Honza nevěděl, jak dlouho hledal v Tleskačově dílně hlavolam, ale bylo to dost dlouho.
Podprogram Pat a Mat zjevně naprogramovali tak, aby nikdy nevyšlo slunce, takže ani netušil, jak dlouho dostával ježka z klece, kterého našel v konzervě zakopané v hliněné podlaze kůlny, ale bylo to zatraceně dlouho. Nejméně den pak ještě trčel uzavřený v počítači, který patřil teroristovi, než se zločinec konečně připojil na Síť.
Zpátky do svého těla se dostal den poté, co se vrátili jeho kolegové. Všichni čtyři vypadali jako skupinka skinheadů. Bude trvat ještě nejméně týden, než se jim z těla vyplaví hormon, který zamezoval růstu všem derivátům kůže. Děvčata se sice mohla chlubit hladce oholenými lýtky, navíc krásně opálenými od ultrafialových dezinfekčních lamp v Rakvích, ale stěží to kompenzovalo, že vypadala hůř než rocková babička Sinead O'Connor zamlada.
Den poté, co se probudil i Honza, uspořádal pan Maxwell v penzionu finální brífink, kterého se zúčastnili všichni zaměstnanci.
„Dámy a pánové, hlavně vy, vy opravdoví Kybernýři, Pionýři Sítě,“ promluvil k týmu, „celá Unie si váží toho, co jste pro ní udělali. Nejenom, že jste pomohly vyřešit dva závažné případy, ale navíc jste otevřeli dveře do nového světa. Do světa Sítě, kam díky vám budeme moci vyslat mnoho dalších poslů míru, spravedlnosti a zákona. Dámy a pánové, odvedli jste skvělou práci. A teď se můžete ptát, máte-li nějaké dotazy.“
„Pane, mohl byste nám říci, co se s námi stalo, když jsme byli odpojeni od Sítě.“ tázal se Martin za všechny, „tedy, jak je možné, že jsme mohli ovládat naše simulovaná těla, i když jsme ztratili kontakt s našimi fyzickými těly?“
„Zatím je předčasné dělat závěry. Náš zdravotnický a analytický tým již zkoumá data z vašich bílých souborů, kam se ukládaly všechny data o misi. Zajisté vám dáme vědět. Ještě nějaké dotazy?“
Následovalo pár otázek od zaměstnanců směřovaných na členy týmu. Když sezení skončilo, zůstal v místnosti jenom pan Maxwell a Honza.
„Nevíte, kde bych našel pana Lipowkého, docela bych se si s ním chtěl promluvit,“ ptal se.
„Tak mladíku, to nemůžu sloužit. Pan Lipowski dostal práci na jiném místě.“
„Hmm. Ze začátku vypadal jako docela fajn člověk,“ odmlčel se, „ale víte, můj otec vždycky říkával: 'Některý lidi jsou jako dývídýčka. Chvilku vypadají fajn, obraz je super, zvuk je senzační, a pak se zkurvěj.'“ otočil se na pana Maxwella a zkoumal, jestli se ho nedotklo, že mluví sprostě.
Pan Maxwell se usmál a poznamenal: „Váš otec musel být moudrý muž,“ odmlčel se, „víte, pan Lipowski je schopný člověk a snaží se svoji práci dělat jak nejlépe umí, jenom občas volí nevhodné prostředky. No, uvidíme, jak si povede dál.“
„Pokud by to bylo možné, radši bych už pod jeho vedením víckrát pracovat nechtěl.“
„Myslím, že to se dá zařídit. I když tam kde je teď, se asi hned tak nedostanete.“
„To doufám.“
„Rád bych si s vámi ještě povídal, ale mám nabitý program,“ podal Honzovi ruku, „zlomte vaz a už teď se těším na další spolupráci.“
„Nápodobně, pane,“ sevřel pravici Honza, „na shledanou!“
„Nazhle!“
V baru v přízemí penzionu si Martin přisedl k Miriam.
„Co děláš dnes večer?“ zeptal se.
„Balím kufry,“ zněla odpověď.
„Ty taky odjíždíš?“
„Kdepak, otec.“
„Á, pan Maxwell zase vyráží na tajnou misi.“
neděle 31. května 2009
neděle 24. května 2009
[46] Kybernýři - Osvobození
„Tohle je marný,“ nadávala Jana, „musela bych nás namodulovat na síťové vedení, ale na to nemám prostředky.“
„Takže čekáme na zázrak,“ podotkl Martin.
