoluje na někoho, kdo váží o polovinu míň než on. Jo, víš, že Pat a Mat budou v další misi?“
„Fakt?“
„Jo, maj teď společnou stravovací kůru.“
„Patrik dá půlku svýho jídla vždycky Matesovi.“
„Tak nějak. Pan Maxwell prej řekl Patrikovi, že jestli se dostane pod metrák, bude moct velet, tak jsem zvědavá.“
„Třeba z něj bude stejnej lamač dívčích srdcí jako je Martin.“
„Co ty víš,“ usmála se Jana.
Chvíli jen seděli, mlčeli a pozorovali okolí.
„A stejně je tu hezky,“ promluvil Honza, „doufám, že nám ukážou cestu, rád bych se sem podíval jako civil.“
„Tak až pojedeš, tak bys mě mohl vzít sebou, teda pokud se na mě nezlobíš.“
„Samo sebou,“ podíval se na ní. Zavrtěl hlavou a pomyslel si:
Ty pořád nic nechápeš? Na tebe se nemůžu zlobit. A i kdyby, tak bych mi to nevydrželo dýl než pár minut. Já tě miluju! A láska? Láska je vždy jednostranný cit, ať si kdo chce, co chce říká. Vždy jenom jeden miluje druhého a pokud to myslí doopravdy, nežádá nic zpět. Láska není výměnný obchod. Žádné miluju tě - miluj mě! Milovat je jako zabíjet...
„Tak půjdeme?“ přerušila tok jeho myšlenek Jana.
Pomohl jí vstát a pokračoval:
...můžete někoho zabít, a zůstat naživu, stejně tak někoho milovat, a nebýt milován. A co víc neexistuje žádné stůj. Žádná stopka. Nemiluj mě a dost. Nic takového nefunguje. A není k tomu důvod. Lidské srdce je dost široké na to, aby člověk mohl milovat kolik lidí chce a jak hluboko chce! Kdepak, holčičko, já tě milovat chci, a to hluboce, protože...
Kráčeli spolu vstříc penzionu. Zadíval se ještě jednou na její krásný profil.
...protože vím, že ty si to zasloužíš. A taky budu. Navždy.

[47] Kybernýři - Zpět v propasti

Honza nevěděl, jak dlouho hledal v Tleskačově dílně hlavolam, ale bylo to dost dlouho.
Podprogram Pat a Mat zjevně naprogramovali tak, aby nikdy nevyšlo slunce, takže ani netušil, jak dlouho dostával ježka z klece, kterého našel v konzervě zakopané v hliněné podlaze kůlny, ale bylo to zatraceně dlouho. Nejméně den pak ještě trčel uzavřený v počítači, který patřil teroristovi, než se zločinec konečně připojil na Síť.
Zpátky do svého těla se dostal den poté, co se vrátili jeho kolegové. Všichni čtyři vypadali jako skupinka skinheadů. Bude trvat ještě nejméně týden, než se jim z těla vyplaví hormon, který zamezoval růstu všem derivátům kůže. Děvčata se sice mohla chlubit hladce oholenými lýtky, navíc krásně opálenými od ultrafialových dezinfekčních lamp v Rakvích, ale stěží to kompenzovalo, že vypadala hůř než rocková babička Sinead O'Connor zamlada.
Den poté, co se probudil i Honza, uspořádal pan Maxwell v penzionu finální brífink, kterého se zúčastnili všichni zaměstnanci.
„Dámy a pánové, hlavně vy, vy opravdoví Kybernýři, Pionýři Sítě,“ promluvil k týmu, „celá Unie si váží toho, co jste pro ní udělali. Nejenom, že jste pomohly vyřešit dva závažné případy, ale navíc jste otevřeli dveře do nového světa. Do světa Sítě, kam díky vám budeme moci vyslat mnoho dalších poslů míru, spravedlnosti a zákona. Dámy a pánové, odvedli jste skvělou práci. A teď se můžete ptát, máte-li nějaké dotazy.“
„Pane, mohl byste nám říci, co se s námi stalo, když jsme byli odpojeni od Sítě.“ tázal se Martin za všechny, „tedy, jak je možné, že jsme mohli ovládat naše simulovaná těla, i když jsme ztratili kontakt s našimi fyzickými těly?“
„Zatím je předčasné dělat závěry. Náš zdravotnický a analytický tým již zkoumá data z vašich bílých souborů, kam se ukládaly všechny data o misi. Zajisté vám dáme vědět. Ještě nějaké dotazy?“
Následovalo pár otázek od zaměstnanců směřovaných na členy týmu. Když sezení skončilo, zůstal v místnosti jenom pan Maxwell a Honza.
„Nevíte, kde bych našel pana Lipowkého, docela bych se si s ním chtěl promluvit,“ ptal se.
„Tak mladíku, to nemůžu sloužit. Pan Lipowski dostal práci na jiném místě.“
„Hmm. Ze začátku vypadal jako docela fajn člověk,“ odmlčel se, „ale víte, můj otec vždycky říkával: 'Některý lidi jsou jako dývídýčka. Chvilku vypadají fajn, obraz je super, zvuk je senzační, a pak se zkurvěj.'“ otočil se na pana Maxwella a zkoumal, jestli se ho nedotklo, že mluví sprostě.
Pan Maxwell se usmál a poznamenal: „Váš otec musel být moudrý muž,“ odmlčel se, „víte, pan Lipowski je schopný člověk a snaží se svoji práci dělat jak nejlépe umí, jenom občas volí nevhodné prostředky. No, uvidíme, jak si povede dál.“
„Pokud by to bylo možné, radši bych už pod jeho vedením víckrát pracovat nechtěl.“
„Myslím, že to se dá zařídit. I když tam kde je teď, se asi hned tak nedostanete.“
„To doufám.“
„Rád bych si s vámi ještě povídal, ale mám nabitý program,“ podal Honzovi ruku, „zlomte vaz a už teď se těším na další spolupráci.“
„Nápodobně, pane,“ sevřel pravici Honza, „na shledanou!“
„Nazhle!“
V baru v přízemí penzionu si Martin přisedl k Miriam.
„Co děláš dnes večer?“ zeptal se.
„Balím kufry,“ zněla odpověď.
„Ty taky odjíždíš?“
„Kdepak, otec.“
„Á, pan Maxwell zase vyráží na tajnou misi.“

