Protože Honza se probral jako poslední, musel v centrále EBIS zůstat, i když ostatní už odjeli. Sbalil si jediný kufr, který měl. Dveře kóje se za ním definitivně zavřely. V šedé chodbě narazil na sympatickou dívku. Těžkou tašku sotva vlekla po podlaze a když ho zpozorovala, zůstala stát.
„Ahoj, nechceš pomoc,“ nabídl se, „jó, promiň, jsem Honza.“
{Ahoj, hezká holko, tebe odněkud znám, ne?} pomyslel si přitom.
„Jejda, to bych byla vážně ráda. Je to fakt těžký.“
{Nemůžu uvěřit, že tě mam tady, živého, před očima.}
„Páni, že tys ulovila medvěda a teď ho vláčíš domů.“
{Holku jako ty bych si musel pamatovat. No, jasně!}
„Kdepak, trochu jsem neodhadla situaci. Jinak jsem Julča, Julča Chlumová.“
{Víš, když jsem tam každý den seděla a dívala se tvýma očima...}
„Proč mám pocit, že bych tě měl odněkud znát?“
{Jasně, jsi ta holka od toho terminálu. Moje dispečerka.}
„To bys teda měl, byla jsem tvoje dispečerka.“
{...stejně jsem vždycky šilhala vedle na panel.}
Honza přivolal výtah. Když se otevřely dveře, hodil zavazadla na podlahu a zmáčkl nulu.
„No jo, viděl jsem tě při prohlídce kontrolního.“
{Poslyš, tenhle účes ti fakt sluší, co říkáš?}
„To je dost možný, byly jsme tam všechny.“
{Kéž by ses na mě díval stejně jako na ní!}
„Určitě to bylo tam.“
{Máš nádherný vlasy.}
„A víš, že asi jo. Jak vás Miriam Lipowská přivedla.“
{A pak, když ses ztratil, měla jsem o tebe strašnej strach.}
„Lipovská!?“
{Rusý vlasy!}
Dveře výtahu se otevřely a oni vyšli do přízemí penzionu.
„Jo, je to šéfova dcera. Chudák.“
{A ten kretén se choval fakt divně.}
„Rodiče si nikdo nevybírá. Holt smůla.“
{Takovej účes měla Jana, když jsem jí poprvé viděl.}
„No, naštěstí se moc nepotatila.“
{Strašně se mi ulevilo, když ses vrátil.}
„Teď kam? Jedeš taky domů?“
{Ach, jo. Tohle není možný!}
„Jo, auto by už mělo čekat před vchodem.“
{Víš, že jsi ve skutečnosti mnohem hezčí?}
„Zeptám se, kde čeká moje.“
{Tohle ti udělat nemůžu.}
„Jedeš taky do Prahy?“
{Krátký vlasy ti sluší.}
„Taky, ale chtěl jsem se ještě po cestě někde stavit. Zdržoval bych.“
{Nemůžu si s tebou začít jenom proto, že mi připomínáš Janu.}
„Já vlastně ani moc nespěchám.“
{A ty koutky jsou pekelně sexy.}
„Možná, že se to protáhne.“
{Vypadáš jako moc fajn holka...}
„Na jak dlouho tak?
{Trochu si i zhubl, co?}
„Kdo ví, možná hodina, možná den.“
{...nezasloužíš si být jenom náhradnicí.}
„Myslím, že mám i den.“
{V Rakvi každej zhubne.}
Zastavili se u recepčního pultu. Zadíval se jí do očí a ona zase do jeho. Konečně si rozuměli.
„Netuším, jak dlouho tam budu, asi budeš muset dlouho čekat.
{Kdepak, připadal bych si jako hajzl, co tě jen využívá.}
„Říkám, že ráda počkám.“
{No tak, nenech se přemlouvat.}
„Budeš se nudit.“
{Vážně nemůžu!}
„A kam to vůbec jedeme?“
{To si vážně nedáš říct?}
„Jedeme?“
{Fakt ne.}
„Jedeme!“
{No tak!}
„Někam do přírody.“
{Opravdu to nejde.}
„Fajn, přírodu mám moc ráda.“
{Dej mi aspoň šanci, jen malinkou.}
„Když teda myslíš.“
{Budeš mi to vyčítat.}
„Jasně, jedem!“
{Já to risknu!}
„Takže, kde máš to auto?“
{Dobrá, to je tvoje volba.}
„Venku.“
{Fajn!}
Zvedl zavazadla a vynesl je před hlavní vchod, kde je převzal řidič a hodil do kufru nové černé nablýskané Pragovky. Elektromotor zašuměl a pak se rozběhl. Šofér posadil dvojici na zadní sedadla a rozjel se po prašné cestě.
Les kolem hučel. Ve vlhkém jehličí rostly hřiby křemenáče a nad vším dohlíželo z azurové oblohy káně. A na mýtině? Na mýtině tančily víly. Škoda, že je nikdo neviděl.
neděle 21. června 2009
neděle 14. června 2009
[49] Kybernýři - Opět doma
Milan uslyšel zvonek a honem vyskočil ze židle. Na obrazovce nikoho neviděl, tak seběhl po schodech, protože se mu nechtělo přivolávat výtah. U zvonků našel mladou dívku. Četla si jména na štítcích. Vyšel před vchod a oči mu překryly hřejivé jemné ruce. Na levé líci ho ale zastudilo. Prsten.
Vysmekl se a políbil Moniku. Objal jí a nepouštěl. Ovinula kolem něj paže.
„To takhle líbáte každého cizince?“ zeptala se Monika.
„Přišel jsem o sluch, zrak i čich, tak si musím pomáhat chutí,“ přejel jí rukama po celém těle, „hmat mi naštěstí také ještě slouží, ale pořád vás nepoznávám,“ pohladil jí po hlavě, „chutnáte jako moje žena, ale moje žena, pokud vím, mívala na hlavě hustý porost vlasů.“
„Přišla o něj při výkonu služby.“
„Á souboj s vražedným kombajnem,“ uchopil jí za ruku a vedl si jí do bytu, „měl jsem o tebe strach.“
„Já taky.“
„Proč, vždyť já jsem nevytáhl paty z baráku, zeptej se Bena.“
„Kecálku.“
„Vážně.“
„A kdo mě byl hledat v Ndélé, nevíš?“
„Že by někdo od policie.“
„Jo! Jeden mladý detektiv.“
„To snad není možný,“ usmál se Milan a z ničeho nic se zastavil na schodech, „běž napřed, hned jsem zpátky.“
„Co?“
Milan seběhl zpátky ke vchodu, dívka tam stále stála.
„Pojď, ukážu ti, kde bydlí děda.“
„Vy mje snáte?“ ptala se netrénovanou, ale milou češtinou.
„Jsi Jitka, ne?“
Dívka přikývla.
„Tak pojď!“
Dovedl jí před dveře domovníka Gregora a zazvonil. V kukátku se objevilo obří oko.
„Á, pan kapitán, co potř...“ otevřel dveře a zarazil se a nemohl uvěřit, že vidí vnučku.
„Někdo vás tady hledá.“
„Tědečku,“ vykřikla Jitka a objala domovníka. Ze zadního pokoje hrála televize. Novináři pořád ještě odhalovali další skutečnosti kolem Journal of Africa. Nějací zaměstnanci stále opakovali, že o činnosti ředitele Pittmana neměli ani potuchu.
Milan se potichu vytratil a zamířil za Monikou.
Krčila se na podlaze v kuchyni a něco lovila na dně lednice. Vytáhla malinkatý předmět, identifikační čip.
„Tys odpojil ledničku?“
„Jo, furt mě otravovala a stejně v ní už nic nebylo. Někdo by měl sepsat Murphyho zákonu o INTELIGENTNÍCH elektrických spotřebičích: Když to vypnete ze zásuvky, tak to pracuje mnohem lépe.“
Monika se usmála a připojila ledničku zpět.
„Dobrý den, jsem lednička Eletrkomraz. Sloužím k nejenom k úschově potravin, ale i potravinové logistice. Musím vás upozornit, že vaše zásoby klesly na... nulu. Prosím... nakupte... více potravin.“
„Vidíš, s tím mě otravovala pořád.“
„Tak si jí měl nakrmit. A vůbec, jak nakrmíš mě?“
„Pojď někam zajdem!“
Monika se skočila osprchovat a pak vklouzla do těch nejúžasnějších večerních šatů, co měla, a Milan si vzal sváteční oblek. Vyrazili do Café Imperial.
„Víš, trochu jsem přemýšlel,“ začal Milan, když dojedli, „nechci tě do ničeho nutit, ale možná by ses mohla podívat po jiné práci. Víš, po trochu míň nebezpečný.“
„A ty přestaneš dělat u policie?“
Podíval se jí do očí. Měla pravdu, jeho práce byla nejspíš mnohem nebezpečnější.
„Myslím, že to už nebude potřeba,“ dodala Monika.
„Jak to myslíš? Tys dala výpověď?“
„Ne-e.“
„Tak co?“
„Chystám se na dovolenou.“
„Fajn, tejden spolu se vážně šikne, ale pak budeš muset zpátky.“
„Myslím delší dovolenou.“
„Kolik? Dva týdny? Měsíc? Ale to je v podstatě to samý.“
Zakroutila hlavou. On nic nechápe, pomyslela si.
„Pojď blíž!“ pobídla ho, „ještě, až ke mně. Dej mi ruku.“
Položila jeho ruku na svoje bříško.
„Už chápeš?“
Vysmekl se a políbil Moniku. Objal jí a nepouštěl. Ovinula kolem něj paže.
„To takhle líbáte každého cizince?“ zeptala se Monika.
„Přišel jsem o sluch, zrak i čich, tak si musím pomáhat chutí,“ přejel jí rukama po celém těle, „hmat mi naštěstí také ještě slouží, ale pořád vás nepoznávám,“ pohladil jí po hlavě, „chutnáte jako moje žena, ale moje žena, pokud vím, mívala na hlavě hustý porost vlasů.“
„Přišla o něj při výkonu služby.“
„Á souboj s vražedným kombajnem,“ uchopil jí za ruku a vedl si jí do bytu, „měl jsem o tebe strach.“
„Já taky.“
„Proč, vždyť já jsem nevytáhl paty z baráku, zeptej se Bena.“
„Kecálku.“
„Vážně.“
„A kdo mě byl hledat v Ndélé, nevíš?“
„Že by někdo od policie.“
„Jo! Jeden mladý detektiv.“
„To snad není možný,“ usmál se Milan a z ničeho nic se zastavil na schodech, „běž napřed, hned jsem zpátky.“
„Co?“
Milan seběhl zpátky ke vchodu, dívka tam stále stála.
„Pojď, ukážu ti, kde bydlí děda.“
„Vy mje snáte?“ ptala se netrénovanou, ale milou češtinou.
„Jsi Jitka, ne?“
Dívka přikývla.
„Tak pojď!“
Dovedl jí před dveře domovníka Gregora a zazvonil. V kukátku se objevilo obří oko.
„Á, pan kapitán, co potř...“ otevřel dveře a zarazil se a nemohl uvěřit, že vidí vnučku.
„Někdo vás tady hledá.“
„Tědečku,“ vykřikla Jitka a objala domovníka. Ze zadního pokoje hrála televize. Novináři pořád ještě odhalovali další skutečnosti kolem Journal of Africa. Nějací zaměstnanci stále opakovali, že o činnosti ředitele Pittmana neměli ani potuchu.
Milan se potichu vytratil a zamířil za Monikou.
Krčila se na podlaze v kuchyni a něco lovila na dně lednice. Vytáhla malinkatý předmět, identifikační čip.
„Tys odpojil ledničku?“
„Jo, furt mě otravovala a stejně v ní už nic nebylo. Někdo by měl sepsat Murphyho zákonu o INTELIGENTNÍCH elektrických spotřebičích: Když to vypnete ze zásuvky, tak to pracuje mnohem lépe.“
Monika se usmála a připojila ledničku zpět.
„Dobrý den, jsem lednička Eletrkomraz. Sloužím k nejenom k úschově potravin, ale i potravinové logistice. Musím vás upozornit, že vaše zásoby klesly na... nulu. Prosím... nakupte... více potravin.“
„Vidíš, s tím mě otravovala pořád.“
„Tak si jí měl nakrmit. A vůbec, jak nakrmíš mě?“
„Pojď někam zajdem!“
Monika se skočila osprchovat a pak vklouzla do těch nejúžasnějších večerních šatů, co měla, a Milan si vzal sváteční oblek. Vyrazili do Café Imperial.
„Víš, trochu jsem přemýšlel,“ začal Milan, když dojedli, „nechci tě do ničeho nutit, ale možná by ses mohla podívat po jiné práci. Víš, po trochu míň nebezpečný.“
„A ty přestaneš dělat u policie?“
Podíval se jí do očí. Měla pravdu, jeho práce byla nejspíš mnohem nebezpečnější.
„Myslím, že to už nebude potřeba,“ dodala Monika.
„Jak to myslíš? Tys dala výpověď?“
„Ne-e.“
„Tak co?“
„Chystám se na dovolenou.“
„Fajn, tejden spolu se vážně šikne, ale pak budeš muset zpátky.“
„Myslím delší dovolenou.“
„Kolik? Dva týdny? Měsíc? Ale to je v podstatě to samý.“
Zakroutila hlavou. On nic nechápe, pomyslela si.
„Pojď blíž!“ pobídla ho, „ještě, až ke mně. Dej mi ruku.“
Položila jeho ruku na svoje bříško.
„Už chápeš?“
neděle 7. června 2009
[48] Kybernýři - Loučení
Miriam se usmála. Dívala se přitom Martinovi přímo do očí. Neuhnul. Stočila zrak do sklenky s průhlednou tekutinou a pak jej vrátila tam, kde byl před chvílí.
„Ty si pořád myslíš že ředitel je můj otec?“
„A né snad.“
Zavrtěla hlavou.
„A kdo tedy?“
„Zkus hádat!“
Podíval se okolo, kde se potulovali snad všichni zaměstnanci EBIS.
„Támhleten stařík se šedivou patkou?“
„Doktor Sova? Ne-e.“
„Tučňák z Batmana?“ podíval se na muže s obrovským břichem, supím nosem a plešatou hlavou, od které vlály předlouhé šediny.
„Ne-e.“ Znovu se rozesmála.
„Pan Krakonoš?“
„Samá voda.“
„Říkalas, že odjíždí.“
„Už odjel. Balím, co tady ještě nechal.“
„Ahá.“
„Tady okolo hledáš marně.“
„Počkej, kdo tady chybí. Né, to snad né.“
„Ano.“
„Ten blbec?“
Přikývla. „Miriam Lipovski, jméno mé.“
„Jej, tak to promiň, ale moc dobrej dojem na mě neudělal.“
„To se mu stává často, ale není to zlej člověk. Víš, co?“
„Povídej!“
Dopila sklenku.
„Hodilo by se mi při balení pár silných chlapských rukou.“
Martin si prohlédl své paže. Nakonec zvládli misi poměrně rychle, takže svaly ani příliš neutrpěly. „Stačily by tyhle?“
„Bohatě,“ řekla Miriam a do jedné z těch paží se zavěsila.
Jana Malá seděla na okraji lesní mýtiny. Brada jí spočívala na pokrčených kolenou a oči se utápěly v moři zeleně. Ptáci nalétávali na brouky, kteří si spokojeně hověli na stéblech trav a vítr si pohrával s větvičkami mladých stromků.
Honza se usadil vedle ní. Otočila se na něj.
„Víly pořád nikde, co?“ řekla.
„Myslím, že právě jednu vidím.“
„Kde?“
„Právě před sebou.“
Sklopila zrak zpátky do trávy.
„To neříkej.“
„Proč?“
Pozoroval jí. I když místo dlouhý rusých kadeří měla jen helmu z milimetrových vlásků, které sotva rostly, stále ho uchvacovala. Podívala se mu přímo do očí.
„Víš, trochu jsem přemýšlela...“
Z trávy se zvedla spící srnka a utekla na druhou stranu lesa.
„...a myslím...“
Na azurově modrém nebi zaskučel dravec.