„Tak nějak. Ale někdy to připojit musí, ne?“
„Pokud nás dřív nezformátují,“ pronesla Monika.
Obvykle plašila zbytečně, ale tentokrát mohla mít krutou pravdu. První věc, co udělá rozumný zločinec je, že se zbaví, co nejrychleji důkazů.
Martin zamyšleně chodil po místnosti až se mu povedlo projít zdí.
„Máš tady návštěvu,“ řekl, když se vrátil zpátky, „tedy my všichni, ale ty obzvlášť.“
Monika si jej prohlížela, jestli si dělá srandu, nebo jak to vlastně myslí.
Z ničeho nic se rozrazily dveře a do místnosti vtrhl muž, ve kterém Martin poznal svého dvojníka z letiště. Než se strážný stačil rozkoukat, ležel spoutaný na zemi. Martinův dvojník, vysoký brunet, něco rozkázal a jejich další známí, dvojníci Pata a Mata začali zapojovat kabely zpět.
Monika si dění příliš nevšímala. Měla oči jenom pro osobu, která vešla za brunetem.
„Vidíš, já ti říkala, že se o sebe umí postarat. A vypadá to, že i o tebe,“ řekla Jana.
Monika pohladila prstýnek na levé ruce a přikývla. „Je prostě zlatej. Ale jak se sem dostal?“
„Víš, co říkává Honza. Život je trapnej a my jsme jenom pouhé figurky na šachovnici osudu.“
„Něco na tom je.“
„Tak dámy, zdá se, že máme cestu volnou,“ prohodil Martin, který si všiml, že tlouštík a hubeňour skončili s kabeláží.
„Máš stažený všechny důležitý data,“ zeptala se Jana.
„Všechno mám tady,“ ukázal skleněnou destičku.
„Tak jdeme. Moni?! Jdeme! Za chvíli ho budeš mít žívýho a tady se mu už nic nestane.“
„Já vím,“ odtrhla oči od Milana, který se jí teď díval přímo do očí, a otevřela terminál. Nastavila cestu domů. Ve zdi se objevili bílé dveře, kterými prošli.
* * *
Vysoký brunet vyrazil dveře a odstavil vrátného. S nadšením hleděl na servery a ihned nařídil tlouštíkovi a hubeňourovi, aby vrátili kabely na svoje místo. Milan si jejich práce nevšímal, zase ho přepadl ten pocit jako před tím.
„Moniko?“ zašeptal. Ale žádná odpověď. Potom se zadíval do prázdna a přitom tušil, že ho vidí. Nevěděl jak je to možné, ale věděl to. Cítil, že už o ní nemusí mít strach.
Vysoký brunet se dotkl mohutného náramku, který měl na levém předloktí a na displeji se objevila hlava pana Maxwella.
„Bravo, kapitáne, skleničky dorazily beze střepů,“ promluvil.
„To jsem rád!“ odpověděl brunet a hlava se zase ztratila, „fajn, tady je to vše. Teď zpracujeme další balíček. Vy můžete jít. Tady,“ podal Milanovi lístek, „dárek od vlády.“
Milan si prohlédl lístek. Byla to letenka zpátky do Prahy na zítřejší odpoledne. „Dík. Ale musím ještě najít svoji ženu.“
„O tu nemusíte mít strach, je o ní dobře postaráno. Do týdne jí máte doma.“
Milan se zahleděl do chladných hnědých očí bruneta a usoudil, že mu může věřit. „Když to říkáte vy,“ schoval letenku do kapsy, „možná bych pro vás měl ještě pár informací.“
„Sem s nimi!“
Ukázal jim, kde našel mrtvoly, a také kde leží spoutaný vražedný instalatér. Potom prošel kolem hlídky u výtahu a vyjel s ním do přízemí. V bezpečnostní schránce si jakoby nic vyzvedl Petru a nechal se odvézt taxíkem k Samovi.
Sbalil si věci a zbytek dne strávil u baru, kde vykládal svému hostiteli, co všechno zažil ve službě s Benem a na oplátku se dozvěděl, jaké lotroviny prováděl Ben, když mu ještě ani nerostly vousy.
Den poté strávil dopoledne klábosením s Pierrem v baru Fantazie a odpoledne se vrátil domů do Prahy.
