Tak takhle vypadá smrt, řekl si v duchu Honza, když se kolem něj rozhostila úplná absolutní tma. Několikrát se otočil kolem vlastní osy a pak se zastavil. Nikde žádný orientační bod, nikde žádný náznak tvaru, předmětu a už vůbec ne světla. Kam se poděl pověstný tunel s ostrým světlem na konci.
Štípl se do hřebu ruky. Bolelo to. Takže asi bude v pekle. Jak jednou řekl jeden moudrý muž, peklo má člověk vždy jisté, ale o nebe se musí snažit. Asi se nesnažil dost. Chvíli chodil v kruzích a pak si teprve uvědomil, že nemá ani pevnou půdu pod nohama. Nejdříve pošlapával chodidlem jak kojot ze seriálů pro děti, ale naštěstí nenásledoval obávaný pád. Stejně by asi neměl šanci poznat, že padá.
Zkusil otevřít terminál. Nic se nestalo. Mával vztekle rukama, ale žádný panel se neobjevil. Z kapsy vytáhl jednu fólii a začal na ní něco škrábat. Heuréka. Trvalo mu to sice asi půl hodiny, ale nad jeho hlavou se konečně objevilo malé kulaťoučké světlo.
Provedl rychlou kontrolu výstroje a fyzického stavu. Zdálo se, že vše je na svém místě. Dvě ruce, dvě nohy, jedna hlava atd. Zašátral v kapse. Našel destičku komprimovaných šachů a hlavolam po dědovi. Dobrá výbava do pekla. Může si dát partičku s Luciferem, nebo vyndat ježka, položit mu ho na trůn a nechat ho na něj sednout, aby se mu zapíchl do jeho pekelnýho zadku. To by ale nejdřív musel vědět jak na to.
Rozbalil šachy a začal je trochu předělávat. Ve sporém světle psal na fólie další a další programy, které pak lepil z boku šachovnice. Když cítil únavu, natáhl se do bezedného prostoru a spal. Když se mu podařilo napsat detekční program, zděsil se. Sice žije, ale mohl být vlastní hloupostí dávno po smrti.
Hlava bílého krále teď fungovala jako virtuální promítačka, která do temnoty promítala plochu neznámého počítače. Neznámého počítače, ve kterém se právě nacházel. Teprve teď si uvědomil, jakou hru s časem hraje. Určitě se nachází jenom v operační paměti, pokud se honem nezazálohuje, tak je s ním amen.
Psal jako vítr, jako Balzac, který potřebuje dopsat román, aby nezemřel hlady, nebo ho nezabili lidé, kterým dlužil hromadu peněz. Složenou závorku následoval středník a jako největší mistr svého řemesla komponoval symfonii o přežití.
Konečně se mu to povedlo, uložil se spokojeně do nepoužívaných souborů systému a pro jistotu se nahrál i do složky po spuštění. S firewallem problém neměl, když přicházel, maskoval se jako služba Sítě, takže ho srdečně přijali, problém mohl nastat s antivirem, ale pochyboval, že by někdo znal jeho kód a vložil ho do detekčních knihoven.
Pomalu mu začalo docházet, co se přihodilo. Pamatoval si, jak putuje po kotevním laně a pak simulace Sítě zmizela. Podle plánu se měl v takovém případě objevit zpět na v terminálu EBIS, nebo se probrat, ale nestalo se ani jedno. Zkusil štěstí. Třeba se mu povedlo jako jedinému dorazit až k cíli. Prohrabal se daty uloženými na disku, ke kterému si již zajistil pohodlný přístup přes vlastnoručně zkonstruovaný terminál.
Bingo! Povedlo se. Našel offlinově uložené stránky, které předtím sledovali. Překvapilo ho ale, že kromě nich našel i mnoho dalších, které patřili jiným teroristickým organizacím, které unášeli lidi. Obnovení následníci templu, Brigáda mučedníků svatého Štěpána, Ochránci Kristova hrobu v Jeruzalému, to byl jen malý výčet těch nejhorších padouchů, které měli sledovat a jejichž stránky našel uložené na disku počítače, na kterém se nacházel.
Jedno však věděl jistě, celá zodpovědnost teď leží na něm. Hledal dál a našel pár zajímavých dokumentů. Nejvíc ho zaujal čerstvý vzkaz podepsaný M.P.: „Máme dotočeno, v poledne to pusť do světa.“ Krátké, ale výstižné.
neděle 25. ledna 2009
neděle 18. ledna 2009
[31] Kybernýři - Příšerná obluda
Milan dopil kelímek kávy a hodil ho do koše, který stál vedle lavičky, na které seděl. Pozoroval lidi, jak chodí sem a tam po malém náměstí, které leželo před hlavním vstupem do věžáku Journal of Africa. Jediné stopy, které se mu podařilo získat, vedly právě sem. Trvalo ale celý týden, než se mu podařilo domluvit si schůzku s někým odpovědným.
Kromě toho, že oba britští novináři měli nejspíš namířeno právě sem, což mu potvrdila recepčni, trápila ho ještě jiná myšlenka. Proč nikdo neodvysílal záznam s únosem Moniky a jejich kolegů. Buď někdo nahrávku stopil právě tady v televizi, nebo Moniku neunesli teroristi a je bůhví kde u bůhví koho.
Zvedl se z lavičky a vyrazil do budovy. Když jí viděl z letadla, připomínala mu velký skleněný hřebík zaražený do srdce města. Příšerná obluda.