„...že by to mezi námi neklapalo.“
V Honzovi hrklo. Poslední věc, kterou očekával v tomhle romantickém lesním ráji, byla, že dostane kopačky dříve, než si něco začne. Chtěl promluvit, ale všechny slova se ztrácela kdesi po cestě do úst. Proč? Co jsem udělal tak špatného? Nechceš to aspoň zkusit? Ne, ani jedna věta neprošla tam, kam měla.
„Víš, že Lipowkiho odsud vyhodili?“ hlesl konečně Honza.
Zabrousit do jiných témat se ukázalo jako jediné východisko, jak dokázat opět mluvit.
„Vážně?“
„Říkal mi to pan Maxwell. Prej mu našel místo někde jinde.“
„Hmm, bylo to od něj dost sprostý, že nám neřekl, co se s tebou děje.“
„Prej to nebyl jedinej incident. Něco říkal Matěj. Že si ho pěkně podal.“
„Říkal mi to taky. Jak ho zvedl, isknul k zrcadlu a tak. Ten kluk si moc akce neužije, zdálo se, že se mu to snad i líbilo. Ale Lipowski je vážně chudák, že si dovoluje na někoho, kdo váží o polovinu míň než on. Jo, víš, že Pat a Mat budou v další misi?“
„Fakt?“
„Jo, maj teď společnou stravovací kůru.“
„Patrik dá půlku svýho jídla vždycky Matesovi.“
„Tak nějak. Pan Maxwell prej řekl Patrikovi, že jestli se dostane pod metrák, bude moct velet, tak jsem zvědavá.“
„Třeba z něj bude stejnej lamač dívčích srdcí jako je Martin.“
„Co ty víš,“ usmála se Jana.
Chvíli jen seděli, mlčeli a pozorovali okolí.
„A stejně je tu hezky,“ promluvil Honza, „doufám, že nám ukážou cestu, rád bych se sem podíval jako civil.“
„Tak až pojedeš, tak bys mě mohl vzít sebou, teda pokud se na mě nezlobíš.“
„Samo sebou,“ podíval se na ní. Zavrtěl hlavou a pomyslel si:
Ty pořád nic nechápeš? Na tebe se nemůžu zlobit. A i kdyby, tak bych mi to nevydrželo dýl než pár minut. Já tě miluju! A láska? Láska je vždy jednostranný cit, ať si kdo chce, co chce říká. Vždy jenom jeden miluje druhého a pokud to myslí doopravdy, nežádá nic zpět. Láska není výměnný obchod. Žádné miluju tě - miluj mě! Milovat je jako zabíjet...
„Tak půjdeme?“ přerušila tok jeho myšlenek Jana.
Pomohl jí vstát a pokračoval:
...můžete někoho zabít, a zůstat naživu, stejně tak někoho milovat, a nebýt milován. A co víc neexistuje žádné stůj. Žádná stopka. Nemiluj mě a dost. Nic takového nefunguje. A není k tomu důvod. Lidské srdce je dost široké na to, aby člověk mohl milovat kolik lidí chce a jak hluboko chce! Kdepak, holčičko, já tě milovat chci, a to hluboce, protože...
Kráčeli spolu vstříc penzionu. Zadíval se ještě jednou na její krásný profil.
...protože vím, že ty si to zasloužíš. A taky budu. Navždy.
„Ty si pořád myslíš že ředitel je můj otec?“
„A né snad.“
Zavrtěla hlavou.
„A kdo tedy?“
„Zkus hádat!“
Podíval se okolo, kde se potulovali snad všichni zaměstnanci EBIS.
„Támhleten stařík se šedivou patkou?“
„Doktor Sova? Ne-e.“
„Tučňák z Batmana?“ podíval se na muže s obrovským břichem, supím nosem a plešatou hlavou, od které vlály předlouhé šediny.
„Ne-e.“ Znovu se rozesmála.
„Pan Krakonoš?“
„Samá voda.“
„Říkalas, že odjíždí.“
„Už odjel. Balím, co tady ještě nechal.“
„Ahá.“
„Tady okolo hledáš marně.“
„Počkej, kdo tady chybí. Né, to snad né.“
„Ano.“
„Ten blbec?“
Přikývla. „Miriam Lipovski, jméno mé.“
„Jej, tak to promiň, ale moc dobrej dojem na mě neudělal.“
„To se mu stává často, ale není to zlej člověk. Víš, co?“
„Povídej!“
Dopila sklenku.
„Hodilo by se mi při balení pár silných chlapských rukou.“
Martin si prohlédl své paže. Nakonec zvládli misi poměrně rychle, takže svaly ani příliš neutrpěly. „Stačily by tyhle?“
„Bohatě,“ řekla Miriam a do jedné z těch paží se zavěsila.
Jana Malá seděla na okraji lesní mýtiny. Brada jí spočívala na pokrčených kolenou a oči se utápěly v moři zeleně. Ptáci nalétávali na brouky, kteří si spokojeně hověli na stéblech trav a vítr si pohrával s větvičkami mladých stromků.
Honza se usadil vedle ní. Otočila se na něj.
„Víly pořád nikde, co?“ řekla.
„Myslím, že právě jednu vidím.“
„Kde?“
„Právě před sebou.“
Sklopila zrak zpátky do trávy.
„To neříkej.“
„Proč?“
Pozoroval jí. I když místo dlouhý rusých kadeří měla jen helmu z milimetrových vlásků, které sotva rostly, stále ho uchvacovala. Podívala se mu přímo do očí.
„Víš, trochu jsem přemýšlela...“
Z trávy se zvedla spící srnka a utekla na druhou stranu lesa.
„...a myslím...“
Na azurově modrém nebi zaskučel dravec.
„...že by to mezi námi neklapalo.“
V Honzovi hrklo. Poslední věc, kterou očekával v tomhle romantickém lesním ráji, byla, že dostane kopačky dříve, než si něco začne. Chtěl promluvit, ale všechny slova se ztrácela kdesi po cestě do úst. Proč? Co jsem udělal tak špatného? Nechceš to aspoň zkusit? Ne, ani jedna věta neprošla tam, kam měla.
„Víš, že Lipowkiho odsud vyhodili?“ hlesl konečně Honza.
Zabrousit do jiných témat se ukázalo jako jediné východisko, jak dokázat opět mluvit.
„Vážně?“
„Říkal mi to pan Maxwell. Prej mu našel místo někde jinde.“
„Hmm, bylo to od něj dost sprostý, že nám neřekl, co se s tebou děje.“
„Prej to nebyl jedinej incident. Něco říkal Matěj. Že si ho pěkně podal.“
„Říkal mi to taky. Jak ho zvedl, isknul k zrcadlu a tak. Ten kluk si moc akce neužije, zdálo se, že se mu to snad i líbilo. Ale Lipowski je vážně chudák, že si dovoluje na někoho, kdo váží o polovinu míň než on. Jo, víš, že Pat a Mat budou v další misi?“
„Fakt?“
„Jo, maj teď společnou stravovací kůru.“
„Patrik dá půlku svýho jídla vždycky Matesovi.“
„Tak nějak. Pan Maxwell prej řekl Patrikovi, že jestli se dostane pod metrák, bude moct velet, tak jsem zvědavá.“
„Třeba z něj bude stejnej lamač dívčích srdcí jako je Martin.“
„Co ty víš,“ usmála se Jana.
Chvíli jen seděli, mlčeli a pozorovali okolí.
„A stejně je tu hezky,“ promluvil Honza, „doufám, že nám ukážou cestu, rád bych se sem podíval jako civil.“
„Tak až pojedeš, tak bys mě mohl vzít sebou, teda pokud se na mě nezlobíš.“
„Samo sebou,“ podíval se na ní. Zavrtěl hlavou a pomyslel si:
Ty pořád nic nechápeš? Na tebe se nemůžu zlobit. A i kdyby, tak bych mi to nevydrželo dýl než pár minut. Já tě miluju! A láska? Láska je vždy jednostranný cit, ať si kdo chce, co chce říká. Vždy jenom jeden miluje druhého a pokud to myslí doopravdy, nežádá nic zpět. Láska není výměnný obchod. Žádné miluju tě - miluj mě! Milovat je jako zabíjet...
„Tak půjdeme?“ přerušila tok jeho myšlenek Jana.
Pomohl jí vstát a pokračoval:
...můžete někoho zabít, a zůstat naživu, stejně tak někoho milovat, a nebýt milován. A co víc neexistuje žádné stůj. Žádná stopka. Nemiluj mě a dost. Nic takového nefunguje. A není k tomu důvod. Lidské srdce je dost široké na to, aby člověk mohl milovat kolik lidí chce a jak hluboko chce! Kdepak, holčičko, já tě milovat chci, a to hluboce, protože...
Kráčeli spolu vstříc penzionu. Zadíval se ještě jednou na její krásný profil.
...protože vím, že ty si to zasloužíš. A taky budu. Navždy.
neděle 31. května 2009
[47] Kybernýři - Zpět v propasti
Honza nevěděl, jak dlouho hledal v Tleskačově dílně hlavolam, ale bylo to dost dlouho.
Podprogram Pat a Mat zjevně naprogramovali tak, aby nikdy nevyšlo slunce, takže ani netušil, jak dlouho dostával ježka z klece, kterého našel v konzervě zakopané v hliněné podlaze kůlny, ale bylo to zatraceně dlouho. Nejméně den pak ještě trčel uzavřený v počítači, který patřil teroristovi, než se zločinec konečně připojil na Síť.
Zpátky do svého těla se dostal den poté, co se vrátili jeho kolegové. Všichni čtyři vypadali jako skupinka skinheadů. Bude trvat ještě nejméně týden, než se jim z těla vyplaví hormon, který zamezoval růstu všem derivátům kůže. Děvčata se sice mohla chlubit hladce oholenými lýtky, navíc krásně opálenými od ultrafialových dezinfekčních lamp v Rakvích, ale stěží to kompenzovalo, že vypadala hůř než rocková babička Sinead O'Connor zamlada.
Den poté, co se probudil i Honza, uspořádal pan Maxwell v penzionu finální brífink, kterého se zúčastnili všichni zaměstnanci.
„Dámy a pánové, hlavně vy, vy opravdoví Kybernýři, Pionýři Sítě,“ promluvil k týmu, „celá Unie si váží toho, co jste pro ní udělali. Nejenom, že jste pomohly vyřešit dva závažné případy, ale navíc jste otevřeli dveře do nového světa. Do světa Sítě, kam díky vám budeme moci vyslat mnoho dalších poslů míru, spravedlnosti a zákona. Dámy a pánové, odvedli jste skvělou práci. A teď se můžete ptát, máte-li nějaké dotazy.“
„Pane, mohl byste nám říci, co se s námi stalo, když jsme byli odpojeni od Sítě.“ tázal se Martin za všechny, „tedy, jak je možné, že jsme mohli ovládat naše simulovaná těla, i když jsme ztratili kontakt s našimi fyzickými těly?“
„Zatím je předčasné dělat závěry. Náš zdravotnický a analytický tým již zkoumá data z vašich bílých souborů, kam se ukládaly všechny data o misi. Zajisté vám dáme vědět. Ještě nějaké dotazy?“
Následovalo pár otázek od zaměstnanců směřovaných na členy týmu. Když sezení skončilo, zůstal v místnosti jenom pan Maxwell a Honza.
„Nevíte, kde bych našel pana Lipowkého, docela bych se si s ním chtěl promluvit,“ ptal se.
„Tak mladíku, to nemůžu sloužit. Pan Lipowski dostal práci na jiném místě.“
„Hmm. Ze začátku vypadal jako docela fajn člověk,“ odmlčel se, „ale víte, můj otec vždycky říkával: 'Některý lidi jsou jako dývídýčka. Chvilku vypadají fajn, obraz je super, zvuk je senzační, a pak se zkurvěj.'“ otočil se na pana Maxwella a zkoumal, jestli se ho nedotklo, že mluví sprostě.
Pan Maxwell se usmál a poznamenal: „Váš otec musel být moudrý muž,“ odmlčel se, „víte, pan Lipowski je schopný člověk a snaží se svoji práci dělat jak nejlépe umí, jenom občas volí nevhodné prostředky. No, uvidíme, jak si povede dál.“
„Pokud by to bylo možné, radši bych už pod jeho vedením víckrát pracovat nechtěl.“
„Myslím, že to se dá zařídit. I když tam kde je teď, se asi hned tak nedostanete.“
„To doufám.“
„Rád bych si s vámi ještě povídal, ale mám nabitý program,“ podal Honzovi ruku, „zlomte vaz a už teď se těším na další spolupráci.“
„Nápodobně, pane,“ sevřel pravici Honza, „na shledanou!“
„Nazhle!“
V baru v přízemí penzionu si Martin přisedl k Miriam.
„Co děláš dnes večer?“ zeptal se.
„Balím kufry,“ zněla odpověď.
„Ty taky odjíždíš?“
„Kdepak, otec.“
„Á, pan Maxwell zase vyráží na tajnou misi.“
Podprogram Pat a Mat zjevně naprogramovali tak, aby nikdy nevyšlo slunce, takže ani netušil, jak dlouho dostával ježka z klece, kterého našel v konzervě zakopané v hliněné podlaze kůlny, ale bylo to zatraceně dlouho. Nejméně den pak ještě trčel uzavřený v počítači, který patřil teroristovi, než se zločinec konečně připojil na Síť.
Zpátky do svého těla se dostal den poté, co se vrátili jeho kolegové. Všichni čtyři vypadali jako skupinka skinheadů. Bude trvat ještě nejméně týden, než se jim z těla vyplaví hormon, který zamezoval růstu všem derivátům kůže. Děvčata se sice mohla chlubit hladce oholenými lýtky, navíc krásně opálenými od ultrafialových dezinfekčních lamp v Rakvích, ale stěží to kompenzovalo, že vypadala hůř než rocková babička Sinead O'Connor zamlada.
Den poté, co se probudil i Honza, uspořádal pan Maxwell v penzionu finální brífink, kterého se zúčastnili všichni zaměstnanci.
„Dámy a pánové, hlavně vy, vy opravdoví Kybernýři, Pionýři Sítě,“ promluvil k týmu, „celá Unie si váží toho, co jste pro ní udělali. Nejenom, že jste pomohly vyřešit dva závažné případy, ale navíc jste otevřeli dveře do nového světa. Do světa Sítě, kam díky vám budeme moci vyslat mnoho dalších poslů míru, spravedlnosti a zákona. Dámy a pánové, odvedli jste skvělou práci. A teď se můžete ptát, máte-li nějaké dotazy.“
„Pane, mohl byste nám říci, co se s námi stalo, když jsme byli odpojeni od Sítě.“ tázal se Martin za všechny, „tedy, jak je možné, že jsme mohli ovládat naše simulovaná těla, i když jsme ztratili kontakt s našimi fyzickými těly?“
„Zatím je předčasné dělat závěry. Náš zdravotnický a analytický tým již zkoumá data z vašich bílých souborů, kam se ukládaly všechny data o misi. Zajisté vám dáme vědět. Ještě nějaké dotazy?“
Následovalo pár otázek od zaměstnanců směřovaných na členy týmu. Když sezení skončilo, zůstal v místnosti jenom pan Maxwell a Honza.
„Nevíte, kde bych našel pana Lipowkého, docela bych se si s ním chtěl promluvit,“ ptal se.
„Tak mladíku, to nemůžu sloužit. Pan Lipowski dostal práci na jiném místě.“
„Hmm. Ze začátku vypadal jako docela fajn člověk,“ odmlčel se, „ale víte, můj otec vždycky říkával: 'Některý lidi jsou jako dývídýčka. Chvilku vypadají fajn, obraz je super, zvuk je senzační, a pak se zkurvěj.'“ otočil se na pana Maxwella a zkoumal, jestli se ho nedotklo, že mluví sprostě.