„Takže čekáme na zázrak,“ podotkl Martin.
„Tak nějak. Ale někdy to připojit musí, ne?“
„Pokud nás dřív nezformátují,“ pronesla Monika.
Obvykle plašila zbytečně, ale tentokrát mohla mít krutou pravdu. První věc, co udělá rozumný zločinec je, že se zbaví, co nejrychleji důkazů.
Martin zamyšleně chodil po místnosti až se mu povedlo projít zdí.
„Máš tady návštěvu,“ řekl, když se vrátil zpátky, „tedy my všichni, ale ty obzvlášť.“
Monika si jej prohlížela, jestli si dělá srandu, nebo jak to vlastně myslí.
Z ničeho nic se rozrazily dveře a do místnosti vtrhl muž, ve kterém Martin poznal svého dvojníka z letiště. Než se strážný stačil rozkoukat, ležel spoutaný na zemi. Martinův dvojník, vysoký brunet, něco rozkázal a jejich další známí, dvojníci Pata a Mata začali zapojovat kabely zpět.
Monika si dění příliš nevšímala. Měla oči jenom pro osobu, která vešla za brunetem.
„Vidíš, já ti říkala, že se o sebe umí postarat. A vypadá to, že i o tebe,“ řekla Jana.
Monika pohladila prstýnek na levé ruce a přikývla. „Je prostě zlatej. Ale jak se sem dostal?“
„Víš, co říkává Honza. Život je trapnej a my jsme jenom pouhé figurky na šachovnici osudu.“
„Něco na tom je.“
„Tak dámy, zdá se, že máme cestu volnou,“ prohodil Martin, který si všiml, že tlouštík a hubeňour skončili s kabeláží.
„Máš stažený všechny důležitý data,“ zeptala se Jana.
„Všechno mám tady,“ ukázal skleněnou destičku.
„Tak jdeme. Moni?! Jdeme! Za chvíli ho budeš mít žívýho a tady se mu už nic nestane.“
„Já vím,“ odtrhla oči od Milana, který se jí teď díval přímo do očí, a otevřela terminál. Nastavila cestu domů. Ve zdi se objevili bílé dveře, kterými prošli.
* * *
Vysoký brunet vyrazil dveře a odstavil vrátného. S nadšením hleděl na servery a ihned nařídil tlouštíkovi a hubeňourovi, aby vrátili kabely na svoje místo. Milan si jejich práce nevšímal, zase ho přepadl ten pocit jako před tím.
„Moniko?“ zašeptal. Ale žádná odpověď. Potom se zadíval do prázdna a přitom tušil, že ho vidí. Nevěděl jak je to možné, ale věděl to. Cítil, že už o ní nemusí mít strach.
Vysoký brunet se dotkl mohutného náramku, který měl na levém předloktí a na displeji se objevila hlava pana Maxwella.
„Bravo, kapitáne, skleničky dorazily beze střepů,“ promluvil.
„To jsem rád!“ odpověděl brunet a hlava se zase ztratila, „fajn, tady je to vše. Teď zpracujeme další balíček. Vy můžete jít. Tady,“ podal Milanovi lístek, „dárek od vlády.“
Milan si prohlédl lístek. Byla to letenka zpátky do Prahy na zítřejší odpoledne. „Dík. Ale musím ještě najít svoji ženu.“
„O tu nemusíte mít strach, je o ní dobře postaráno. Do týdne jí máte doma.“
Milan se zahleděl do chladných hnědých očí bruneta a usoudil, že mu může věřit. „Když to říkáte vy,“ schoval letenku do kapsy, „možná bych pro vás měl ještě pár informací.“
„Sem s nimi!“
Ukázal jim, kde našel mrtvoly, a také kde leží spoutaný vražedný instalatér. Potom prošel kolem hlídky u výtahu a vyjel s ním do přízemí. V bezpečnostní schránce si jakoby nic vyzvedl Petru a nechal se odvézt taxíkem k Samovi.
Sbalil si věci a zbytek dne strávil u baru, kde vykládal svému hostiteli, co všechno zažil ve službě s Benem a na oplátku se dozvěděl, jaké lotroviny prováděl Ben, když mu ještě ani nerostly vousy.
Den poté strávil dopoledne klábosením s Pierrem v baru Fantazie a odpoledne se vrátil domů do Prahy.
neděle 17. května 2009
[45] Kybernýři - Archanděl Gabriel
Milan se honem schoval do jedné z postranních chodeb. Stál pár kroků před výtahem, když náhle uslyšel, jak se blíží kabina.