[46] Kybernýři - Osvobození

„Tohle je marný,“ nadávala Jana, „musela bych nás namodulovat na síťové vedení, ale na to nemám prostředky.“
„Takže čekáme na zázrak,“ podotkl Martin.
„Tak nějak. Ale někdy to připojit musí, ne?“
„Pokud nás dřív nezformátují,“ pronesla Monika.
Obvykle plašila zbytečně, ale tentokrát mohla mít krutou pravdu. První věc, co udělá rozumný zločinec je, že se zbaví, co nejrychleji důkazů.
Martin zamyšleně chodil po místnosti až se mu povedlo projít zdí.
„Máš tady návštěvu,“ řekl, když se vrátil zpátky, „tedy my všichni, ale ty obzvlášť.“
Monika si jej prohlížela, jestli si dělá srandu, nebo jak to vlastně myslí.
Z ničeho nic se rozrazily dveře a do místnosti vtrhl muž, ve kterém Martin poznal svého dvojníka z letiště. Než se strážný stačil rozkoukat, ležel spoutaný na zemi. Martinův dvojník, vysoký brunet, něco rozkázal a jejich další známí, dvojníci Pata a Mata začali zapojovat kabely zpět.
Monika si dění příliš nevšímala. Měla oči jenom pro osobu, která vešla za brunetem.
„Vidíš, já ti říkala, že se o sebe umí postarat. A vypadá to, že i o tebe,“ řekla Jana.
Monika pohladila prstýnek na levé ruce a přikývla. „Je prostě zlatej. Ale jak se sem dostal?“
„Víš, co říkává Honza. Život je trapnej a my jsme jenom pouhé figurky na šachovnici osudu.“
„Něco na tom je.“
„Tak dámy, zdá se, že máme cestu volnou,“ prohodil Martin, který si všiml, že tlouštík a hubeňour skončili s kabeláží.
„Máš stažený všechny důležitý data,“ zeptala se Jana.
„Všechno mám tady,“ ukázal skleněnou destičku.
„Tak jdeme. Moni?! Jdeme! Za chvíli ho budeš mít žívýho a tady se mu už nic nestane.“
„Já vím,“ odtrhla oči od Milana, který se jí teď díval přímo do očí, a otevřela terminál. Nastavila cestu domů. Ve zdi se objevili bílé dveře, kterými prošli.
* * *
Vysoký brunet vyrazil dveře a odstavil vrátného. S nadšením hleděl na servery a ihned nařídil tlouštíkovi a hubeňourovi, aby vrátili kabely na svoje místo. Milan si jejich práce nevšímal, zase ho přepadl ten pocit jako před tím.
„Moniko?“ zašeptal. Ale žádná odpověď. Potom se zadíval do prázdna a přitom tušil, že ho vidí. Nevěděl jak je to možné, ale věděl to. Cítil, že už o ní nemusí mít strach.
Vysoký brunet se dotkl mohutného náramku, který měl na levém předloktí a na displeji se objevila hlava pana Maxwella.
„Bravo, kapitáne, skleničky dorazily beze střepů,“ promluvil.
„To jsem rád!“ odpověděl brunet a hlava se zase ztratila, „fajn, tady je to vše. Teď zpracujeme další balíček. Vy můžete jít. Tady,“ podal Milanovi lístek, „dárek od vlády.“
Milan si prohlédl lístek. Byla to letenka zpátky do Prahy na zítřejší odpoledne. „Dík. Ale musím ještě najít svoji ženu.“
„O tu nemusíte mít strach, je o ní dobře postaráno. Do týdne jí máte doma.“
Milan se zahleděl do chladných hnědých očí bruneta a usoudil, že mu může věřit. „Když to říkáte vy,“ schoval letenku do kapsy, „možná bych pro vás měl ještě pár informací.“
„Sem s nimi!“
Ukázal jim, kde našel mrtvoly, a také kde leží spoutaný vražedný instalatér. Potom prošel kolem hlídky u výtahu a vyjel s ním do přízemí. V bezpečnostní schránce si jakoby nic vyzvedl Petru a nechal se odvézt taxíkem k Samovi.
Sbalil si věci a zbytek dne strávil u baru, kde vykládal svému hostiteli, co všechno zažil ve službě s Benem a na oplátku se dozvěděl, jaké lotroviny prováděl Ben, když mu ještě ani nerostly vousy.
Den poté strávil dopoledne klábosením s Pierrem v baru Fantazie a odpoledne se vrátil domů do Prahy.

