[17] Kybernýři - Stará televize

Zatímco jeho družka lovila v Síti gang pedofilů, Milan si připadal nemožný. Již po několika letech manželství nastává u nejednoho páru k útlumu citů. To však rozhodně nebyl jejich případ. Miloval Moniku stejně jako před lety, nebo možná ještě víc. Nikdy nic podobného před ní nezažil. Myslel si, že miloval mnoho žen, vlastně se pravidelně zamilovával skoro každý týden, ale když poznal Moniku, věděl, že to vše před tím bylo jen poblouznění. Samozřejmě, že ho nepřekvapilo, že mu Monika chybí. Počítal s tím. Překvapilo ho však, že mu chybí tak moc.
Doma vládla ukrutná nuda. Jedinou společnost mu dělala lednička, která neustále opakovala, jestli nechce koupit další pizzu, že její zásoby klesly pod průměrnou hodnotu, lépe řečeno na nulovou hodnotu, a vyptávala se ho, jestli není nemocný, protože již tři dny nekoupil žádnou zeleninu ani ovoce. Zeleninu ani ovoce nekoupil z prostého důvodu, že jí neuměl příliš dobře vybírat. Pokaždé, když nějakou přinesl domů, tak mu Monika jemně naznačila, že rajčata jsou příliš zelená, kedlubny příliš žluté a banány příliš černé, takže to nakonec vzdal.
Svůj monolog ukončila lednička většinou tím, že mu oznámila, že šunka je příliš stará a pokud jí nevyjme, tak hrozí propadnutí záruky na kvalitu potravin danou výrobcem Elektromraz. Milan by rád prošlou šunku vyhodil, ale žádnou nikdy nenašel. Monika by věděla, že se od šunky v chladu odlepil čip a teď se určitě válí kdesi na dně spotřebiče a dává senzorům mylné informace, nebo by se prostě napíchla do systému lednice a varovnou hlášku by zakázala. Milan však nevěděl nic o padlých čipech a veškeré jeho znalosti elektroniky končily u Murphyho zákonu o elektrických spotřebičích: Když to zapnete do zásuvky, tak to pracuje mnohem lépe.
Potřeboval by si vyrazit někam ven, ale za prvé nevěděl kam, a za druhé neměl s kým. Mohl se zeptat Bena, ale Ben byl starý jezevec, který nerad vystrkával čumák z nory, pokud nemusel. Možná by mohl vyrazit s některými ze svých přátel, ale všichni jeho kamarádi už byly stejně jako on ženatí, až nato, že oni měli ženy pěkně doma a tudíž by je museli vzít sebou a Milan by si tak akorát připomínal, jak moc sám vlastně je. A po tom opravdu netoužil.
Aby měl aspoň nějakou společnost, tak toho dne koupil v bazaru menší televizi. Místo aby s nákladem zamířil do bytu, zazvonil na domovníka Gregora.
„Á, pan kapitán,“ domovník ho kupodivu poznal, „zase jste si zapomněl klíče? Hned to bude, byt pět set ...?“
„Pět set dva, ale klíč nenoste.“
Domovník si ho prohlížel, nikdo k němu nechodí jen tak zbůhdarma.
„Chtěl jsem ženu překvapit až se vrátí, tak jsem koupil novou televizi, tak nevím, co s tou starou. Neříkal jste, že vám ta vaše odešla.“
„Jó, už to nějakej ten pátek bude,“ domovník se podrbal na zátylku a prohlížel si Milanův náklad.
„Kdybyste chtěl, tak vám jí tady nechám.“
„Víte, pane kapitáne, když já už na to skoro nevidím. Navíc dlouhý sezení mi nedělá dobře.“
„No, když myslíte, tak to asi budu muset vyhodit. Doma to nemám kam dát. Kdybyste si to rozmyslel, tak se snad ještě chvíli bude povalovat u kontejneru.“ Milan se otočil ve dveřích a pomalu zvedal televizi do náručí.
„No, to by ale byla velká škoda. Vypadá docela pěkně,“ vychrlil ze sebe domovník, když viděl, že Milan chce spotřebiče odnést pryč. „Já bych možná trochu místa našel.“
„Ale nechci vám tady z toho dělat sklad odloženějch věcí. Pokud o to nestojíte, tak já to hodím ven.“
„Ale jen s tím pojďte za mnou. Přeci to nebudete vyhazovat.“ Domovník zmizel v dveřích do obývacího pokoje. Milan ho s břemenem následoval.
„Můžete to hodit sem,“ domovník shodil na zem vrstvu starých časopisů a novin, které byly většinou otevřené na křížovce. Tenhle divný patron si nejspíš pořád potrpí na papíře. Kolik stromů musí ročně padnout kvůli lidem jako je on, přemýšlel Milan
„Zapojit si to umíte,“ zeptal se Milan, když už měl obě ruce volné.
„No, abych pravdu řekl, moc mi tyhle věci nejdou,“ přiznal se domovník.
„Tak to jsme na tom stejně,“ usmál se Milan, „no, uvidíme, co se s tím dá dělat. Nemůže na tom být nic složitého. Vždyť dneska to zvládne každý malý děcko.“
Začal zapojovat kabely jediným způsobem, jakým zapojit šly. Naštěstí se zdálo, že je přijímač blbuvzdorný. Konečně zapojil poslední šňůru a zastrčil kabel do zásuvky. Objevil se obraz. Všechny kanály zůstaly naladěny od předchozího majitele, takže mohli rovnou brouzdat po programech.
Domovník si chvíli hrál s ovladačem a pak nechal puštěné Riskuj s Vojtou Kotkem.
„Jejda ten je blbej, přeci 2021...Co jsem vám dlužnej,“ otázal se, když na chvíli odtrhl.
„Nic. Říkám, že bych to jinak vyhodil.“
„Tak vám aspoň udělám kafe.“
„No víte...Ale jo, můžete,“ Milan si myslel, že se snad nezeptá a že vyhodil peníze zbytečně. Pak by se tak akorát vrátil zpátky do pustého bytu, aby koukal do stropu a přemýšlel, co asi dělá Monika.
Než domovník udělal kávu, tak si Milan trochu prohlédl obývací pokoj. Zaujala ho fotka stojící na nemoderním sekretáři. Byla na ní mladá dívka, docela hezká.
„To je Jitka, moje vnučka,“ rozplýval se domovník, který nesl kávu, „Sladíte? Dal jsem vám tam dvě lžičky.“
Položil šálky na oprýskaný konferenční stolek a sedl si na pohovku.
„Mám jenom tuhle její fotku,“ začal vyprávět, „ještě jsem jí ani neviděl. Žije s Anežkou v Jakartě. Víte, Anežka, to je moje dcera. Je tomu už přes pětadvacet let, co se tam odstěhovala. Za celou tu dobu jsem jí neviděl. Akorát jednou za dva tři roky napíše dopis. Víte, že mi ani nenapsala, že mám vnučku? Jitka sama musela vyžebrat adresu a napsala mi sama. Prej by se sem jednou ráda podívala, ale zatím neví, kdy jí to vyjde.“
„Snad se jí to někdy povede. Vidíte, ani jsem nevěděl, že máte děti“
Domovník se na něj podíval. „Jak vidíte, mám a nemám.“
Milan se usadil na pohovku a usrkl kávy. Domovník mezitím přepínal kanály, protože soutěž už skončila.
„Můžete to vrátit zpátky,“ žádal Milan.
Domovník přepnul zpět na zpravodajský kanál. Pohledná hlasatelka právě předčítala zprávy ze střední Afriky...