Pan Maxwell se usmál a poznamenal: „Váš otec musel být moudrý muž,“ odmlčel se, „víte, pan Lipowski je schopný člověk a snaží se svoji práci dělat jak nejlépe umí, jenom občas volí nevhodné prostředky. No, uvidíme, jak si povede dál.“
„Pokud by to bylo možné, radši bych už pod jeho vedením víckrát pracovat nechtěl.“
„Myslím, že to se dá zařídit. I když tam kde je teď, se asi hned tak nedostanete.“
„To doufám.“
„Rád bych si s vámi ještě povídal, ale mám nabitý program,“ podal Honzovi ruku, „zlomte vaz a už teď se těším na další spolupráci.“
„Nápodobně, pane,“ sevřel pravici Honza, „na shledanou!“
„Nazhle!“
V baru v přízemí penzionu si Martin přisedl k Miriam.
„Co děláš dnes večer?“ zeptal se.
„Balím kufry,“ zněla odpověď.
„Ty taky odjíždíš?“
„Kdepak, otec.“
„Á, pan Maxwell zase vyráží na tajnou misi.“
neděle 24. května 2009
[46] Kybernýři - Osvobození
„Tohle je marný,“ nadávala Jana, „musela bych nás namodulovat na síťové vedení, ale na to nemám prostředky.“
„Takže čekáme na zázrak,“ podotkl Martin.
„Tak nějak. Ale někdy to připojit musí, ne?“
„Pokud nás dřív nezformátují,“ pronesla Monika.
Obvykle plašila zbytečně, ale tentokrát mohla mít krutou pravdu. První věc, co udělá rozumný zločinec je, že se zbaví, co nejrychleji důkazů.
Martin zamyšleně chodil po místnosti až se mu povedlo projít zdí.
„Máš tady návštěvu,“ řekl, když se vrátil zpátky, „tedy my všichni, ale ty obzvlášť.“
Monika si jej prohlížela, jestli si dělá srandu, nebo jak to vlastně myslí.
Z ničeho nic se rozrazily dveře a do místnosti vtrhl muž, ve kterém Martin poznal svého dvojníka z letiště. Než se strážný stačil rozkoukat, ležel spoutaný na zemi. Martinův dvojník, vysoký brunet, něco rozkázal a jejich další známí, dvojníci Pata a Mata začali zapojovat kabely zpět.
Monika si dění příliš nevšímala. Měla oči jenom pro osobu, která vešla za brunetem.
„Vidíš, já ti říkala, že se o sebe umí postarat. A vypadá to, že i o tebe,“ řekla Jana.
Monika pohladila prstýnek na levé ruce a přikývla. „Je prostě zlatej. Ale jak se sem dostal?“
„Víš, co říkává Honza. Život je trapnej a my jsme jenom pouhé figurky na šachovnici osudu.“
„Něco na tom je.“
„Tak dámy, zdá se, že máme cestu volnou,“ prohodil Martin, který si všiml, že tlouštík a hubeňour skončili s kabeláží.
„Máš stažený všechny důležitý data,“ zeptala se Jana.
„Všechno mám tady,“ ukázal skleněnou destičku.
„Tak jdeme. Moni?! Jdeme! Za chvíli ho budeš mít žívýho a tady se mu už nic nestane.“
„Já vím,“ odtrhla oči od Milana, který se jí teď díval přímo do očí, a otevřela terminál. Nastavila cestu domů. Ve zdi se objevili bílé dveře, kterými prošli.
* * *
Vysoký brunet vyrazil dveře a odstavil vrátného. S nadšením hleděl na servery a ihned nařídil tlouštíkovi a hubeňourovi, aby vrátili kabely na svoje místo. Milan si jejich práce nevšímal, zase ho přepadl ten pocit jako před tím.
„Moniko?“ zašeptal. Ale žádná odpověď. Potom se zadíval do prázdna a přitom tušil, že ho vidí. Nevěděl jak je to možné, ale věděl to. Cítil, že už o ní nemusí mít strach.
Vysoký brunet se dotkl mohutného náramku, který měl na levém předloktí a na displeji se objevila hlava pana Maxwella.
„Bravo, kapitáne, skleničky dorazily beze střepů,“ promluvil.
„To jsem rád!“ odpověděl brunet a hlava se zase ztratila, „fajn, tady je to vše. Teď zpracujeme další balíček. Vy můžete jít. Tady,“ podal Milanovi lístek, „dárek od vlády.“
Milan si prohlédl lístek. Byla to letenka zpátky do Prahy na zítřejší odpoledne. „Dík. Ale musím ještě najít svoji ženu.“
„O tu nemusíte mít strach, je o ní dobře postaráno. Do týdne jí máte doma.“
Milan se zahleděl do chladných hnědých očí bruneta a usoudil, že mu může věřit. „Když to říkáte vy,“ schoval letenku do kapsy, „možná bych pro vás měl ještě pár informací.“
„Sem s nimi!“
Ukázal jim, kde našel mrtvoly, a také kde leží spoutaný vražedný instalatér. Potom prošel kolem hlídky u výtahu a vyjel s ním do přízemí. V bezpečnostní schránce si jakoby nic vyzvedl Petru a nechal se odvézt taxíkem k Samovi.
Sbalil si věci a zbytek dne strávil u baru, kde vykládal svému hostiteli, co všechno zažil ve službě s Benem a na oplátku se dozvěděl, jaké lotroviny prováděl Ben, když mu ještě ani nerostly vousy.
Den poté strávil dopoledne klábosením s Pierrem v baru Fantazie a odpoledne se vrátil domů do Prahy.
„Takže čekáme na zázrak,“ podotkl Martin.
„Tak nějak. Ale někdy to připojit musí, ne?“
„Pokud nás dřív nezformátují,“ pronesla Monika.
Obvykle plašila zbytečně, ale tentokrát mohla mít krutou pravdu. První věc, co udělá rozumný zločinec je, že se zbaví, co nejrychleji důkazů.
Martin zamyšleně chodil po místnosti až se mu povedlo projít zdí.
„Máš tady návštěvu,“ řekl, když se vrátil zpátky, „tedy my všichni, ale ty obzvlášť.“
Monika si jej prohlížela, jestli si dělá srandu, nebo jak to vlastně myslí.
Z ničeho nic se rozrazily dveře a do místnosti vtrhl muž, ve kterém Martin poznal svého dvojníka z letiště. Než se strážný stačil rozkoukat, ležel spoutaný na zemi. Martinův dvojník, vysoký brunet, něco rozkázal a jejich další známí, dvojníci Pata a Mata začali zapojovat kabely zpět.
Monika si dění příliš nevšímala. Měla oči jenom pro osobu, která vešla za brunetem.
„Vidíš, já ti říkala, že se o sebe umí postarat. A vypadá to, že i o tebe,“ řekla Jana.
Monika pohladila prstýnek na levé ruce a přikývla. „Je prostě zlatej. Ale jak se sem dostal?“
„Víš, co říkává Honza. Život je trapnej a my jsme jenom pouhé figurky na šachovnici osudu.“
„Něco na tom je.“
„Tak dámy, zdá se, že máme cestu volnou,“ prohodil Martin, který si všiml, že tlouštík a hubeňour skončili s kabeláží.
„Máš stažený všechny důležitý data,“ zeptala se Jana.
„Všechno mám tady,“ ukázal skleněnou destičku.
„Tak jdeme. Moni?! Jdeme! Za chvíli ho budeš mít žívýho a tady se mu už nic nestane.“
„Já vím,“ odtrhla oči od Milana, který se jí teď díval přímo do očí, a otevřela terminál. Nastavila cestu domů. Ve zdi se objevili bílé dveře, kterými prošli.
* * *
Vysoký brunet vyrazil dveře a odstavil vrátného. S nadšením hleděl na servery a ihned nařídil tlouštíkovi a hubeňourovi, aby vrátili kabely na svoje místo. Milan si jejich práce nevšímal, zase ho přepadl ten pocit jako před tím.
„Moniko?“ zašeptal. Ale žádná odpověď. Potom se zadíval do prázdna a přitom tušil, že ho vidí. Nevěděl jak je to možné, ale věděl to. Cítil, že už o ní nemusí mít strach.
Vysoký brunet se dotkl mohutného náramku, který měl na levém předloktí a na displeji se objevila hlava pana Maxwella.
„Bravo, kapitáne, skleničky dorazily beze střepů,“ promluvil.
„To jsem rád!“ odpověděl brunet a hlava se zase ztratila, „fajn, tady je to vše. Teď zpracujeme další balíček. Vy můžete jít. Tady,“ podal Milanovi lístek, „dárek od vlády.“
Milan si prohlédl lístek. Byla to letenka zpátky do Prahy na zítřejší odpoledne. „Dík. Ale musím ještě najít svoji ženu.“
„O tu nemusíte mít strach, je o ní dobře postaráno. Do týdne jí máte doma.“
Milan se zahleděl do chladných hnědých očí bruneta a usoudil, že mu může věřit. „Když to říkáte vy,“ schoval letenku do kapsy, „možná bych pro vás měl ještě pár informací.“
„Sem s nimi!“
Ukázal jim, kde našel mrtvoly, a také kde leží spoutaný vražedný instalatér. Potom prošel kolem hlídky u výtahu a vyjel s ním do přízemí. V bezpečnostní schránce si jakoby nic vyzvedl Petru a nechal se odvézt taxíkem k Samovi.
Sbalil si věci a zbytek dne strávil u baru, kde vykládal svému hostiteli, co všechno zažil ve službě s Benem a na oplátku se dozvěděl, jaké lotroviny prováděl Ben, když mu ještě ani nerostly vousy.
Den poté strávil dopoledne klábosením s Pierrem v baru Fantazie a odpoledne se vrátil domů do Prahy.
neděle 17. května 2009
[45] Kybernýři - Archanděl Gabriel
Milan se honem schoval do jedné z postranních chodeb. Stál pár kroků před výtahem, když náhle uslyšel, jak se blíží kabina.
Schoulený za rohem na pažbě Renaty pozoroval, jak z ní vystupuje šest lidí, skoro sedm, protože jeden z nich tak trochu trpěl nadváhou. Tak trochu větší nadvládou. Ale ne, čistých šest lidí. Další muž přebytečné kila prvního zcela anuloval. Mohl vážit tak pětačtyřicet. Za tlouštíkem a hubeňourem kráčely dvě ženy.
Monika, pomyslel si Milan, ale pak si jí lépe prohlédl. Ano, velmi se podobala Monice, ale Monika má obličej jemnější. I rusovláska vedle ní mu připadala tak trochu povědomá. Vypadala jako Jana, kamarádka a kolegyně Moniky. Ostatně i poslední dva muže, kteří opustili výtah, určitě znal, nebo se aspoň někomu dost podobali.
Jenže tahle skupinka se chovala jako naprostý profesionálové. V rukou svírali zbraně. Leskly se v modrém světle zářivek. Milan si je prohlížel a pak žasl, jestli to vůbec může být pravda.
Poznal jejich pistole, i když podobný exemplář v životě viděl zatím jenom jednou. ČZ 2027 Gabriel FA. Archanděl! Snad nejlepší zbraň, co znal. Vlajková loď českého zbrojního průmyslu. FA značilo FlexiAmmo a znamenalo stejnou vlastnost, kterou oplývala Petra. Můžete do ní nacpat třeba špejle a pistole je stejně schopná zasáhnout terč na sto metrů. Samozřejmě se schopným střelcem.
Archanděl!
Gabriel.
Teď mířil na něj.
Trochu moc se zasnil a to se v akci nemá.
„Nestřílejte!“ hlesl česky.
Vysoký brunet dal prst před ústa a naznačil, ať je zticha. Vytáhl identifikátor. Držel jej za černou krabičku, která skrývala výkonnou jednotku, a přes průhledný panel si prohlédl Milana. Na panelu se začalo probíhat rozpoznávání hlavních rysů, vzápětí přestal být průhledný. Objevili se na něm Milanovi údaje.
Brunet přikývl, pak ukázal na kolegu a na ženu, která se podobala Monice, a potom na výtah. Oba zaujali obranou pozici. Opět něco gestikuloval a Milan pochopil, že chce vědět kolik se okolo potuluje lidí.
Milan napřímil ukazovák nejdříve vzhůru a pak jím zamířil směrem, kde zmizel strážný.
Brunet ukázal, aby ho tam zavedl.
Milan šel první, za ním brunet, který akci zajisté velel, pak tlouštík a hubeňour a záda jim kryla rusovláska. Postupovali jeden za druhým až dorazili ke dveřím centra bezpečnosti.
Schoulený za rohem na pažbě Renaty pozoroval, jak z ní vystupuje šest lidí, skoro sedm, protože jeden z nich tak trochu trpěl nadváhou. Tak trochu větší nadvládou. Ale ne, čistých šest lidí. Další muž přebytečné kila prvního zcela anuloval. Mohl vážit tak pětačtyřicet. Za tlouštíkem a hubeňourem kráčely dvě ženy.
Monika, pomyslel si Milan, ale pak si jí lépe prohlédl. Ano, velmi se podobala Monice, ale Monika má obličej jemnější. I rusovláska vedle ní mu připadala tak trochu povědomá. Vypadala jako Jana, kamarádka a kolegyně Moniky. Ostatně i poslední dva muže, kteří opustili výtah, určitě znal, nebo se aspoň někomu dost podobali.
Jenže tahle skupinka se chovala jako naprostý profesionálové. V rukou svírali zbraně. Leskly se v modrém světle zářivek. Milan si je prohlížel a pak žasl, jestli to vůbec může být pravda.
Poznal jejich pistole, i když podobný exemplář v životě viděl zatím jenom jednou. ČZ 2027 Gabriel FA. Archanděl! Snad nejlepší zbraň, co znal. Vlajková loď českého zbrojního průmyslu. FA značilo FlexiAmmo a znamenalo stejnou vlastnost, kterou oplývala Petra. Můžete do ní nacpat třeba špejle a pistole je stejně schopná zasáhnout terč na sto metrů. Samozřejmě se schopným střelcem.
Archanděl!
Gabriel.
Teď mířil na něj.
Trochu moc se zasnil a to se v akci nemá.
„Nestřílejte!“ hlesl česky.
Vysoký brunet dal prst před ústa a naznačil, ať je zticha. Vytáhl identifikátor. Držel jej za černou krabičku, která skrývala výkonnou jednotku, a přes průhledný panel si prohlédl Milana. Na panelu se začalo probíhat rozpoznávání hlavních rysů, vzápětí přestal být průhledný. Objevili se na něm Milanovi údaje.
Brunet přikývl, pak ukázal na kolegu a na ženu, která se podobala Monice, a potom na výtah. Oba zaujali obranou pozici. Opět něco gestikuloval a Milan pochopil, že chce vědět kolik se okolo potuluje lidí.
Milan napřímil ukazovák nejdříve vzhůru a pak jím zamířil směrem, kde zmizel strážný.
Brunet ukázal, aby ho tam zavedl.
Milan šel první, za ním brunet, který akci zajisté velel, pak tlouštík a hubeňour a záda jim kryla rusovláska. Postupovali jeden za druhým až dorazili ke dveřím centra bezpečnosti.
neděle 10. května 2009
[44] Kybernýři - Králičí probuzení
„Doprdelepráce,“ zařval Milan a začal zvracet. Něco tak nechutného už sice viděl, když s Benem nesli nalezené kosti do antropologického centra, ale reakce se nezměnila.
Po Monice ani jejich kolezích naštěstí ani stopa. Konečně našel aspoň dva Britské novináře. Tedy nejspíš to byli oni. Plovali v kádích, kde mrtvá těla ohlodávali drobné rybičky na kost. Neobvyklý způsob, jak se zbavit důkazů.
Před tím obešel všechny místnosti, až se vrátil zpátky do studia. Mrtvoly našel v místnosti, která se skrývala za kulisami. Proto si jí dříve nevšiml. Na ceduli stálo „Čistírna“. Dveře byly zamčené, ale šly odemknout klíčky, které zabavil vražednému instalatérovi.
Do nosu se mu ihned dostal mrtvolný puch. Vyděšený spěchal ke kádím a doufal, že se tam nekoupe jeho kráska. Neplavala, na zbytích kůže na rukou, které čněli nad hladinu, zůstával ještě hustý porost a navíc polokostře chyběl Moničin prsten.
Milan si otřel ústa a honem odešel. Zamkl za sebou dveře. Měl by honem zmizet, než ho někdo najde.
