[7] Kybernýři - Osamocené ráno

Milana probudil vřískající budík. Dlouho se zavřenýma očima čekal, až ho Monika jako vždy zastaví, ale budík si řval čím dál tím víc. Chtěl do ní strčit, aby se natáhla a zacvakla ho, ale nikoho nenahmatal. Místo vedle něj zelo prázdnotou.
Překulil se na její stranu postele a nepříliš šetrně budík utišil a otráveně vstal.
Když vyšel z koupelny, posbíral ze země zmuchlané svršky a natáhl si je. Chvíli uhlazoval pomačkanou košili, aby vypadala aspoň trochu slušně a vydal se odhalovat tajemství kuchyně.
Ve dřezu se povaloval talíř se zaschlými a přismaženými kousky lazaní, ale ten Milana příliš nevzrušoval. Sice ho napadlo, že ho bude muset umýt sám, ale teď se mu to příliš nehodilo. Na silný krajíc chleba naskládal celý balíček plátkového sýra. Celou vydatnou snídani zapíjel džusem, který aby neušpinil další nádobí, pil přímo z krabice.
Kdyby ho jen viděla Monika. Dobře věděla, proč by se měl džus pít radši ze skleničky. A Milan to poznal záhy. Zmuchlaná košile už totiž nebyla jenom zmuchlaná, ale i na půl oranžová ze všech barviv, zajisté pouze přírodních, které nápoj obsahoval.
Zaklel a utekl do koupelny. Špinavou košili hodil na prádelník a v ložnici si vzal novou, vyžehlených ve skříni zbylo ještě dost. Na budíku přeskočily číslice a ukazovaly přesně sedm hodin.
Milan začal zmatkovat. Z půl hodiny by měl být v práci.
V předsíni uchopil kufřík, který doma ani neotevřel a vyrazil ze dveří. S ohlušující ránou se za ním zabouchly.
Stál před výtahem a tiskl signální tlačítko tak, že mu poslední článek prstu téměř zbělel. Sáhl si pro kapesník a zjistil, že v kapse mu něco schází. Klíče!
O klíče se nikdy starat nemusel. Monika odcházela po něm a byt vždy řádně zamkla. Domů pro změnu chodila velmi časně a tak vždycky, když si je zapomněl, škrábal zvenku na dveře jako pes, který se potřebuje vyvenčit, nebo spíš jezinky, které lákají Smolíčka.
Tohle bude den, pomyslel si, když se před ním konečně otevřely dveře výtahu. Nic, teď nemá čas. Večer se bude muset stavit u domovníka. Sice je to starý protivný dědek, který se na každého dívá jako na zloděje, i kdyby v baráku žil nejméně dvacet let, ale nějak se do bytu dostat musí.
Do práce dorazil pozdě, ale nikdo ho zatím nepostrádal. Sjednocený detektivní sbor by klidně mohl celý odjet na dovolenou, protože lidé se k sobě poslední dobou chovali až podivně slušně. Vlastně v celém obvodě se nestala vražda snad dva měsíce, takže jediné, co teď mohlo ležet členům SDS v žaludku, byly několik let nevyřešené případy, které kupodivu za půl hodiny, o kterou se Milan opozdil, nikam neutekly.
„Nějak dneska nestíhám,“ prohodil Milan a usadil se za stůl plný orgáčů, fólií z organických krystalů v tenkých pružných rámech protkaných elektronikou, které počátkem dvacátých let začala vyrábět liberecká firma Orga. Pár tabulek pohodil na zem a místo nich položil kufřík.
„Klídek,“ odpověděl Ben Novak. Milanův kolega, který seděl u stolu naproti Milanovi, „celá esdéeska se může jít klouzat a nikdo by stejně nic nepoznal. Kam, že jela?“
„Kdo?“
„No Monika přeci?“
Milan chvíli přemýšlel, nevzpomínal si, že by Benovi cokoli říkal, pak jen pokrčil rameny. Starej Ben by jim mohl dávno velet, kdyby se nebránil povýšení. Kdepak, já až umřu, tak s tímhle zlatíčkem v ruce, né za ňákým posraným stolem, říkával vždy, když leštil svoji poloautomatickou ČZ 2013 Petra FA.
