…že má hýždě a boky jak ve svěráku. Snažila se zjistit původ bolestivého sevření a překvapivě zjistila, že má na svém perfektně vyrenderovaném počítačovém těle navlečené uzoučké upnuté šortky. Supertěsné šortky snad velikosti XXS. Rozhlédla po okolí, nacházela se v kopii jejího pokoje na ubikacích. Poté se šla prohlédnout k zrcadlu. Prsa v modravém tílku jí narostly do nebývalých rozměru, zrzavé vlasy měla svázané do culíku, na nose malinké stylové sluneční brýle, na opasku jí visely dvě pistole a na zádech se houpal baťůžek. Ona byla... Byla Lara! Tak to si někdo odskáče.
Otevřela dveře do společné místnosti jejich kóje. Čekala jí tam Jana. Aspoň doufala, že je to Jana, protože uzřela dívčinu v kožené zbroji, která se tak trochu podobala jí samotné. Kdyby trochu více studovala historii počítačových her, zjistila by, že vražednice pochází z přelomu století, ze hry Draken.
Když Jana zpozorovala Moniku-Laru, vypukla v smích. „Tak tomuhle říkám správnej design.“
Monika se podívala na krátkou koženou sukýnku a dodala: „Ty si můžeš vyskakovat, ty nemáš zařízlý šortky až do krku. Kde jsou ostatní?“
„Nevím možná čekají na u sebe. Asi bysme měli jít za nima.“
Martin a Honza postávali na chodbě. Nejspíš. Na chodbě stálo velké zelené monstrum, které se sotva vešlo do úzkého koridoru, a muž s podivně načesanými vlasy v černé kožené kombinéze.
„Tak, co šéfe, co navrhuješ?“ zeptala se Monika-Lara muže v černé kombinéze. Odpověděl jí smíchem.
„To jsem vážně tak ošklivej,“ řekl muž v černé kombinéze, „mohlo bys se ti to vymstít kočičiko, takhle mě podceňovat.“ Natáhl k Monice ruku a ze zápěstí malíčku mu vyjelo dlouhé ostří, kterým jí lehce nadzvedl sluneční brýle. „Světla je tu dost, kotě. Sice nevím, kdo mám být, ale docela se mi to zamlouvá. Vy dámy, taky nejste k zahození.“
„Honzo?“
Honza v černé kombinéze zakýval hlavou.
„Jsem rády, že tě to baví, ale já bych radši zjistila, co se tady děje. Tohle,“ ukázala na své nové tělo, „není normální.“
„To rozhodně není, co myslíš Shreku?“ otočil se na zeleného zlobra.
„Kdepak, to je přímo božský,“ zahřměl zlobr.
„Ale podívejme, co se stalo našemu Casanovovi, snad jsme nejedli moc špenátu,“ prohlížela si Jana Martinovu novou vizáž.
Martin zabručel. „Myslím, že zapomínáme, proč jsme vlastně tady. Tohle není žádná dětská hra.“
„To bys měl říct spíš někomu jinýmu. Třeba je už součást zkoušky, kdo ví. Já si nestěžuju.“ Honza párkrát vytáhl a zatáhl ostří na zápěstí. Docela dost to bolelo, ale jeho to bavilo. Potom si ještě jednou prohlédl Janu od hlavy až k patě, vypadala senzačně, pak přeměřil i Moniku, kdepak, příliš bujná žena bujných tvarů. Všeho s mírou. Když skončil u jejího obličeje, protože jako vždy začínal do kotníků, viděl, jak se na něj otráveně šklebí.
„Tak kam teď,“ zeptala se Monika a hleděla na gigantickou zelenou formu života.
„Nevím přesně, asi do Kontrolního,“ odpověděl zlobr Martin, „kam jinam.“ Pokrčil obřími rameny.
Podivná čtyřka se vydala chodbami simulovaných ubikací směrem k výtahu. Kolem panovalo ticho, ani z jedné kóje se neozvalo byť jen slaboučké zaskřípání ocelové podlahy. Vše vypadalo jako ve skutečnosti, designéři si dali opravdu záležet. Koridor dokonce jemně zapáchal chlórem a podrážky klapaly po roštech podlahy.
Přivolali výtah a čekali, co se stane. Kdyby se dostaly i vně simulace, mohli by narazit jenom na černou díru. Naštěstí, když se dveře rozevřely, poznali starou známou kabinu, kterou je vozila Miriam.
„Kontrolní je v pátým, ne,“ ujišťoval se Martin a už si připravoval prsty na stisknutí tlačítek „1“, „2“ a „-1“.
„Čekej!“ chňapla mu Jana po ruce. Udiveně na ní zíral. Strhla Monice z nosu ležérně nasazené sluneční brýle, utřela jedno sklo do kožené suknice a přidržela jej před tlačítkem „-1“. „Dali si opravdu záležet. Chce někdo vyzkoušet, co udělá poplach?“
„Vždyť, ale ...“ chtěl argumentovat Martin s tím, že do pátého už přístup mají, ale pak se podíval na konečky prstů a zjistil, že zlobři tak nějak nemají otisky prstů, ba co víc, nějaký vtipný grafik mu na konečky prstů nakreslil smajlíky.
„Asi nemáte nikdo šroubovák,“ podívala se na ostatní Jana. Martin marně prošacoval pytlovou vestu a kalhoty, Honza si přejel přes černou kombinézu a našel jen pár zvláštních přístrojů s velkým emblémem „X“, ale nic užitečného a ani Monika v batohu nenesla nic, co by se dalo použít.
Jana také zoufale prohledávala zákoutí svého brnění, když Honza před očima vytasil svůj nejoblíbenější břit z kloubu pravého malíčku.
„Tohle snad bude stačit,“ usmál se a začal ostřím ohledávat kryt panelu. Pokaždé, když narazil na skrytou úchytku, stačilo jen jemně přidat na síle a adamantiová čepel si lehce poradila s ocelovými nýty. Netrvalo dlouho a celou desku odmontoval.
Martin by se rád ujal práce s drátky, které visely z panelu, ale tlusté zelené prsty mu to nedovolovaly, tak jen radil Honzovi, co má dělat.
„Fajn, a teď stačí jen spojit ten zelenej s tím žlutým a mělo by to makat,“ dokončil Martin.
„Chtělo by to ale něčím slepit. Žvejkačku asi taky nikdo nemá,“ zeptal se Honza.
Kdepak.
Podíval se na Martina. „No možná bude stačit trocha vosku, jestlipak ses dívával jako dítě na pohádky?“
Martin se kupodivu dívával a ihned mu došlo, co má Honza na mysli, tak si z ucha vymotal svíčku tak, jako to dělal jeho filmový předchůdce, a podal jí Honzovi, který jí s nelibostí přijal.
„Fuj, to je nechutný,“ komentovala Monika.
„Nechutný, ale funkční.“ Honza smotal dohromady oba konce drátků, které dříve přeřízl oblíbenou čepelí, a zajistil je voskem. Půjčil si Moničiny sluneční brýle a vyzkoušel, zda stále funguje detektor otisků. Červené světlo skeneru zmizelo, takže přichytil kryt na původní místo a stiskl požadovanou kombinaci. Dveře se zavřeli a výtah se rozjel.
neděle 31. srpna 2008
neděle 24. srpna 2008
[11] Kybernýři - Do Rakví
Monika položila oblečení na poličku se svým jménem. Na vedlejších již ležely dvě nedbalé hromádky a jedna o něco úhlednější. Přes nahé tělo přehodila nemocniční košili a v erárních pantoflích vstoupila do Oddělení stabilizace.