„Pan Pittman vás již očekává, pane Valenta,“ přivítala ho recepční, „je vám ale jasné, že do budovy se nesmí nosit zbraně.“
Milan se na ní podíval. Otočil se a prohlédl si rám nad otáčivými dveřmi. Zajisté detektor kovu, jak jinak.
„Zajisté, madam, můžu si tu kočičku schovat někde u vás,“ zeptal se dívky a vytasil nablýskanou Petru.
„Ovšem, můžete použít bezpečnostní schránky,“ ukázala na stěnu plnou malých dvířek po její pravé straně.
Milan uložil Benovu krásku do jedné z těch, ze kterých koukaly malé klíčky. Zamkl jí a klíček schoval do kapsy.
„Použijte, prosím výtah číslo tři. Pan Pittman na vás u něj čeká v třiatřicátém patře,“ řekla dívka za pultem a ukázala na dveře jednoho z výtahů, který stál bokem od ostatních. Nejspíš sloužil výlučně personálu.
Milan kývl hlavou a vydal se k výtahu, který na nej již čekal. Zmáčkl číslici třiatrřicet a kabina se rozjela nahoru. Když se dveře otevřely, stál před nimi statný padesátník, běloch s prošedivělými vlasy a strništěm třídenních fousů.
„Vítám vás, pane Valenta. Pojďte, promluvíme si v mojí kanceláři,“ uvítal ho francouzsky.
Milan odpověděl na pozdrav a následoval ho šedivou chodbou.
„Dáte si něco k pití,“ zeptal se muž, a když Milan zavrtěl hlavou, sám si nalil do sklenky krapet whisky a usadil se do koženého křesla.
Milan si jen tak ze zvyku prohlížel místnost. Na téměř prázdném stole stála zlatá cedulka s nápisem Mehdi Pittman, generální ředitel. Absolutně netušil, že má tu čest mluvit s tak vysoce postaveným člověkem, bohatě by mu stačil nějaký řadový redaktor, který má na starosti teroristy.
Nábytku v kanceláři bylo poskromnu. Zato vše, co se v ní nalézalo, muselo stát pěkný balík. Vitrína z ebenového dřeva a broušeného skla obsahovala další zlaté předměty a diplomy. Zeď pokrývali fotky Pittmana s velkými světovými vůdci.
„Musím vás bohužel zklamat,“ začal Pittman, „ale pokud je mi známo, žádný záznam s vaší ženou jsme neobdrželi. I když to by měla bít spíš pozitivní zpráva.“
„Samozřejmě, pane Pittmane.“
„Co se týče těch angličanů, opravdu měli vystoupit v naší večerní šou, ale nedostavili se. Slyšel jsem, že prý byly stejně dosti podnapilí, takže by z jejich vystoupení stejně nic nebylo. Netušíte, jaké to bylo smutné překvapení, když jsme pak obdrželi nahrávku právě s nimi.“
„Víte, to by mě právě zajímalo nejvíc. Jak se k vám dostávají ty nahrávky. Vždyť to je vlastně jediná stopa, kterou může policie získat. To vám je někdo nechává ráno před dveřima, nebo jak?“
„Kdepak, to by jistě policie již dávno všechny chytila. Víte teroristé jsou nevyzpytatelní, jednou to hodí jako balík do schránky uprostřed pralesa, jindy zase nechají válet v podzemním parkovišti a jindy to pošlou jako přílohu e-mailem.“
„A v případě těch dvou?“
„Záznam našel noční hlídač dole v garážích, válel se tam u východu. To vám bylo haló, mysleli, že to je bomba, tak zavolali dokonce pyrotechniky.“
„Ale to někoho museli zachytit bezpečnostní kamery, ne?“
„Samozřejmě. Maskovaného muže, kterému nebylo vidět do tváře a který zmizel kdoví kde.“
„Takže žádné stopy?“
„Bohužel.“
Milan chvíli jen mlčky seděl a pak se zvedl a chtěl se rozloučit.
„Spěcháte někam?“ zeptal se ho Pittman, „Kdybyste chtěl, mohu vás trochu provést po studiích.“
„No, popravdě, chtěl jsem pokračovat s hledáním někde jinde.“
„Ale jděte, kdy se vám poštěstí navštívit druhou největší zpravodajskou televizi na světě. Pojďte, ukážu vám, jak vypadá takové vysílání ze zákulisí.“
Kromě toho, že oba britští novináři měli nejspíš namířeno právě sem, což mu potvrdila recepčni, trápila ho ještě jiná myšlenka. Proč nikdo neodvysílal záznam s únosem Moniky a jejich kolegů. Buď někdo nahrávku stopil právě tady v televizi, nebo Moniku neunesli teroristi a je bůhví kde u bůhví koho.
Zvedl se z lavičky a vyrazil do budovy. Když jí viděl z letadla, připomínala mu velký skleněný hřebík zaražený do srdce města. Příšerná obluda.
„Pan Pittman vás již očekává, pane Valenta,“ přivítala ho recepční, „je vám ale jasné, že do budovy se nesmí nosit zbraně.“
Milan se na ní podíval. Otočil se a prohlédl si rám nad otáčivými dveřmi. Zajisté detektor kovu, jak jinak.
„Zajisté, madam, můžu si tu kočičku schovat někde u vás,“ zeptal se dívky a vytasil nablýskanou Petru.
„Ovšem, můžete použít bezpečnostní schránky,“ ukázala na stěnu plnou malých dvířek po její pravé straně.