[45] Kybernýři - Archanděl Gabriel

Milan se honem schoval do jedné z postranních chodeb. Stál pár kroků před výtahem, když náhle uslyšel, jak se blíží kabina.
Schoulený za rohem na pažbě Renaty pozoroval, jak z ní vystupuje šest lidí, skoro sedm, protože jeden z nich tak trochu trpěl nadváhou. Tak trochu větší nadvládou. Ale ne, čistých šest lidí. Další muž přebytečné kila prvního zcela anuloval. Mohl vážit tak pětačtyřicet. Za tlouštíkem a hubeňourem kráčely dvě ženy.
Monika, pomyslel si Milan, ale pak si jí lépe prohlédl. Ano, velmi se podobala Monice, ale Monika má obličej jemnější. I rusovláska vedle ní mu připadala tak trochu povědomá. Vypadala jako Jana, kamarádka a kolegyně Moniky. Ostatně i poslední dva muže, kteří opustili výtah, určitě znal, nebo se aspoň někomu dost podobali.
Jenže tahle skupinka se chovala jako naprostý profesionálové. V rukou svírali zbraně. Leskly se v modrém světle zářivek. Milan si je prohlížel a pak žasl, jestli to vůbec může být pravda.
Poznal jejich pistole, i když podobný exemplář v životě viděl zatím jenom jednou. ČZ 2027 Gabriel FA. Archanděl! Snad nejlepší zbraň, co znal. Vlajková loď českého zbrojního průmyslu. FA značilo FlexiAmmo a znamenalo stejnou vlastnost, kterou oplývala Petra. Můžete do ní nacpat třeba špejle a pistole je stejně schopná zasáhnout terč na sto metrů. Samozřejmě se schopným střelcem.
Archanděl!
Gabriel.
Teď mířil na něj.
Trochu moc se zasnil a to se v akci nemá.
„Nestřílejte!“ hlesl česky.
Vysoký brunet dal prst před ústa a naznačil, ať je zticha. Vytáhl identifikátor. Držel jej za černou krabičku, která skrývala výkonnou jednotku, a přes průhledný panel si prohlédl Milana. Na panelu se začalo probíhat rozpoznávání hlavních rysů, vzápětí přestal být průhledný. Objevili se na něm Milanovi údaje.
Brunet přikývl, pak ukázal na kolegu a na ženu, která se podobala Monice, a potom na výtah. Oba zaujali obranou pozici. Opět něco gestikuloval a Milan pochopil, že chce vědět kolik se okolo potuluje lidí.
Milan napřímil ukazovák nejdříve vzhůru a pak jím zamířil směrem, kde zmizel strážný.
Brunet ukázal, aby ho tam zavedl.
Milan šel první, za ním brunet, který akci zajisté velel, pak tlouštík a hubeňour a záda jim kryla rusovláska. Postupovali jeden za druhým až dorazili ke dveřím centra bezpečnosti.

