[28] Kybernýři - Špatné zprávy

„Panebože,“ vykřikla Monika a málem se zhroutila na podlahu buňky.
„Co se stalo, máme kontakt,“ zeptala se Jana, která s ní držela hlídku, zatímco Martin s Honzou regenerovali.
„Oni...to snad ne...jak mohli,“ pozorovala Monika vyděšeně jeden z panelů.
Jana si prohlídla informace, které na něm stály.
„Takže Honza měl pravdu,“ dodala.
„Jak to, že měl pravdu?“ hleděla na ní Monika vyděšenýma očima.
„Tušil, že něco podobnýho udělají.“
„Ale proč? Vždyť Milan. Určitě udělá něco... něco šílenýho,“ hořekovala Monika.
Jana objala Moniku v náručí a tišila jí jako malé děcko.
„Vždyť bylo od začátku jasný, že tahle akce se do čtrnácti dnů nemůže stihnout,“ řekla Jana, když se Monika trochu utišila.
„Ale to nás museli zrovna unášet?“
„A co měli dělat, rovnou nás zabít. Hlavně se uklidni, jinak tě odpojí.“
„Co se stalo?“ zjišťoval pan Maxwell, který se právě tou dobou vřítil do řídícího.
„Zjistila, že jsme spustili krytí,“ vysvětloval Lipowski.
„Slečno Nováková, stav?“ obrátil se pan Maxwell dispečerku, která měla na starosti Moniku.
„Zvýšený puls i tlak. Reakce na emocionální šok,“ odpověděla dívka.
„Sakra, to jste jí nemohli víc hlídat,“ rozčiloval se pan Maxwell.
„To jsme měli vypnout všechny zpravodajské kanály,“ bránil se Patrik od svého terminálu před obrazovkami.
„Stačilo ten, na který se dívala. Jakoby jste neviděli, to co ona,“ pokračoval pan Maxwell.
„Chcete si s ní promluvit,“ zeptal se Matěj.
„Uvidíme, jak se s tím popere, pokud by to nezvládla, nemá tady, co dělat. Dejte mi vědět, až se uklidní.“ Pan Maxwell odešel. Kdyby dveře nebyly samootvírací, nejspíš by s nimi pořádně práskl. Takhle jen vztekle odkráčel.
„No tak, Milan je velkej chlap. Ten se o sebe umí postarat,“ uklidňovala dál Jana.
Monika se nadechla a konečně se uklidnila. Jestli se o sebe někdo umí postarat, tak to byl právě Milan.
„Vzbuď je, máme kontakt,“ zavelela Jana, když jedna z obrazovek rozblikala.
Monika lehce kopla do dvou koulí a v mžiku se z nich rozbalili Martin s Honzou.
„Tak koho tam máme,“ zeptal se Martin.
„Křižáci svatého Jana za samostatnost Súdánu! Přihlásili se k únosu!“
„A na co čekáte, až zahřmí,“ zvýšil mírně hlas Martin.
„Spouštím kotvu, snad to stihnem, než se odpojí,“ hlásil Honza a z jednoho z ústí vyrazil proud světa, které postupovalo k dalším buňkám.
„Mám otisk. Jde to přes satelit. Budeme mít problém,“ přidala se Jana od terminálu.
„To se dalo čekat,“ pronesla Monika.
„Co se děje?“
„Střídají adresy jak Martin holky.“
„S tím jsme snad počítali, ne?“ nereagoval na narážku Martin. „Matesi, sleduješ nás. Zkus to dekódovat.“
Před Martinem se objevil panel, ze kterého na něj vzhlížel Matěj. „Oki, spouštím dekodér.“ Opět zmizel.
„Ukotveno, jdu tam,“ křičel Honza a připojil se na kotevní lano, které viselo z osvětleného ústí. Zmizel v něm a spoji projel záblesk.
„Super, jdeme za ním. Matesi, sleduj stopu,“ křikl Martin.
„Sleduju.“
Nechali všechny panely tak jak byly a vyrazili za Honzou.
Jak elektrické impulsy procházeli sítí. Spoje ve virtuální simulaci blikali a oni po kotevním laně sledovali stopu k teroristům. Najednou se jedna z cév před nimi rozpadala a oni zůstali viset na cestě v jedné z buněk. Ze stěny stále viselo lano. Po Honzovi ani stopy.
„Do prdele, co se stalo,“ nadával Martin.
„Museli přerušit spojení,“ ozval se Matěj.
„A Honza,“ ptala se Jana.
„TTL má na nule.“
„Tak mu pošlete naší adresu, ať sem honem přivalí, musíme pokračovat,“ velel Martin
„To nejde.“
„Jak to, že to nejde. On se probral nebo co? Za jak dlouho ho připojíte.“
„Neprobral se,“ řekl Matěj z obrazovky. Se zlomeným hlasem dodal: „Ztratil se nám.“
„Jak se vám, do prdele, mohl ztratit. Vždyť se při výpadku měl objevit v Úkrytu, ne?“
„Muselo se něco stát.“
Skoro přes půlku buňka se objevila hlava Lipowského.
„Zdravotní funkce pana Preisse jsou stabilizované. Pokračujte neprodleně v misi.“
„Ale pane, právě jsme přišli o člena týmu.“
„Budete se muset obejít bez něj. Jeho fyzické tělo je prozatím v pořádku. Lékaři se o něj dobře postarají.“
„Ale... Ale... Ano, pane. Pokračujeme v misi.“
Obří hlava zmizela.
„Tak kam teď,“ zeptala se Monika.
„Matesi, přestěhuj nás,“ poručil Martin.
Buňka se změnila tak, že teď vypadala jako Úkryt, který před chvílí opustili. Čekala je hodně práce a jemné mrazení v zátylku jim říkalo, že tentokrát to bude hodně osobní.