Schoulený za rohem na pažbě Renaty pozoroval, jak z ní vystupuje šest lidí, skoro sedm, protože jeden z nich tak trochu trpěl nadváhou. Tak trochu větší nadvládou. Ale ne, čistých šest lidí. Další muž přebytečné kila prvního zcela anuloval. Mohl vážit tak pětačtyřicet. Za tlouštíkem a hubeňourem kráčely dvě ženy.
Monika, pomyslel si Milan, ale pak si jí lépe prohlédl. Ano, velmi se podobala Monice, ale Monika má obličej jemnější. I rusovláska vedle ní mu připadala tak trochu povědomá. Vypadala jako Jana, kamarádka a kolegyně Moniky. Ostatně i poslední dva muže, kteří opustili výtah, určitě znal, nebo se aspoň někomu dost podobali.
Jenže tahle skupinka se chovala jako naprostý profesionálové. V rukou svírali zbraně. Leskly se v modrém světle zářivek. Milan si je prohlížel a pak žasl, jestli to vůbec může být pravda.
Poznal jejich pistole, i když podobný exemplář v životě viděl zatím jenom jednou. ČZ 2027 Gabriel FA. Archanděl! Snad nejlepší zbraň, co znal. Vlajková loď českého zbrojního průmyslu. FA značilo FlexiAmmo a znamenalo stejnou vlastnost, kterou oplývala Petra. Můžete do ní nacpat třeba špejle a pistole je stejně schopná zasáhnout terč na sto metrů. Samozřejmě se schopným střelcem.
Archanděl!
Gabriel.
Teď mířil na něj.
Trochu moc se zasnil a to se v akci nemá.
„Nestřílejte!“ hlesl česky.
Vysoký brunet dal prst před ústa a naznačil, ať je zticha. Vytáhl identifikátor. Držel jej za černou krabičku, která skrývala výkonnou jednotku, a přes průhledný panel si prohlédl Milana. Na panelu se začalo probíhat rozpoznávání hlavních rysů, vzápětí přestal být průhledný. Objevili se na něm Milanovi údaje.
Brunet přikývl, pak ukázal na kolegu a na ženu, která se podobala Monice, a potom na výtah. Oba zaujali obranou pozici. Opět něco gestikuloval a Milan pochopil, že chce vědět kolik se okolo potuluje lidí.
Milan napřímil ukazovák nejdříve vzhůru a pak jím zamířil směrem, kde zmizel strážný.
Brunet ukázal, aby ho tam zavedl.
Milan šel první, za ním brunet, který akci zajisté velel, pak tlouštík a hubeňour a záda jim kryla rusovláska. Postupovali jeden za druhým až dorazili ke dveřím centra bezpečnosti.
Schoulený za rohem na pažbě Renaty pozoroval, jak z ní vystupuje šest lidí, skoro sedm, protože jeden z nich tak trochu trpěl nadváhou. Tak trochu větší nadvládou. Ale ne, čistých šest lidí. Další muž přebytečné kila prvního zcela anuloval. Mohl vážit tak pětačtyřicet. Za tlouštíkem a hubeňourem kráčely dvě ženy.
Monika, pomyslel si Milan, ale pak si jí lépe prohlédl. Ano, velmi se podobala Monice, ale Monika má obličej jemnější. I rusovláska vedle ní mu připadala tak trochu povědomá. Vypadala jako Jana, kamarádka a kolegyně Moniky. Ostatně i poslední dva muže, kteří opustili výtah, určitě znal, nebo se aspoň někomu dost podobali.
Jenže tahle skupinka se chovala jako naprostý profesionálové. V rukou svírali zbraně. Leskly se v modrém světle zářivek. Milan si je prohlížel a pak žasl, jestli to vůbec může být pravda.
Poznal jejich pistole, i když podobný exemplář v životě viděl zatím jenom jednou. ČZ 2027 Gabriel FA. Archanděl! Snad nejlepší zbraň, co znal. Vlajková loď českého zbrojního průmyslu. FA značilo FlexiAmmo a znamenalo stejnou vlastnost, kterou oplývala Petra. Můžete do ní nacpat třeba špejle a pistole je stejně schopná zasáhnout terč na sto metrů. Samozřejmě se schopným střelcem.