V obrovské hale se nacházelo dvanáct Stabilizačních jednotek, kterým však nikdo neříkal jinak než Rakve, protože nejvíc ze všeho připomínaly skleněnou rakev ze pohádky o Sněhurce. Ve třech z nich již leželi její spolupracovníci. Přistoupila k jedné z nich, aby si lépe prohlédla, co jí čeká. Dvě sestry, ve růžových nemocničních šatech postávaly u čtvrté, otevřené jednotky. Nechaly jí v klidu se podívat.
V Rakvi ležela Jana. Rusé vlasy byly ty tam. Stejně jako teď její. Lebku však stěží viděla, protože na ní měla přilepené neuvěřitelné množství elektrod. Kabely se od nich pomalu splétaly do malých copánku, které postupně sílily, jak se k nim připojovali další a další. V úrovni úst ústila na vzdálenější stěně hadice s přívodem vzduchu, která zároveň sloužila jako klimatizace, která udržovala příjemných sedmnáct stupňů. Přes hrudník a pánev bylo sklo leptané tak, aby zakrývalo intimní partie před zraky údržby, takže jen podle matných obrysů mohla tušit, že hadička od vyživovací pumpy konči někde v paži.
„Vypadá, že jenom spí,“ pronesla Monika tichým hlasem a přejela po víku Rakve, jakoby jí chtěla pohladit po vlasech z kabelů.
„Vlastně tomu tak skoro je,“ promluvila jedna z sester. Mohlo jí být asi tak padesát. Stála teď vedle ní a pozorovala bezvládné Janino tělo. „Říkáme tomu bdělý spánek. Je plně při smyslech, ale nereaguje na podněty zvenčí, ale z centrálního počítače. Ale to už jste určitě slyšela.“
Monika zakývala hlavou. Otočila se na sestru: „Vážně se nemůže nic stát?“
Sestra se jí podívala do oči a odpověděla: „Nebudu vám nic nalhávat, dítě, jste první lidé, kteří systém zkoušejí, ale udělali jsme a také uděláme vše, aby se nikomu z vás nic nestalo.“
Monika se ještě jednou podívala na Janu, pak i na Martina a Honzu, kteří leželi vedle ní. Kdo osvobodí Sněhurku, když i princové usnuli stoletým spánkem? Odešla v doprovodu sestry k otevřené Rakvi. K její Rakvi.
Mladičká sestřička, která doteď postávala u jednotky, jí odebrala nemocniční košili. Monika ulehla na ztuhlý inteligentní rosol. Připadala si jak na měkké podušce. Inteligentní rosol vymysleli před několika lety pro Léčebny dlouhodobě nemocných. Aby se zabránilo proleženinám, hustota rosol se dá upravit tak, aby tělo spočívalo na co největší ploše. Navíc dokáže rozložit a elektrolýzou vytěsnit vše co lidské tělo vyloučí.
„Chvíli počkejte, než se ustálí,“ upozornila jí starší sestra a pohnula digitálním posuvníkem na straně jednotky.
Monika se cítila, jak rosol pod ní měkne a poddává se tvarům jejího těla.
„Teď se nebojte, dítě, nejdříve vás uspíme a pak vás připojíme,“ pronesla starší sestra, zmáčkla velké modré tlačítko a nad Monikou se začalo zavírat víko.
Popadla jí náhlá úzkost, ale rychle jí překonala. Jakmile zacvakly všechny těsnění, začal do Rakve proudit vzduch. Nejdříve se nelišil od toho, který dýchala ještě před chvílí, ale pak dostal nasládlou vůni malin. Oči se jí zavíraly, a cítila...
V obrovské hale se nacházelo dvanáct Stabilizačních jednotek, kterým však nikdo neříkal jinak než Rakve, protože nejvíc ze všeho připomínaly skleněnou rakev ze pohádky o Sněhurce. Ve třech z nich již leželi její spolupracovníci. Přistoupila k jedné z nich, aby si lépe prohlédla, co jí čeká. Dvě sestry, ve růžových nemocničních šatech postávaly u čtvrté, otevřené jednotky. Nechaly jí v klidu se podívat.
V Rakvi ležela Jana. Rusé vlasy byly ty tam. Stejně jako teď její. Lebku však stěží viděla, protože na ní měla přilepené neuvěřitelné množství elektrod. Kabely se od nich pomalu splétaly do malých copánku, které postupně sílily, jak se k nim připojovali další a další. V úrovni úst ústila na vzdálenější stěně hadice s přívodem vzduchu, která zároveň sloužila jako klimatizace, která udržovala příjemných sedmnáct stupňů. Přes hrudník a pánev bylo sklo leptané tak, aby zakrývalo intimní partie před zraky údržby, takže jen podle matných obrysů mohla tušit, že hadička od vyživovací pumpy konči někde v paži.
„Vypadá, že jenom spí,“ pronesla Monika tichým hlasem a přejela po víku Rakve, jakoby jí chtěla pohladit po vlasech z kabelů.
„Vlastně tomu tak skoro je,“ promluvila jedna z sester. Mohlo jí být asi tak padesát. Stála teď vedle ní a pozorovala bezvládné Janino tělo. „Říkáme tomu bdělý spánek. Je plně při smyslech, ale nereaguje na podněty zvenčí, ale z centrálního počítače. Ale to už jste určitě slyšela.“
Monika zakývala hlavou. Otočila se na sestru: „Vážně se nemůže nic stát?“
Sestra se jí podívala do oči a odpověděla: „Nebudu vám nic nalhávat, dítě, jste první lidé, kteří systém zkoušejí, ale udělali jsme a také uděláme vše, aby se nikomu z vás nic nestalo.“
Monika se ještě jednou podívala na Janu, pak i na Martina a Honzu, kteří leželi vedle ní. Kdo osvobodí Sněhurku, když i princové usnuli stoletým spánkem? Odešla v doprovodu sestry k otevřené Rakvi. K její Rakvi.
Mladičká sestřička, která doteď postávala u jednotky, jí odebrala nemocniční košili. Monika ulehla na ztuhlý inteligentní rosol. Připadala si jak na měkké podušce. Inteligentní rosol vymysleli před několika lety pro Léčebny dlouhodobě nemocných. Aby se zabránilo proleženinám, hustota rosol se dá upravit tak, aby tělo spočívalo na co největší ploše. Navíc dokáže rozložit a elektrolýzou vytěsnit vše co lidské tělo vyloučí.
„Chvíli počkejte, než se ustálí,“ upozornila jí starší sestra a pohnula digitálním posuvníkem na straně jednotky.
Monika se cítila, jak rosol pod ní měkne a poddává se tvarům jejího těla.
„Teď se nebojte, dítě, nejdříve vás uspíme a pak vás připojíme,“ pronesla starší sestra, zmáčkla velké modré tlačítko a nad Monikou se začalo zavírat víko.
