[36] Kybernýři -Temné město

Fajn hoši, tak co jste mi pěknýho připravili, pomyslel si Honza, který se rozhodl simulaci pořádně prověřit.
Začalo pršet. Přetáhl si přes hlavu košili, která vystřídala modrou kombinézu. Kromě košile teď také oblékal světlé manšestráky a na nohou měl značně otrhané hnědé polobotky. Každou chvíli čekal, kdy se mu na nich udělá žralok.
Postupoval potemnělou uličkou. Pouliční lampy vrhaly na dlažbu dlouhý Honzův stín. Zabočil za roh a hledal, kde by se schoval. Oprýskaná stěna po levé straně viditelně žádné útočiště neposkytovala. Napravo stály domky, které měli však všechny okenice zavřené, takže propouštěly jen minimum světla na pustou ulici. Lepily se k sobě jakoby jim snad byla větší zima, než jaká teď trápila Honzu.
A přeci. Přeci jenom skrývala zeď po levé ruce drobný nepatrný úkryt. Obrovská vrata, která spojovala část města, ve které se nacházel, s další, snad ještě temnější a tajemnější. Přitiskl se zády k vratům a schoval ruce do kapes, aby se zahřál. Kdyby v mládí četl knížky, které mu dal dědeček, místo toho, aby vysedával u počítače, tak by věděl, že ta potemnělá část města jsou Stínadla. Kdyby ale v mládí méně seděl u počítače, asi by se sem nikdy nedostal. Život je trapný. Někdy až moc.
Kdyby nevysedával v mládí tolik u počítače, tak by mu asi taky stěží došlo, jak hledat cestu ven. Když totiž ukryl ruce do kapes, aby je zahřál, zjistil, že jsou prázdně. Ježek v kleci chybí a to může znamenat jen jediné. Najdi ježka a dostaneš se ven. Chtěl se ale vůbec dostat ven? Vždyť tam ho čeká jenom temnota a samota. Na druhou stranu tady ho zjevně nečeká nic lepšího. Alespoň věděl, co má hledat.
Pomalu se začal rozpomínat. Vždyť tohle byla taky hra, došlo mu, hrál jsme přece demo. Jak to jenom bylo? Vzpomínky se pletly. Mohlo to být takových deset patnáct let, co to hrál. Docela krátká doba. Pravda, sice skoro půlka jeho života, ale stejně by si to mohl pamatovat. Naskakovaly mu slova a obrazy, které sotva dávaly smysl, ale on se s tím nějak popere. Tleskač, kostel, kůlna, Vontové, Mažnáci, šípy. Ano, Rychlé šípy. Vždyť by na to neměl být sám. Ale on je.
Jedno věděl stoprocentně jistě. Musí se dostat za vrata, o které se opírá.

[35] Kybernýři - Podzemní ticho

Uvnitř věžáku Journal of Africa Mehdi Pittman prováděl svého hosta opravdu svědomitě. Vzal ho i do studií, odkud se vysílají hlavní zprávy, a seznámil s věhlasnými moderátory, o kterých v Evropě stejně nikdo neslyšel.
„Víte, že minulý týden jsme měli větší sledovanost než CNN,“ vychloubal se.
„Opravdu, to jste musel mít radost.“
„To si pište, že měl. Slavili jsme všichni až do rána.“
„Jenom škoda, že vám sledovanost zvyšují zrovna takové zprávy.“
„Víte, zprávy jako zprávy, my ty zločiny nepácháme. Jenom informujeme lidi.“
„To by mě v životě nenapadlo.“
Procházeli chodbou. Lidé kolem zdravili Pittmana, ale Milana si absolutně nevšímali. Nejspíš si na četné návštěvy zvykli, nebo jím prostě pohrdali. Vždyť oni jsou zaměstnanci největší africké televizní společnosti a kdo je on.
„Kdybyste měl zájem, mohu vám ještě ukázat studia, která máme v podzemí.“
„Vy máte studia v podzemí?“
„Víte, město je rušné zvuková izolace nákladná. V podzemí máme ticho a klid na práci. A bude ještě pár let trvat, než dokončí první dvě linky metra.“
„No, přemýšlel jsem, že už by mi to asi pro dnešek stačilo.“
„Ale jděte, taková příležitost se již nemusí opakovat.“
„Tak dobrá.“
Prošli chodbou až k výtahu číslo tři.
„Co přesně se v těch studiích natáčí?“
„Ale to máte různé. Třeba úvodní spoty a tak. Vše, co se neodehrává přímo v hlasatelně.“
„Aha.“
Výtah se otevřel a oba do něj nastoupili. Pittman vytáhl z kapsy svazek klíčů a odemkl postranní panel a zmáčkl jedno ze skrytých tlačítek.
„Víte, musíme se chránit před zvědavými čmuchaly. Tím samozřejmě nemyslím vás.“
„To jsem rád.“
Kabina se rozjela dolů. Milan se zadíval do kamery umístěné v rohu.
„Vy asi hodně dbáte na bezpečnost?“
„Samozřejmě. Kamery najdete úplně všude. Je spousta lidí, která nám závidí náš úspěch.“
„To věřím.“
„Je to smutné. Jakmile jste aspoň trochu úspěšní, lidí vás hned považují za grázla.“
„Některé věci se holt nikdy nezmění.“
„To máte pravdu. Bohužel.“
Kabina se zastavila a oba muži vystoupili. Stáli teď v šedivé chodbě osvětlené modravými zářivkami v místech, kde se ošklivá zeď stýká se stropem.
„Račte.“
Milan vykročil do chodby a první, co ucítil, byl zatuchlý zápach podzemních prostor. To druhé byla rána obuškem do zátylku.