Archanděl!
Gabriel.
Teď mířil na něj.
Trochu moc se zasnil a to se v akci nemá.
„Nestřílejte!“ hlesl česky.
Vysoký brunet dal prst před ústa a naznačil, ať je zticha. Vytáhl identifikátor. Držel jej za černou krabičku, která skrývala výkonnou jednotku, a přes průhledný panel si prohlédl Milana. Na panelu se začalo probíhat rozpoznávání hlavních rysů, vzápětí přestal být průhledný. Objevili se na něm Milanovi údaje.
Brunet přikývl, pak ukázal na kolegu a na ženu, která se podobala Monice, a potom na výtah. Oba zaujali obranou pozici. Opět něco gestikuloval a Milan pochopil, že chce vědět kolik se okolo potuluje lidí.
Milan napřímil ukazovák nejdříve vzhůru a pak jím zamířil směrem, kde zmizel strážný.
Brunet ukázal, aby ho tam zavedl.
Milan šel první, za ním brunet, který akci zajisté velel, pak tlouštík a hubeňour a záda jim kryla rusovláska. Postupovali jeden za druhým až dorazili ke dveřím centra bezpečnosti.
neděle 10. května 2009
[44] Kybernýři - Králičí probuzení
„Doprdelepráce,“ zařval Milan a začal zvracet. Něco tak nechutného už sice viděl, když s Benem nesli nalezené kosti do antropologického centra, ale reakce se nezměnila.
Po Monice ani jejich kolezích naštěstí ani stopa. Konečně našel aspoň dva Britské novináře. Tedy nejspíš to byli oni. Plovali v kádích, kde mrtvá těla ohlodávali drobné rybičky na kost. Neobvyklý způsob, jak se zbavit důkazů.
Před tím obešel všechny místnosti, až se vrátil zpátky do studia. Mrtvoly našel v místnosti, která se skrývala za kulisami. Proto si jí dříve nevšiml. Na ceduli stálo „Čistírna“. Dveře byly zamčené, ale šly odemknout klíčky, které zabavil vražednému instalatérovi.
Do nosu se mu ihned dostal mrtvolný puch. Vyděšený spěchal ke kádím a doufal, že se tam nekoupe jeho kráska. Neplavala, na zbytích kůže na rukou, které čněli nad hladinu, zůstával ještě hustý porost a navíc polokostře chyběl Moničin prsten.
Milan si otřel ústa a honem odešel. Zamkl za sebou dveře. Měl by honem zmizet, než ho někdo najde.
V jenom bytě na okraji jednoho malebného středočeského městečka se zatím odehrával docela jiný příběh.
„No tak malej, vem si ještě, mám ho tady spoustu, dyžtak přikopíruju,“ povídala si dívka Petra se zobrazovacím panelem, na kterém malý bílý králík ukusoval kousky z obrázku salátu. Uchopila obrázek zeleniny a pohybovala s ním sem a tam a hlodavec běhal za ním.
„Petruše, co si s tím zas udělala! Zas nefunguje net,“ vtrhl do pokoje jedenáctileté dívky její o pět let starší bratr.
Petra honem překryla králíka jinou aplikací. „Já nic! Víš, že se v tom nevyznám.“
„No právě! Člověk si odjede na prázdniny a ty tady za dva měsíce uděláš takovej čurbes, že můžu leda tak volat z vokna.“
„Radúzo, nech toho, můžeš to udělat od sebe,“ bránila Petra dotykovou klávesnici.
„U mě je všechno v poho, musí to bejt u tebe,“ řekl Radek.
Vytáhl z portu Petřinu senzomyš a zasunul vlastní. Vypadala jak malá lampička, která osvětlovala část stolu červeným světlem. Na ukazováčku a prostředníčku měl dva podivné náprstky, jejichž pohyb lampičkový senzor snímal.
Vypnul program, který schovával králíka.
„Co je zase tohle zač?“ začal nadávat.