V jenom bytě na okraji jednoho malebného středočeského městečka se zatím odehrával docela jiný příběh.
„No tak malej, vem si ještě, mám ho tady spoustu, dyžtak přikopíruju,“ povídala si dívka Petra se zobrazovacím panelem, na kterém malý bílý králík ukusoval kousky z obrázku salátu. Uchopila obrázek zeleniny a pohybovala s ním sem a tam a hlodavec běhal za ním.
„Petruše, co si s tím zas udělala! Zas nefunguje net,“ vtrhl do pokoje jedenáctileté dívky její o pět let starší bratr.
Petra honem překryla králíka jinou aplikací. „Já nic! Víš, že se v tom nevyznám.“
„No právě! Člověk si odjede na prázdniny a ty tady za dva měsíce uděláš takovej čurbes, že můžu leda tak volat z vokna.“
„Radúzo, nech toho, můžeš to udělat od sebe,“ bránila Petra dotykovou klávesnici.
„U mě je všechno v poho, musí to bejt u tebe,“ řekl Radek.
Vytáhl z portu Petřinu senzomyš a zasunul vlastní. Vypadala jak malá lampička, která osvětlovala část stolu červeným světlem. Na ukazováčku a prostředníčku měl dva podivné náprstky, jejichž pohyb lampičkový senzor snímal.
Vypnul program, který schovával králíka.
„Co je zase tohle zač?“ začal nadávat.
„No králík.“
„To vidím, že je to králík, ale odkud se tu vzal.“
„No prostě se tady obejvil.“
„Ježiš, ty seš blbá, to skočíš na kažej lacinej trik.“
„Ale on je úplně neškodnej.“
„Jasně.“
„Vážně.“
„Tak tady to je. Blokuješ tím firewall a proto to nefunguje.“
„Počkej, nech ho tam.“
„Prosimtě, neblbni, víš, co v něm může bejt. Může bejt nakaženej, nebo má v sobě spyware.“
„Nech mi ho, prosíííím!“
„To určitě.“
„Budu dávat měsíc nádobí do myčky.“
„Dva.“
„Jeden a půl.“
„Tak dobře, ale až ti shoří mašina, budeš si shánět novou sama.“
„Klidně.“
„No, to tě chci vidět. Vždyť na ní nemáš ani peníze.“
„Jen se neboj, já si je seženu. Budeš tu vopruzovat ještě dlouho?“
„Počkej, musím to překlenout. Ták, hotovo.“
„No, super. Tak vypadni, stvůro.“
„No, to je mi teda vděčnost.“
„Ahoj!“
„No, tak ať ti všechno sežere.“
Radek odešel a Petra si dál hrála s králíkem. Jenže chlupáč dokousal poslední obrázek se salátem a zmizel. Chvíli nadávala Radkovi, že za to může on a on jí řekl, že mu měla postavit klec a tím jejich hádka skončila.
Po Monice ani jejich kolezích naštěstí ani stopa. Konečně našel aspoň dva Britské novináře. Tedy nejspíš to byli oni. Plovali v kádích, kde mrtvá těla ohlodávali drobné rybičky na kost. Neobvyklý způsob, jak se zbavit důkazů.
Před tím obešel všechny místnosti, až se vrátil zpátky do studia. Mrtvoly našel v místnosti, která se skrývala za kulisami. Proto si jí dříve nevšiml. Na ceduli stálo „Čistírna“. Dveře byly zamčené, ale šly odemknout klíčky, které zabavil vražednému instalatérovi.
Do nosu se mu ihned dostal mrtvolný puch. Vyděšený spěchal ke kádím a doufal, že se tam nekoupe jeho kráska. Neplavala, na zbytích kůže na rukou, které čněli nad hladinu, zůstával ještě hustý porost a navíc polokostře chyběl Moničin prsten.
Milan si otřel ústa a honem odešel. Zamkl za sebou dveře. Měl by honem zmizet, než ho někdo najde.
V jenom bytě na okraji jednoho malebného středočeského městečka se zatím odehrával docela jiný příběh.
„No tak malej, vem si ještě, mám ho tady spoustu, dyžtak přikopíruju,“ povídala si dívka Petra se zobrazovacím panelem, na kterém malý bílý králík ukusoval kousky z obrázku salátu. Uchopila obrázek zeleniny a pohybovala s ním sem a tam a hlodavec běhal za ním.
„Petruše, co si s tím zas udělala! Zas nefunguje net,“ vtrhl do pokoje jedenáctileté dívky její o pět let starší bratr.
Petra honem překryla králíka jinou aplikací. „Já nic! Víš, že se v tom nevyznám.“
„No právě! Člověk si odjede na prázdniny a ty tady za dva měsíce uděláš takovej čurbes, že můžu leda tak volat z vokna.“
„Radúzo, nech toho, můžeš to udělat od sebe,“ bránila Petra dotykovou klávesnici.
„U mě je všechno v poho, musí to bejt u tebe,“ řekl Radek.
Vytáhl z portu Petřinu senzomyš a zasunul vlastní. Vypadala jak malá lampička, která osvětlovala část stolu červeným světlem. Na ukazováčku a prostředníčku měl dva podivné náprstky, jejichž pohyb lampičkový senzor snímal.
Vypnul program, který schovával králíka.
„Co je zase tohle zač?“ začal nadávat.
„No králík.“
„To vidím, že je to králík, ale odkud se tu vzal.“
„No prostě se tady obejvil.“
„Ježiš, ty seš blbá, to skočíš na kažej lacinej trik.“
„Ale on je úplně neškodnej.“
„Jasně.“
„Vážně.“
„Tak tady to je. Blokuješ tím firewall a proto to nefunguje.“
„Počkej, nech ho tam.“
„Prosimtě, neblbni, víš, co v něm může bejt. Může bejt nakaženej, nebo má v sobě spyware.“
„Nech mi ho, prosíííím!“
„To určitě.“
„Budu dávat měsíc nádobí do myčky.“
„Dva.“
„Jeden a půl.“
„Tak dobře, ale až ti shoří mašina, budeš si shánět novou sama.“
„Klidně.“
„No, to tě chci vidět. Vždyť na ní nemáš ani peníze.“
„Jen se neboj, já si je seženu. Budeš tu vopruzovat ještě dlouho?“
„Počkej, musím to překlenout. Ták, hotovo.“
„No, super. Tak vypadni, stvůro.“
„No, to je mi teda vděčnost.“
„Ahoj!“
„No, tak ať ti všechno sežere.“
Radek odešel a Petra si dál hrála s králíkem. Jenže chlupáč dokousal poslední obrázek se salátem a zmizel. Chvíli nadávala Radkovi, že za to může on a on jí řekl, že mu měla postavit klec a tím jejich hádka skončila.
neděle 3. května 2009
[43] Kybernýři - Co se doopravdy stalo s králíkem
„Doprdelepráce,“ zařval Milan a začal zvracet. Něco tak nechutného už sice viděl, když s Benem nesli nalezené kosti do antropologického centra, ale reakce se nezměnila.
Po Monice ani jejich kolezích naštěstí ani stopa. Konečně našel aspoň dva Britské novináře. Tedy nejspíš to byli oni. Plovali v kádích, kde mrtvá těla ohlodávali drobné rybičky na kost. Neobvyklý způsob, jak se zbavit důkazů.
Před tím obešel všechny místnosti, až se vrátil zpátky do studia. Mrtvoly našel v místnosti, která se skrývala za kulisami. Proto si jí dříve nevšiml. Na ceduli stálo „Čistírna“. Dveře byly zamčené, ale šly odemknout klíčky, které zabavil vražednému instalatérovi.
Do nosu se mu ihned dostal mrtvolný puch. Vyděšený spěchal ke kádím a doufal, že se tam nekoupe jeho kráska. Neplavala, na zbytích kůže na rukou, které čněli nad hladinu, zůstával ještě hustý porost a navíc polokostře chyběl Moničin prsten.
Milan si otřel ústa a honem odešel. Zamkl za sebou dveře. Měl by honem zmizet, než ho někdo najde.
V jenom bytě na okraji jednoho malebného středočeského městečka se zatím odehrával docela jiný příběh.
„No tak malej, vem si ještě, mám ho tady spoustu, dyžtak přikopíruju,“ povídala si dívka Petra se zobrazovacím panelem, na kterém malý bílý králík ukusoval kousky z obrázku salátu. Uchopila obrázek zeleniny a pohybovala s ním sem a tam a hlodavec běhal za ním.
„Petruše, co si s tím zas udělala! Zas nefunguje net,“ vtrhl do pokoje jedenáctileté dívky její o pět let starší bratr.
Petra honem překryla králíka jinou aplikací. „Já nic! Víš, že se v tom nevyznám.“
„No právě! Člověk si odjede na prázdniny a ty tady za dva měsíce uděláš takovej čurbes, že můžu leda tak volat z vokna.“
„Radúzo, nech toho, můžeš to udělat od sebe,“ bránila Petra dotykovou klávesnici.
„U mě je všechno v poho, musí to bejt u tebe,“ řekl Radek.
Vytáhl z portu Petřinu senzomyš a zasunul vlastní. Vypadala jak malá lampička, která osvětlovala část stolu červeným světlem. Na ukazováčku a prostředníčku měl dva podivné náprstky, jejichž pohyb lampičkový senzor snímal.
Vypnul program, který schovával králíka.
„Co je zase tohle zač?“ začal nadávat.
„No králík.“
„To vidím, že je to králík, ale odkud se tu vzal.“
„No prostě se tady obejvil.“
„Ježiš, ty seš blbá, to skočíš na kažej lacinej trik.“
„Ale on je úplně neškodnej.“
„Jasně.“
„Vážně.“
„Tak tady to je. Blokuješ tím firewall a proto to nefunguje.“
„Počkej, nech ho tam.“
„Prosimtě, neblbni, víš, co v něm může bejt. Může bejt nakaženej, nebo má v sobě spyware.“
„Nech mi ho, prosíííím!“
„To určitě.“
„Budu dávat měsíc nádobí do myčky.“
„Dva.“
„Jeden a půl.“
„Tak dobře, ale až ti shoří mašina, budeš si shánět novou sama.“
„Klidně.“
„No, to tě chci vidět. Vždyť na ní nemáš ani peníze.“
„Jen se neboj, já si je seženu. Budeš tu vopruzovat ještě dlouho?“
„Počkej, musím to překlenout. Ták, hotovo.“
„No, super. Tak vypadni, stvůro.“
„No, to je mi teda vděčnost.“
„Ahoj!“
„No, tak ať ti všechno sežere.“
Radek odešel a Petra si dál hrála s králíkem. Jenže chlupáč dokousal poslední obrázek se salátem a zmizel. Chvíli nadávala Radkovi, že za to může on a on jí řekl, že mu měla postavit klec a tím jejich hádka skončila.
Po Monice ani jejich kolezích naštěstí ani stopa. Konečně našel aspoň dva Britské novináře. Tedy nejspíš to byli oni. Plovali v kádích, kde mrtvá těla ohlodávali drobné rybičky na kost. Neobvyklý způsob, jak se zbavit důkazů.
Před tím obešel všechny místnosti, až se vrátil zpátky do studia. Mrtvoly našel v místnosti, která se skrývala za kulisami. Proto si jí dříve nevšiml. Na ceduli stálo „Čistírna“. Dveře byly zamčené, ale šly odemknout klíčky, které zabavil vražednému instalatérovi.
Do nosu se mu ihned dostal mrtvolný puch. Vyděšený spěchal ke kádím a doufal, že se tam nekoupe jeho kráska. Neplavala, na zbytích kůže na rukou, které čněli nad hladinu, zůstával ještě hustý porost a navíc polokostře chyběl Moničin prsten.
Milan si otřel ústa a honem odešel. Zamkl za sebou dveře. Měl by honem zmizet, než ho někdo najde.
V jenom bytě na okraji jednoho malebného středočeského městečka se zatím odehrával docela jiný příběh.
„No tak malej, vem si ještě, mám ho tady spoustu, dyžtak přikopíruju,“ povídala si dívka Petra se zobrazovacím panelem, na kterém malý bílý králík ukusoval kousky z obrázku salátu. Uchopila obrázek zeleniny a pohybovala s ním sem a tam a hlodavec běhal za ním.
„Petruše, co si s tím zas udělala! Zas nefunguje net,“ vtrhl do pokoje jedenáctileté dívky její o pět let starší bratr.
Petra honem překryla králíka jinou aplikací. „Já nic! Víš, že se v tom nevyznám.“
„No právě! Člověk si odjede na prázdniny a ty tady za dva měsíce uděláš takovej čurbes, že můžu leda tak volat z vokna.“
„Radúzo, nech toho, můžeš to udělat od sebe,“ bránila Petra dotykovou klávesnici.
„U mě je všechno v poho, musí to bejt u tebe,“ řekl Radek.
Vytáhl z portu Petřinu senzomyš a zasunul vlastní. Vypadala jak malá lampička, která osvětlovala část stolu červeným světlem. Na ukazováčku a prostředníčku měl dva podivné náprstky, jejichž pohyb lampičkový senzor snímal.
Vypnul program, který schovával králíka.
„Co je zase tohle zač?“ začal nadávat.
„No králík.“
„To vidím, že je to králík, ale odkud se tu vzal.“
„No prostě se tady obejvil.“
„Ježiš, ty seš blbá, to skočíš na kažej lacinej trik.“
„Ale on je úplně neškodnej.“
„Jasně.“
„Vážně.“
„Tak tady to je. Blokuješ tím firewall a proto to nefunguje.“
„Počkej, nech ho tam.“
„Prosimtě, neblbni, víš, co v něm může bejt. Může bejt nakaženej, nebo má v sobě spyware.“
„Nech mi ho, prosíííím!“
„To určitě.“
„Budu dávat měsíc nádobí do myčky.“
„Dva.“
„Jeden a půl.“
„Tak dobře, ale až ti shoří mašina, budeš si shánět novou sama.“
„Klidně.“
„No, to tě chci vidět. Vždyť na ní nemáš ani peníze.“
„Jen se neboj, já si je seženu. Budeš tu vopruzovat ještě dlouho?“
„Počkej, musím to překlenout. Ták, hotovo.“
„No, super. Tak vypadni, stvůro.“
„No, to je mi teda vděčnost.“
„Ahoj!“
„No, tak ať ti všechno sežere.“
Radek odešel a Petra si dál hrála s králíkem. Jenže chlupáč dokousal poslední obrázek se salátem a zmizel. Chvíli nadávala Radkovi, že za to může on a on jí řekl, že mu měla postavit klec a tím jejich hádka skončila.
sobota 4. dubna 2009
[42] Kybernýři - Odpojeni
„Honem, musíme se stáhnout,“ křičela Jana v simulovaném bezpečnostním centru.
„Zkus, otevřít portál,“ navrhl Martin.
Jana otevřela virtuální klávesnici a marně po ní jezdila prsty. Nic se nestalo.
„Museli spustit fyzickej firewall,“ řekla, „nedostanem se ven.“
„Co teď?“ ptala se Monika.
„Budem pokračovat v práci a někdo se musí postarat o obrané systémy. Moni, zvládneš to.“
„Zkusím to!“
„Jani, zkus zatím obejít ten firewall.“
„Jdu na to!“
„Fajn, já si zatím budu hrát s těmi záznamy.“
„Ale dělej, za chvíli nás určitě vyčmuchaj hlídací psi.“
Martin už jenom přikývl a začal projíždět záznamy bezpečnostních kamer podzemních pater. Přepínal a pozoroval, jak muž v instalatérském couvá po šedivých chodbách. Poslední koridor končil ve prostorným vstupem.
„A je tady,“ křikla Monika, „tak pojď ty mrško!“
Simulační program převedl programy „hlídacích psů“ na virtuálního dobrmana, který nevypadal příliš mile. Vrčel, slintal, prskal a štěkal. Znělo to, jako když šlápnete na pokémona.
„Zkus nástrahu,“ radila Jana a dál pokračovala ve své práci.
„Už se na tom dělá.“
Monika vytáhla z kapsy fólii, načmárala ni ní kost a začala s ní mávat jako s muletou. Pes se na ní chytil. Pozoroval očima nakreslenou kostičku, olizoval se a vrtěl pahýlem useknutého ocasu.
