[24] Kybernýři - Obě Petry opět spolu

Milan do sebe kopl zbytek piva, zvedl ze země dva kufry a následoval obrovského Sama, který v úzké chodbě vypadal jako píst v injekční stříkačce. Prkna schodiště se pod těžkým krokem prohýbala a skučela. Zábradlí vrzalo, jak pomáhal mohutnému tělu směrem nahoru.
„Tak tady to je,“ Sam otevřel dveře Milanova nového pokoje, „šaty si můžeš hodit do skříně a pokud máš něco, co by nikdo neměl najít, tak to můžeš schovat tady,“ sehnul se k podlaze a zvedl padací dvířka.
Milan položil zavazadla na postel s kovovou konstrukcí a začal vybalovat šaty. Moc jich neměl, protože ani nevěděl, jaké by si měl vzít, hodil do kufru jen pár košil, dvoje kalhoty a plážové šortky.
„Můžeš mi ji ukázat,“ zeptal se Sam.
„Co? Tu košili?“
„Kdepak košili. Ben říkal, že ti ji dal.“
„Aha, myslíš,“ Milan otevřel druhý kufřík a z dvojitého dna vyndal blyštící se Petru.
„Můžu,“ natáhl po ní ruku Sam.
„Samozřejmě.“
Sam uchopil tlapiskama Benovu Petru udělal prudký pohyb a zpoza pásku vytáhl svoji vlastní zbraň, také Petru, ale o něco méně zářící. Milan se lekl prudkého pohybu a okamžitě skočil po Renatě. Sam ho uklidnil.
„Ten se ty roky musel flákat,“ Sam porovnával obě krasavice, „vždyť je jako nová.“
„Ani si nepamatuju, kdy naposledy vystřelil,“ přitakal Milan.
„Pak, že se mají lidi v Česku špatně. No, tahle mrška,“ potěžkával svoji, „ta si užila pořádnej cirkus. Myslel jsem, že bych se s ní nechal pohřbít, ale za dva dny by ji vykopalo ňáký děcko a postřílelo by půlku čtvrti. Jó, abych nezapomněl, už máš aspoň ňáký stopy.“
„Po právě, skoro nic. Tedy vůbec nic. Myslel jsem, že bys mi mohl trochu pomoc.“
Sam přikývl. „V pět se tady staví jeden můj známej od policie, tak ho nenechej čekat.“
„To v žádným případě. Vždyť ani nemám, kam bych šel.“
„Možná by ses mohl ještě podívat do tohohle podniku,“ Sam hodil na stůl vizitku z baru Fantazie, „tam viděli naposledy ty dva anglický pisálky.“
„To stojí za zkoušku, ale moc se tady nevyznám, asi bych se ztratil a tím bych Monice moc nepomohl.“
„Hmm, na tom něco bude,“ usmál se Sam, „za půl hodiny přijede Chuck, jeden kluk, co mi vozí zboží. Myslím, že ten podnik je v jeho rajónu, tak by tě tam mohl hodit.“
„To snad šlo.“
Sam se přesunul se ke dveřím. „Musím jít hlídat výčep, co kdyby se náhodou ukázal zákazník. Kdybys něco potřeboval, tak jsem dole, houknu na tebe, až přijede Chuck.“ Zmizel v šeru chodby.
Milan se porozhlédl po svém novém útočišti. V místnosti viditelně delší dobu nikdo nepobýval. Prach poletoval v pruzích světla, kterými dovnitř pronikalo skrze mohutné dřevěné žaluzie. Z maskovacího kufříku vytahal věci, které tam byly jenom na ozdobu a schoval ho celý do úkrytu. Renatu i Petru nechal válet na posteli, až půjde ven, vezme si je určitě sebou. Petra byla pořádná bouchačka jak ze starých časů, takže jí asi zastrčí za opasek, jeho Renata připomínala křehkou dívčinu. Byla úzká, nepříliš těžká, protože měla tělo z plastu, a nanejvýš skladná, tak akorát, aby jí ukryl v pouzdře na kotníku.