[34] Kybernýři - Žádné zprávy

Monika si na jednom terminálu prohlížela ranní zprávy a tentokrát se usmívala. Jana se jí podívala přes rameno, ale nenašla nic, co by jí přišlo povzbudivé.
„Dneska nějaká veselá,“ rýpla si, aby zjistila víc.
„Dobré zprávy,“ odpověděla Monika.
„Nějak je nevidím.“
„Právě,“ usmála se Monika.
„Pořád nechápu.“
„Tak co vlastně nevidíš?“
„Žádné zajímavé zprávy.“
„Správně, žádné zajímavé zprávy,“ usmála se Monika, „žádné špatné zprávy. Kdyby se Milanovi něco stalo, určitě by tady o tom byla aspoň zmínka.“
„Tak vidíš, že nemusíš mít strach,“ usmála se i Jana, „co ty víš, třeba se vypraví do Afriky a pozatýká všechny teroristy dřív, než se nám je podaří najít.“
„Určitě by to dokázal,“ chlubila se Monika a netušila, že není zas tak daleko od pravdy.
„Jak dlouho už tady trčíme,“ zeptala se Jana.
„Tejden a jeden den od kontaktu.“
„To už by se mohl ukázat Honza. Divný, není o něm slyšet jedinýho slova.“
„Hmm, taky o něj mám strach. Naposledy říkal,“ Monika myslela Lipowského, „že už je na ošetřovně, ale pokud vím, nikdo ho tam neviděl.“
„Něco na tom smrdí. Kdyby tady byl, mohli bychom vyzkoušet ty jeho šachy.
„Šachy? Ty moc hrát neumím.“
„Ale ne hrát. Napíchl se přes ně na kamery ve stabilizaci.“
„Prosim tě, co je to za hloupost, Honza a šmírák.“
„No jasně, prej máš tlustý stehna a velkej zadek. Ale ne, ukazoval mi něco jinýho.“
„Co?“
„Vazbu mezi virtuálním a fyzickým světem. Jak působí zranění tady na skutečný tělo. Ale o to nejde, mohli bysme se podívat, jestli je vážně už venku z Rakve.“
„Myslíš, že ...“
„...že lže.“
Monika se nedůvěřivě podívala na Janu.
„Neboj, teď tam není a kluci slíbili, že trochu upraví záznam,“ ubezpečovala Jana, „a holky z dispečinku nic nepoví.“
„Samo sebou, krasavice,“ objevila se na moment hlava Patrika, „nevíte náhodou, co se podělo s tím Honzovým programem. Rád bych si vás prohlíd, ale nechtěj mě tam pustit.“ Usmál se, aby bylo jasné, že si dělá srandu.
„I kdybych to věděla, tak ti to neřeknu, šmíráku,“ usmála se pro změnu Jana a hlava zmizela.
„Jsou zlatý.“
„To jo, ale moc je nechval, nebo zpychnou.“
„Je to vážně divný, za tejden by ho už mohli dovést ukázat aspoň do Řídícího.“
„Právě. Mám z toho divnej pocit.“
„Chybí ti?“
„Tobě snad, ne?“
„Samozřejmě. Ale víš, jak to myslím.“
Jana se zadívala do průhledné stěny buňky.
„Nevím, opravdu nevím. Je děsně fajn, ale vážně nevím. Nechci mu ublížit.“
„Dělej, jak myslíš.“
„No, uvidíme.“
Martin se probudil. Rozvinul se a protáhl.
„Pořád nic?“ zeptal se.
„Ani ťuk.“
„Víš, když jsem regeneroval, tak mě něco napadlo.“
„Povídej.“
„Možná hledáme špatně. Chtělo by to najít nějakou jinou stopu. Něco, spojuje všechny únosy. Nemůžem přece jenom čekat až se objeví další oběť.“
„Co navrhuješ.“
„Nevím jistě, ale můžu něco zkusit.“
Otevřel velký panel a otevřel Světohled. Zkoušel zadávat různé kombinace slov jako „terorismu“, „střední Afrika“, „únos“. Výsledek všechny překvapil. Na prvním místě se objevovala pořád jedna a ta samá stránka, proto se rozhodli pro malý výlet.