„No králík.“
„To vidím, že je to králík, ale odkud se tu vzal.“
„No prostě se tady obejvil.“
„Ježiš, ty seš blbá, to skočíš na kažej lacinej trik.“
„Ale on je úplně neškodnej.“
„Jasně.“
„Vážně.“
„Tak tady to je. Blokuješ tím firewall a proto to nefunguje.“
„Počkej, nech ho tam.“
„Prosimtě, neblbni, víš, co v něm může bejt. Může bejt nakaženej, nebo má v sobě spyware.“
„Nech mi ho, prosíííím!“
„To určitě.“
„Budu dávat měsíc nádobí do myčky.“
„Dva.“
„Jeden a půl.“
„Tak dobře, ale až ti shoří mašina, budeš si shánět novou sama.“
„Klidně.“
„No, to tě chci vidět. Vždyť na ní nemáš ani peníze.“
„Jen se neboj, já si je seženu. Budeš tu vopruzovat ještě dlouho?“
„Počkej, musím to překlenout. Ták, hotovo.“
„No, super. Tak vypadni, stvůro.“
„No, to je mi teda vděčnost.“
„Ahoj!“
„No, tak ať ti všechno sežere.“
Radek odešel a Petra si dál hrála s králíkem. Jenže chlupáč dokousal poslední obrázek se salátem a zmizel. Chvíli nadávala Radkovi, že za to může on a on jí řekl, že mu měla postavit klec a tím jejich hádka skončila.
Po Monice ani jejich kolezích naštěstí ani stopa. Konečně našel aspoň dva Britské novináře. Tedy nejspíš to byli oni. Plovali v kádích, kde mrtvá těla ohlodávali drobné rybičky na kost. Neobvyklý způsob, jak se zbavit důkazů.
Před tím obešel všechny místnosti, až se vrátil zpátky do studia. Mrtvoly našel v místnosti, která se skrývala za kulisami. Proto si jí dříve nevšiml. Na ceduli stálo „Čistírna“. Dveře byly zamčené, ale šly odemknout klíčky, které zabavil vražednému instalatérovi.
Do nosu se mu ihned dostal mrtvolný puch. Vyděšený spěchal ke kádím a doufal, že se tam nekoupe jeho kráska. Neplavala, na zbytích kůže na rukou, které čněli nad hladinu, zůstával ještě hustý porost a navíc polokostře chyběl Moničin prsten.
Milan si otřel ústa a honem odešel. Zamkl za sebou dveře. Měl by honem zmizet, než ho někdo najde.
V jenom bytě na okraji jednoho malebného středočeského městečka se zatím odehrával docela jiný příběh.
„No tak malej, vem si ještě, mám ho tady spoustu, dyžtak přikopíruju,“ povídala si dívka Petra se zobrazovacím panelem, na kterém malý bílý králík ukusoval kousky z obrázku salátu. Uchopila obrázek zeleniny a pohybovala s ním sem a tam a hlodavec běhal za ním.
„Petruše, co si s tím zas udělala! Zas nefunguje net,“ vtrhl do pokoje jedenáctileté dívky její o pět let starší bratr.
Petra honem překryla králíka jinou aplikací. „Já nic! Víš, že se v tom nevyznám.“
„No právě! Člověk si odjede na prázdniny a ty tady za dva měsíce uděláš takovej čurbes, že můžu leda tak volat z vokna.“
„Radúzo, nech toho, můžeš to udělat od sebe,“ bránila Petra dotykovou klávesnici.
„U mě je všechno v poho, musí to bejt u tebe,“ řekl Radek.
Vytáhl z portu Petřinu senzomyš a zasunul vlastní. Vypadala jak malá lampička, která osvětlovala část stolu červeným světlem. Na ukazováčku a prostředníčku měl dva podivné náprstky, jejichž pohyb lampičkový senzor snímal.
Vypnul program, který schovával králíka.
„Co je zase tohle zač?“ začal nadávat.
„No králík.“
„To vidím, že je to králík, ale odkud se tu vzal.“
„No prostě se tady obejvil.“
„Ježiš, ty seš blbá, to skočíš na kažej lacinej trik.“
„Ale on je úplně neškodnej.“
„Jasně.“
„Vážně.“
„Tak tady to je. Blokuješ tím firewall a proto to nefunguje.“
„Počkej, nech ho tam.“
„Prosimtě, neblbni, víš, co v něm může bejt. Může bejt nakaženej, nebo má v sobě spyware.“
„Nech mi ho, prosíííím!“
„To určitě.“
„Budu dávat měsíc nádobí do myčky.“
„Dva.“
„Jeden a půl.“
„Tak dobře, ale až ti shoří mašina, budeš si shánět novou sama.“
„Klidně.“
„No, to tě chci vidět. Vždyť na ní nemáš ani peníze.“
„Jen se neboj, já si je seženu. Budeš tu vopruzovat ještě dlouho?“
„Počkej, musím to překlenout. Ták, hotovo.“
„No, super. Tak vypadni, stvůro.“
„No, to je mi teda vděčnost.“
„Ahoj!“
„No, tak ať ti všechno sežere.“
Radek odešel a Petra si dál hrála s králíkem. Jenže chlupáč dokousal poslední obrázek se salátem a zmizel. Chvíli nadávala Radkovi, že za to může on a on jí řekl, že mu měla postavit klec a tím jejich hádka skončila.