Milan uložil Benovu krásku do jedné z těch, ze kterých koukaly malé klíčky. Zamkl jí a klíček schoval do kapsy.
„Použijte, prosím výtah číslo tři. Pan Pittman na vás u něj čeká v třiatřicátém patře,“ řekla dívka za pultem a ukázala na dveře jednoho z výtahů, který stál bokem od ostatních. Nejspíš sloužil výlučně personálu.
Milan kývl hlavou a vydal se k výtahu, který na nej již čekal. Zmáčkl číslici třiatrřicet a kabina se rozjela nahoru. Když se dveře otevřely, stál před nimi statný padesátník, běloch s prošedivělými vlasy a strništěm třídenních fousů.
„Vítám vás, pane Valenta. Pojďte, promluvíme si v mojí kanceláři,“ uvítal ho francouzsky.
Milan odpověděl na pozdrav a následoval ho šedivou chodbou.
„Dáte si něco k pití,“ zeptal se muž, a když Milan zavrtěl hlavou, sám si nalil do sklenky krapet whisky a usadil se do koženého křesla.
Milan si jen tak ze zvyku prohlížel místnost. Na téměř prázdném stole stála zlatá cedulka s nápisem Mehdi Pittman, generální ředitel. Absolutně netušil, že má tu čest mluvit s tak vysoce postaveným člověkem, bohatě by mu stačil nějaký řadový redaktor, který má na starosti teroristy.
Nábytku v kanceláři bylo poskromnu. Zato vše, co se v ní nalézalo, muselo stát pěkný balík. Vitrína z ebenového dřeva a broušeného skla obsahovala další zlaté předměty a diplomy. Zeď pokrývali fotky Pittmana s velkými světovými vůdci.
„Musím vás bohužel zklamat,“ začal Pittman, „ale pokud je mi známo, žádný záznam s vaší ženou jsme neobdrželi. I když to by měla bít spíš pozitivní zpráva.“
„Samozřejmě, pane Pittmane.“
„Co se týče těch angličanů, opravdu měli vystoupit v naší večerní šou, ale nedostavili se. Slyšel jsem, že prý byly stejně dosti podnapilí, takže by z jejich vystoupení stejně nic nebylo. Netušíte, jaké to bylo smutné překvapení, když jsme pak obdrželi nahrávku právě s nimi.“
„Víte, to by mě právě zajímalo nejvíc. Jak se k vám dostávají ty nahrávky. Vždyť to je vlastně jediná stopa, kterou může policie získat. To vám je někdo nechává ráno před dveřima, nebo jak?“
„Kdepak, to by jistě policie již dávno všechny chytila. Víte teroristé jsou nevyzpytatelní, jednou to hodí jako balík do schránky uprostřed pralesa, jindy zase nechají válet v podzemním parkovišti a jindy to pošlou jako přílohu e-mailem.“
„A v případě těch dvou?“
„Záznam našel noční hlídač dole v garážích, válel se tam u východu. To vám bylo haló, mysleli, že to je bomba, tak zavolali dokonce pyrotechniky.“
„Ale to někoho museli zachytit bezpečnostní kamery, ne?“
„Samozřejmě. Maskovaného muže, kterému nebylo vidět do tváře a který zmizel kdoví kde.“
„Takže žádné stopy?“
„Bohužel.“
Milan chvíli jen mlčky seděl a pak se zvedl a chtěl se rozloučit.
„Spěcháte někam?“ zeptal se ho Pittman, „Kdybyste chtěl, mohu vás trochu provést po studiích.“
„No, popravdě, chtěl jsem pokračovat s hledáním někde jinde.“
„Ale jděte, kdy se vám poštěstí navštívit druhou největší zpravodajskou televizi na světě. Pojďte, ukážu vám, jak vypadá takové vysílání ze zákulisí.“
neděle 11. ledna 2009
[30] Kybernýři - Lovu zdar
„Slečno Chlumová, zatím žádné změny?“ zeptal se Lipowski od svého kontrolního stanoviště v řídícím středisku.
„Ne, pane. Žádný signál jsme neobdrželi,“ odpověděla dívka.
„Dobrá, myslím, že vás tedy nebude nadále potřeba, můžete si vzít volno, abyste načerpala energii, kdyby došlo k nějaké změně.“
„Ale pane, nemůžu...“
„To je rozkaz mladá dámo,“ došel k jejímu stanovišti v pultu dispečerek. Na černém panelu svítil už jenom zelený panák znázorňující fyzický stav Honzy Preisse. Ostatní obrazy nedostávali žádný signál, tudíž byly černé.
Dívka se s velkou nevolí zvedla a opustila svoje pracoviště. Lipowski vypnul malým tlačítkem Honzův panel definitivně.
„Tak kam dál,“ zeptala se Monika. Snažili se vypátrat místo, odkud přišel signál s přiznáním teroristů, ale už hodinu bezradně seděli v buňce, kde ztratili spojení.
„Je lepší vybrat si špatnou cestu, než zemřít na rozcestí,“ prohlásil Martin a silou se opřel do jednoho ústí, čímž se přenesl na druhou stranu. Monika a Jana ho následovaly.
„Na Síti pořád nic, museli se odpojit,“ řekla Jana.