Popadla jí náhlá úzkost, ale rychle jí překonala. Jakmile zacvakly všechny těsnění, začal do Rakve proudit vzduch. Nejdříve se nelišil od toho, který dýchala ještě před chvílí, ale pak dostal nasládlou vůni malin. Oči se jí zavíraly, a cítila...
neděle 17. srpna 2008
[10] Kybernýři - Palouček
Honza Preiss seděl na okraji lesní mýtiny. Brada mu spočívala na pokrčených kolenou a oči se utápěli v moři zeleně. Ptáci nalétávali na brouky, kteří si spokojeně hověli na stéblech trav a vítr si pohrával s větvičkami mladých stromků.
„Když počkáš do setmění, určitě se tady ukážou víly,“ ozval se ženský hlas za Honzovými zády.
Honza dál hleděl před sebe, po chvíli se otočil. Za ním stála Jana Malá v azurovém tílku a teplácích.
„Říkám, že až se setmí, určitě tady začnou tancovat víly,“ zopakovala Jana a usadila se asi metr vedle Honzy, který se opět kochal krásou palouku. Dívala se s ním.
„Možná, že kdysi tomu tak bylo, ale teď, “ promluvil za chvíli, „teď už víly asi vymřely. Zabily je dráty vysokého napětí a optické kabely, co v nich vedou,“ zaklonil se a sledoval, jak se koruny obřích smrků kolébají ve větru, „a vlastně všechny výdobytky takzvané civilizace.“
Tentokrát mlčela Jana.
„Ničíme zemi a ona nám to jednou vrátí. Ba co víc. Ničíme lidstvo. Všechno, v co kdysi věřilo. Třeba i ty tvoje víly. Který dnešní dítě kdy slyšelo o vílách? Co myslíš?“
Opět se posadil a otočil se na Janu. Teď se jí díval přímo do očí. Zářily smaragdovou zelení jako mýtina a on v nich utápěl jako předtím ve vlnách lučních trav.
„Myslím, že se bojíš zítřka,“ uhnula Jana pohledem jako první. Natáhla se před sebe, utrhla dlouhé stéblo a postupně jej odlupovala. „Jsi naštvanej na cokoli, co má co společnýho s naší prací.“
Honza opět hleděl před sebe. „Možná máš pravdu,“ odmlčel se, „ale to nemění nic na tom, že jsme tuhle planetu zaneřádili kabelama, trubkama a asfaltem.“ Pokusil se o úsměv a docela se mu i povedl.
„To každopádně,“ opětovala úsměv Jana.
„Kde máš Moniku,“ rozpovídal se konečně Honza.
„Zavřela se v pokoji. Asi tam brečí nad fotkou manžela. A Martin?“
„Někam se ztratil. Myslím, že někde bude balit tu holku.“
„Miriam? Ten si nedá pokoj. Vzpomínám si, jak to zkoušel na mě. Hned první den v práci. Měla jsem vyplňovat vstupní formuláře a on se mi snažil ze všech sil pomoc. Dokonce mi chytil ruku a naváděl jí po dotykové obrazovce.“
„A?“
„No co bys řekl?“
„Copak jeho šarmu dokáže nějaká žena odolat?“
Usmála se a Honza zase začal věřit na víly.
„Začala jsem kašlat a vytrhla jsem se mu. A ještě něco.“
„Povídej, jsem zvědavej.“
„Řekla jsem mu, jestli by neotevřel okno, že mě asi dráždí ta jeho kolínská.“
„Vážně? Teda škoda, že jsem to neviděl. Velký Martin odmítnut, to se hned tak nevidí.“
„I mistr tesař se někdy utne.“
Chvíli jen pozorovali mýtinu před sebou. Jana se zaklonila a zapřela se dlaněmi. Rusé vlasy jí splývaly až na zem.
„Není ti jich líto,“ zeptal se Honza a díval se na její kadeře.
„Docela jo, ale... Ale je to pro dobrou věc.“
„Je to jen malý vlásek pro člověka, ale velký vlas pro lidstvo,“ parodoval Honza, „No na mě si asi moc nevezmou.“ pročísl si již řídnoucí kštici, která v koutcích pomalu ustupovala dozadu. „Stejně to bude divnej pocit. Snažit se dělat svou práci a vědět, že tvoje tělo je ve skutečnosti napojený na miliony různejch přístrojů, kabelů a hadiček.“
„Tak teď si mě fakt uklidnil.“
„Promiň, to jsme nechtěl. Tys o tom ještě nepřemýšlela?“
Jana zavrtěla hlavou. „Není důvod se tím zatěžovat, když to stejně neovlivníš. Ale mají tady ty nejlepší doktory z Unie, takže věřím, že jsme v dobrých rukách. A kdyžtak pořád nás budou z venku krýt Pat a Mat, ne?“
„Dva přerostlý puberťáci.“
„To neříkej.“
Honza se cítil trochu zaskočený. „Tak jeden přerostlej a jeden nedorostlej,“ zvážněl, „né, nemyslel jsem to tak. Víš, někdy mi jenom příjdou trochu lehkovážní... Vlastně máš asi pravdu. Jsem taky rád, že nám krejou záda.“
Náramek, který měl na ruce začal blikat a hvízdat. Na malém displeji zmizely hodiny a ukázal se obličej pana Maxwella.
„Pane Preiss, neměl byste se již připravovat na zítřejší misi?“ promluvil pan Maxwell.
„Trochu jsem si třídil myšlenky, pane. Za chvíli jsem na ubikacích,“ odpověděl do náramku Honza.
Pan Maxwell pokýval hlavou. „A ať se slečna Malá vrátí také, zítra vás čeká náročný úkol.“ Obraz zmizel a na displeji se objevil čas „18:27“.
„Slyšela jsi,“ otočil se na Janu, „asi bysme měli jít.“
„Asi, jo,“ odpověděla a dál seděla v jehličí. Vítr skučel mezi korunami stromů. Někde vysoko se ozval hlas dravce a všechna zvířata zpozorněla.
Po obzvláště dlouhé chvíli se Honza zvedl, očistil se od jehličí a naposledy si prohlédl mýtinu. Chytil Janu za ruce, které k němu natahovala, a pomohl jí na nohy. Když se postavila, byla jen o trošku menší než on. Její obličej měl teď přímo před sebou a zelené oči se tak podivně leskly. Skoro cítil, jak se ho dotýká tělem. Aniž by si to uvědomil, stále jí držel za ruce.
„Tak to by už stačilo, šéf se už zlobí, kde jste,“ zabručel mužský hlas. Z lesa přibíhali dva muži v číšnických fracích. „Jakoby nestačilo, že máte náramky.“
„Stejně se tady nedá kam utíct,“ pronesl druhý muž a schoval do kapsy malou herní konzolu, kterou při běhu křečovitě svíral v ruce.
„Že jsme vám nechyběli dřív,“ pronesla Jana, která již poodstoupila od Honzy.
„No madam, ehm,“ střídavě se díval na Janu a na Honzu, „my, madam, víme, co je to soukromí. Nejsme přeci žádní slídiči.“
„Tak pojďte, vy džentlmeni,“ řekl Honza, „ať stařík nečeká. Mimochodem, co pěknýho jste hráli?“
První muž se na něj nedůvěřivě podíval, když viděl, že se Honza usmívá, tak se přiznal: „FIFA 2031. Je už to starší, ale pořád sakra dobrý.“
„Já vím, mám jí doma taky.“
„Když počkáš do setmění, určitě se tady ukážou víly,“ ozval se ženský hlas za Honzovými zády.