[33] Kybernýři - Pěknej streg

Když prohlédl většinu souborů, začal se nudit. Zbývalo mu jen čekat, až se majitel opět připojí na Síť, ale to mohlo také klidně být až za rok. Nudil se a co víc, napadaly ho nepříliš veselé myšlenky. Jedna z nich se vtírala ze všech nejvíc. Myšlenka, která trápila většinu filozofů už po staletí, ale pro ně nic neznamenala. Pro Honzu ano.
Kdo vlastně je? Je jenom simulované tělo, které si šlo svou vlastní cestou, vždyť jak by ho mohlo jeho fyzické tělo ovládat, když nemá žádné spojení. Nebo snad v celém projektu šlo o něco docela jiného a on je psýché oddělená od skořápky, která putuje hlubinou Sítě. Tyto myšlenky ho unavovaly. Možná by ho i udolaly. Radši myslel na něco pozitivního. Myslel na Janu. Projížděl si všechny krásné vzpomínky, které na ní měl. Dokonce se mu podařilo tyto myšlenky extrahovat ze své paměti a tak si je přehrával jako film. K ovládání používal šachovnici stejně tak, jako jí používal při ovládání kamery v oddělení regenerace.
Když pozoroval její okouzlující obličej, úsměv, který září jako slunce, oči jako lesní mýtinu, nosík jako knoflík na manžetě, nemluvě o tělu bohyně, tak zapomínal na skutečnost, že stačí třeba jen obyčejný pád ze stolu, když neohrabaný majitel strčí počítač na zem, nebo se třeba rozhodne formátovat, to vše by pro něj znamenalo definitivní konec. Zbytečný konec, protože by nikdy nikomu nemohl zdělit stopy, které tady našel. Proto raději poslouchal její medový hlásek, který pro ostatní sice mohl chrčet jako cedéčko s megabitovým zvukem za sekundu, ale jemu zněl jako holodisk s gigabitovým kódováním a smích, který kdysi nazval Martin kašláním klokana na sněhu, mu připadal jako hlas meluzíny zpívající za chladných podzimních večerů.
Když tam tak seděl na vymodelovaném křeslu a díval se na vlastní vzpomínky, pohrával si s hlavolamem od dědečka a snažil se tu proklatou ježatou kouli dostat ven z válcové klece. Samozřejmě, že znal staré známé pravidlo o tom, že musí nejdelší osten protáhnout nejširší mezerou, ale jak měl poznat, který osten je právě ten nejdelší a která mezera je právě ta nejširší.
Myslel si, že mu bude trvat věky, než se mu to podaří, ale nakonec mu stačili necelé tři dny, když se během projíždění záznamů na disku najednou uvědomil, že svírá ježka v jedné ruce a klec v druhé a že obě končetiny jsou nějak podivně daleko na to, aby ostnatá kulička stále ještě vězela ve svém vězení. Když už se mu jí podařilo vydolovat ven, napadlo ho, jestli náhodu také neukrývá plán na sestrojení létajícího stroje tak, jak o tom psal muž jménem Foglar.
Roztočil kuličku, ale místo nalezení motáku se svět kolem něj zavlnil a on se ocitl v temné uličce. Kočičí hlavy smáčel nedávno déšť, a tak málem uklouzl, když vykročil vstříc lucerně na rohu, která osvětlovala tajemnou zídku modravým světlem. Pěknej streg, pomyslel si Honza, když si uvědomil, že právě spustil simulaci, kterou mu přichystali Pat a Mat.