„To znamená jen jediné, musíme se dostat nejblíž, co to jde a počkat na další kontakt,“ rozumoval Martin, „Mates by už měl mít dekódovanejch dalších dvacet potencionálních adres. Takže buďte ve střehu.“
Uprostřed buňky se objevila velká hlava Lipowského. Ten chlap si potrpěl na teatrálnost.
„Mám pro vás dobrou zprávu, kolegové,“ začala hlava.
„No, tak nás nenapínejte. Dopadl ty teroristy někdo v terénu a my můžeme jít domů?“ zhostil se řeči Martin, „protože něco jiného nás stěží potěší.“
„Mám pro vás možná něco lepšího,“ pokračoval hlavoun, „váš kolega se má dobře. Pomalu začal fázi probouzení, za pár dní si s ním můžete promluvit.“
„Myslel jsem, že se při takovém výpadku měl vrátit?“
„Víte, že jsem zatím ve fázi pokusů, raději jsme ho jsme se rozhodli, znovu ho do Sítě neposílat.“
„Dobrá, my se tu bez něj nějak obejdem. Až otevře oči, tak mu vyřiďte, že mu nakopu zadek, za to, že se fláká, ale děvčata, ty ho prej pozdravujou.“
„Ovšem, rád mu to vyřídím. Lovu zdar, dámy a pane,“ usmála se velká hlava a zmizela.
„Nazdar,“ štěkl Martin do prázdna.
„Takže Honza je ze hry venku, musíme to zvládnout sami,“ zašeptala Jana, „snad je v pořádku.“
„Slyšela si, je v péči těch nejlepších doktorů. Rozhodně se má líp než mi tady,“ pronesl Martina a začal rozpočítávat všech ústí, které vedly z buňky, ve které se nacházeli. Nakonec pokračovali v jednom z nich.
„Ne, pane. Žádný signál jsme neobdrželi,“ odpověděla dívka.
„Dobrá, myslím, že vás tedy nebude nadále potřeba, můžete si vzít volno, abyste načerpala energii, kdyby došlo k nějaké změně.“
„Ale pane, nemůžu...“
„To je rozkaz mladá dámo,“ došel k jejímu stanovišti v pultu dispečerek. Na černém panelu svítil už jenom zelený panák znázorňující fyzický stav Honzy Preisse. Ostatní obrazy nedostávali žádný signál, tudíž byly černé.
Dívka se s velkou nevolí zvedla a opustila svoje pracoviště. Lipowski vypnul malým tlačítkem Honzův panel definitivně.
„Tak kam dál,“ zeptala se Monika. Snažili se vypátrat místo, odkud přišel signál s přiznáním teroristů, ale už hodinu bezradně seděli v buňce, kde ztratili spojení.
„Je lepší vybrat si špatnou cestu, než zemřít na rozcestí,“ prohlásil Martin a silou se opřel do jednoho ústí, čímž se přenesl na druhou stranu. Monika a Jana ho následovaly.
„Na Síti pořád nic, museli se odpojit,“ řekla Jana.
„To znamená jen jediné, musíme se dostat nejblíž, co to jde a počkat na další kontakt,“ rozumoval Martin, „Mates by už měl mít dekódovanejch dalších dvacet potencionálních adres. Takže buďte ve střehu.“
Uprostřed buňky se objevila velká hlava Lipowského. Ten chlap si potrpěl na teatrálnost.
„Mám pro vás dobrou zprávu, kolegové,“ začala hlava.
„No, tak nás nenapínejte. Dopadl ty teroristy někdo v terénu a my můžeme jít domů?“ zhostil se řeči Martin, „protože něco jiného nás stěží potěší.“
„Mám pro vás možná něco lepšího,“ pokračoval hlavoun, „váš kolega se má dobře. Pomalu začal fázi probouzení, za pár dní si s ním můžete promluvit.“
„Myslel jsem, že se při takovém výpadku měl vrátit?“
„Víte, že jsem zatím ve fázi pokusů, raději jsme ho jsme se rozhodli, znovu ho do Sítě neposílat.“
„Dobrá, my se tu bez něj nějak obejdem. Až otevře oči, tak mu vyřiďte, že mu nakopu zadek, za to, že se fláká, ale děvčata, ty ho prej pozdravujou.“
„Ovšem, rád mu to vyřídím. Lovu zdar, dámy a pane,“ usmála se velká hlava a zmizela.
„Nazdar,“ štěkl Martin do prázdna.
„Takže Honza je ze hry venku, musíme to zvládnout sami,“ zašeptala Jana, „snad je v pořádku.“
„Slyšela si, je v péči těch nejlepších doktorů. Rozhodně se má líp než mi tady,“ pronesl Martina a začal rozpočítávat všech ústí, které vedly z buňky, ve které se nacházeli. Nakonec pokračovali v jednom z nich.
neděle 4. ledna 2009
[29] Kybernýři - Zvlášní problém
Milan dorazil do Hospody u Sama akorát včas na chutnou večeři. Sympatická černoška větších rozměrů mu připravila vepřo-knedlo-zelo, které by snad už nedostal ani doma v Praze. Sotva dojedl, objevil se ve dveřích chlápek v bílém obleku, šedivým fešným kloboukem na čele, šedivějící bradkou a černými slunečními brýlemi.
Sam se ho ihned ujal a posadil k jednomu ze stolů v rohu podniku. Potom přešel k Milanovi a výmluvným pohledem mu sdělil, že právě ten podivný chlápek, je ten pravý muž, se kterým teď potřebuje mluvit. Milan si utřel ústa od zbytků večeře a odešel za ním.