Honza dál hleděl před sebe, po chvíli se otočil. Za ním stála Jana Malá v azurovém tílku a teplácích.
„Říkám, že až se setmí, určitě tady začnou tancovat víly,“ zopakovala Jana a usadila se asi metr vedle Honzy, který se opět kochal krásou palouku. Dívala se s ním.
„Možná, že kdysi tomu tak bylo, ale teď, “ promluvil za chvíli, „teď už víly asi vymřely. Zabily je dráty vysokého napětí a optické kabely, co v nich vedou,“ zaklonil se a sledoval, jak se koruny obřích smrků kolébají ve větru, „a vlastně všechny výdobytky takzvané civilizace.“
Tentokrát mlčela Jana.
„Ničíme zemi a ona nám to jednou vrátí. Ba co víc. Ničíme lidstvo. Všechno, v co kdysi věřilo. Třeba i ty tvoje víly. Který dnešní dítě kdy slyšelo o vílách? Co myslíš?“
Opět se posadil a otočil se na Janu. Teď se jí díval přímo do očí. Zářily smaragdovou zelení jako mýtina a on v nich utápěl jako předtím ve vlnách lučních trav.
„Myslím, že se bojíš zítřka,“ uhnula Jana pohledem jako první. Natáhla se před sebe, utrhla dlouhé stéblo a postupně jej odlupovala. „Jsi naštvanej na cokoli, co má co společnýho s naší prací.“
Honza opět hleděl před sebe. „Možná máš pravdu,“ odmlčel se, „ale to nemění nic na tom, že jsme tuhle planetu zaneřádili kabelama, trubkama a asfaltem.“ Pokusil se o úsměv a docela se mu i povedl.
„To každopádně,“ opětovala úsměv Jana.
„Kde máš Moniku,“ rozpovídal se konečně Honza.
„Zavřela se v pokoji. Asi tam brečí nad fotkou manžela. A Martin?“
„Někam se ztratil. Myslím, že někde bude balit tu holku.“
„Miriam? Ten si nedá pokoj. Vzpomínám si, jak to zkoušel na mě. Hned první den v práci. Měla jsem vyplňovat vstupní formuláře a on se mi snažil ze všech sil pomoc. Dokonce mi chytil ruku a naváděl jí po dotykové obrazovce.“
„A?“
„No co bys řekl?“
„Copak jeho šarmu dokáže nějaká žena odolat?“
Usmála se a Honza zase začal věřit na víly.
„Začala jsem kašlat a vytrhla jsem se mu. A ještě něco.“
„Povídej, jsem zvědavej.“
„Řekla jsem mu, jestli by neotevřel okno, že mě asi dráždí ta jeho kolínská.“
„Vážně? Teda škoda, že jsem to neviděl. Velký Martin odmítnut, to se hned tak nevidí.“
„I mistr tesař se někdy utne.“
Chvíli jen pozorovali mýtinu před sebou. Jana se zaklonila a zapřela se dlaněmi. Rusé vlasy jí splývaly až na zem.
„Není ti jich líto,“ zeptal se Honza a díval se na její kadeře.
„Docela jo, ale... Ale je to pro dobrou věc.“
„Je to jen malý vlásek pro člověka, ale velký vlas pro lidstvo,“ parodoval Honza, „No na mě si asi moc nevezmou.“ pročísl si již řídnoucí kštici, která v koutcích pomalu ustupovala dozadu. „Stejně to bude divnej pocit. Snažit se dělat svou práci a vědět, že tvoje tělo je ve skutečnosti napojený na miliony různejch přístrojů, kabelů a hadiček.“
„Tak teď si mě fakt uklidnil.“
„Promiň, to jsme nechtěl. Tys o tom ještě nepřemýšlela?“
Jana zavrtěla hlavou. „Není důvod se tím zatěžovat, když to stejně neovlivníš. Ale mají tady ty nejlepší doktory z Unie, takže věřím, že jsme v dobrých rukách. A kdyžtak pořád nás budou z venku krýt Pat a Mat, ne?“
„Dva přerostlý puberťáci.“
„To neříkej.“
Honza se cítil trochu zaskočený. „Tak jeden přerostlej a jeden nedorostlej,“ zvážněl, „né, nemyslel jsem to tak. Víš, někdy mi jenom příjdou trochu lehkovážní... Vlastně máš asi pravdu. Jsem taky rád, že nám krejou záda.“
Náramek, který měl na ruce začal blikat a hvízdat. Na malém displeji zmizely hodiny a ukázal se obličej pana Maxwella.
„Pane Preiss, neměl byste se již připravovat na zítřejší misi?“ promluvil pan Maxwell.
„Trochu jsem si třídil myšlenky, pane. Za chvíli jsem na ubikacích,“ odpověděl do náramku Honza.
Pan Maxwell pokýval hlavou. „A ať se slečna Malá vrátí také, zítra vás čeká náročný úkol.“ Obraz zmizel a na displeji se objevil čas „18:27“.
„Slyšela jsi,“ otočil se na Janu, „asi bysme měli jít.“
„Asi, jo,“ odpověděla a dál seděla v jehličí. Vítr skučel mezi korunami stromů. Někde vysoko se ozval hlas dravce a všechna zvířata zpozorněla.
Po obzvláště dlouhé chvíli se Honza zvedl, očistil se od jehličí a naposledy si prohlédl mýtinu. Chytil Janu za ruce, které k němu natahovala, a pomohl jí na nohy. Když se postavila, byla jen o trošku menší než on. Její obličej měl teď přímo před sebou a zelené oči se tak podivně leskly. Skoro cítil, jak se ho dotýká tělem. Aniž by si to uvědomil, stále jí držel za ruce.
„Tak to by už stačilo, šéf se už zlobí, kde jste,“ zabručel mužský hlas. Z lesa přibíhali dva muži v číšnických fracích. „Jakoby nestačilo, že máte náramky.“
„Stejně se tady nedá kam utíct,“ pronesl druhý muž a schoval do kapsy malou herní konzolu, kterou při běhu křečovitě svíral v ruce.
„Že jsme vám nechyběli dřív,“ pronesla Jana, která již poodstoupila od Honzy.
„No madam, ehm,“ střídavě se díval na Janu a na Honzu, „my, madam, víme, co je to soukromí. Nejsme přeci žádní slídiči.“
„Tak pojďte, vy džentlmeni,“ řekl Honza, „ať stařík nečeká. Mimochodem, co pěknýho jste hráli?“
První muž se na něj nedůvěřivě podíval, když viděl, že se Honza usmívá, tak se přiznal: „FIFA 2031. Je už to starší, ale pořád sakra dobrý.“
„Já vím, mám jí doma taky.“
neděle 10. srpna 2008
[9] Kybernýři - Domovník
Zbytek dne strávili trávením vydatného obědu. Kolem půl páté se Milan rozloučil s Benem a vypravil se domů. Došel až ke dveřím do bytu, než si uvědomil, že klíče jsou tam někde uvnitř. Zcela jistě se povalují v ložnici na koberci v místech, kde včera shodil svršky. Zamířil za protivným domovníkem. Snad ho pozná.