Posadil se na postel vedle vražedných krásek a začal vybalovat větší kufr, aby zjistil, na co všechno ve spěchu zapomněl. Nejdůležitější věc však měl sebou. Fotku jeho a Moniky, jak se objímají před branami Pražského hradu. Ležela na haldě zamačkaného prádla jak princezna na hrášku. Sebral jí z hromady a nechal na ní dopadat pruhy světla. Zářila. Zářila stejně jako Moničin úsměv. Zdálo se mu, jakoby se najednou začala fotka hýbat, ale neuvědomoval si, že by do orgáče nahrával nějaké video, přeci jenom ho koupil někde v hypermarketu, takže měl paměť jen na jednu fotku. Fotka se nehýbala, jenom on si začal vzpomínal na dobu, kdy ji fotil.

[23] Kybernýři - Podivný bratr

Tou dobou se už letadlo s Milanem chytalo přistávat v nitru černého kontinentu. Hodiny strávené na palubě využil Milan k tomu, aby si konečně srovnal v hlavě všechny fakta. Rozhodl se během okamžiku. Nejspíš proto, že si podvědomě sám sobě kladl otázku, co by udělal, kdyby se stalo něco podobného, takže znal odpověď dříve než sám sobě připouštěl.
Teď na něj dolehla mírná tíseň. Vyrazil do neznámého prostředí daleko od domova. Pokusí se kontaktovat tamní policii. Kartu SDS měl sebou, snad zafunguje alespoň mírná kolegiální solidarita. Ale nejdřív se pokusí najít Sama Novaka. Snad se tak jmenuje, vždyť Ben říkal, že je to jeho bratr. Že se o něm nikdy dřív nezmínil, a jak vůbec věděl, kam letí. Nebo že by vše byla jen čistá náhoda, to snad ne. To už by si vážně připadal jako figurka v trapné hře zvané život, a po tom opravdu netoužil.
Sotva se dostal skrz letištní kontrolu, zamířil k telefonní budce. Vyhledávací terminál ještě nikdo neukradl, tak v něm mohl začít vyhledávat. Měl štěstí, Sam Novak se v něm vyskytoval jenom jednou. Opsal si adresu, kterou následně nadiktoval taxikáři.
Taxikář ho nejspíš chtěl natáhnout, protože ho vezl nezvykle dlouho a nezvykle daleko. Vysadil ho u domku z pálených cihel a velkým vývěsním štítem s exoticky českým nápisem „Hospoda u Sama“. Že by našel kousek domova, pomyslel si. Zaplatil řidiči a urychleně se schoval v chládku podniku.
Za výčepním pultem stál černoch, chlap jak hora. Milan se divil, jak vůbec může prostrčit prsty skrz ucho půllitru. Stoly zely prázdnotou, dopoledne sem zjevně zavítal málokdo.
„Á, to jsou k nám hosti,“ usmíval se černoch a bílé zuby svítili v potemnělé putice.
Milana čeština pronášená hlubokým hlasem výčepního poněkud zarazila. To je na něm tak poznat, že je Čech, ptal se sám sebe.
„Tak co si dáš,“ pokračoval dál černoch, „mám tu Plzeň, nebo Budějice.“
„To tady všechny hosty zdravíte česky?“ zajímal se Milan.
„Ne, jenom krajany.“ Slovo krajan od něj znělo trochu zvláštně, ale proč ne.
„A máte jich tu hodně,“ usadil se na barovou stoličku.
„Víš, že ani ne. Jsi první za tenhle měsíc. Ale chodí mi sem i chlápci z ambasády,“ chlubil se černoch, a kruňa, chlape, tykej mi, nebo uvidíš.“
Milan stále nechápal.
„Ben mi včera volal, Milane, že se možná objevíš,“ usmál se černoch.
„Takže ty jsi...“
„Sam, Sam Novak.“
„Promiň, čekal jsem někoho...“
„...víc bílýho, no víš, nebudu ti nic nalhávat. Ben je adoptovanej, nebo možná já. Už nevím. Musel bych se zeptat matky,“ podíval se na fotku krásné mladé plavovlasé dívky pověšenou nad skleničkami na víno na stěně za jeho zády, „ale ta už mi toho asi moc nepoví.“
„Hezká, myslím, že jsem jí už viděl u Bena.“
„Tak to je možný,“ přikyvoval Sam, „tak, co si dáš teda k tomu pití.“
„Hmm, pivo moc nepiju, ale myslím, že udělám jednou výjimku,“ přemýšlel Milan, „načepuj mi Budějice. Ať nežeru,“ Usmál se.