neděle 3. května 2009
[43] Kybernýři - Co se doopravdy stalo s králíkem
„Doprdelepráce,“ zařval Milan a začal zvracet. Něco tak nechutného už sice viděl, když s Benem nesli nalezené kosti do antropologického centra, ale reakce se nezměnila.
Po Monice ani jejich kolezích naštěstí ani stopa. Konečně našel aspoň dva Britské novináře. Tedy nejspíš to byli oni. Plovali v kádích, kde mrtvá těla ohlodávali drobné rybičky na kost. Neobvyklý způsob, jak se zbavit důkazů.
Před tím obešel všechny místnosti, až se vrátil zpátky do studia. Mrtvoly našel v místnosti, která se skrývala za kulisami. Proto si jí dříve nevšiml. Na ceduli stálo „Čistírna“. Dveře byly zamčené, ale šly odemknout klíčky, které zabavil vražednému instalatérovi.
Do nosu se mu ihned dostal mrtvolný puch. Vyděšený spěchal ke kádím a doufal, že se tam nekoupe jeho kráska. Neplavala, na zbytích kůže na rukou, které čněli nad hladinu, zůstával ještě hustý porost a navíc polokostře chyběl Moničin prsten.
Milan si otřel ústa a honem odešel. Zamkl za sebou dveře. Měl by honem zmizet, než ho někdo najde.
V jenom bytě na okraji jednoho malebného středočeského městečka se zatím odehrával docela jiný příběh.
„No tak malej, vem si ještě, mám ho tady spoustu, dyžtak přikopíruju,“ povídala si dívka Petra se zobrazovacím panelem, na kterém malý bílý králík ukusoval kousky z obrázku salátu. Uchopila obrázek zeleniny a pohybovala s ním sem a tam a hlodavec běhal za ním.
„Petruše, co si s tím zas udělala! Zas nefunguje net,“ vtrhl do pokoje jedenáctileté dívky její o pět let starší bratr.
Petra honem překryla králíka jinou aplikací. „Já nic! Víš, že se v tom nevyznám.“
„No právě! Člověk si odjede na prázdniny a ty tady za dva měsíce uděláš takovej čurbes, že můžu leda tak volat z vokna.“
„Radúzo, nech toho, můžeš to udělat od sebe,“ bránila Petra dotykovou klávesnici.
„U mě je všechno v poho, musí to bejt u tebe,“ řekl Radek.
Vytáhl z portu Petřinu senzomyš a zasunul vlastní. Vypadala jak malá lampička, která osvětlovala část stolu červeným světlem. Na ukazováčku a prostředníčku měl dva podivné náprstky, jejichž pohyb lampičkový senzor snímal.
Vypnul program, který schovával králíka.
„Co je zase tohle zač?“ začal nadávat.
„No králík.“
„To vidím, že je to králík, ale odkud se tu vzal.“
„No prostě se tady obejvil.“
„Ježiš, ty seš blbá, to skočíš na kažej lacinej trik.“
„Ale on je úplně neškodnej.“
„Jasně.“
„Vážně.“
„Tak tady to je. Blokuješ tím firewall a proto to nefunguje.“
„Počkej, nech ho tam.“
„Prosimtě, neblbni, víš, co v něm může bejt. Může bejt nakaženej, nebo má v sobě spyware.“
„Nech mi ho, prosíííím!“
„To určitě.“
„Budu dávat měsíc nádobí do myčky.“
„Dva.“
„Jeden a půl.“
„Tak dobře, ale až ti shoří mašina, budeš si shánět novou sama.“
„Klidně.“
„No, to tě chci vidět. Vždyť na ní nemáš ani peníze.“
„Jen se neboj, já si je seženu. Budeš tu vopruzovat ještě dlouho?“
„Počkej, musím to překlenout. Ták, hotovo.“
„No, super. Tak vypadni, stvůro.“
„No, to je mi teda vděčnost.“
„Ahoj!“
„No, tak ať ti všechno sežere.“
Radek odešel a Petra si dál hrála s králíkem. Jenže chlupáč dokousal poslední obrázek se salátem a zmizel. Chvíli nadávala Radkovi, že za to může on a on jí řekl, že mu měla postavit klec a tím jejich hádka skončila.