Zazvonil na zvonek s úhledně načmáraným jménem Gregor. Uslyšel šourání staříkových pantoflí. Kukátko rozsvětlilo a objevilo se v něm obrovské oko.
„Kdo je tam?“ zabručel dědek, „jestli mi zase dete nabízet kabelovku, tak vám říkám, že mi televize shořela a na novou nemám.“ V televizi, kterou „neměl“, právě přes hlásili zprávy o dalších unesených kdesi v Africe.
„Dobrý večer, pane Gregor, jsem Milan Valenta, bydlím v pátým.“ snažil se Milan, „ nerad vás ruším, ale mám takovej malej problém, nějak jsem si zabouch klíče a potřeboval bych otevřít.“
Oko v kukátku se ještě zvětšilo. „Jó, chlapečku, tak jak to, že tě neznám, když tady teda bydlíš. Na takovýhle triky já jsem zvyklej, mě jen tak nenachytáš. Ještě mi to pak daj zaplatit z mýho. A víš chlapečku jaký jsou teď důchody. Pustěj tě z práce v sedmdesáti a stejně ti daj hovno. To víš, že jo, já tě tam pustím a budu mít průšviha.“
„Ale já tady vážně bydlím! Víte, obvykle za vámi chodí moje žena.“
V obřím oku se zajiskřilo. „Taková vysoká hubená bloncka? Kdepak, teď už na pořádnej kus baby nenarazíte. Samý vychrtliny,“ nezapomněl si postěžovat.
„Tak nějak,“ nehodlal se s ním hádat, „hele, jestli mi nevěříte, tak se podívejte do seznamu,“ Milan přestával rozhovor se senilním staříkem bavit, „Milan Valenta, byt 502.“
Oko za kukátkem se zamračilo a pak zmizelo. Chodbou se odšouraly kroky, které se po chvilce vrátily.
„Hmm, nějakej Valenta tam bydlí,“ mumlal domovník skrze dveře, „ale jak mám vědět, že seš to právě ty. Co třeba nějakej doklad?“ V kukátku se objevilo staré známé oko bez víčka.
Milan si začal prohledávat kapsy. Doklady musel nechat taky doma, nebo v práci. Sehnul se pro kufřík a oko viditelně znervóznělo, když mu zmizel z dohledu. Vedle Renaty se v kufru povalovala i bílomodročervená karta příslušníka SDS. Ukázal jí před kukátkem a oko se vykulilo ještě víc.
Zarachotilo asi pět zámků a řetězů a dveře se otevřely.
„No jó, jste to vy, pane kapitáne...“ domovník téměř zpíval.
„Poručíku.“
„...promiňte, já vás vůbec nepoznal. Víte chodí nám sem teď všelijaký lidi a mě už slábne zrak. Jaký jste říkal číslo, víte já už zapomínám.“
To bych i věřil, pomyslel si Milan. „Pět set dva.“
Domovník si prohlížel obrazovku starého počítače. Nos měl od monitoru asi tak pět centimetrů a očima švidral na obrovská písmena seznamu.
„Ááá, tady ho máme, byt 502, Valenta Milan,“ vyndal ze šuplíku malý plastový klíček, který měl na konci pozlacení kontakty, zastrčil ho do klíčové dírky na čelní stěně počítače.
„Už se to načítá! Má už holka něco od slouženo, tak to bude chvíli trvat.“ Po minutě konečně zmizel z obrazovky kopírovací pruh a stařík vytáhl klíč ze zařízení a podal ho Milanovi.
„No, ten prototyp mi vrátíte, až budete mít cestu kolem. Nemusíte spěchat, pane kapitáne, ještě jich tady pár mám.“
Milan schoval klíč do kapsy a zdvořile se rozloučil. Vrátil ho ihned, co našel svůj svazek na podlaze v ložnici.
Když se vrátil od domovníka, který ho tentokrát místo nedůvěřivých poznámek častoval hodnostmi všeho druhu, popovídal si s lednicí. Zásoby se ztenčovaly jen málo. Za pár dní to bude horší, měl bych se někde stavit, pomyslel si Milan a vytáhl odmaštěné párky, hodil je do vody a pustil plotnu. Zatímco se vařily, odzkoušel tvrdost chleba a ukrojil mohutný krajíc.
S hotovou večeří se usadil na pohovku. Přistrčil konferenční stolek, aby si na něj položil nohy. Chvíli pozoroval svoje černé nablýskané boty, které nakonec nechal pěkně dole na koberci, kam patří. Zvláštní, kdyby tady byla Monika, asi by nadávala jak špaček. Chtěl dál jíst jako by se nic nestalo, ale pak se zvedl, uklidil boty do botníku a vzal si domácí pantofle. Teď mu chutnalo mnohem víc.
Zazvonil na zvonek s úhledně načmáraným jménem Gregor. Uslyšel šourání staříkových pantoflí. Kukátko rozsvětlilo a objevilo se v něm obrovské oko.
„Kdo je tam?“ zabručel dědek, „jestli mi zase dete nabízet kabelovku, tak vám říkám, že mi televize shořela a na novou nemám.“ V televizi, kterou „neměl“, právě přes hlásili zprávy o dalších unesených kdesi v Africe.
„Dobrý večer, pane Gregor, jsem Milan Valenta, bydlím v pátým.“ snažil se Milan, „ nerad vás ruším, ale mám takovej malej problém, nějak jsem si zabouch klíče a potřeboval bych otevřít.“
Oko v kukátku se ještě zvětšilo. „Jó, chlapečku, tak jak to, že tě neznám, když tady teda bydlíš. Na takovýhle triky já jsem zvyklej, mě jen tak nenachytáš. Ještě mi to pak daj zaplatit z mýho. A víš chlapečku jaký jsou teď důchody. Pustěj tě z práce v sedmdesáti a stejně ti daj hovno. To víš, že jo, já tě tam pustím a budu mít průšviha.“
„Ale já tady vážně bydlím! Víte, obvykle za vámi chodí moje žena.“
V obřím oku se zajiskřilo. „Taková vysoká hubená bloncka? Kdepak, teď už na pořádnej kus baby nenarazíte. Samý vychrtliny,“ nezapomněl si postěžovat.
„Tak nějak,“ nehodlal se s ním hádat, „hele, jestli mi nevěříte, tak se podívejte do seznamu,“ Milan přestával rozhovor se senilním staříkem bavit, „Milan Valenta, byt 502.“
Oko za kukátkem se zamračilo a pak zmizelo. Chodbou se odšouraly kroky, které se po chvilce vrátily.
„Hmm, nějakej Valenta tam bydlí,“ mumlal domovník skrze dveře, „ale jak mám vědět, že seš to právě ty. Co třeba nějakej doklad?“ V kukátku se objevilo staré známé oko bez víčka.
Milan si začal prohledávat kapsy. Doklady musel nechat taky doma, nebo v práci. Sehnul se pro kufřík a oko viditelně znervóznělo, když mu zmizel z dohledu. Vedle Renaty se v kufru povalovala i bílomodročervená karta příslušníka SDS. Ukázal jí před kukátkem a oko se vykulilo ještě víc.
Zarachotilo asi pět zámků a řetězů a dveře se otevřely.