Usadil se naproti němu. Muž v obleku, ač mu nebylo vidět do očí, si jej jistě odměřil od hlavy až k patě. Sam donesl na stůl půllitr zlatavého moku. Muž jej ochutnal a položil zpět na bílý ubrus. Pokýval hlavou. Na sklenici se skvěla rudá písmena budějovického piva ve své typické dvouřadé ochranné známce.
Muž si otřel pěnu ze rtů, vytáhl z tabatěrky jednu cigaretu a nabídl i Milanovi. S nekontrolovaným odporem jí odmítl. Muž hodil hlavu na stranu, aby zdůraznil, že je to hlavně jeho škoda, když si nechce kazit zdraví a v klidu si zapálil. Nikotinový dým stoupal ke stropu a lehce se vlnil kolem tabulky Zákaz kouření. Ať to byl kdokoli, byl zde zajisté velmi váženým hostem.
„Slyšel jsem o vašem problému,“ začal anglicky a vypustil z úst obláček kouře, „a abych pravdu řekl, váš problém je poněkud zvláštní.“
„Jak to myslíte, zvláštní,“ reagoval Milan.
„Prostě zvláštní. Neobvyklý, pokud chcete.“ Muž si vychutnával cigaretu a vůbec mu nevadilo, že jeho spolusedící je napnutý jak struna od piána. Špička cigarety zářila v potemnělé části hospody jako zapadající slunce na Atlantikem.
„Zdá se, jako by se vaše žena,“ pročísl šedivějící bradku, „potažmo její kolegové, propadli do země ihned po příletu.“ Odklepal popel do popelníku a položil cigaretu na okraj skleněné misky. Zašátral do kapsy saka a vytáhl malý kapesní panel. „To je všechno co mám.“ Podal jej Milanovi.
Na panelu se objevila nahrávka z letištních kamer. Zabírala skupinu šesti lidí v uniformě, bez pochyby v uniformě EBIS, jak vystupují z letadla, procházejí letištní halou, vyzvedávají si zavazadla a záznam končil jejich nástupem do dvou taxíků. Pustil si ji několikrát dokola. Kupodivu v něm video nevyvolávalo žádné emoce.
„Ani jednou jim není vidět do tváře,“ dodal nakonec.
„Je vidět, že pán se vyzná,“ kývl hlavou muž v saku, „přesně tak, vyhýbají se pohledu do kamer, jak upír česneku.“
„A co taxikáři, vyptával se jich někdo?“
Muž opět přikývl. „Vzpomínají si na ně. Oba dva vysadili své pasažéry na náměstí Spojení. Prý si chtěli ještě prohlédnout nějaké památky.“
„Poznali je podle fotek?“
„Tak nějak. Měli prý černé brýle, ale jinak snad to byli oni. Víte většině lidí zde připadají všichni běloši úplně stejní, takže to musíme brát s rezervou.“
„Myslíte, že...“
„Je možné, že vůbec neopustili palubu letadla, nebo že se maskovali nějak jinak, kdo ví. Třeba vůbec neodletěli z Prahy.“
Zavládlo ticho. Takové ticho, že Milan ostře slyšel šustění cigaretového papíru, když muž v saku típl špaček.
„Co hodláte dělat nyní,“ zeptal se muž v saku.
„No zkusím se chytit alespoň těch stop, které mám.“
„Máte stopy k vaší ženě?“
„K těm dvěma uneseným Britům.“
„Hmm. Víte, to je další udivující fakt ve vašem případě. Když teroristé někoho unesou, většinou pošlou nahrávku s požadavky do televize. U vaší ženy nic takového nenastalo.“
„Vidíte, nad tím jsem nepřemýšlel.“
Muž v saku dopil svůj půllitr, rozloučil se s Milanem i Samem a stejně noblesně, jako přišel, také odešel. Ještě se naposledy se otočil ve dveřích a vzkázal: „Vypadáte jako bystrý a schopný muž. Myslím, že věnovat pozornost těm dvěma Britům je velmi rozumný krok.“
Snad jsem sem nejel zbytečně, pomyslel si Milan, když se ocitl sám u stolu. Zavolal na Sama a nechal si donést také jeden půllitr zlatavého moku. Jako vždy mu pivo nechutnalo, ale tentokrát mu to tolik nevadilo.
Sam se ho ihned ujal a posadil k jednomu ze stolů v rohu podniku. Potom přešel k Milanovi a výmluvným pohledem mu sdělil, že právě ten podivný chlápek, je ten pravý muž, se kterým teď potřebuje mluvit. Milan si utřel ústa od zbytků večeře a odešel za ním.
Usadil se naproti němu. Muž v obleku, ač mu nebylo vidět do očí, si jej jistě odměřil od hlavy až k patě. Sam donesl na stůl půllitr zlatavého moku. Muž jej ochutnal a položil zpět na bílý ubrus. Pokýval hlavou. Na sklenici se skvěla rudá písmena budějovického piva ve své typické dvouřadé ochranné známce.
Muž si otřel pěnu ze rtů, vytáhl z tabatěrky jednu cigaretu a nabídl i Milanovi. S nekontrolovaným odporem jí odmítl. Muž hodil hlavu na stranu, aby zdůraznil, že je to hlavně jeho škoda, když si nechce kazit zdraví a v klidu si zapálil. Nikotinový dým stoupal ke stropu a lehce se vlnil kolem tabulky Zákaz kouření. Ať to byl kdokoli, byl zde zajisté velmi váženým hostem.