„No, jídlo bude až odpoledne, přijde mi sem Růža, ale jestli máš hlad, můžu něco ohřát od včerejška.“
„Proč? Jó tak. Ať nežeru. Ne nemám hlad. To se jen tak říká,“ usrkával ze sklenice, „nevíš náhodou o nějakým levným hotelu.“
„S ubytováním si nelam hlavu, už jsem ti nahoře zařídil pokoj.“
„Vážně, to by se šiklo,“ řekl Milan. Chtěl sice nejdřív protestovat, ale pak si uvědomil, že při únosu je každá minuta drahá. „Kolik za to budete chtít. Nemůžu vás tady otravovat zadarmo.“
„Nic,“ Sam opřel svoje mohutné medvědí tlapy o pult, mírně se předklonil a díval se Milanovi přímo do očí, „aby bylo jasno, přišel jsi sem hledat svou ženu, nebo dohadovat cenu za pokoj,“ zabručel.
„Hledat svoji ženu,“ odpověděl bez váhání Milan.
„Tak vidíš,“ Sam již stál opět vzpřímeně, „ukážu ti kam si máš hodit věci.“

[22] Kybernýři - Chybějící "vybavení"

Na virtuální tichomořský ostrov dopadly první paprsky slunce. Monika seděla u stolu nedaleko baru a hrála si s vidličkou v jídle.
„Nějakej naštvanej,“ prohlížela si přicházejícího Martina, „nebo ses zase nevyspal.“
Jen se zašklebil.
„Co to máš dobrýho,“ zeptal se.
„Ani ti nevím, nějaký rybí cosi s vajíčkama,“ odpověděla Monika a pohrávala si dál se snídaní.
„Možná bych si taky něco dal,“ přemýšlel Martin, „zvláštní, sice hlad nemám, ale něco mi říká, že bych se prostě najíst měl, jinak umřu hlady.“
„Proč myslíš, že jím tuhle šlichtu.“
„Nevím, kapačka je určitě mnohem lepší.“
„Ha ha.“
„Ještě se neukázali?“
Monika zakroutila hlavou.
„Tak aspoň někdo snad měl slušnou noc.“
„Myslím, že ne? Aspoň ne, jak to myslíš ty,“ Monika zvedla oči od jídla a podívala se na Martina, „Copak, ty sis neužil?“
„Dejme tomu, že těm dívkám chybělo nějaké vybavení.“
„Nejspíš to byly demo verze,“ rozesmála se, až jí jídlo téměř vypadalo z úst.
„Tak nějak. Nebo hloupej vtip. To je to vážně tak k smíchu?“
„Ani ne, ale jenom, že to Honza říkal.“
„Co?“
„No s tím 'vybavením'.“
„Aha, no na to je chytrej dost. Ale jinak je Jeník hloupej. Mohl by mít skoro každou babu, na kterou se podívá a vždycky si vybere nějakou, která s ním vymete.“
„Že by z tebe mluvila ješitnost.“
„Proč?“
„No, Jana je jediná ženská, pokud vím, která odolala tvýmu kouzlu.“
Martin se zamračil. „V tom to není, něco se mi nezdá. Proč by si s ním začínala právě teď.“
„Pravá láska zraje jako víno. Je vidět, že jsi houby romantik.“
„Možná, že ty až moc.“
„Nestěžuju si,“ v očích se jí blýsklo. Kdoví proč, vzpomněla si na první květinu, kterou dostala od Milana. Jen tak seděli na lavičce a on z ničeho nic řekl, že pro ní něco má. Otevřel ten svůj kufřík. Do dnes nezjistila, jak se mu jí tam podařilo dostat, ale vytáhl rudou růži. Když se zeptala, proč jí ji dává, tak jí odpověděl dvě krásná slova, která do smrti nezapomene: „Protože jsi!“
„No jo, to si celá ty, zase hlavu v oblacích,“ přerušil jí Martin, „hlavně když se nezasníš při akci. To by byla mela.“
„Neměj strach. Dám si pozor. Myslíš, že se odsud dá zjistit, co dělá Milan. Včera jsem měla takovej divnej pocit.“
„Bohužel, zkoušel jsem spustit terminál, ale nic, museli nás odříznout, nebo prostě zakázali všechny procedury. Můžeš, to zkusit sama.“
Monika zamávala rukou ve vzduchu tak, jak v Síti vždy spouštěla konzolu, ale nic se neobjevilo. Zkusila to znovu, zase nic.„No, nic, zkusím, něco zjistit, až budem mít chvíli čas během akce. Na co si ty, proboha, chtěl spouštět terminál?“
„Dejme tomu, že jsem se snažil cracknout demo.“
Podívala se na něj. „Ty se prostě nezměníš.“
„Blázníš, měnit se, proč?“
Usmála se.