„No jó, jste to vy, pane kapitáne...“ domovník téměř zpíval.
„Poručíku.“
„...promiňte, já vás vůbec nepoznal. Víte chodí nám sem teď všelijaký lidi a mě už slábne zrak. Jaký jste říkal číslo, víte já už zapomínám.“
To bych i věřil, pomyslel si Milan. „Pět set dva.“
Domovník si prohlížel obrazovku starého počítače. Nos měl od monitoru asi tak pět centimetrů a očima švidral na obrovská písmena seznamu.
„Ááá, tady ho máme, byt 502, Valenta Milan,“ vyndal ze šuplíku malý plastový klíček, který měl na konci pozlacení kontakty, zastrčil ho do klíčové dírky na čelní stěně počítače.
„Už se to načítá! Má už holka něco od slouženo, tak to bude chvíli trvat.“ Po minutě konečně zmizel z obrazovky kopírovací pruh a stařík vytáhl klíč ze zařízení a podal ho Milanovi.
„No, ten prototyp mi vrátíte, až budete mít cestu kolem. Nemusíte spěchat, pane kapitáne, ještě jich tady pár mám.“
Milan schoval klíč do kapsy a zdvořile se rozloučil. Vrátil ho ihned, co našel svůj svazek na podlaze v ložnici.
Když se vrátil od domovníka, který ho tentokrát místo nedůvěřivých poznámek častoval hodnostmi všeho druhu, popovídal si s lednicí. Zásoby se ztenčovaly jen málo. Za pár dní to bude horší, měl bych se někde stavit, pomyslel si Milan a vytáhl odmaštěné párky, hodil je do vody a pustil plotnu. Zatímco se vařily, odzkoušel tvrdost chleba a ukrojil mohutný krajíc.
S hotovou večeří se usadil na pohovku. Přistrčil konferenční stolek, aby si na něj položil nohy. Chvíli pozoroval svoje černé nablýskané boty, které nakonec nechal pěkně dole na koberci, kam patří. Zvláštní, kdyby tady byla Monika, asi by nadávala jak špaček. Chtěl dál jíst jako by se nic nestalo, ale pak se zvedl, uklidil boty do botníku a vzal si domácí pantofle. Teď mu chutnalo mnohem víc.
neděle 3. srpna 2008
[8] Kybernýři - Rozpuštěný a vypuštěný
Rudolf Wágner se nakonec ukázal jako fajn chlap. Tedy pokud máte v oblibě lidi, kteří na vás střílí z brokovnice, když jim jen zazvoníte u dveří. Milan počkal až se dosyta vyřádí a dojdou mu náboje a vrazil dovnitř. Ben mu kryl záda. Přeci jenom už měl své roky, i když by stále trefil mouchu ze sto metrů, pohyby se za ta léta staly poněkud méně hbité.
Svist! Z Renaty vyšel výstřel. Žádná ohlušující rána, jenom zvuk sporťáku, který kolem vás profrčí ohromnou rychlostí, takže si ani nestačíte přečíst značku. Žádný zpětný ráz, žádný dým, Renata byla ta pravá zbraň jednadvacátého století, to Ben nemůže nikdy pochopit.
Wágner se nehodlal tak lehce vzdát, prostřelenou paží dál svíral zbraň a utíkal se schovat do jednoho z pokojů. Svist! Kolenem mu projela další kulka a pronikavá bolest. Střela prošla skrz vazivo, vylétla a smrštila se tak, že vypadala jak zmačkaná plechovka od piva a padla na zem. Kdepak, tohle nebudou jen tak obyčejní poliši, bezpečnostní projektily používá jen pár elitních útvarů, prolétlo Wágnerovi hlavou. Kupodivu mu setkání s členy SDS žádné velké potěšení nepřineslo, spíš bolest.
Ještě jednou se pokusil zamířit, ale Milan jen zakroutil hlavou. Jako starobylý asijský mistr bojových umění, který ví, jak souboj dopadne, dříve něž se jeho soupeř pohne, uzřel Wágner sám sebe, jak se povaluje na zemi, brokovnice leží vedle něj a pod ní se jeho troufalosti vysmívá ustřelený ukazováček. Pohodil tedy zbraň do kouta a vzdal se.
„Sem dneska línej mluvit, tak si to přečti sám,“ zastrčil mu Milan do náprsní kapsy kartičku s jeho právy, když ho připoutával ke vodovodní trubce v koupelně.
„Tak co, máš chuť mu to tady prohledávat?“ zeptal se Milan.
„No chuť mám, ale spíš na něco k snědku a tenhle chlap se živí samejma sračkama,“ zabručel Ben a zavřel lednici, „Už jsem nahlásil kód sedmnáct, takže chlapi ze soudního tady budou cobydup. Myslím, že jsem naproti viděl docela pěkněj bufet. Co říkáš?“
„Ale jo, už mi taky kručí v břichu.“
Oba se vydali ke dveřím.
„Svině,“ ozvalo se z koupelny, „kurva, vždyť já krvácím! To mě tady necháte!“
Ben se otočil a došel si popovídat s Wágnerem: „No, nebude to tak zlý, myslím, že trocha Sava to spraví. Z kachlíků jde krev dolů dobře, věř mi. Ale ty to možná víš taky dobře, ne?“
Wágner ztichl a odvrátil zrak. Ben vytáhl z náprsní kapsy, malý průhledný displej, chvíli si s ním pohrával a pak na něm zobrazil fotku asi sedmnáctiletého mladíka v nóbl oblečení. Wágner se na ni odmítal podívat, pak si ji prohlédl jenom koutkem oka.
„Nepoznáváš ho? No, nevadí, mám tady ještě jiný fotky, třeba tahle se mi líbí, zrovna se hodí pro naší situaci.“ Ben našel fotku koupelny, kterou osvětlovaly UV lampy, a tak na stěnách a zemi zářili fleky v místech, kde někdo smyl krvavé skvrny.
„Měl bys na to dávat pozor, blbě se toho zbavuje, ale vidím, že ty tady máš normální světla, tak nikdo nic nepozná. No, nic, ty viditelně toho kluka neznáš, takže tady ztrácím čas.“ Ben se zvedl a zavolal do chodby: „Teda už ti taky tak kručí v břiše? Myslím, že půjdem, ten chlap nic neví.“
„No strašně, to musíš slyšet i ty! No myslíš, že ho tady můžeme nechat, slyšel jsem, že na spojce jsou zase zácpy… snad dorazí včas. Ten chlap vypadá nakonec docela sympaticky, nerad bych o něj přišel.“
„Ale nebuď tak přecitlivělej, tady Rudolf - seš Rudolf, ne? - tak tady Rudolf má tuhej kořínek. Už ho to ani nebolí, že ne?“
Wágner zaskučel, jak mu Ben stisk prostřelenou paži. Z rány vytekla trocha tmavé krve a stékala po špinavé košili.