„Někam do Afriky budovat sítě.“
„Hmm, tak to se ti aspoň pěkně opálí,“ usmál se Ben.
Milan úsměv opětoval. Představoval si, jak se Monika vrátí celá krásně snědá do hlavy až k patě a on jí po celém opáleném těle bude líbat. „Koho tam máme dneska?“
„Myslím, že se máme podívat na toho Wágnera. Prej na to někdo tlačí shora,“ řekl Ben, „ten kluk, co ho měl oddělat byl nějakej ministerskej synáček, nebo tak něco.“ Hodil Milanovi orgáč s fotografií asi padesátiletého muže, s třídenním strništěm a malýma očima.
„No, rozhodně na vraha vypadá.“ pronesl Milan. Dobře věděl, že staré případy se často nedají vyřešit jinak než instinktem. Vstal a shodil Benovy nohy ze stolu. „Tak pojď starochu, práce čeká.“
„Najednou si nějak aktivní,“ zvedal se Ben, „srovnej si radši límeček, než vyrazíme ven, ať neděláš esdéesce ostudu.“
Milan hrábl dozadu a nahmatal, jak se mu límeček na týle zvedá. Upravil ho a šel za Benem, který již stál ve dveřích.
„Nezapomněl si něco?“ zarazil ho Ben.
Dvě tázavé oči hleděly na Bena, ten si poklepal na pouzdro nablýskané Petry.
Milan se vrátil ke stolu, z kufříku vytáhl pouzdro s magnetickou plně automatickou Renatu ráže 47. „Myslíš, že budou potřeba zbraně?“
„Čert nikdy nespí a člověk nikdy neví. Měl by sis nějakou pořídit,“ zašklebil se na Renatu. Neuznával žádnou pistoli, po které nezůstával po výstřelu střelný prach na rukou.
„To bych asi měl. Možná se stavím v muzeu, jestli jim ještě nezbyla nějaká Petra,“ odrážel Milan.
„Jestli chceš, tak ti tam zastavím,“ řekl vážným hlasem Ben a vyrazili.

[6] Kybernýři - Ubikace

Jana ve vedlejší kóji právě vylezla ze sprchy. Omotaná do ručníku vypadala jako Socha Svobody. Skrze stěnu k ní doléhal smích, který před tím díky vodě neslyšela. „Myslíš, že někdy dospějí?“
„Kdepak, to by si od nich chtěla moc,“ odpověděla Monika, která ve špinavé uniformě ležela na pohovce uprostřed místnosti. Vzpomněla si na všechny vylomeniny, které dělává Milan. Oči jí zazářily, pak pohasly.
„Hmm, v tom je možná ten zádrhel. Asi chci po chlapech vážně moc,“ posadila se Jana na opěradlo.
„Neboj, taky najdeš toho pravýho.“
„No, na padestátej pokus možná,“ pronesla Jana, „takže mi zbývá už jen asi dvacet chlapů a mám ho.“
„Tak to abys teď každej tejden střídala jinýho, ať už to máš za sebou,“ dodala Monika.
„Takže říkáš, pokračovat v nastoleným tempu,“ řekla Jana s kamenným obličejem, který nedokázala udržet a začala se nekontrolovaně hihňat. Strhla i Moniku a obě se chechtaly až jim tekly slzy. Nejlepší způsob, jak bojovat se smrtí, je vysmát se jí do očí.
Monika si otřela tváře. Z kufru vyhrabala velký ručník. „Nic, jdu ze sebe taky smejt tu špínu.“
„Fajn, já si půjdu stejně lehnout,“ zvedla se i Jana, vytáhla z brašny noční košili a ztratila se jednom z kamrlíků.