„A na Milana už nemysli, bude v pohodě. To my tady pokládáme svůj život na oltář světa, ne?“
„No, to určitě. Když vidím, tuhle bezvadnou snídani, je mi jasný, že je to odměna za něco světobornýho.“

[21] Kybernýři - Vzhůru do Ndelé

Telefon v bytě Valentových zazvonil kolem desáté. Někteří lidé si rádi déle přispí. Volal nějaký pan Lipowski a ujistil Milana, že vše je v nejlepším pořádku, ovšem, že ho žena nemůže kontaktovat, protože dochází k častým výpadkům v síti. Prý nemusí mít strach.
Milan poděkoval a zavěsil. Sice ho to příliš neuklidnilo, ale alespoň trochu určitě.
Ještě chvíli vydržel doma, ale příšerně se nudil, takže se rozjel do práce, kde se nudil také, ale aspoň se nenudil sám.
„Tak už je ti líp,“ uvítal ho Ben.
„Krapet,“ odpověděl Milan, „ale doma bych se zbláznil.“
„Čtyři holý stěny se ti nelíbí,“ zakroutil hlavou Ben, „no, já bych jinak už žít asi nedokázal.“
„Protože si nikdy nepoznal, jaký je to fajn s někým žít pod jednou střechou.“
„Ale jen si nemysli, chlapečku.“
Milan ho bedlivě pozoroval.
„Ty o mě ještě nevíš věcí,“ usmál se Ben, „ bohužel tě budu muset zklamat. Dneska máme padla ve dvanáct.“
„Jak to?“
„Mě se ptej. Šéf má dobrou náladu a lidi viditelně taky, protože se nevraždí. Jó, za mejch mladejch let jsem měli vražd, že se nestačily řešit. Ne, že bych chtěl, aby se lidi zabíjeli, ale aspoň bysme měli do čeho píchnout. Teď když jsou na každým rohu kamery, tak si každej dá sakra pozor, než někoho odpráskne.“
„Musely to bejt krušný léta, to tvoje mládí. Někdy mi musíš říct, jaký to bylo, když si byl bažant.“
„Hmm, možná někdy. Až pudu do důchodu, tak se s tebou podělím. Zatím by sis o mě neměl kazit obrázek,“ usmál se Ben.
Chvíli ještě předstírali práci a pak odešli domů. Milan zalehl na pohovku a dospal to, co nestihl v noci. Když se probudil, běželi právě půlnoční zprávy.
Pohledná hlasatelka předčítala události dnešního dne:
„...další z obviněných, senátor Osika se brání nařčení a prohlašuje, že jde o komplot ze strany vládní koalice, která se snaží dlouhodobě snižovat důvěru senátu, kvůli nízkému zastoupení vládních stran v horní sněmovně. Důkazy, které však obdržela policie z neznámého zdroje, který odmítla prozradit, hovoří jasně.“
Milan jen kroutil hlavou, když se na obrazovce ukázali záběry z Osikovy kanceláře, jak si prohlíží dětské porno.
Hlasatelka pokračovala:
„Křehké příměří mezi vládou a teroristy ve střední Africe se zjevně definitivně zhroutilo. Dnes byly v hlavním městě Ndélé uneseny dva britští novináři. Ministr vnitra reagoval prohlášením, že pohár trpělivosti přetekl a zahájil příslušná opatření...