„Když Rudy – můžu ti říkat Rudy – ty nám vůbec nechceš pomoct, tak proč bysme se měli snažit my. Třeba tady ten kluk,“ na displeji se znova objevila fotka mladíka, „Představ si, jsou to už tři roky, co ho někdo zabil a představ si, ještě jsme ani nenašli ani vražednou zbraň. Nemáš ponětí, kde by mohla být? Nemyslím si, že bys ho mohl třeba zabít ty, spíš, jestli nemáš nějaký vnuknutí, nebo tak.“
„Vyser si voko,“ zachrčel Wágner, „tu nikdy nenajdeš.“
„Páni, že si seš tak jistej. No to je věčná škoda, kdybys náhodou věděl, možná by se daly najít mříže tady někde u nás. Víš většina zarputilejch vrahů – to naštěstí není tvůj případ, že ne – čeká Ostrov. Doufám, že umíš dánsky, víš oni se ti kluci severský strašně neradi učej jazyky, a když je pěkně nepoprosíš, tak ti nedaj ani slanou vodu. A že jí maj všude vokolo dost. Hele, přesně dvanáct! Tak se tady měj, a koukej si ty rány něčím zatáhnout, jinak si to tady fakt zasviníš a takhle to pak vypadá,“ na prádelník postavil displej s fotkou koupelny s zářícími skvrnami po umyté krvi, „A na ty kluky, co přijdou buď milej, dělaj jen svou práci.“
„Myslíš, že přijde i Viktor?“ ozval se Milan z předsíně.
„Nevím, to bych mu snad ani nepřál. Víš Viktor se moc dívá na filmy, a je tak trochu...“
„.Magor.“
„Jo, totálně švihlej. Nejradši by všechno co vidí hned vyzkoušel. Nejvíc miluje tu francouzskou kočku. Jak se jen jmenuje? Nikola?“
„Nikita.“ doplnil ho Milan, který se již opíral o futra koupelny.
„Jo, to je vona. A hádej, koho má na tom filmu nejradši. Budeš hádat. Ne? No, škoda! Stejně bys to asi neuhod. Je to asi náhoda, ale taky nějakýho Viktora, je to tam moc drsnej chlápek, ale bohužel skoro každýho zabije. Neboj, to se ti stát nemůže, je přece jednadvacátý století. Ale bohužel se občas stávají nehody, kterejm nikdo nezabrání. Pamatuješ na Viktorovu nejoblíbenější scénu?“ otočil se na Milana a ukázal hlavou na vanu.
„Myslíš rozpuštěný a vypuštěný po francouzsku? Ta se mi libí taky. Co to třeba taky vyzkoušet?“
Ben přikývl. Než se stačil Wágner jakkoli bránit, ocitl se ve vaně, kterou Milan bleskurychle zašpuntoval a začal napouštět. Zatímco Milan vázal zločince ručníkem, aby sebou tak neházel, Ben se chvíli hrabal ve skřínce s čistícími prostředky, pak z ní vytáhl WC čistič a přípravek na podlahy.
„No je to slabý, asi to bude trvat dlouho, co myslíš?“ zeptal se Ben.
„To ho asi akorát načne. No ale neva, dole je nějaká drogérie, tak se tam stavíme, až se najíme.“
Ben odšrouboval uzávěry obou lahví a vylil je do zpola zaplněné vany. Wágner se jim zatím jen vysmíval a prskal nadávky, ale náhle mu zmrzl úsměv. Chemikálie dráždily nejenom bakterie žijící v neumyté vaně, ale i jeho pokožku. Jeho pokožku. A tak začal trochu panikařit.
„Na co to vidíš? Já si dám asi smažák a ty?“ rozmýšlel se Ben, když s Milanem opouštěl koupelnu.
„No myslel jsem něco zdravějšího, třeba nějakej salát“
„Vy mladí berete všechno moc vážně. “ zakroutil hlavou, „stejně by mě zajímalo, kam se mohla podít ta zbraň. No, snad někdy najde.“
„Je dávno roztavená,“ zařval Wágner, když slyšel, jak se rozstřílené vstupní dveře se skřípotem zavírají, „zavařil jsem jí do ňákýho šrotu a dal ňákejm houmlesům, ať si ho vodvezou do sběru.“
„Ale proč bys to dělal?“ zeptal se Ben, jehož hlava nakoukla do koupelny.
„Protože sem ho voddělal já,“ zařval Wágner, „do prdele, tohle ste chtěli slyšet, ne? Tak mě kurva vyndejde z těchhle sraček.“
„No vidíš, jak si rozumnej chlapec, když chceš, jenom bys mohl bejt krapet slušnější,“ Ben chytil štětku na záchody a pohnul s ní špuntem tak, aby voda mohla z vany odtékat. „Milane, osprchuj tady Rudyho, smrdí jak Spolana.“
Milan chytil sprchu, pustil naplno studenou vodu a spláchl z Wágnera pěnu dezinfekčních prostředků. Pak vytáhl z kapsy sluchátko s miniaturním lícním mikrofonem. Zavolal na ústředí, aby poslali sanitku a pár lidí od důkazů. Ben sebral displej s fotkou koupelny z prádelníku, chvíli si hrál s tlačítky postranně a pak si přehrál část záznamu, který se celou dobu nahrával. Obsahoval vše, co potřebovali, jeho přiznání, takže si mohli konečně vyrazit na zasloužen jídlo, sotva dorazili jejich kolegové.
Svist! Z Renaty vyšel výstřel. Žádná ohlušující rána, jenom zvuk sporťáku, který kolem vás profrčí ohromnou rychlostí, takže si ani nestačíte přečíst značku. Žádný zpětný ráz, žádný dým, Renata byla ta pravá zbraň jednadvacátého století, to Ben nemůže nikdy pochopit.
Wágner se nehodlal tak lehce vzdát, prostřelenou paží dál svíral zbraň a utíkal se schovat do jednoho z pokojů. Svist! Kolenem mu projela další kulka a pronikavá bolest. Střela prošla skrz vazivo, vylétla a smrštila se tak, že vypadala jak zmačkaná plechovka od piva a padla na zem. Kdepak, tohle nebudou jen tak obyčejní poliši, bezpečnostní projektily používá jen pár elitních útvarů, prolétlo Wágnerovi hlavou. Kupodivu mu setkání s členy SDS žádné velké potěšení nepřineslo, spíš bolest.
Ještě jednou se pokusil zamířit, ale Milan jen zakroutil hlavou. Jako starobylý asijský mistr bojových umění, který ví, jak souboj dopadne, dříve něž se jeho soupeř pohne, uzřel Wágner sám sebe, jak se povaluje na zemi, brokovnice leží vedle něj a pod ní se jeho troufalosti vysmívá ustřelený ukazováček. Pohodil tedy zbraň do kouta a vzdal se.
„Sem dneska línej mluvit, tak si to přečti sám,“ zastrčil mu Milan do náprsní kapsy kartičku s jeho právy, když ho připoutával ke vodovodní trubce v koupelně.
„Tak co, máš chuť mu to tady prohledávat?“ zeptal se Milan.
„No chuť mám, ale spíš na něco k snědku a tenhle chlap se živí samejma sračkama,“ zabručel Ben a zavřel lednici, „Už jsem nahlásil kód sedmnáct, takže chlapi ze soudního tady budou cobydup. Myslím, že jsem naproti viděl docela pěkněj bufet. Co říkáš?“
„Ale jo, už mi taky kručí v břichu.“
Oba se vydali ke dveřím.