„Slyšel jsem o vašem problému,“ začal anglicky a vypustil z úst obláček kouře, „a abych pravdu řekl, váš problém je poněkud zvláštní.“
„Jak to myslíte, zvláštní,“ reagoval Milan.
„Prostě zvláštní. Neobvyklý, pokud chcete.“ Muž si vychutnával cigaretu a vůbec mu nevadilo, že jeho spolusedící je napnutý jak struna od piána. Špička cigarety zářila v potemnělé části hospody jako zapadající slunce na Atlantikem.
„Zdá se, jako by se vaše žena,“ pročísl šedivějící bradku, „potažmo její kolegové, propadli do země ihned po příletu.“ Odklepal popel do popelníku a položil cigaretu na okraj skleněné misky. Zašátral do kapsy saka a vytáhl malý kapesní panel. „To je všechno co mám.“ Podal jej Milanovi.
Na panelu se objevila nahrávka z letištních kamer. Zabírala skupinu šesti lidí v uniformě, bez pochyby v uniformě EBIS, jak vystupují z letadla, procházejí letištní halou, vyzvedávají si zavazadla a záznam končil jejich nástupem do dvou taxíků. Pustil si ji několikrát dokola. Kupodivu v něm video nevyvolávalo žádné emoce.
„Ani jednou jim není vidět do tváře,“ dodal nakonec.
„Je vidět, že pán se vyzná,“ kývl hlavou muž v saku, „přesně tak, vyhýbají se pohledu do kamer, jak upír česneku.“
„A co taxikáři, vyptával se jich někdo?“
Muž opět přikývl. „Vzpomínají si na ně. Oba dva vysadili své pasažéry na náměstí Spojení. Prý si chtěli ještě prohlédnout nějaké památky.“
„Poznali je podle fotek?“
„Tak nějak. Měli prý černé brýle, ale jinak snad to byli oni. Víte většině lidí zde připadají všichni běloši úplně stejní, takže to musíme brát s rezervou.“
„Myslíte, že...“
„Je možné, že vůbec neopustili palubu letadla, nebo že se maskovali nějak jinak, kdo ví. Třeba vůbec neodletěli z Prahy.“
Zavládlo ticho. Takové ticho, že Milan ostře slyšel šustění cigaretového papíru, když muž v saku típl špaček.
„Co hodláte dělat nyní,“ zeptal se muž v saku.
„No zkusím se chytit alespoň těch stop, které mám.“
„Máte stopy k vaší ženě?“
„K těm dvěma uneseným Britům.“
„Hmm. Víte, to je další udivující fakt ve vašem případě. Když teroristé někoho unesou, většinou pošlou nahrávku s požadavky do televize. U vaší ženy nic takového nenastalo.“
„Vidíte, nad tím jsem nepřemýšlel.“
Muž v saku dopil svůj půllitr, rozloučil se s Milanem i Samem a stejně noblesně, jako přišel, také odešel. Ještě se naposledy se otočil ve dveřích a vzkázal: „Vypadáte jako bystrý a schopný muž. Myslím, že věnovat pozornost těm dvěma Britům je velmi rozumný krok.“
Snad jsem sem nejel zbytečně, pomyslel si Milan, když se ocitl sám u stolu. Zavolal na Sama a nechal si donést také jeden půllitr zlatavého moku. Jako vždy mu pivo nechutnalo, ale tentokrát mu to tolik nevadilo.
sobota 3. ledna 2009
[37] Kybernýři - Disk
„Co vlastně hledáme,“ zeptala se Jana, když dorazili do cíle.
„Těžko říct,“ zavrtěl hlavou Martin, „podle všeho únosci vždy posílají záznamy s unesenými sem. Musí k tomu mít nějaký důvod.“
„Třeba, že je ředitel televize jejich vůdcem,“ usmála se Monika.
„Třeba,“ opětoval Martin, „nebo by možná stačilo si prohlédnout záznamy z kamer a zkusit zjistit, jak se tam ty záznamy dostávají.“
„Taky způsob.“
„Možná něco mám,“ ozvala se Jana.
„Povídej,“ pobízel Martin.
„Táhle část vnitřní sítě je jinak šifrovaná.“
„Že by kostlivec ve skříni?“
„Kdo ví.“
„Stojí to za pokus,“ přidala se Monika, „zvládneš to?“
„Myslím, že jo, vypadá to jako obyčejná kartézská rotace.“
„Tak s chutí do toho.“
Tentokrát začala hrát svojí symfonii Jana. Pomocí jemného prstokladu na virtuální klávesnici se z paznaků na panelu pomalu objevovaly písmena. Písmena po chvíli přecházela v celé slova. Slova se skládala v kód a kód v podprogram. Nakonec se za jejími zády objevily prosklené dveře.
„Hotovo,“ prohlásila Jana. Čarovným pohybem nechala zmizet zobrazovací panel a jako starý pianista přejela po alfanumerické klaviatuře a ta se také vypařila. Zbyla jen malá skleněná destička, kterou schovala do kapsy.
„Tak jdeme,“ zavelel Martin a otevřel dveře.
Všichni tři vstoupili do šedé místnosti. Stěnu po pravici pokrývaly zobrazovací panely a řídící pult u kterého seděl muž, podle uniformy nejspíš strážný. Naproti nim stály hlavní servery. Na levé straně se nacházely bezpečnostní dveře, místo jednoho rohu pak díra do prázdnoty. Když vkročili do místnosti, dveře, kterými přišli, se zabouchly. Nevěnovali jim pozornost. Zase je otevřou, až budou chtít zpět, nebo se jednoduše někde napíchnou na Síť.