Prosím o strpení. Právě jsme obdrželi aktuální informaci, že nejspíše došlo k únosu šesti českých občanů, které jejich domovská organizace Evropská kancelář pro informatiku a software pohřešuje již tři dny. Pracovníci EBIS měli ve Spojených státech střední Afriky pomáhat tamějším státním úřadům budovat novou počítačovou síť. Bližší informace nejsou zatím známy.
...nyní již slibovaná reportáž. Záběry unesených novinářů odvysílala dnes v poledne televize Journal od Africa ve svém satelitním vysílání. Na záběrech teroristé z severní...“
Milan chvíli nevěřil tomu, co slyší. Nechtěl věřit tomu, že by Moniku někdo unesl. Proboha proč? Nepokládala nikde bomby. Nestřílela do lidí. Prostě jen dělala svojí práci. Svojí nevinou práci. Vždyť by neublížila ani mouše. Tak PROČ?
Když se trochu, ale opravdu jen trochu uklidil. Zavolal do EBIS.
„Hrášek, co potřebujete,“ zazněl na druhé straně nikotinový hlas vrátného.
„Tady Valenta, potřebuju honem s někým spojit.“
„To jste zase vy, kruci, chlape, to proč nespíte. Člověk se tady snaží, ehm, snaží dělat.“
„Prosím vás, vždyť tam slyším jenom televizi.“
„Myslíte, že když tady nikoho nezastihnete, ve vosum, tak se tady ukáže po půlnoci. Nekape vám na maják?“
„Hele, vaše diagnózy jsou mi ukradený. Volal mi nějakej chlap, Lipowski, nemáte na něj nějakej kontakt.“
„Bohužel, tady je vrátnice, né, osobní. Navíc, žádnýho Lipovskýho neznám.“
„Né, Lipovský, Lipowski, s I na konci, asi Polák, měl takovej divnej přízvuk.“
„Lipowski, Lipovský, to je jedno, nikoho takovýho neznám. Nevím, kdo vám to volal, ale určitě nebyl vodsud. A víte co, naschle, musím na pochůzku a nemám na vás čas.“ Položil telefon a přidal na malé televizi hlasitost.
Milan vztekle švihl sluchátkem pod stůl. Chvíli přemýšlel, co teď. Pak se napojil na terminál banky, zjistil, kolik mu zbývá peněz. Účet byl momentálně docela tučný, šetřili s Monikou na pořádnou dovolenou. On si však udělá jiný výlet.
Koupil si letenku na nejbližší let do Ndélé. Odlétal asi za deset hodin. Dost času navštívit staré přátelé a zajistit si pár věcí.
Ráno se stavil se v práci, aby oznámil, že si bere dovolenou.
„Na, vem si jí,“ předal mu Ben svoji Petru i s hromadou nábojů, „nikdy nevíš, kdy se bude hodit.“
Milan si jí bez váhání vzal, Ben měl často pravdu a často ho překvapoval tím, že věděl, co má v úmyslu aniž by se jakkoli zmínil.
„Myslím, že si dám taky Havaj,“ pokračoval Ben, „ne, že mi tam uděláš ostudu. Pamatuj, co jsem tě naučil. Víš, že mám ve střední Africe bráchu, jmenuje se Sam, kdybys měl někdy cestu okolo, rád tě určitě pohostí, má takovou malou putiku“ prohodil jen tak mimochodem.
Milan jen přikývl a zmizel z kanceláře stejně rychle, jako se objevil.
Za pár hodin seděl na stejném letadle, kterým měla odletět Monika. Ve speciálním kufru, který dokázal převést rentgenové záření ze strany na stranu a tak prošel hladce kontrolami, vezl docela slušný arzenál. Měl svoji oblíbenou Renatu, a pro jistotu i Benovu Petru. Navíc několik hraček, které mu zajistil oblíbený infromátor z podsvětí. O některých ani nevěděl, k čemu slouží, ale čist si jejich návod k použití v letadle by však asi nebyl příliš dobrý nápad, nehledě na to, že stejně žádný neměly.