„Svině,“ ozvalo se z koupelny, „kurva, vždyť já krvácím! To mě tady necháte!“
Ben se otočil a došel si popovídat s Wágnerem: „No, nebude to tak zlý, myslím, že trocha Sava to spraví. Z kachlíků jde krev dolů dobře, věř mi. Ale ty to možná víš taky dobře, ne?“
Wágner ztichl a odvrátil zrak. Ben vytáhl z náprsní kapsy, malý průhledný displej, chvíli si s ním pohrával a pak na něm zobrazil fotku asi sedmnáctiletého mladíka v nóbl oblečení. Wágner se na ni odmítal podívat, pak si ji prohlédl jenom koutkem oka.
„Nepoznáváš ho? No, nevadí, mám tady ještě jiný fotky, třeba tahle se mi líbí, zrovna se hodí pro naší situaci.“ Ben našel fotku koupelny, kterou osvětlovaly UV lampy, a tak na stěnách a zemi zářili fleky v místech, kde někdo smyl krvavé skvrny.
„Měl bys na to dávat pozor, blbě se toho zbavuje, ale vidím, že ty tady máš normální světla, tak nikdo nic nepozná. No, nic, ty viditelně toho kluka neznáš, takže tady ztrácím čas.“ Ben se zvedl a zavolal do chodby: „Teda už ti taky tak kručí v břiše? Myslím, že půjdem, ten chlap nic neví.“
„No strašně, to musíš slyšet i ty! No myslíš, že ho tady můžeme nechat, slyšel jsem, že na spojce jsou zase zácpy… snad dorazí včas. Ten chlap vypadá nakonec docela sympaticky, nerad bych o něj přišel.“
„Ale nebuď tak přecitlivělej, tady Rudolf - seš Rudolf, ne? - tak tady Rudolf má tuhej kořínek. Už ho to ani nebolí, že ne?“
Wágner zaskučel, jak mu Ben stisk prostřelenou paži. Z rány vytekla trocha tmavé krve a stékala po špinavé košili.
„Když Rudy – můžu ti říkat Rudy – ty nám vůbec nechceš pomoct, tak proč bysme se měli snažit my. Třeba tady ten kluk,“ na displeji se znova objevila fotka mladíka, „Představ si, jsou to už tři roky, co ho někdo zabil a představ si, ještě jsme ani nenašli ani vražednou zbraň. Nemáš ponětí, kde by mohla být? Nemyslím si, že bys ho mohl třeba zabít ty, spíš, jestli nemáš nějaký vnuknutí, nebo tak.“
„Vyser si voko,“ zachrčel Wágner, „tu nikdy nenajdeš.“
„Páni, že si seš tak jistej. No to je věčná škoda, kdybys náhodou věděl, možná by se daly najít mříže tady někde u nás. Víš většina zarputilejch vrahů – to naštěstí není tvůj případ, že ne – čeká Ostrov. Doufám, že umíš dánsky, víš oni se ti kluci severský strašně neradi učej jazyky, a když je pěkně nepoprosíš, tak ti nedaj ani slanou vodu. A že jí maj všude vokolo dost. Hele, přesně dvanáct! Tak se tady měj, a koukej si ty rány něčím zatáhnout, jinak si to tady fakt zasviníš a takhle to pak vypadá,“ na prádelník postavil displej s fotkou koupelny s zářícími skvrnami po umyté krvi, „A na ty kluky, co přijdou buď milej, dělaj jen svou práci.“
„Myslíš, že přijde i Viktor?“ ozval se Milan z předsíně.
„Nevím, to bych mu snad ani nepřál. Víš Viktor se moc dívá na filmy, a je tak trochu...“
„.Magor.“
„Jo, totálně švihlej. Nejradši by všechno co vidí hned vyzkoušel. Nejvíc miluje tu francouzskou kočku. Jak se jen jmenuje? Nikola?“
„Nikita.“ doplnil ho Milan, který se již opíral o futra koupelny.
„Jo, to je vona. A hádej, koho má na tom filmu nejradši. Budeš hádat. Ne? No, škoda! Stejně bys to asi neuhod. Je to asi náhoda, ale taky nějakýho Viktora, je to tam moc drsnej chlápek, ale bohužel skoro každýho zabije. Neboj, to se ti stát nemůže, je přece jednadvacátý století. Ale bohužel se občas stávají nehody, kterejm nikdo nezabrání. Pamatuješ na Viktorovu nejoblíbenější scénu?“ otočil se na Milana a ukázal hlavou na vanu.
„Myslíš rozpuštěný a vypuštěný po francouzsku? Ta se mi libí taky. Co to třeba taky vyzkoušet?“
Ben přikývl. Než se stačil Wágner jakkoli bránit, ocitl se ve vaně, kterou Milan bleskurychle zašpuntoval a začal napouštět. Zatímco Milan vázal zločince ručníkem, aby sebou tak neházel, Ben se chvíli hrabal ve skřínce s čistícími prostředky, pak z ní vytáhl WC čistič a přípravek na podlahy.
„No je to slabý, asi to bude trvat dlouho, co myslíš?“ zeptal se Ben.
„To ho asi akorát načne. No ale neva, dole je nějaká drogérie, tak se tam stavíme, až se najíme.“
Ben odšrouboval uzávěry obou lahví a vylil je do zpola zaplněné vany. Wágner se jim zatím jen vysmíval a prskal nadávky, ale náhle mu zmrzl úsměv. Chemikálie dráždily nejenom bakterie žijící v neumyté vaně, ale i jeho pokožku. Jeho pokožku. A tak začal trochu panikařit.
„Na co to vidíš? Já si dám asi smažák a ty?“ rozmýšlel se Ben, když s Milanem opouštěl koupelnu.
„No myslel jsem něco zdravějšího, třeba nějakej salát“
„Vy mladí berete všechno moc vážně. “ zakroutil hlavou, „stejně by mě zajímalo, kam se mohla podít ta zbraň. No, snad někdy najde.“
„Je dávno roztavená,“ zařval Wágner, když slyšel, jak se rozstřílené vstupní dveře se skřípotem zavírají, „zavařil jsem jí do ňákýho šrotu a dal ňákejm houmlesům, ať si ho vodvezou do sběru.“
„Ale proč bys to dělal?“ zeptal se Ben, jehož hlava nakoukla do koupelny.
„Protože sem ho voddělal já,“ zařval Wágner, „do prdele, tohle ste chtěli slyšet, ne? Tak mě kurva vyndejde z těchhle sraček.“
„No vidíš, jak si rozumnej chlapec, když chceš, jenom bys mohl bejt krapet slušnější,“ Ben chytil štětku na záchody a pohnul s ní špuntem tak, aby voda mohla z vany odtékat. „Milane, osprchuj tady Rudyho, smrdí jak Spolana.“
Milan chytil sprchu, pustil naplno studenou vodu a spláchl z Wágnera pěnu dezinfekčních prostředků. Pak vytáhl z kapsy sluchátko s miniaturním lícním mikrofonem. Zavolal na ústředí, aby poslali sanitku a pár lidí od důkazů. Ben sebral displej s fotkou koupelny z prádelníku, chvíli si hrál s tlačítky postranně a pak si přehrál část záznamu, který se celou dobu nahrával. Obsahoval vše, co potřebovali, jeho přiznání, takže si mohli konečně vyrazit na zasloužen jídlo, sotva dorazili jejich kolegové.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)