[12] Kybernýři - Nechutný, ale funkční

…že má hýždě a boky jak ve svěráku. Snažila se zjistit původ bolestivého sevření a překvapivě zjistila, že má na svém perfektně vyrenderovaném počítačovém těle navlečené uzoučké upnuté šortky. Supertěsné šortky snad velikosti XXS. Rozhlédla po okolí, nacházela se v kopii jejího pokoje na ubikacích. Poté se šla prohlédnout k zrcadlu. Prsa v modravém tílku jí narostly do nebývalých rozměru, zrzavé vlasy měla svázané do culíku, na nose malinké stylové sluneční brýle, na opasku jí visely dvě pistole a na zádech se houpal baťůžek. Ona byla... Byla Lara! Tak to si někdo odskáče.
Otevřela dveře do společné místnosti jejich kóje. Čekala jí tam Jana. Aspoň doufala, že je to Jana, protože uzřela dívčinu v kožené zbroji, která se tak trochu podobala jí samotné. Kdyby trochu více studovala historii počítačových her, zjistila by, že vražednice pochází z přelomu století, ze hry Draken.
Když Jana zpozorovala Moniku-Laru, vypukla v smích. „Tak tomuhle říkám správnej design.“
Monika se podívala na krátkou koženou sukýnku a dodala: „Ty si můžeš vyskakovat, ty nemáš zařízlý šortky až do krku. Kde jsou ostatní?“
„Nevím možná čekají na u sebe. Asi bysme měli jít za nima.“
Martin a Honza postávali na chodbě. Nejspíš. Na chodbě stálo velké zelené monstrum, které se sotva vešlo do úzkého koridoru, a muž s podivně načesanými vlasy v černé kožené kombinéze.
„Tak, co šéfe, co navrhuješ?“ zeptala se Monika-Lara muže v černé kombinéze. Odpověděl jí smíchem.
„To jsem vážně tak ošklivej,“ řekl muž v černé kombinéze, „mohlo bys se ti to vymstít kočičiko, takhle mě podceňovat.“ Natáhl k Monice ruku a ze zápěstí malíčku mu vyjelo dlouhé ostří, kterým jí lehce nadzvedl sluneční brýle. „Světla je tu dost, kotě. Sice nevím, kdo mám být, ale docela se mi to zamlouvá. Vy dámy, taky nejste k zahození.“
„Honzo?“
Honza v černé kombinéze zakýval hlavou.
„Jsem rády, že tě to baví, ale já bych radši zjistila, co se tady děje. Tohle,“ ukázala na své nové tělo, „není normální.“
„To rozhodně není, co myslíš Shreku?“ otočil se na zeleného zlobra.
„Kdepak, to je přímo božský,“ zahřměl zlobr.
„Ale podívejme, co se stalo našemu Casanovovi, snad jsme nejedli moc špenátu,“ prohlížela si Jana Martinovu novou vizáž.
Martin zabručel. „Myslím, že zapomínáme, proč jsme vlastně tady. Tohle není žádná dětská hra.“
„To bys měl říct spíš někomu jinýmu. Třeba je už součást zkoušky, kdo ví. Já si nestěžuju.“ Honza párkrát vytáhl a zatáhl ostří na zápěstí. Docela dost to bolelo, ale jeho to bavilo. Potom si ještě jednou prohlédl Janu od hlavy až k patě, vypadala senzačně, pak přeměřil i Moniku, kdepak, příliš bujná žena bujných tvarů. Všeho s mírou. Když skončil u jejího obličeje, protože jako vždy začínal do kotníků, viděl, jak se na něj otráveně šklebí.
„Tak kam teď,“ zeptala se Monika a hleděla na gigantickou zelenou formu života.
„Nevím přesně, asi do Kontrolního,“ odpověděl zlobr Martin, „kam jinam.“ Pokrčil obřími rameny.
Podivná čtyřka se vydala chodbami simulovaných ubikací směrem k výtahu. Kolem panovalo ticho, ani z jedné kóje se neozvalo byť jen slaboučké zaskřípání ocelové podlahy. Vše vypadalo jako ve skutečnosti, designéři si dali opravdu záležet. Koridor dokonce jemně zapáchal chlórem a podrážky klapaly po roštech podlahy.
Přivolali výtah a čekali, co se stane. Kdyby se dostaly i vně simulace, mohli by narazit jenom na černou díru. Naštěstí, když se dveře rozevřely, poznali starou známou kabinu, kterou je vozila Miriam.
„Kontrolní je v pátým, ne,“ ujišťoval se Martin a už si připravoval prsty na stisknutí tlačítek „1“, „2“ a „-1“.
„Čekej!“ chňapla mu Jana po ruce. Udiveně na ní zíral. Strhla Monice z nosu ležérně nasazené sluneční brýle, utřela jedno sklo do kožené suknice a přidržela jej před tlačítkem „-1“. „Dali si opravdu záležet. Chce někdo vyzkoušet, co udělá poplach?“
„Vždyť, ale ...“ chtěl argumentovat Martin s tím, že do pátého už přístup mají, ale pak se podíval na konečky prstů a zjistil, že zlobři tak nějak nemají otisky prstů, ba co víc, nějaký vtipný grafik mu na konečky prstů nakreslil smajlíky.
„Asi nemáte nikdo šroubovák,“ podívala se na ostatní Jana. Martin marně prošacoval pytlovou vestu a kalhoty, Honza si přejel přes černou kombinézu a našel jen pár zvláštních přístrojů s velkým emblémem „X“, ale nic užitečného a ani Monika v batohu nenesla nic, co by se dalo použít.
Jana také zoufale prohledávala zákoutí svého brnění, když Honza před očima vytasil svůj nejoblíbenější břit z kloubu pravého malíčku.
„Tohle snad bude stačit,“ usmál se a začal ostřím ohledávat kryt panelu. Pokaždé, když narazil na skrytou úchytku, stačilo jen jemně přidat na síle a adamantiová čepel si lehce poradila s ocelovými nýty. Netrvalo dlouho a celou desku odmontoval.
Martin by se rád ujal práce s drátky, které visely z panelu, ale tlusté zelené prsty mu to nedovolovaly, tak jen radil Honzovi, co má dělat.
„Fajn, a teď stačí jen spojit ten zelenej s tím žlutým a mělo by to makat,“ dokončil Martin.
„Chtělo by to ale něčím slepit. Žvejkačku asi taky nikdo nemá,“ zeptal se Honza.
Kdepak.
Podíval se na Martina. „No možná bude stačit trocha vosku, jestlipak ses dívával jako dítě na pohádky?“
Martin se kupodivu dívával a ihned mu došlo, co má Honza na mysli, tak si z ucha vymotal svíčku tak, jako to dělal jeho filmový předchůdce, a podal jí Honzovi, který jí s nelibostí přijal.
„Fuj, to je nechutný,“ komentovala Monika.
„Nechutný, ale funkční.“ Honza smotal dohromady oba konce drátků, které dříve přeřízl oblíbenou čepelí, a zajistil je voskem. Půjčil si Moničiny sluneční brýle a vyzkoušel, zda stále funguje detektor otisků. Červené světlo skeneru zmizelo, takže přichytil kryt na původní místo a stiskl požadovanou kombinaci. Dveře se zavřeli a výtah se rozjel.