„Kde to jsme,“ zeptala se Monika.
„Středisko bezpečnosti společnosti Journal of Africa. Ještěže jsou tak paranoidní, nesimulovala jsem prostředí pomocí bezpečnostních kamer, tak se nelekněte, když se občas objeví nějaká díra,“ ukázala na temnotu v rohu, „holt sama na sebe holka nevidí, s tím nic nenadělám.“
„Tak se podíváme, co tady máme.“ Martin si otevřel jednou rukou panel a druhou zabořil do jednoho ze serverů. Na panelu se rázem objevily záznamy z bezpečnostních kamer. Monika a Jana udělali to samé.
„Pamatujete si, kdy vysílali poslední záznam?“
„Jednadvacátého?“ odpověděla Jana.
Martin najel v historii na daný den a začal si projíždět obrazy z garáží a vchodů.
„Tady nic není, pust mě tam, jdeš na to úplně blbě,“ pravila Monika a odstrčila Martina z jeho místa.
„Tak se ukaž, lejdy,“ ustoupil Martin.
„Musíš na to jít odzadu.“
Monika spustila pozpátku záznam zpráv odvysílaných ten den. Převíjela velmi rychle a zastavila se až se na panelu přestala objevovat zpráva o únosu dvou Britů.
„A mám to. 15.30. Teď honem, najděte mi někdo, odkud se záznam vysílá.
„Přepni do režie,“ radila Jana
„Kdepak, chce to střižnu,“ Martin nahrál na svůj panel záznam ze střižny. Nastavil den a čas na půl čtvrtou a začal převíjet zpět.
„Tady je.“
„Zvěč to!“
Martin ohraničil část obrazu, kde se nacházel panel, na kterém obsluha kontrolovala obsah disku.
„Tak se ukaž, odkud to máš!“
Opět převíjel zpět. Mladík, který obsluhoval zařízení vyjmul disk z mechaniky a uložil do krabičky. Potom lehce vzlétl ze židle a pozpátku vypochodoval z místnosti.
„Honem další kameru.“
„Už to mám přichystaný.“
Mladík couval po chodbě a zdravil kolemjdoucí dříve něž je minul. Nakonec nacouval do výtahu. Záběry z kabiny ukazovaly, že nastoupil o tři patra níže. Opět dlouhá zpětná chůze chodbami až zapadlo do jedné z místností.
„Honem další.“
„Nemám.“
„Jak to, nemám. Někde musí být. Jani, zkoukni jestli někde není plán rozmístění kamer.“
„Mám ho. Počkej. Divný, ale ten kancl žádnou nemá.“
„Nevadí. Sleduj dveře. Snad nevyskočí oknem.“
Martin sledoval záznam z kamery na chodbě. Přetočil ho až do chvíle, kdy mladík vstupoval do kanceláře.
„Fajn, tak odkud si přišel.“
„Počkej.“
„Co je?“
„Co má v rukách?“
Martin zvětšil oblast kolem mladíkových rukou.
„Nic.“
„Přesně tak, nic!“
„Dobře, sledujem dál. Někdo jí tam musel donýst.“
Ze dveřích vycouvala asi čtyřicetiletá žena v dobře padnoucím kostýmku.
„Tak tady jí máme.“
„Nese disk?“
„Počkej. Jo, snad to je ten samej.“
„Hoď tam radši záložku.“
„Oki. Je tam. Tak jedeme dál.“
Žena prováděla téměř to samé, jako předtím mladík. Couvala chodbami a Martin přepínal obrazy z kamer. Trojici od jejich práce vyrušilo, když skrz ně prošel strážný od pultu a opustil místnost.
„Fajn, tak kam zapadneš holka.“
Žena se ztratila v další kanceláři.
„Jani, jak jsme na tom, nemůžu najít tu kameru.“
„Počkej. Je tam, ale je napojená na jinej okruh. Vidíš.“
„Nula sedm tři pět dva. Oki. Mám to. Sakra, je to nějaký šifrovaný. Čí je to kancl.“
„Tak to se podrž! Mehdi Pittman.“
„Mehdi Pittman?,“ tápal Martin, který si již otevřel i virtuální klávesnici a dešifroval záznam, „fakt, ten Mehdi Pittman? Ten tomu tady šéfuje, ne?“
„Přesně tak.“
„Těžko říct,“ zavrtěl hlavou Martin, „podle všeho únosci vždy posílají záznamy s unesenými sem. Musí k tomu mít nějaký důvod.“
„Třeba, že je ředitel televize jejich vůdcem,“ usmála se Monika.
„Třeba,“ opětoval Martin, „nebo by možná stačilo si prohlédnout záznamy z kamer a zkusit zjistit, jak se tam ty záznamy dostávají.“
„Taky způsob.“
„Možná něco mám,“ ozvala se Jana.
„Povídej,“ pobízel Martin.
„Táhle část vnitřní sítě je jinak šifrovaná.“
„Že by kostlivec ve skříni?“
„Kdo ví.“
„Stojí to za pokus,“ přidala se Monika, „zvládneš to?“
„Myslím, že jo, vypadá to jako obyčejná kartézská rotace.“
„Tak s chutí do toho.“
Tentokrát začala hrát svojí symfonii Jana. Pomocí jemného prstokladu na virtuální klávesnici se z paznaků na panelu pomalu objevovaly písmena. Písmena po chvíli přecházela v celé slova. Slova se skládala v kód a kód v podprogram. Nakonec se za jejími zády objevily prosklené dveře.