„Můžeš mi to podržet,“ zeptala se Monika.
Jana přikývla, chytila fólii a Monika se přiblížila k psisku z boku. Sáhla mu na trup a otevřela ho jako kufr od auta. Místo vnitřností objevila zdrojový kód. Trochu se v něm pohrabala a pak psa zavřela.
„Dobrý, můžeš to schovat.“
Jana se na Moniku podívala, a když viděla, že se usmívá, tak fólii stočila a zastrčila do kapsy. Dobrman nezaútočil, ale místo toho se začal honit za zbytkem svého ocasu.
„Co jsi mu provedla, chudákovi,“ zeptala se Jana.
„Ale jdi, to ti přece dojde, ne?“
Jana zavrtěla hlavou, ale ne že by nevěděla, ale nad hloupostí programátorů, kteří vytvořili obranný mechanismus hlídacího psa. „Taková školácká chyba. Používat rekurzi ve takovým programu.“
„Za blbost se platí.“ usmála se Monika, „ten už nás obtěžovat nebude.“
Martin se odtrhl do práce a zeptal se Jany: „Co že mu udělala?“
„Vynechala podmínku v rekurzní funkci. Je to tak, ne? Moni?“
„Přesně.“
„To ses teda moc nevytáhla,“ žertoval Martin, „vždyť to bych zvládl i já.“
„Měl tě kousnout do zadku,“ oplácela Monika.
„A pak bysme se nabourali do kamerovýho systému EBIS a prohlídli si, jak se ti na něm dělaj modřiny,“ přidala se Jana.
„No jestli chcete, tak vám ho ukážu bez modřin.“
„Hele nemáš náhodou svoji práci.“
„Ty snad taky, ne?“
„Jo, taky jí dělám.“
„Já taky.“
Martin pokračoval v hledání, ale v místnosti, kam vcouval muž, kterého sledoval žádná bezpečnostní kamera nebyla, proto se vrátil k poslednímu záznamu z chodby.
„A do prdele!,“ vykřikl.
„Co je?“
„Na to se radši se nedívejte, je to fakt hnusný,“ řekl a sám se zelenal jak vodník Česílko.
Monika uposlechla, ale Jana se dál dívala na panel, na kterém pracoval Martin. Pustil záznamu kupředu a zvětšil ho kolem místa, kde stálo opřené staré špinavé zrcadlo. Zkusil obraz trochu zaostřit, aby se stoprocentně ujistil, že nejde jenom o zrakový klam.
V odlesku zrcadla viděl muže, kterého sledovali. Stál za zády dvou spoutaných mužů, něco vykládal. Střelil prvního do zátylku. Skácel se k zemi. Druhý se snažil utéct, ale místo toho padl spoutaný k zemi. Muž oddělal i jeho. Potom chytil nejdřív prvního a pak i druhého za nohy a odtáhl mimo obraz.
Kdyby nezapomněli při programování na základní lidskou potřebu, zvracení, Jana by asi pozvracela celou virtuální místnost. Takhle jen stála zlomená v půli a vydávala zvuky, které vůbec nezněly lidsky.
„Tak myslím, že tohle stačí, jenom to stáhnu a jdeme,“ prohlásil Martin a zasunul do virtuálního terminálu skleněnou destičku.
„Ale makej, zdá se, že jsem někoho naštvali,“ řekla Monika a ukázala na bezpečnostní stěnu.
Na jedné z obrazovek se objevila hlava Pittmana a nevypadala příliš nadšeně. Neslyšeli, co řval, ale určitě je nechválil za to, že se mu nabourali do jeho vražedného komplexu. Hodně lidí asi jejich zjištění překvapí a jednu úspěšnou televizi potopí. Jeho televizi.
Strážný se najednou přestal dohadovat s Pittmanem a zvedl se ze židle a vrhl se k serverům.
„Do hajzlu,“ zařval Martin, „jak to vypadá s tím firewallem, musíme honem zmizet.“
„Už to bude,“ řekla Jana a bylo pozdě.
Strážný odtáhl servery a vytahal z nich všechny kabely, protože nevěděl, který přenáší data do Sítě. Všechny až na přívody elektřiny. Trojice virtuálních hrdinů zatrnulo. Čekali, co se stane.
Nic, vše zůstalo tak, jako kdyby stále komunikovali s řídícím střediskem. Buď existuje jiné spojení, nebo jim v EBIS zapomněli něco zdělit.
„Zkus, otevřít portál,“ navrhl Martin.
Jana otevřela virtuální klávesnici a marně po ní jezdila prsty. Nic se nestalo.
„Museli spustit fyzickej firewall,“ řekla, „nedostanem se ven.“
„Co teď?“ ptala se Monika.
„Budem pokračovat v práci a někdo se musí postarat o obrané systémy. Moni, zvládneš to.“
„Zkusím to!“
„Jani, zkus zatím obejít ten firewall.“
„Jdu na to!“
„Fajn, já si zatím budu hrát s těmi záznamy.“
„Ale dělej, za chvíli nás určitě vyčmuchaj hlídací psi.“
Martin už jenom přikývl a začal projíždět záznamy bezpečnostních kamer podzemních pater. Přepínal a pozoroval, jak muž v instalatérském couvá po šedivých chodbách. Poslední koridor končil ve prostorným vstupem.
„A je tady,“ křikla Monika, „tak pojď ty mrško!“
Simulační program převedl programy „hlídacích psů“ na virtuálního dobrmana, který nevypadal příliš mile. Vrčel, slintal, prskal a štěkal. Znělo to, jako když šlápnete na pokémona.
„Zkus nástrahu,“ radila Jana a dál pokračovala ve své práci.
„Už se na tom dělá.“
Monika vytáhla z kapsy fólii, načmárala ni ní kost a začala s ní mávat jako s muletou. Pes se na ní chytil. Pozoroval očima nakreslenou kostičku, olizoval se a vrtěl pahýlem useknutého ocasu.
„Můžeš mi to podržet,“ zeptala se Monika.
Jana přikývla, chytila fólii a Monika se přiblížila k psisku z boku. Sáhla mu na trup a otevřela ho jako kufr od auta. Místo vnitřností objevila zdrojový kód. Trochu se v něm pohrabala a pak psa zavřela.
„Dobrý, můžeš to schovat.“
Jana se na Moniku podívala, a když viděla, že se usmívá, tak fólii stočila a zastrčila do kapsy. Dobrman nezaútočil, ale místo toho se začal honit za zbytkem svého ocasu.
„Co jsi mu provedla, chudákovi,“ zeptala se Jana.
„Ale jdi, to ti přece dojde, ne?“
Jana zavrtěla hlavou, ale ne že by nevěděla, ale nad hloupostí programátorů, kteří vytvořili obranný mechanismus hlídacího psa. „Taková školácká chyba. Používat rekurzi ve takovým programu.“
„Za blbost se platí.“ usmála se Monika, „ten už nás obtěžovat nebude.“
Martin se odtrhl do práce a zeptal se Jany: „Co že mu udělala?“
„Vynechala podmínku v rekurzní funkci. Je to tak, ne? Moni?“
„Přesně.“
„To ses teda moc nevytáhla,“ žertoval Martin, „vždyť to bych zvládl i já.“
„Měl tě kousnout do zadku,“ oplácela Monika.
„A pak bysme se nabourali do kamerovýho systému EBIS a prohlídli si, jak se ti na něm dělaj modřiny,“ přidala se Jana.
„No jestli chcete, tak vám ho ukážu bez modřin.“
„Hele nemáš náhodou svoji práci.“
„Ty snad taky, ne?“
„Jo, taky jí dělám.“
„Já taky.“
Martin pokračoval v hledání, ale v místnosti, kam vcouval muž, kterého sledoval žádná bezpečnostní kamera nebyla, proto se vrátil k poslednímu záznamu z chodby.
„A do prdele!,“ vykřikl.
„Co je?“
„Na to se radši se nedívejte, je to fakt hnusný,“ řekl a sám se zelenal jak vodník Česílko.
Monika uposlechla, ale Jana se dál dívala na panel, na kterém pracoval Martin. Pustil záznamu kupředu a zvětšil ho kolem místa, kde stálo opřené staré špinavé zrcadlo. Zkusil obraz trochu zaostřit, aby se stoprocentně ujistil, že nejde jenom o zrakový klam.
V odlesku zrcadla viděl muže, kterého sledovali. Stál za zády dvou spoutaných mužů, něco vykládal. Střelil prvního do zátylku. Skácel se k zemi. Druhý se snažil utéct, ale místo toho padl spoutaný k zemi. Muž oddělal i jeho. Potom chytil nejdřív prvního a pak i druhého za nohy a odtáhl mimo obraz.
Kdyby nezapomněli při programování na základní lidskou potřebu, zvracení, Jana by asi pozvracela celou virtuální místnost. Takhle jen stála zlomená v půli a vydávala zvuky, které vůbec nezněly lidsky.
„Tak myslím, že tohle stačí, jenom to stáhnu a jdeme,“ prohlásil Martin a zasunul do virtuálního terminálu skleněnou destičku.
„Ale makej, zdá se, že jsem někoho naštvali,“ řekla Monika a ukázala na bezpečnostní stěnu.
Na jedné z obrazovek se objevila hlava Pittmana a nevypadala příliš nadšeně. Neslyšeli, co řval, ale určitě je nechválil za to, že se mu nabourali do jeho vražedného komplexu. Hodně lidí asi jejich zjištění překvapí a jednu úspěšnou televizi potopí. Jeho televizi.
Strážný se najednou přestal dohadovat s Pittmanem a zvedl se ze židle a vrhl se k serverům.
„Do hajzlu,“ zařval Martin, „jak to vypadá s tím firewallem, musíme honem zmizet.“
„Už to bude,“ řekla Jana a bylo pozdě.
Strážný odtáhl servery a vytahal z nich všechny kabely, protože nevěděl, který přenáší data do Sítě. Všechny až na přívody elektřiny. Trojice virtuálních hrdinů zatrnulo. Čekali, co se stane.
Nic, vše zůstalo tak, jako kdyby stále komunikovali s řídícím střediskem. Buď existuje jiné spojení, nebo jim v EBIS zapomněli něco zdělit.
neděle 29. března 2009
[41] Kybernýři - Stínadla
„Tak konečně,“ oddechl si Honza a dopadl tiše na zem. Levá noha mu trochu podklouzla, ale ustál to. Vkročil do nebezpečného světa. Světa Stínadel. Úkol má jednoduchý. Aspoň pokud hádá správně. Musí se dostat do dílny bájného Jana Tleskače a najít ztracený hlavolam.
Na ulici zaslechl kroky. Schoval se do stínu oblouku jednoho z domů. Stínu Stínadel. Kolem prošli tři chlapci oblečení do krátkých kalhot, košil z nějaké látky se silným vláknem, takže vypadaly, jak ušité z pytloviny. Na prsou jim zářily žluté špendlíky.
Zarazilo ho, jak jsou velcí. Teprve poté mu došlo, že mu viditelně není třicet, ale maximálně třináct, spíš méně. Připadal si sice vysoký, ale jenom kvůli tomu, že byl neobvykle hubený.
Když se kroky utišily, vyrazil směrem, kde se ztratily. Znal ještě jedno vodítko. Starý kostel, kde měl Tleskač sloužit jako kostelník. Nezabili ho nakonec, ptal se v duchu Honza. Cítil, že ano. Nepřál by si tak skončit.
Déšť pomalu ustal, ale kočičí hlavy se stále lesky ve světlech modrých lamp. Kráčel po nich ve svých polobotkách, které klapaly právě tak hlasitě, že se obával, že se každé šlápnutí musí nést uzounkými uličkami na míle daleko.
Už viděl, jak se trojice hochů otáčí a běží zjistit, kdo teď v noci pochoduje po jejich území. Nic z toho se však nestalo.
Chtělo by to plánek, nebo něco podobného, pomyslel si, ale o tom můžu leda tak snít. A přece jenom závan naděje. Spíš poryv, než závan. Poryv větru, který rozhoupal zvon na kostele, který hledá.
Ale odkud ten zvuk přišel? Nesl se mezi domy snad všemi směry. Zastavil se a otočil dokola, aby zjistil, kdy dál. Vypadalo to nadějně, zdálo se, že přichází ze uličky, kam má namířeno. Dodalo mu to chuť a vyrazil s novou vervou kupředu.
Před každým rohem nejdříve naslouchal, pak se opatrně vyklonil, aby se ujistil i zrakem a teprve poté vyšel do nové uličky. Snažil se jít ve stínu a mít vždy, kde se schovat. Proto místa pod lampou téměř probíhal, zato když minul nějaký vhodný úkryt, vždy kráčel tak, aby se do něj mohl honem vrátit.
Objevil se nečekaně jako bouře za letního dne. Zabočil za roh a najednou tam byl. Kostel skrytý mezi vysokými domy. Dílnu určitě najde někde poblíž. Přestal být obezřetný, takže si nevšiml, že ho někdo sleduje. Vidina blízkosti ho paradoxně od jeho cíle mohla vzdálit, protože najednou se před ním objevila skupinka tří mladíků, kteří zastoupili konec uličky. Nebyli to ti, které sledoval.
Otočil se a chtěl utíkat.
Ale to byli oni.
To byly definitivně oni.
Stáli na druhém konci ulice. Obklíčili ho. Co teď?
Tak se na to podíváme. Tři kluci za zády, tři rovnou před nosem. Postupovali blíž a zužovali Honzovi prostor. Nadešel čas použít všechny vědomosti, které se týkaly sebeobrany, které měl. Nebylo jich mnoho a většina z nich pocházela z útlé papírové knížky, kterou mu kdysi půjčil jeden spolužák. Tak chlape vzpomínej, přemáhal se Honza. Kupodivu nevězely vzpomínky příliš hluboko, nejspíš je podvědomě používal pokaždé, když se nachýlila podobná situace. Temná ulička, noční cesta parkem a tak.
Obrana proti obklíčení se zakládala na naprosto jednoduchém triku. Utéct. Ovšem svéráz obklíčení spočívá většinou v tom, že utéct není kam. Od toho se tomu říká obklíčení. Jednoduchý trik proto doplňuje jednoduchá finta, který vypadá přibližně takto: vyhlédnout si nejslabšího jedince, rozeběhnout se ne proti němu, ale těsně kolem něj, a když ho budete míjet, odstavit ho pořádnou ránou do nosu, nebo lépe na solar a utíkat s větrem o závod.
Jednoduchá finta, kdyby jí znalo více lidí, určitě by ubylo zbitých v nemocnicích. Teď vyvstávala před Honzou důležitá otázka. Kdo z nich je ten nejslabší? Vysoký blonďatý dlouhán. Ne. Vysoký blonďatý dlouhán s vizáží Mírovského vraha. Taky ne. Poměrně malý pihovatý zrzek, který kráčí, jakoby spolkl všechnu moudrost světa. Že by. Podíval se po ostatních. Vhodnější oběť nenašel.
Zrzek se blížil po pravé straně z horního konce ulice, na kterém stál kostel. Honza počkal až se přiblíží na vzdálenost, ze které bude moct dobře zaútočit.
Deset kroků.
„Co tady chceš?“ zeptal se Mírovský vrah.
Devět kroků.
„Asi jsem zabloudil,“ odpověděl Honza.
Osm kroků.
„Do Stínadel nikdo...“
Sedm kroků.
„...nepřichází jen tak,“ pronesl vysoký blonďák.
Šest kroků.
„Zvláštní, mě se to povedlo.“
Pět kroků.
„Co tady chceš?“ zeptal se znova Mírovský vrah.
Čtyři kroky.
„Přišel jsem si ...“
Tři kroky.
„...ulovit pár...“
Dva kroky.
„...lišek.“
Honza se rozeběhl a prorazil linii kolem malého zrzka. Dal mu pořádnou ránu čenichovku, takže se teď válel na zemi a držel si obě ruce na pihovatém obličeji. Kumpáni se nad ním sklonili.
„Na co čekáte, bablasové, vždyť váb uteče,“ skučel zrzek.