[44] Kybernýři - Králičí probuzení

„Doprdelepráce,“ zařval Milan a začal zvracet. Něco tak nechutného už sice viděl, když s Benem nesli nalezené kosti do antropologického centra, ale reakce se nezměnila.
Po Monice ani jejich kolezích naštěstí ani stopa. Konečně našel aspoň dva Britské novináře. Tedy nejspíš to byli oni. Plovali v kádích, kde mrtvá těla ohlodávali drobné rybičky na kost. Neobvyklý způsob, jak se zbavit důkazů.
Před tím obešel všechny místnosti, až se vrátil zpátky do studia. Mrtvoly našel v místnosti, která se skrývala za kulisami. Proto si jí dříve nevšiml. Na ceduli stálo „Čistírna“. Dveře byly zamčené, ale šly odemknout klíčky, které zabavil vražednému instalatérovi.
Do nosu se mu ihned dostal mrtvolný puch. Vyděšený spěchal ke kádím a doufal, že se tam nekoupe jeho kráska. Neplavala, na zbytích kůže na rukou, které čněli nad hladinu, zůstával ještě hustý porost a navíc polokostře chyběl Moničin prsten.
Milan si otřel ústa a honem odešel. Zamkl za sebou dveře. Měl by honem zmizet, než ho někdo najde.
V jenom bytě na okraji jednoho malebného středočeského městečka se zatím odehrával docela jiný příběh.
„No tak malej, vem si ještě, mám ho tady spoustu, dyžtak přikopíruju,“ povídala si dívka Petra se zobrazovacím panelem, na kterém malý bílý králík ukusoval kousky z obrázku salátu. Uchopila obrázek zeleniny a pohybovala s ním sem a tam a hlodavec běhal za ním.
„Petruše, co si s tím zas udělala! Zas nefunguje net,“ vtrhl do pokoje jedenáctileté dívky její o pět let starší bratr.
Petra honem překryla králíka jinou aplikací. „Já nic! Víš, že se v tom nevyznám.“
„No právě! Člověk si odjede na prázdniny a ty tady za dva měsíce uděláš takovej čurbes, že můžu leda tak volat z vokna.“
„Radúzo, nech toho, můžeš to udělat od sebe,“ bránila Petra dotykovou klávesnici.
„U mě je všechno v poho, musí to bejt u tebe,“ řekl Radek.
Vytáhl z portu Petřinu senzomyš a zasunul vlastní. Vypadala jak malá lampička, která osvětlovala část stolu červeným světlem. Na ukazováčku a prostředníčku měl dva podivné náprstky, jejichž pohyb lampičkový senzor snímal.
Vypnul program, který schovával králíka.
„Co je zase tohle zač?“ začal nadávat.
„No králík.“
„To vidím, že je to králík, ale odkud se tu vzal.“
„No prostě se tady obejvil.“
„Ježiš, ty seš blbá, to skočíš na kažej lacinej trik.“
„Ale on je úplně neškodnej.“
„Jasně.“
„Vážně.“
„Tak tady to je. Blokuješ tím firewall a proto to nefunguje.“
„Počkej, nech ho tam.“
„Prosimtě, neblbni, víš, co v něm může bejt. Může bejt nakaženej, nebo má v sobě spyware.“
„Nech mi ho, prosíííím!“
„To určitě.“
„Budu dávat měsíc nádobí do myčky.“
„Dva.“
„Jeden a půl.“
„Tak dobře, ale až ti shoří mašina, budeš si shánět novou sama.“
„Klidně.“
„No, to tě chci vidět. Vždyť na ní nemáš ani peníze.“
„Jen se neboj, já si je seženu. Budeš tu vopruzovat ještě dlouho?“
„Počkej, musím to překlenout. Ták, hotovo.“
„No, super. Tak vypadni, stvůro.“
„No, to je mi teda vděčnost.“
„Ahoj!“
„No, tak ať ti všechno sežere.“
Radek odešel a Petra si dál hrála s králíkem. Jenže chlupáč dokousal poslední obrázek se salátem a zmizel. Chvíli nadávala Radkovi, že za to může on a on jí řekl, že mu měla postavit klec a tím jejich hádka skončila.