Po Monice ani jejich kolezích naštěstí ani stopa. Konečně našel aspoň dva Britské novináře. Tedy nejspíš to byli oni. Plovali v kádích, kde mrtvá těla ohlodávali drobné rybičky na kost. Neobvyklý způsob, jak se zbavit důkazů.
Před tím obešel všechny místnosti, až se vrátil zpátky do studia. Mrtvoly našel v místnosti, která se skrývala za kulisami. Proto si jí dříve nevšiml. Na ceduli stálo „Čistírna“. Dveře byly zamčené, ale šly odemknout klíčky, které zabavil vražednému instalatérovi.
Do nosu se mu ihned dostal mrtvolný puch. Vyděšený spěchal ke kádím a doufal, že se tam nekoupe jeho kráska. Neplavala, na zbytích kůže na rukou, které čněli nad hladinu, zůstával ještě hustý porost a navíc polokostře chyběl Moničin prsten.
Milan si otřel ústa a honem odešel. Zamkl za sebou dveře. Měl by honem zmizet, než ho někdo najde.
V jenom bytě na okraji jednoho malebného středočeského městečka se zatím odehrával docela jiný příběh.
„No tak malej, vem si ještě, mám ho tady spoustu, dyžtak přikopíruju,“ povídala si dívka Petra se zobrazovacím panelem, na kterém malý bílý králík ukusoval kousky z obrázku salátu. Uchopila obrázek zeleniny a pohybovala s ním sem a tam a hlodavec běhal za ním.
„Petruše, co si s tím zas udělala! Zas nefunguje net,“ vtrhl do pokoje jedenáctileté dívky její o pět let starší bratr.
Petra honem překryla králíka jinou aplikací. „Já nic! Víš, že se v tom nevyznám.“
„No právě! Člověk si odjede na prázdniny a ty tady za dva měsíce uděláš takovej čurbes, že můžu leda tak volat z vokna.“
„Radúzo, nech toho, můžeš to udělat od sebe,“ bránila Petra dotykovou klávesnici.
„U mě je všechno v poho, musí to bejt u tebe,“ řekl Radek.
Vytáhl z portu Petřinu senzomyš a zasunul vlastní. Vypadala jak malá lampička, která osvětlovala část stolu červeným světlem. Na ukazováčku a prostředníčku měl dva podivné náprstky, jejichž pohyb lampičkový senzor snímal.
Vypnul program, který schovával králíka.
„Co je zase tohle zač?“ začal nadávat.
„No králík.“
„To vidím, že je to králík, ale odkud se tu vzal.“
„No prostě se tady obejvil.“
„Ježiš, ty seš blbá, to skočíš na kažej lacinej trik.“
„Ale on je úplně neškodnej.“
„Jasně.“
„Vážně.“
„Tak tady to je. Blokuješ tím firewall a proto to nefunguje.“
„Počkej, nech ho tam.“
„Prosimtě, neblbni, víš, co v něm může bejt. Může bejt nakaženej, nebo má v sobě spyware.“
„Nech mi ho, prosíííím!“
„To určitě.“
„Budu dávat měsíc nádobí do myčky.“
„Dva.“
„Jeden a půl.“
„Tak dobře, ale až ti shoří mašina, budeš si shánět novou sama.“
„Klidně.“
„No, to tě chci vidět. Vždyť na ní nemáš ani peníze.“
„Jen se neboj, já si je seženu. Budeš tu vopruzovat ještě dlouho?“
„Počkej, musím to překlenout. Ták, hotovo.“
„No, super. Tak vypadni, stvůro.“
„No, to je mi teda vděčnost.“
„Ahoj!“
„No, tak ať ti všechno sežere.“
Radek odešel a Petra si dál hrála s králíkem. Jenže chlupáč dokousal poslední obrázek se salátem a zmizel. Chvíli nadávala Radkovi, že za to může on a on jí řekl, že mu měla postavit klec a tím jejich hádka skončila.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)