„Za ním,“ zavelel Mírovský vrah.
Honza běžel seč mu síly stačily. Už za sebou slyšel jejich kroky. Bál se otočit, aby nezjistil, že mu užuž dýchají na záda.
Nejprotivnější věc na útěku je, že člověk musí utíkat. Mohl jenom poděkovat Patrikovi a Matějovi za tohle super mladé tělo, protože ve svém vlastním by se těm klukům asi příliš nevzdálil. Ne že by býval byl tlustý. Míval jenom těžké kosti a malé plíce.
Běžel s větrem o závod. Za kostelem zabočil do temné uličky. Mladí hulváti ho následovali, prosvištěli kolem dřevěného plotu a vyběhli na další ulici osvětlenou lampami.
Kam teď? Nalevo ulička mírně klesala, určitě se vydal tam, určitě už začíná mít dost a tak se snaží ulehčit si, jak jen může. Vydali se dolů z kopce, jejich kroky se ještě chvíli duněly po kočičích hlavách a pak ustávaly a tlumily se.
Honza ten zvuk poslouchal přitisknutý na stěnu plotu, na který se před chvílí vyšplhal a přelezl. Kvůli tomu běhu si ani nevšiml, že přestalo pršet a mraky se rozestoupily. Měsíc v úplňku teď svítil jako obrovská úsporná zářivka, kterou mívali v předsíni, v dobách, kdy si ještě neuměl ani zavázat kaničky. A zářil stejně tak. Bledě modře, ale přesto docela jasně.
Zády opřený o zeď si prohlížel malý dvorek, na kterém stála nevelká kůlna. Mohla by to být přesně ta, kterou hledá. Za pokus to stojí.
Opatrně našlapoval, aby nezpůsobil příliš hluku, kdyby se náhodou ty pacholci potulovali někde poblíž.
Otevřel dveře.
Zavrzaly, ale jen tiše. Zdá se, že se ocitl téměř u cíle. Musela to být Tleskačova dílna, teď stačí jen najít ježka.
Na ulici zaslechl kroky. Schoval se do stínu oblouku jednoho z domů. Stínu Stínadel. Kolem prošli tři chlapci oblečení do krátkých kalhot, košil z nějaké látky se silným vláknem, takže vypadaly, jak ušité z pytloviny. Na prsou jim zářily žluté špendlíky.
Zarazilo ho, jak jsou velcí. Teprve poté mu došlo, že mu viditelně není třicet, ale maximálně třináct, spíš méně. Připadal si sice vysoký, ale jenom kvůli tomu, že byl neobvykle hubený.
Když se kroky utišily, vyrazil směrem, kde se ztratily. Znal ještě jedno vodítko. Starý kostel, kde měl Tleskač sloužit jako kostelník. Nezabili ho nakonec, ptal se v duchu Honza. Cítil, že ano. Nepřál by si tak skončit.
Déšť pomalu ustal, ale kočičí hlavy se stále lesky ve světlech modrých lamp. Kráčel po nich ve svých polobotkách, které klapaly právě tak hlasitě, že se obával, že se každé šlápnutí musí nést uzounkými uličkami na míle daleko.
Už viděl, jak se trojice hochů otáčí a běží zjistit, kdo teď v noci pochoduje po jejich území. Nic z toho se však nestalo.
Chtělo by to plánek, nebo něco podobného, pomyslel si, ale o tom můžu leda tak snít. A přece jenom závan naděje. Spíš poryv, než závan. Poryv větru, který rozhoupal zvon na kostele, který hledá.
Ale odkud ten zvuk přišel? Nesl se mezi domy snad všemi směry. Zastavil se a otočil dokola, aby zjistil, kdy dál. Vypadalo to nadějně, zdálo se, že přichází ze uličky, kam má namířeno. Dodalo mu to chuť a vyrazil s novou vervou kupředu.
Před každým rohem nejdříve naslouchal, pak se opatrně vyklonil, aby se ujistil i zrakem a teprve poté vyšel do nové uličky. Snažil se jít ve stínu a mít vždy, kde se schovat. Proto místa pod lampou téměř probíhal, zato když minul nějaký vhodný úkryt, vždy kráčel tak, aby se do něj mohl honem vrátit.
Objevil se nečekaně jako bouře za letního dne. Zabočil za roh a najednou tam byl. Kostel skrytý mezi vysokými domy. Dílnu určitě najde někde poblíž. Přestal být obezřetný, takže si nevšiml, že ho někdo sleduje. Vidina blízkosti ho paradoxně od jeho cíle mohla vzdálit, protože najednou se před ním objevila skupinka tří mladíků, kteří zastoupili konec uličky. Nebyli to ti, které sledoval.
Otočil se a chtěl utíkat.
Ale to byli oni.
To byly definitivně oni.
Stáli na druhém konci ulice. Obklíčili ho. Co teď?
Tak se na to podíváme. Tři kluci za zády, tři rovnou před nosem. Postupovali blíž a zužovali Honzovi prostor. Nadešel čas použít všechny vědomosti, které se týkaly sebeobrany, které měl. Nebylo jich mnoho a většina z nich pocházela z útlé papírové knížky, kterou mu kdysi půjčil jeden spolužák. Tak chlape vzpomínej, přemáhal se Honza. Kupodivu nevězely vzpomínky příliš hluboko, nejspíš je podvědomě používal pokaždé, když se nachýlila podobná situace. Temná ulička, noční cesta parkem a tak.
Obrana proti obklíčení se zakládala na naprosto jednoduchém triku. Utéct. Ovšem svéráz obklíčení spočívá většinou v tom, že utéct není kam. Od toho se tomu říká obklíčení. Jednoduchý trik proto doplňuje jednoduchá finta, který vypadá přibližně takto: vyhlédnout si nejslabšího jedince, rozeběhnout se ne proti němu, ale těsně kolem něj, a když ho budete míjet, odstavit ho pořádnou ránou do nosu, nebo lépe na solar a utíkat s větrem o závod.
Jednoduchá finta, kdyby jí znalo více lidí, určitě by ubylo zbitých v nemocnicích. Teď vyvstávala před Honzou důležitá otázka. Kdo z nich je ten nejslabší? Vysoký blonďatý dlouhán. Ne. Vysoký blonďatý dlouhán s vizáží Mírovského vraha. Taky ne. Poměrně malý pihovatý zrzek, který kráčí, jakoby spolkl všechnu moudrost světa. Že by. Podíval se po ostatních. Vhodnější oběť nenašel.
Zrzek se blížil po pravé straně z horního konce ulice, na kterém stál kostel. Honza počkal až se přiblíží na vzdálenost, ze které bude moct dobře zaútočit.
Deset kroků.
„Co tady chceš?“ zeptal se Mírovský vrah.
Devět kroků.
„Asi jsem zabloudil,“ odpověděl Honza.
Osm kroků.
„Do Stínadel nikdo...“
Sedm kroků.
„...nepřichází jen tak,“ pronesl vysoký blonďák.
Šest kroků.
„Zvláštní, mě se to povedlo.“
Pět kroků.
„Co tady chceš?“ zeptal se znova Mírovský vrah.
Čtyři kroky.
„Přišel jsem si ...“
Tři kroky.
„...ulovit pár...“
Dva kroky.
„...lišek.“
Honza se rozeběhl a prorazil linii kolem malého zrzka. Dal mu pořádnou ránu čenichovku, takže se teď válel na zemi a držel si obě ruce na pihovatém obličeji. Kumpáni se nad ním sklonili.
„Na co čekáte, bablasové, vždyť váb uteče,“ skučel zrzek.
„Za ním,“ zavelel Mírovský vrah.
Honza běžel seč mu síly stačily. Už za sebou slyšel jejich kroky. Bál se otočit, aby nezjistil, že mu užuž dýchají na záda.
Nejprotivnější věc na útěku je, že člověk musí utíkat. Mohl jenom poděkovat Patrikovi a Matějovi za tohle super mladé tělo, protože ve svém vlastním by se těm klukům asi příliš nevzdálil. Ne že by býval byl tlustý. Míval jenom těžké kosti a malé plíce.
Běžel s větrem o závod. Za kostelem zabočil do temné uličky. Mladí hulváti ho následovali, prosvištěli kolem dřevěného plotu a vyběhli na další ulici osvětlenou lampami.
Kam teď? Nalevo ulička mírně klesala, určitě se vydal tam, určitě už začíná mít dost a tak se snaží ulehčit si, jak jen může. Vydali se dolů z kopce, jejich kroky se ještě chvíli duněly po kočičích hlavách a pak ustávaly a tlumily se.
Honza ten zvuk poslouchal přitisknutý na stěnu plotu, na který se před chvílí vyšplhal a přelezl. Kvůli tomu běhu si ani nevšiml, že přestalo pršet a mraky se rozestoupily. Měsíc v úplňku teď svítil jako obrovská úsporná zářivka, kterou mívali v předsíni, v dobách, kdy si ještě neuměl ani zavázat kaničky. A zářil stejně tak. Bledě modře, ale přesto docela jasně.
Zády opřený o zeď si prohlížel malý dvorek, na kterém stála nevelká kůlna. Mohla by to být přesně ta, kterou hledá. Za pokus to stojí.
Opatrně našlapoval, aby nezpůsobil příliš hluku, kdyby se náhodou ty pacholci potulovali někde poblíž.
Otevřel dveře.
Zavrzaly, ale jen tiše. Zdá se, že se ocitl téměř u cíle. Musela to být Tleskačova dílna, teď stačí jen najít ježka.
neděle 22. března 2009
[40] Kybernýři - Přítomnost
„Kostýmy?“ překvapila Milana jedna z cedulí. Opatrně vstoupil do místnosti, ale nenašel žádné maškary, ani nic, co by mu pomohlo. Na věšácích visely bílé kukly, maskáčové kombinézy a podobné pseudovojenské oblečení. Chvíli zajásal, že našel pořádnou zbraň, ale samopaly, které se jen tak válely v kartonových krabicích, byly všechno jenom atrapy. Nejistě zkontroloval zabavenou pistoli. Byl pravá.
S kostymérnou přímo sousedila další místnost, maskérna. Nic než obří zrcadla a šminky. Ta vedlejší ho však zaujala mnohem víc. Připravovali se v ní zvláštní efekty. Na pracovním stole ještě zůstala rozdělená něčí práce. Obyčejná vesta měla zespodu nalepené výbušné kapsle, které se ve filmu používají pro fingování střelby.
Pomalu do sebe všechno zapadalo, vojenské obleky, fingovaná střelba, ale Milanovi to vše secvaklo až teprve, když vyděl studio. Vešel do něj přímo z chodby, na kterou se vrátil z trikařské dílny. Najednou se mu začali vybavovat vzpomínky, které leželi kdesi hluboko.
Ta zeď.
Přišel k ní blíž, aby jí ohmatal. Patinovaná kulisa, nic jiného.
Ta zeď, tu přeci zná.
Otočil se ke stěně zády. Mířila na něj studiová kamera.
Ta zeď! Viděl jí v televizi. Před ní vždycky stojí únosci a vyhrožují zabitím. Nejednou už bohužel také stalo, že před ní někoho zabili. Zabili je doopravdy, nebo je všechno jen kamufláž. Trikové záběry z Barrandovských filmů.
Monika! Kde jenom je? Je někde tady. Jakoby cítil její přítomnost. Ne, to nemůže být jenom takový obyčejný pocit. Že by jí doopravdy cítil? Zavětřil. Nic. Polystyren a dřevotříska. Je to něco jiného. Víc intenzivního. Cítí... cítí... proboha, co to jenom cítí.
Náhle se vybavila z propasti vědomí nutkavá vzpomínka. Vystupuje z metra. Neví, proč jel právě na tuto stanici. Má odsud mnohem delší cestu než, kdyby vystoupil o jednu dříve. Stojí na nástupišti. Kolem něj vystupují další lidé. Strkají do něj a posouvají vpřed, protože jim překáží. Chvíli neví, co se děje, ale najednou mu to naskočí.
Ona je tady.
Určitě, je tady. Nevidí jí. Stojí tam, nehýbá se, ale ví, že jeho láska je tady.
Potom vykročí směrem k eskalátoru.
A ona?
Je tam. Sedí s kamarádkou na železné trubce, která chrání sloup před okopáváním. Před tím jí neviděl, protože mu ve výhledu zacláněla informační tabule. Ale stejně věděl, že tam je. Pozdravil jí na dálku, tenkrát spolu ještě nechodili. Usmála se a on odešel. Dávno na to zapomněl, tak proč si na to vzpomněl právě teď.
Vrátil se na chodbu a snažil se najít buď jí, nebo alespoň stopy po unesených novinářích. Snad ještě žijí. Budou někde poblíž místu, kde ukrývali jeho. Procházel chodbou a najednou na stěně rozblikalo modré světlo.
Kyberútok, toho by se dalo využít, pomyslel si.
Najedou se proti němu vyřítil muž v uniformě ochranky. Užuž sahal po Renatce, ale včas se zarazil.
„Sorry,“ zakřičel muž, když vrazil do Milana, a pokračoval dál.
Kyberútok přišel opravdu vhod. Jednou v SDS viděl cvičení, které se na něj připravovalo. Všichni z ochranky se seskupili kolem ústředních uzlů vnitřní sítě a hlavních serverů, připraveni okamžitě fyzicky odpojit počítače od Sítě, kdyby selhala softwarová obrana, ale to se stávalo jen málokdy.
No tak, Moni, kde si, přemýšlel Milan, vím, tady jseš, tak se ukaž. Pocit její přítomnosti sílil a dodával mu chuť přijít téhle věci na kloub.
S kostymérnou přímo sousedila další místnost, maskérna. Nic než obří zrcadla a šminky. Ta vedlejší ho však zaujala mnohem víc. Připravovali se v ní zvláštní efekty. Na pracovním stole ještě zůstala rozdělená něčí práce. Obyčejná vesta měla zespodu nalepené výbušné kapsle, které se ve filmu používají pro fingování střelby.
Pomalu do sebe všechno zapadalo, vojenské obleky, fingovaná střelba, ale Milanovi to vše secvaklo až teprve, když vyděl studio. Vešel do něj přímo z chodby, na kterou se vrátil z trikařské dílny. Najednou se mu začali vybavovat vzpomínky, které leželi kdesi hluboko.
Ta zeď.
Přišel k ní blíž, aby jí ohmatal. Patinovaná kulisa, nic jiného.
Ta zeď, tu přeci zná.
Otočil se ke stěně zády. Mířila na něj studiová kamera.
Ta zeď! Viděl jí v televizi. Před ní vždycky stojí únosci a vyhrožují zabitím. Nejednou už bohužel také stalo, že před ní někoho zabili. Zabili je doopravdy, nebo je všechno jen kamufláž. Trikové záběry z Barrandovských filmů.
Monika! Kde jenom je? Je někde tady. Jakoby cítil její přítomnost. Ne, to nemůže být jenom takový obyčejný pocit. Že by jí doopravdy cítil? Zavětřil. Nic. Polystyren a dřevotříska. Je to něco jiného. Víc intenzivního. Cítí... cítí... proboha, co to jenom cítí.
Náhle se vybavila z propasti vědomí nutkavá vzpomínka. Vystupuje z metra. Neví, proč jel právě na tuto stanici. Má odsud mnohem delší cestu než, kdyby vystoupil o jednu dříve. Stojí na nástupišti. Kolem něj vystupují další lidé. Strkají do něj a posouvají vpřed, protože jim překáží. Chvíli neví, co se děje, ale najednou mu to naskočí.
Ona je tady.
Určitě, je tady. Nevidí jí. Stojí tam, nehýbá se, ale ví, že jeho láska je tady.
Potom vykročí směrem k eskalátoru.
A ona?
Je tam. Sedí s kamarádkou na železné trubce, která chrání sloup před okopáváním. Před tím jí neviděl, protože mu ve výhledu zacláněla informační tabule. Ale stejně věděl, že tam je. Pozdravil jí na dálku, tenkrát spolu ještě nechodili. Usmála se a on odešel. Dávno na to zapomněl, tak proč si na to vzpomněl právě teď.