Monika hodila špinavé prádlo na skříňku v koupelně a pustila sprchu. Potom se schovala do útrob matovaných skel. Utápěla se v proudech tryskající vody, po lících jí kanuly slzy, které se ztrácely v krůpějích stříkající sprchy. Místnost se zevnitř zdála celá rozmazaná. Chvíli doufala, že jednoduše vyleze ven a ocitne se doma, dojde do ložnice a tam na ní bude čekat Milan. Nic takového se však nestalo.
Neskutečně dlouho stála před zrcadlem. Sušila si vlasy tak, že každý muž by na jejím místě skončil brzy plešatý. Když se jí konečně zdály dostatečně suché, popadla hřeben a začala je rozčesávat. Snad tahle černá hříva bude jediné, co bude muset obětovat, pomyslela si. Zhluboka se nadechla. Ne, musí to vyjít, dodala si odvahy a odebrala se na mrazivě azurovou válendu.
„Ty budou pozejtří čumět,“ zašeptal Patrik do téměř papírové stěny ubikací. Otočil se na bok a postel pod ním zasténala.
„To určitě,“ odpověděl Matěj z druhé strany zdi, „aspoň mě by se to líbilo.“
„No, stejně nám to zatrhnou,“ zabručel Patrik, „ale snad to bude stát za to. Snad to šéf pochopí.“
„Možná jsme to měli nechat na jindy, přeci jenom tohle už není žádná hra.“
„A kdy asi,“ trval na svém Patrik, „Až bude skutečná akce? Co když žádná nebude, stát se může cokoli.“
„Hmm, asi máš pravdu,“ přestal oponovat Matěj.
Zavládlo ticho, Matěj se díval do stropu a přemýšlel, na co ještě mohli při testování zapomenout. Patrik se chvíli převaloval, snažil se dostat své mohutné tělo celé pod přikrývku, ale moc se mu to nedařilo. Nakonec usnuli všichni.

[5] Kybernýři - Tak jsme tady!

„Tak jsme tady,“ pronesl Martin.
Jediná věta vystihovala vše. Po několika letech příprav se konečně dostali až do nitra samotné EBIS. Teprve nyní se stanou plnohodnotnými členy. Oni. Kybernýři - Pionýři Sítě. Pionýři. V Čechách tak trochu zprofanované slovo, ale nejlépe vystihovalo jejich úkol. Jenže oni nebudou potřebovat kryté vozy, jako pionýři západu v Americe, ani nebudou nosit rudé šátky jako mládež východního bloku v minulém století. Celý projekt od základu vytvořili sami. Dolaďovali drobné chybky a utvářeli silnější nástroje pro boj v Síti. Pozítří se rozhodne, zda jsou schopni dostát požadavkům a pokud ano, začne opravdová bitva.
Jakoby stejná myšlenka dostihla všechny v jediný okamžik. Postávali tam, posedávali a mlčeli. Nakonec promluvila Monika: „No nic pánové, já se loučím. Jdu se chvíli natáhnout.“
Pootočila se na Janu, jestli také odchází.
„Myslím, že se půjdu taky. Musím se převlíct.“ rozhodla se Jana, „Vypadám jako čuně, taky mohli ten náklaďák aspoň trochu vyčistit.“
Monika s Janou odešli do své kóje. Pat a Mat se zvedli hned z nimi. Patrik Štokr a Matěj Zídek rozhodně dokázali problémy řešit lépe než legendární večerníčkové duo, i když často stejně neobvykle. Znali se již od školy a přezdívka se s nimi nějak táhla celý život. Ve skutečnosti připomínali spíš Laurela a Hardyho.
Pat a Mat záhadným způsobem unikali účinkům povinných tréninků v EBIS. Patrik měl vždy o nějaké to kilo více, a jakoby se nerovnoměrně dělili o společnou stravu, Matějovi viditelně těch pár kilo scházelo. Ani jednomu však nechyběl smysl pro humor, který je neopustil ani v Rokli. Jejich úkol zde totiž spočíval v dohledu v řídícím středisku. Jinak by se sem dostali jen sotva.
