[23] Kybernýři - Podivný bratr

Tou dobou se už letadlo s Milanem chytalo přistávat v nitru černého kontinentu. Hodiny strávené na palubě využil Milan k tomu, aby si konečně srovnal v hlavě všechny fakta. Rozhodl se během okamžiku. Nejspíš proto, že si podvědomě sám sobě kladl otázku, co by udělal, kdyby se stalo něco podobného, takže znal odpověď dříve než sám sobě připouštěl.
Teď na něj dolehla mírná tíseň. Vyrazil do neznámého prostředí daleko od domova. Pokusí se kontaktovat tamní policii. Kartu SDS měl sebou, snad zafunguje alespoň mírná kolegiální solidarita. Ale nejdřív se pokusí najít Sama Novaka. Snad se tak jmenuje, vždyť Ben říkal, že je to jeho bratr. Že se o něm nikdy dřív nezmínil, a jak vůbec věděl, kam letí. Nebo že by vše byla jen čistá náhoda, to snad ne. To už by si vážně připadal jako figurka v trapné hře zvané život, a po tom opravdu netoužil.
Sotva se dostal skrz letištní kontrolu, zamířil k telefonní budce. Vyhledávací terminál ještě nikdo neukradl, tak v něm mohl začít vyhledávat. Měl štěstí, Sam Novak se v něm vyskytoval jenom jednou. Opsal si adresu, kterou následně nadiktoval taxikáři.
Taxikář ho nejspíš chtěl natáhnout, protože ho vezl nezvykle dlouho a nezvykle daleko. Vysadil ho u domku z pálených cihel a velkým vývěsním štítem s exoticky českým nápisem „Hospoda u Sama“. Že by našel kousek domova, pomyslel si. Zaplatil řidiči a urychleně se schoval v chládku podniku.
Za výčepním pultem stál černoch, chlap jak hora. Milan se divil, jak vůbec může prostrčit prsty skrz ucho půllitru. Stoly zely prázdnotou, dopoledne sem zjevně zavítal málokdo.
„Á, to jsou k nám hosti,“ usmíval se černoch a bílé zuby svítili v potemnělé putice.
Milana čeština pronášená hlubokým hlasem výčepního poněkud zarazila. To je na něm tak poznat, že je Čech, ptal se sám sebe.
„Tak co si dáš,“ pokračoval dál černoch, „mám tu Plzeň, nebo Budějice.“
„To tady všechny hosty zdravíte česky?“ zajímal se Milan.
„Ne, jenom krajany.“ Slovo krajan od něj znělo trochu zvláštně, ale proč ne.
„A máte jich tu hodně,“ usadil se na barovou stoličku.
„Víš, že ani ne. Jsi první za tenhle měsíc. Ale chodí mi sem i chlápci z ambasády,“ chlubil se černoch, a kruňa, chlape, tykej mi, nebo uvidíš.“
Milan stále nechápal.
„Ben mi včera volal, Milane, že se možná objevíš,“ usmál se černoch.
„Takže ty jsi...“
„Sam, Sam Novak.“
„Promiň, čekal jsem někoho...“
„...víc bílýho, no víš, nebudu ti nic nalhávat. Ben je adoptovanej, nebo možná já. Už nevím. Musel bych se zeptat matky,“ podíval se na fotku krásné mladé plavovlasé dívky pověšenou nad skleničkami na víno na stěně za jeho zády, „ale ta už mi toho asi moc nepoví.“
„Hezká, myslím, že jsem jí už viděl u Bena.“
„Tak to je možný,“ přikyvoval Sam, „tak, co si dáš teda k tomu pití.“
„Hmm, pivo moc nepiju, ale myslím, že udělám jednou výjimku,“ přemýšlel Milan, „načepuj mi Budějice. Ať nežeru,“ Usmál se.
„No, jídlo bude až odpoledne, přijde mi sem Růža, ale jestli máš hlad, můžu něco ohřát od včerejška.“
„Proč? Jó tak. Ať nežeru. Ne nemám hlad. To se jen tak říká,“ usrkával ze sklenice, „nevíš náhodou o nějakým levným hotelu.“
„S ubytováním si nelam hlavu, už jsem ti nahoře zařídil pokoj.“
„Vážně, to by se šiklo,“ řekl Milan. Chtěl sice nejdřív protestovat, ale pak si uvědomil, že při únosu je každá minuta drahá. „Kolik za to budete chtít. Nemůžu vás tady otravovat zadarmo.“
„Nic,“ Sam opřel svoje mohutné medvědí tlapy o pult, mírně se předklonil a díval se Milanovi přímo do očí, „aby bylo jasno, přišel jsi sem hledat svou ženu, nebo dohadovat cenu za pokoj,“ zabručel.
„Hledat svoji ženu,“ odpověděl bez váhání Milan.
„Tak vidíš,“ Sam již stál opět vzpřímeně, „ukážu ti kam si máš hodit věci.“