„Hotovo,“ prohlásila Jana. Čarovným pohybem nechala zmizet zobrazovací panel a jako starý pianista přejela po alfanumerické klaviatuře a ta se také vypařila. Zbyla jen malá skleněná destička, kterou schovala do kapsy.
„Tak jdeme,“ zavelel Martin a otevřel dveře.
Všichni tři vstoupili do šedé místnosti. Stěnu po pravici pokrývaly zobrazovací panely a řídící pult u kterého seděl muž, podle uniformy nejspíš strážný. Naproti nim stály hlavní servery. Na levé straně se nacházely bezpečnostní dveře, místo jednoho rohu pak díra do prázdnoty. Když vkročili do místnosti, dveře, kterými přišli, se zabouchly. Nevěnovali jim pozornost. Zase je otevřou, až budou chtít zpět, nebo se jednoduše někde napíchnou na Síť.
„Kde to jsme,“ zeptala se Monika.
„Středisko bezpečnosti společnosti Journal of Africa. Ještěže jsou tak paranoidní, nesimulovala jsem prostředí pomocí bezpečnostních kamer, tak se nelekněte, když se občas objeví nějaká díra,“ ukázala na temnotu v rohu, „holt sama na sebe holka nevidí, s tím nic nenadělám.“
„Tak se podíváme, co tady máme.“ Martin si otevřel jednou rukou panel a druhou zabořil do jednoho ze serverů. Na panelu se rázem objevily záznamy z bezpečnostních kamer. Monika a Jana udělali to samé.
„Pamatujete si, kdy vysílali poslední záznam?“
„Jednadvacátého?“ odpověděla Jana.
Martin najel v historii na daný den a začal si projíždět obrazy z garáží a vchodů.
„Tady nic není, pust mě tam, jdeš na to úplně blbě,“ pravila Monika a odstrčila Martina z jeho místa.
„Tak se ukaž, lejdy,“ ustoupil Martin.
„Musíš na to jít odzadu.“
Monika spustila pozpátku záznam zpráv odvysílaných ten den. Převíjela velmi rychle a zastavila se až se na panelu přestala objevovat zpráva o únosu dvou Britů.
„A mám to. 15.30. Teď honem, najděte mi někdo, odkud se záznam vysílá.
„Přepni do režie,“ radila Jana
„Kdepak, chce to střižnu,“ Martin nahrál na svůj panel záznam ze střižny. Nastavil den a čas na půl čtvrtou a začal převíjet zpět.
„Tady je.“
„Zvěč to!“
Martin ohraničil část obrazu, kde se nacházel panel, na kterém obsluha kontrolovala obsah disku.
„Tak se ukaž, odkud to máš!“
Opět převíjel zpět. Mladík, který obsluhoval zařízení vyjmul disk z mechaniky a uložil do krabičky. Potom lehce vzlétl ze židle a pozpátku vypochodoval z místnosti.
„Honem další kameru.“
„Už to mám přichystaný.“
Mladík couval po chodbě a zdravil kolemjdoucí dříve něž je minul. Nakonec nacouval do výtahu. Záběry z kabiny ukazovaly, že nastoupil o tři patra níže. Opět dlouhá zpětná chůze chodbami až zapadlo do jedné z místností.
„Honem další.“
„Nemám.“
„Jak to, nemám. Někde musí být. Jani, zkoukni jestli někde není plán rozmístění kamer.“
„Mám ho. Počkej. Divný, ale ten kancl žádnou nemá.“
„Nevadí. Sleduj dveře. Snad nevyskočí oknem.“
Martin sledoval záznam z kamery na chodbě. Přetočil ho až do chvíle, kdy mladík vstupoval do kanceláře.
„Fajn, tak odkud si přišel.“
„Počkej.“
„Co je?“
„Co má v rukách?“
Martin zvětšil oblast kolem mladíkových rukou.
„Nic.“
„Přesně tak, nic!“
„Dobře, sledujem dál. Někdo jí tam musel donýst.“
Ze dveřích vycouvala asi čtyřicetiletá žena v dobře padnoucím kostýmku.
„Tak tady jí máme.“
„Nese disk?“
„Počkej. Jo, snad to je ten samej.“
„Hoď tam radši záložku.“
„Oki. Je tam. Tak jedeme dál.“
Žena prováděla téměř to samé, jako předtím mladík. Couvala chodbami a Martin přepínal obrazy z kamer. Trojici od jejich práce vyrušilo, když skrz ně prošel strážný od pultu a opustil místnost.
„Fajn, tak kam zapadneš holka.“
Žena se ztratila v další kanceláři.
„Jani, jak jsme na tom, nemůžu najít tu kameru.“
„Počkej. Je tam, ale je napojená na jinej okruh. Vidíš.“
„Nula sedm tři pět dva. Oki. Mám to. Sakra, je to nějaký šifrovaný. Čí je to kancl.“
„Tak to se podrž! Mehdi Pittman.“
„Mehdi Pittman?,“ tápal Martin, který si již otevřel i virtuální klávesnici a dešifroval záznam, „fakt, ten Mehdi Pittman? Ten tomu tady šéfuje, ne?“
„Přesně tak.“
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)