Žádný doktor by se neodvážil uložit do Rakve vyzáblé tělo Matěje Zídka. Patriku Štokrovi by zase úbytek tělesné váhy v Rakvi neuškodil, ale takovou, ve které by se necítil jak sardinka, se jednoduše nevyráběly.
„Ty si koleduješ,“ pronesl Honza Preiss a položil se ve špinavé uniformě na čistou pohovku, když ostatní odešli do svých kójí, „Nechtěl bys toho nechat aspoň tady?“
„Ale jdi, jen sem se snažil, aby řeč nestála,“ bránil se Martin, který se zády k Honzovi prohraboval v kufrech.
Honza pokrčil rameny. „Dělej si, co chceš, ale jestli je to vážně dcera starýho, tak ...“
„Hele, já jí nebalil!“
„Aha, takže jenom něco jako profesní deformace, prostě už nedokážeš mluvit se ženskou, aniž bys ses jí nesnažil dostat do kalhotek.“
Martin se otočil, aby se znova ohradil. Uviděl, jak se Honza směje od ucha k uchu. A úsměv nezmizel, ani když mu erární bílé ponožky stočené v úhledné kouli prosvištěly kolem hlavy.
„Klídek, na to že to není pravda, tě to docela štve.“ Honza téměř udělal most, aby se natáhl za křeslo po střelivu, které ho minulo. „Něco ti upadlo,“ napřáhl se a strefil Martina přímo do velkého charismatického nosu. I když se trefa obtížností dala srovnat se střílením prakem do stodoly, stejně se radoval jako malé děcko. Carpe dien, pánové, zítra tady nemusí nikdo z nás být, blesklo mu hlavou. A nebo pozítří, a nebo za týden.
„A teď už toho mám dost, pane Preiss,“ předstíral Martin, že vytahuje notýsek a zapisuje do něj, „jste v hlášení: 'Osočuje velitele mise ze svádění zajíců a nedovoleně opětuje palbu biologicky nebezpečnými zbraněmi!' Tak a už se vezeš!“ Zastrčil smyšlený blok do skutečné košile. „Ale stejně, řekni, že není kus.“
„No vypadá hnusně, to nemohu říct,“ pousmál se Honza, „Ale myslel jsem, že je na tebe moc stará. Přeci jenom dvadvacet jí už asi bylo.“
„Nó, asi máš pravdu, ti jí asi nechám, ať furt neskuhráš.“
„Ó děkuji, velký Martine,“ poklonil se až k zemi, „Budu navždy jen ubohý služebníček.“

[4] Kybernýři - "M a M"

Spolu s ostatními se posadila k oválnému stolu zasedací místnosti a čekala až dorazí pan Maxwell. Setkání s ním v sobě neslo zvláštní nádech. Po více než pěti letech, co znali jenom jeho hlas a obrys, si připadala jakoby potkala tu největší celebritu na světě. Ano, on byl bezesporu celebrita, jejich celebrita. Celé oddělení si o něm vyprávělo téměř mýtické pověsti. Prý býval špičkový hacker, který si zahrával i se slavnou FBI.
Právě on měl udržel tehdejšího prezidenta Bushe týden na prvním místě nejhledanějších zločinců světa. Dokonce se proslýchalo, že pomáhal vyvíjet legendární operační systém Plexus, nebo že si přivydělával nepříliš zákonnými bankovními převody. Kvůli nim byl prý také donucen vstoupit do nově založené EBIS, jinak by skončil ve vězení.
Ale to vše jsou nejspíš jen báchorky, zvláště tomu poslednímu Monika nechtěla uvěřit, protože nikdo tak geniální jako on by se nenechal trapně chytit.
Než se stačili rozkoukat, na projekční stěně se objevil obraz hotelu a hlavně podzemí s anglickým popisky „European Bureau for Informatics and Software – Headquarters“ a „The Cyberneer Project“.