Vrátil se na chodbu a snažil se najít buď jí, nebo alespoň stopy po unesených novinářích. Snad ještě žijí. Budou někde poblíž místu, kde ukrývali jeho. Procházel chodbou a najednou na stěně rozblikalo modré světlo.
Kyberútok, toho by se dalo využít, pomyslel si.
Najedou se proti němu vyřítil muž v uniformě ochranky. Užuž sahal po Renatce, ale včas se zarazil.
„Sorry,“ zakřičel muž, když vrazil do Milana, a pokračoval dál.
Kyberútok přišel opravdu vhod. Jednou v SDS viděl cvičení, které se na něj připravovalo. Všichni z ochranky se seskupili kolem ústředních uzlů vnitřní sítě a hlavních serverů, připraveni okamžitě fyzicky odpojit počítače od Sítě, kdyby selhala softwarová obrana, ale to se stávalo jen málokdy.
No tak, Moni, kde si, přemýšlel Milan, vím, tady jseš, tak se ukaž. Pocit její přítomnosti sílil a dodával mu chuť přijít téhle věci na kloub.
neděle 15. března 2009
[39] Kybernýři - Disk II
„Tak hotovo.“
Do ředitelské kanceláře nacouvala žena. Rozloučila se. Předala disk Pittmanovi a ten jí něco vykládal. Potom vložil disk do mechaniky a prohlížel si záznam. Byl to ten, který potřebovali, na kterém před oprýskanou zdí muži ve vojenském ve jménu Krista a svobody Súdánu vyhrožují zabitím dvou britských novinářů. Pittman pozdravil ženu a ta odcouvala pryč.
„Tak Méďo, odkud ho máš,“ šeptala Monika, zatímco Martin převíjel záznam kamery.
Pittman pozoroval záznam a houpal se na robustním křesle. Nakonec vyjmul disk z mechaniky a držel jej v pravé ruce. Do místnosti pozpátku přišel muž, který vypadal jako instalatér, alespoň špinavá kombinéza tomu nasvědčovala. Převzal disk od Pittmana a jako rak vycouval do chodby. Skončil v jednom z výtahů.
„Tak kam to bude?,“ špitla Jana.
Číslice na displeji v kabině pozvolna klesala od třiatřicítky až na mínus dvojku. Mínus dvojka však zůstávala stát a výtah očividně ještě klesal. Nejednou se zastavil. Muž zmáčkl třiatřicítku, dveře se rozevřely a on vystoupil z kabiny.
„Tak tohle začíná vypadat zajímavě,“ poznamenal Martin a snažil se najít další kameru, jejíž záznam by použil, ale žádnou nenacházel.
„Zkus ten zvláštní bezpečnostní okruh,“ radila Jana.
„No uvidíme, co tam ještě máme.“
Místo toho, aby vyhledával cíleně kameru, kterou potřeboval, začal je jednu po druhé přepínat.
„Tak se ukaž, holka,“ přemlouval ji, ale ona se mrška pořád schovávala.
„Fajn, tady něco je, ale je to zase šifrovaný, zkusím se tam dostat.“
Martin začal opět dekódovat. Hrál svůj koncert na klávesnici a po pěti minutách se mu podařilo nabourat do bezpečnostního systému podzemních pater.
„Tak se ukaž, odkud máš tu placku,“ sledoval muže v kombinéze, jak vystupuje z výtahu.
Strážný vtrhl do bezpečnostní místnosti.
„Tak to nebude dobrý,“ pronesla Jana a vytřeštěně se dívala na bezpečnostní panel. Blikalo na něm jasně modré světlo. Modré světlo, které se již několik let používalo k nahlášení kyberútoku. Martin a Monika se instinktivně otočili tam, kam se dívala Jana a úplně ztuhli.
„Ták tohle opravdu začíná vypadat zajímavě,“ procedil Martin, když si uvědomil, co se děje.
Do ředitelské kanceláře nacouvala žena. Rozloučila se. Předala disk Pittmanovi a ten jí něco vykládal. Potom vložil disk do mechaniky a prohlížel si záznam. Byl to ten, který potřebovali, na kterém před oprýskanou zdí muži ve vojenském ve jménu Krista a svobody Súdánu vyhrožují zabitím dvou britských novinářů. Pittman pozdravil ženu a ta odcouvala pryč.
„Tak Méďo, odkud ho máš,“ šeptala Monika, zatímco Martin převíjel záznam kamery.
Pittman pozoroval záznam a houpal se na robustním křesle. Nakonec vyjmul disk z mechaniky a držel jej v pravé ruce. Do místnosti pozpátku přišel muž, který vypadal jako instalatér, alespoň špinavá kombinéza tomu nasvědčovala. Převzal disk od Pittmana a jako rak vycouval do chodby. Skončil v jednom z výtahů.
„Tak kam to bude?,“ špitla Jana.
Číslice na displeji v kabině pozvolna klesala od třiatřicítky až na mínus dvojku. Mínus dvojka však zůstávala stát a výtah očividně ještě klesal. Nejednou se zastavil. Muž zmáčkl třiatřicítku, dveře se rozevřely a on vystoupil z kabiny.
„Tak tohle začíná vypadat zajímavě,“ poznamenal Martin a snažil se najít další kameru, jejíž záznam by použil, ale žádnou nenacházel.
„Zkus ten zvláštní bezpečnostní okruh,“ radila Jana.
„No uvidíme, co tam ještě máme.“
Místo toho, aby vyhledával cíleně kameru, kterou potřeboval, začal je jednu po druhé přepínat.
„Tak se ukaž, holka,“ přemlouval ji, ale ona se mrška pořád schovávala.
„Fajn, tady něco je, ale je to zase šifrovaný, zkusím se tam dostat.“
Martin začal opět dekódovat. Hrál svůj koncert na klávesnici a po pěti minutách se mu podařilo nabourat do bezpečnostního systému podzemních pater.
„Tak se ukaž, odkud máš tu placku,“ sledoval muže v kombinéze, jak vystupuje z výtahu.
Strážný vtrhl do bezpečnostní místnosti.
„Tak to nebude dobrý,“ pronesla Jana a vytřeštěně se dívala na bezpečnostní panel. Blikalo na něm jasně modré světlo. Modré světlo, které se již několik let používalo k nahlášení kyberútoku. Martin a Monika se instinktivně otočili tam, kam se dívala Jana a úplně ztuhli.
„Ták tohle opravdu začíná vypadat zajímavě,“ procedil Martin, když si uvědomil, co se děje.
neděle 1. března 2009
[37] Kybernýři - Disk
„Co vlastně hledáme,“ zeptala se Jana, když dorazili do cíle.
„Těžko říct,“ zavrtěl hlavou Martin, „podle všeho únosci vždy posílají záznamy s unesenými sem. Musí k tomu mít nějaký důvod.“
„Třeba, že je ředitel televize jejich vůdcem,“ usmála se Monika.
„Třeba,“ opětoval Martin, „nebo by možná stačilo si prohlédnout záznamy z kamer a zkusit zjistit, jak se tam ty záznamy dostávají.“
„Taky způsob.“
„Možná něco mám,“ ozvala se Jana.
„Povídej,“ pobízel Martin.
„Táhle část vnitřní sítě je jinak šifrovaná.“
„Že by kostlivec ve skříni?“
„Kdo ví.“
„Stojí to za pokus,“ přidala se Monika, „zvládneš to?“
„Myslím, že jo, vypadá to jako obyčejná kartézská rotace.“
„Tak s chutí do toho.“
Tentokrát začala hrát svojí symfonii Jana. Pomocí jemného prstokladu na virtuální klávesnici se z paznaků na panelu pomalu objevovaly písmena. Písmena po chvíli přecházela v celé slova. Slova se skládala v kód a kód v podprogram. Nakonec se za jejími zády objevily prosklené dveře.
„Hotovo,“ prohlásila Jana. Čarovným pohybem nechala zmizet zobrazovací panel a jako starý pianista přejela po alfanumerické klaviatuře a ta se také vypařila. Zbyla jen malá skleněná destička, kterou schovala do kapsy.
„Tak jdeme,“ zavelel Martin a otevřel dveře.
Všichni tři vstoupili do šedé místnosti. Stěnu po pravici pokrývaly zobrazovací panely a řídící pult u kterého seděl muž, podle uniformy nejspíš strážný. Naproti nim stály hlavní servery. Na levé straně se nacházely bezpečnostní dveře, místo jednoho rohu pak díra do prázdnoty. Když vkročili do místnosti, dveře, kterými přišli, se zabouchly. Nevěnovali jim pozornost. Zase je otevřou, až budou chtít zpět, nebo se jednoduše někde napíchnou na Síť.
„Kde to jsme,“ zeptala se Monika.
„Středisko bezpečnosti společnosti Journal of Africa. Ještěže jsou tak paranoidní, nesimulovala jsem prostředí pomocí bezpečnostních kamer, tak se nelekněte, když se občas objeví nějaká díra,“ ukázala na temnotu v rohu, „holt sama na sebe holka nevidí, s tím nic nenadělám.“
„Tak se podíváme, co tady máme.“ Martin si otevřel jednou rukou panel a druhou zabořil do jednoho ze serverů. Na panelu se rázem objevily záznamy z bezpečnostních kamer. Monika a Jana udělali to samé.
„Pamatujete si, kdy vysílali poslední záznam?“
„Jednadvacátého?“ odpověděla Jana.
Martin najel v historii na daný den a začal si projíždět obrazy z garáží a vchodů.
„Tady nic není, pust mě tam, jdeš na to úplně blbě,“ pravila Monika a odstrčila Martina z jeho místa.
„Tak se ukaž, lejdy,“ ustoupil Martin.
„Musíš na to jít odzadu.“
Monika spustila pozpátku záznam zpráv odvysílaných ten den. Převíjela velmi rychle a zastavila se až se na panelu přestala objevovat zpráva o únosu dvou Britů.
„A mám to. 15.30. Teď honem, najděte mi někdo, odkud se záznam vysílá.
„Přepni do režie,“ radila Jana
„Kdepak, chce to střižnu,“ Martin nahrál na svůj panel záznam ze střižny. Nastavil den a čas na půl čtvrtou a začal převíjet zpět.
„Tady je.“
„Zvěč to!“
Martin ohraničil část obrazu, kde se nacházel panel, na kterém obsluha kontrolovala obsah disku.
„Tak se ukaž, odkud to máš!“
Opět převíjel zpět. Mladík, který obsluhoval zařízení vyjmul disk z mechaniky a uložil do krabičky. Potom lehce vzlétl ze židle a pozpátku vypochodoval z místnosti.
„Honem další kameru.“
„Už to mám přichystaný.“
Mladík couval po chodbě a zdravil kolemjdoucí dříve něž je minul. Nakonec nacouval do výtahu. Záběry z kabiny ukazovaly, že nastoupil o tři patra níže. Opět dlouhá zpětná chůze chodbami až zapadlo do jedné z místností.
„Honem další.“
„Nemám.“
„Jak to, nemám. Někde musí být. Jani, zkoukni jestli někde není plán rozmístění kamer.“
„Mám ho. Počkej. Divný, ale ten kancl žádnou nemá.“
„Nevadí. Sleduj dveře. Snad nevyskočí oknem.“
Martin sledoval záznam z kamery na chodbě. Přetočil ho až do chvíle, kdy mladík vstupoval do kanceláře.
„Fajn, tak odkud si přišel.“
„Počkej.“
„Co je?“
„Co má v rukách?“
Martin zvětšil oblast kolem mladíkových rukou.
„Nic.“
„Přesně tak, nic!“
„Dobře, sledujem dál. Někdo jí tam musel donýst.“
Ze dveřích vycouvala asi čtyřicetiletá žena v dobře padnoucím kostýmku.
„Tak tady jí máme.“
„Nese disk?“
„Počkej. Jo, snad to je ten samej.“
„Hoď tam radši záložku.“
„Oki. Je tam. Tak jedeme dál.“
Žena prováděla téměř to samé, jako předtím mladík. Couvala chodbami a Martin přepínal obrazy z kamer. Trojici od jejich práce vyrušilo, když skrz ně prošel strážný od pultu a opustil místnost.
„Fajn, tak kam zapadneš holka.“
Žena se ztratila v další kanceláři.
„Jani, jak jsme na tom, nemůžu najít tu kameru.“
„Počkej. Je tam, ale je napojená na jinej okruh. Vidíš.“
„Nula sedm tři pět dva. Oki. Mám to. Sakra, je to nějaký šifrovaný. Čí je to kancl.“
„Tak to se podrž! Mehdi Pittman.“
„Mehdi Pittman?,“ tápal Martin, který si již otevřel i virtuální klávesnici a dešifroval záznam, „fakt, ten Mehdi Pittman? Ten tomu tady šéfuje, ne?“
„Přesně tak.“
„Tak hotovo.“
Do ředitelské kanceláře nacouvala žena. Rozloučila se. Předala disk Pittmanovi a ten jí něco vykládal. Potom vložil disk do mechaniky a prohlížel si záznam. Byl to ten, který potřebovali, na kterém před oprýskanou zdí muži ve vojenském ve jménu Krista a svobody Súdánu vyhrožují zabitím dvou britských novinářů. Pittman pozdravil ženu a ta odcouvala pryč.
„Tak Méďo, odkud ho máš,“ šeptala Monika, zatímco Martin převíjel záznam kamery.
Pittman pozoroval záznam a houpal se na robustním křesle. Nakonec vyjmul disk z mechaniky a držel jej v pravé ruce. Do místnosti pozpátku přišel muž, který vypadal jako instalatér, alespoň špinavá kombinéza tomu nasvědčovala. Převzal disk od Pittmana a jako rak vycouval do chodby. Skončil v jednom z výtahů.
„Tak kam to bude?,“ špitla Jana.
Číslice na displeji v kabině pozvolna klesala od třiatřicítky až na mínus dvojku. Mínus dvojka však zůstávala stát a výtah očividně ještě klesal. Nejednou se zastavil. Muž zmáčkl třiatřicítku, dveře se rozevřely a on vystoupil z kabiny.
„Tak tohle začíná vypadat zajímavě,“ poznamenal Martin a snažil se najít další kameru, jejíž záznam by použil, ale žádnou nenacházel.
„Zkus ten zvláštní bezpečnostní okruh,“ radila Jana.
„No uvidíme, co tam ještě máme.“
Místo toho, aby vyhledával cíleně kameru, kterou potřeboval, začal je jednu po druhé přepínat.
„Tak se ukaž, holka,“ přemlouval ji, ale ona se mrška pořád schovávala.
„Fajn, tady něco je, ale je to zase šifrovaný, zkusím se tam dostat.“
Martin začal opět dekódovat. Hrál svůj koncert na klávesnici a po pěti minutách se mu podařilo nabourat do bezpečnostního systému podzemních pater.
„Tak se ukaž, odkud máš tu placku,“ sledoval muže v kombinéze, jak vystupuje z výtahu.
Strážný vtrhl do bezpečnostní místnosti.
„Tak to nebude dobrý,“ pronesla Jana a vytřeštěně se dívala na bezpečnostní panel. Blikalo na něm jasně modré světlo. Modré světlo, které se již několik let používalo k nahlášení kyberútoku. Martin a Monika se instinktivně otočili tam, kam se dívala Jana a úplně ztuhli.
„Ták tohle opravdu začíná vypadat zajímavě,“ procedil Martin, když si uvědomil, co se děje.
„Těžko říct,“ zavrtěl hlavou Martin, „podle všeho únosci vždy posílají záznamy s unesenými sem. Musí k tomu mít nějaký důvod.“
„Třeba, že je ředitel televize jejich vůdcem,“ usmála se Monika.
„Třeba,“ opětoval Martin, „nebo by možná stačilo si prohlédnout záznamy z kamer a zkusit zjistit, jak se tam ty záznamy dostávají.“
„Taky způsob.“
„Možná něco mám,“ ozvala se Jana.
„Povídej,“ pobízel Martin.