„Vítejte Kybernýři, tak tohle je Rokle,“ začal popisovat pan Maxwell projekci, „jak jí my domácí nazýváme. Správně bych měl říkat ústřední velitelství Evropské kanceláře pro informatiku a software, i když všichni víme, co ten název znamená,“ pousmál se a ukázal na třetí podzemní podlaží, „nyní se nacházíme zde, asi třicet metrů pod zemí. Nad námi se nacházejí vaše ubikace - ale nebudu vám nic nalhávat, vy to v podstatě víte lépe než já - moc si jich neužijete. Nad ním se nachází už jen můj skromný byt a náš luxusní penzion...“
Postupně projížděl patro za patrem, některá vynechával jako nepodstatná, čímž chtěl dát jasně najevo, že o ty by se zajímat neměli. Pozastavil se jen nad řídícím střediskem, oddělením stabilizace a výzkumném podlaží.
„... tak, dámy a pánové, myslím, že toho máte pro dnešek dost, „ rozhodl se pan Maxwell ukončit svojí úvodní přednášku a zmáčkl tlačítko na konferenčním stolku, „zítra si společně projdeme nejdůležitější místa pro váš projekt. Dnes si běžte odpočinout, žádné ponocování.“
Než domluvil, objevila se ve dveřích blondýnka od pultu.
„Miriam, buďte tak laskavá a ukažte našim novým kolegům jejich ubikace. Takže vážení, nazhle zítra,“ opět zopakoval nezapomenutelné gesto pozdravu s otevřenou dlaní ve výši ramen a odešel.
„Prosím, pojďte za mnou,“ požádala Miriam. Všichni se pomalu zvedli a nechali se odvést k výtahu.
„Jak dlouho tady pracujete, slečno Miriam?“ vyzvídal cestou Martin Blažek, „nebo snad paní?“
Miriam se na něj otočila, aby si jej důkladně prohlédla. Poměrně vysoký třicátník s tajemnýma hnědýma očima jí rozhodně nebyl nesympatický. Přestože patřil k nejlepším informatikům EBIS, fyzičku určitě nepodceňoval. Kdo ví, jak bude vypadat, až vyleze z Rakve.
„Slečna tady pracuje osm let,“ odpověděla stroze.
Páni, ta holka sem snad šla ze základky, pomyslel si Martin. Sám si musel oddělat sedm let, aby se dostal až sem.
Miriam, jakoby si všimla výrazu jeho tváře, dodala: „Můj otec zde pracuje.“
„Maxwell?“ zajímal se dál Martin.
Miriam se jen pousmála a pokrčila rameny, už stáli před výtahem. Nastoupili a když se dveře zavřely, Miriam se natahovala k tlačítkům, ale Martin jí předběhl.
„Mínus druhé, nemýlím-li se,“ řekl a stiskl naráz minus jedničku a jedničku a výtah se rozjel.
Miriam zmizel úsměv ze rtů.
„Příště to nechte na mě. Máte štěstí, že do dvojky máte přístup, jinak byste spustil poplach. Jen se podívejte sám.“ Přiblížila se hřbetem ruky k tlačítku „-1“, co nejblíže to šlo. Přejelo po něm červené světlo daktyloskopického skeneru. „Vidíte! Do dalších pater získáte přístup zítra, dnes vám bude stačit dvojka a trojka.“
Architekt Rokle zjevně miloval sci-fi seriály druhé poloviny dvacátého století. Chodby Ubikace vypadaly, jakoby někdo ukradl kulisy ze legendárního Star Treku. Zjevně zde žila většina personálu, protože Miriam je odvedla až do nejvzdálenějších kójí, které tvořila jedna větší místnost, dva malé kamrlíky na spaní a poměrně útulná koupelnička.
„Pánové Blažek a Preiss se uloží zde,“ objasnila jejich průvodkyně, „dámy, vás čekají vedlejší místnosti, pánové Štokr a Zídek vedle nich. Když budete něco potřebovat, použijte interkom.“
Martin se pousmál.
„Když budete potřebovat něco důležitého!“ zdůraznila Miriam a odešla. Podpatky ještě chvíli klapaly po chodbě a pak se nastalo nebývalé ticho.