„Táhle část vnitřní sítě je jinak šifrovaná.“
„Že by kostlivec ve skříni?“
„Kdo ví.“
„Stojí to za pokus,“ přidala se Monika, „zvládneš to?“
„Myslím, že jo, vypadá to jako obyčejná kartézská rotace.“
„Tak s chutí do toho.“
Tentokrát začala hrát svojí symfonii Jana. Pomocí jemného prstokladu na virtuální klávesnici se z paznaků na panelu pomalu objevovaly písmena. Písmena po chvíli přecházela v celé slova. Slova se skládala v kód a kód v podprogram. Nakonec se za jejími zády objevily prosklené dveře.
„Hotovo,“ prohlásila Jana. Čarovným pohybem nechala zmizet zobrazovací panel a jako starý pianista přejela po alfanumerické klaviatuře a ta se také vypařila. Zbyla jen malá skleněná destička, kterou schovala do kapsy.
„Tak jdeme,“ zavelel Martin a otevřel dveře.
Všichni tři vstoupili do šedé místnosti. Stěnu po pravici pokrývaly zobrazovací panely a řídící pult u kterého seděl muž, podle uniformy nejspíš strážný. Naproti nim stály hlavní servery. Na levé straně se nacházely bezpečnostní dveře, místo jednoho rohu pak díra do prázdnoty. Když vkročili do místnosti, dveře, kterými přišli, se zabouchly. Nevěnovali jim pozornost. Zase je otevřou, až budou chtít zpět, nebo se jednoduše někde napíchnou na Síť.
„Kde to jsme,“ zeptala se Monika.
„Středisko bezpečnosti společnosti Journal of Africa. Ještěže jsou tak paranoidní, nesimulovala jsem prostředí pomocí bezpečnostních kamer, tak se nelekněte, když se občas objeví nějaká díra,“ ukázala na temnotu v rohu, „holt sama na sebe holka nevidí, s tím nic nenadělám.“
„Tak se podíváme, co tady máme.“ Martin si otevřel jednou rukou panel a druhou zabořil do jednoho ze serverů. Na panelu se rázem objevily záznamy z bezpečnostních kamer. Monika a Jana udělali to samé.
„Pamatujete si, kdy vysílali poslední záznam?“
„Jednadvacátého?“ odpověděla Jana.
Martin najel v historii na daný den a začal si projíždět obrazy z garáží a vchodů.
„Tady nic není, pust mě tam, jdeš na to úplně blbě,“ pravila Monika a odstrčila Martina z jeho místa.
„Tak se ukaž, lejdy,“ ustoupil Martin.
„Musíš na to jít odzadu.“
Monika spustila pozpátku záznam zpráv odvysílaných ten den. Převíjela velmi rychle a zastavila se až se na panelu přestala objevovat zpráva o únosu dvou Britů.
„A mám to. 15.30. Teď honem, najděte mi někdo, odkud se záznam vysílá.
„Přepni do režie,“ radila Jana
„Kdepak, chce to střižnu,“ Martin nahrál na svůj panel záznam ze střižny. Nastavil den a čas na půl čtvrtou a začal převíjet zpět.
„Tady je.“
„Zvěč to!“
Martin ohraničil část obrazu, kde se nacházel panel, na kterém obsluha kontrolovala obsah disku.
„Tak se ukaž, odkud to máš!“
Opět převíjel zpět. Mladík, který obsluhoval zařízení vyjmul disk z mechaniky a uložil do krabičky. Potom lehce vzlétl ze židle a pozpátku vypochodoval z místnosti.
„Honem další kameru.“
„Už to mám přichystaný.“
Mladík couval po chodbě a zdravil kolemjdoucí dříve něž je minul. Nakonec nacouval do výtahu. Záběry z kabiny ukazovaly, že nastoupil o tři patra níže. Opět dlouhá zpětná chůze chodbami až zapadlo do jedné z místností.
„Honem další.“
„Nemám.“
„Jak to, nemám. Někde musí být. Jani, zkoukni jestli někde není plán rozmístění kamer.“
„Mám ho. Počkej. Divný, ale ten kancl žádnou nemá.“
„Nevadí. Sleduj dveře. Snad nevyskočí oknem.“
Martin sledoval záznam z kamery na chodbě. Přetočil ho až do chvíle, kdy mladík vstupoval do kanceláře.
„Fajn, tak odkud si přišel.“
„Počkej.“
„Co je?“
„Co má v rukách?“
Martin zvětšil oblast kolem mladíkových rukou.
„Nic.“
„Přesně tak, nic!“
„Dobře, sledujem dál. Někdo jí tam musel donýst.“
Ze dveřích vycouvala asi čtyřicetiletá žena v dobře padnoucím kostýmku.
„Tak tady jí máme.“
„Nese disk?“
„Počkej. Jo, snad to je ten samej.“
„Hoď tam radši záložku.“
„Oki. Je tam. Tak jedeme dál.“
Žena prováděla téměř to samé, jako předtím mladík. Couvala chodbami a Martin přepínal obrazy z kamer. Trojici od jejich práce vyrušilo, když skrz ně prošel strážný od pultu a opustil místnost.
„Fajn, tak kam zapadneš holka.“
Žena se ztratila v další kanceláři.
„Jani, jak jsme na tom, nemůžu najít tu kameru.“
„Počkej. Je tam, ale je napojená na jinej okruh. Vidíš.“
„Nula sedm tři pět dva. Oki. Mám to. Sakra, je to nějaký šifrovaný. Čí je to kancl.“
„Tak to se podrž! Mehdi Pittman.“
„Mehdi Pittman?,“ tápal Martin, který si již otevřel i virtuální klávesnici a dešifroval záznam, „fakt, ten Mehdi Pittman? Ten tomu tady šéfuje, ne?“
„Přesně tak.“
„Tak hotovo.“
Do ředitelské kanceláře nacouvala žena. Rozloučila se. Předala disk Pittmanovi a ten jí něco vykládal. Potom vložil disk do mechaniky a prohlížel si záznam. Byl to ten, který potřebovali, na kterém před oprýskanou zdí muži ve vojenském ve jménu Krista a svobody Súdánu vyhrožují zabitím dvou britských novinářů. Pittman pozdravil ženu a ta odcouvala pryč.
„Tak Méďo, odkud ho máš,“ šeptala Monika, zatímco Martin převíjel záznam kamery.
Pittman pozoroval záznam a houpal se na robustním křesle. Nakonec vyjmul disk z mechaniky a držel jej v pravé ruce. Do místnosti pozpátku přišel muž, který vypadal jako instalatér, alespoň špinavá kombinéza tomu nasvědčovala. Převzal disk od Pittmana a jako rak vycouval do chodby. Skončil v jednom z výtahů.
„Tak kam to bude?,“ špitla Jana.
Číslice na displeji v kabině pozvolna klesala od třiatřicítky až na mínus dvojku. Mínus dvojka však zůstávala stát a výtah očividně ještě klesal. Nejednou se zastavil. Muž zmáčkl třiatřicítku, dveře se rozevřely a on vystoupil z kabiny.
„Tak tohle začíná vypadat zajímavě,“ poznamenal Martin a snažil se najít další kameru, jejíž záznam by použil, ale žádnou nenacházel.
„Zkus ten zvláštní bezpečnostní okruh,“ radila Jana.
„No uvidíme, co tam ještě máme.“
Místo toho, aby vyhledával cíleně kameru, kterou potřeboval, začal je jednu po druhé přepínat.
„Tak se ukaž, holka,“ přemlouval ji, ale ona se mrška pořád schovávala.
„Fajn, tady něco je, ale je to zase šifrovaný, zkusím se tam dostat.“
Martin začal opět dekódovat. Hrál svůj koncert na klávesnici a po pěti minutách se mu podařilo nabourat do bezpečnostního systému podzemních pater.
„Tak se ukaž, odkud máš tu placku,“ sledoval muže v kombinéze, jak vystupuje z výtahu.
Strážný vtrhl do bezpečnostní místnosti.
„Tak to nebude dobrý,“ pronesla Jana a vytřeštěně se dívala na bezpečnostní panel. Blikalo na něm jasně modré světlo. Modré světlo, které se již několik let používalo k nahlášení kyberútoku. Martin a Monika se instinktivně otočili tam, kam se dívala Jana a úplně ztuhli.
„Ták tohle opravdu začíná vypadat zajímavě,“ procedil Martin, když si uvědomil, co se děje.
neděle 22. února 2009
[36] Kybernýři -Temné město
Fajn hoši, tak co jste mi pěknýho připravili, pomyslel si Honza, který se rozhodl simulaci pořádně prověřit.
Začalo pršet. Přetáhl si přes hlavu košili, která vystřídala modrou kombinézu. Kromě košile teď také oblékal světlé manšestráky a na nohou měl značně otrhané hnědé polobotky. Každou chvíli čekal, kdy se mu na nich udělá žralok.
Postupoval potemnělou uličkou. Pouliční lampy vrhaly na dlažbu dlouhý Honzův stín. Zabočil za roh a hledal, kde by se schoval. Oprýskaná stěna po levé straně viditelně žádné útočiště neposkytovala. Napravo stály domky, které měli však všechny okenice zavřené, takže propouštěly jen minimum světla na pustou ulici. Lepily se k sobě jakoby jim snad byla větší zima, než jaká teď trápila Honzu.
A přeci. Přeci jenom skrývala zeď po levé ruce drobný nepatrný úkryt. Obrovská vrata, která spojovala část města, ve které se nacházel, s další, snad ještě temnější a tajemnější. Přitiskl se zády k vratům a schoval ruce do kapes, aby se zahřál. Kdyby v mládí četl knížky, které mu dal dědeček, místo toho, aby vysedával u počítače, tak by věděl, že ta potemnělá část města jsou Stínadla. Kdyby ale v mládí méně seděl u počítače, asi by se sem nikdy nedostal. Život je trapný. Někdy až moc.
Kdyby nevysedával v mládí tolik u počítače, tak by mu asi taky stěží došlo, jak hledat cestu ven. Když totiž ukryl ruce do kapes, aby je zahřál, zjistil, že jsou prázdně. Ježek v kleci chybí a to může znamenat jen jediné. Najdi ježka a dostaneš se ven. Chtěl se ale vůbec dostat ven? Vždyť tam ho čeká jenom temnota a samota. Na druhou stranu tady ho zjevně nečeká nic lepšího. Alespoň věděl, co má hledat.
Pomalu se začal rozpomínat. Vždyť tohle byla taky hra, došlo mu, hrál jsme přece demo. Jak to jenom bylo? Vzpomínky se pletly. Mohlo to být takových deset patnáct let, co to hrál. Docela krátká doba. Pravda, sice skoro půlka jeho života, ale stejně by si to mohl pamatovat. Naskakovaly mu slova a obrazy, které sotva dávaly smysl, ale on se s tím nějak popere. Tleskač, kostel, kůlna, Vontové, Mažnáci, šípy. Ano, Rychlé šípy. Vždyť by na to neměl být sám. Ale on je.
Jedno věděl stoprocentně jistě. Musí se dostat za vrata, o které se opírá.
Začalo pršet. Přetáhl si přes hlavu košili, která vystřídala modrou kombinézu. Kromě košile teď také oblékal světlé manšestráky a na nohou měl značně otrhané hnědé polobotky. Každou chvíli čekal, kdy se mu na nich udělá žralok.
Postupoval potemnělou uličkou. Pouliční lampy vrhaly na dlažbu dlouhý Honzův stín. Zabočil za roh a hledal, kde by se schoval. Oprýskaná stěna po levé straně viditelně žádné útočiště neposkytovala. Napravo stály domky, které měli však všechny okenice zavřené, takže propouštěly jen minimum světla na pustou ulici. Lepily se k sobě jakoby jim snad byla větší zima, než jaká teď trápila Honzu.
A přeci. Přeci jenom skrývala zeď po levé ruce drobný nepatrný úkryt. Obrovská vrata, která spojovala část města, ve které se nacházel, s další, snad ještě temnější a tajemnější. Přitiskl se zády k vratům a schoval ruce do kapes, aby se zahřál. Kdyby v mládí četl knížky, které mu dal dědeček, místo toho, aby vysedával u počítače, tak by věděl, že ta potemnělá část města jsou Stínadla. Kdyby ale v mládí méně seděl u počítače, asi by se sem nikdy nedostal. Život je trapný. Někdy až moc.
Kdyby nevysedával v mládí tolik u počítače, tak by mu asi taky stěží došlo, jak hledat cestu ven. Když totiž ukryl ruce do kapes, aby je zahřál, zjistil, že jsou prázdně. Ježek v kleci chybí a to může znamenat jen jediné. Najdi ježka a dostaneš se ven. Chtěl se ale vůbec dostat ven? Vždyť tam ho čeká jenom temnota a samota. Na druhou stranu tady ho zjevně nečeká nic lepšího. Alespoň věděl, co má hledat.
Pomalu se začal rozpomínat. Vždyť tohle byla taky hra, došlo mu, hrál jsme přece demo. Jak to jenom bylo? Vzpomínky se pletly. Mohlo to být takových deset patnáct let, co to hrál. Docela krátká doba. Pravda, sice skoro půlka jeho života, ale stejně by si to mohl pamatovat. Naskakovaly mu slova a obrazy, které sotva dávaly smysl, ale on se s tím nějak popere. Tleskač, kostel, kůlna, Vontové, Mažnáci, šípy. Ano, Rychlé šípy. Vždyť by na to neměl být sám. Ale on je.
Jedno věděl stoprocentně jistě. Musí se dostat za vrata, o které se opírá.
neděle 15. února 2009
[35] Kybernýři - Podzemní ticho
Uvnitř věžáku Journal of Africa Mehdi Pittman prováděl svého hosta opravdu svědomitě. Vzal ho i do studií, odkud se vysílají hlavní zprávy, a seznámil s věhlasnými moderátory, o kterých v Evropě stejně nikdo neslyšel.
„Víte, že minulý týden jsme měli větší sledovanost než CNN,“ vychloubal se.
„Opravdu, to jste musel mít radost.“
„To si pište, že měl. Slavili jsme všichni až do rána.“
„Jenom škoda, že vám sledovanost zvyšují zrovna takové zprávy.“
„Víte, zprávy jako zprávy, my ty zločiny nepácháme. Jenom informujeme lidi.“
„To by mě v životě nenapadlo.“
Procházeli chodbou. Lidé kolem zdravili Pittmana, ale Milana si absolutně nevšímali. Nejspíš si na četné návštěvy zvykli, nebo jím prostě pohrdali. Vždyť oni jsou zaměstnanci největší africké televizní společnosti a kdo je on.
„Kdybyste měl zájem, mohu vám ještě ukázat studia, která máme v podzemí.“
„Vy máte studia v podzemí?“
„Víte, město je rušné zvuková izolace nákladná. V podzemí máme ticho a klid na práci. A bude ještě pár let trvat, než dokončí první dvě linky metra.“
„No, přemýšlel jsem, že už by mi to asi pro dnešek stačilo.“
„Ale jděte, taková příležitost se již nemusí opakovat.“
„Tak dobrá.“
Prošli chodbou až k výtahu číslo tři.
„Co přesně se v těch studiích natáčí?“
„Ale to máte různé. Třeba úvodní spoty a tak. Vše, co se neodehrává přímo v hlasatelně.“
„Aha.“
Výtah se otevřel a oba do něj nastoupili. Pittman vytáhl z kapsy svazek klíčů a odemkl postranní panel a zmáčkl jedno ze skrytých tlačítek.
„Víte, musíme se chránit před zvědavými čmuchaly. Tím samozřejmě nemyslím vás.“
„To jsem rád.“
Kabina se rozjela dolů. Milan se zadíval do kamery umístěné v rohu.
„Vy asi hodně dbáte na bezpečnost?“
„Samozřejmě. Kamery najdete úplně všude. Je spousta lidí, která nám závidí náš úspěch.“
„To věřím.“
„Je to smutné. Jakmile jste aspoň trochu úspěšní, lidí vás hned považují za grázla.“
„Některé věci se holt nikdy nezmění.“
„To máte pravdu. Bohužel.“
Kabina se zastavila a oba muži vystoupili. Stáli teď v šedivé chodbě osvětlené modravými zářivkami v místech, kde se ošklivá zeď stýká se stropem.
„Račte.“
Milan vykročil do chodby a první, co ucítil, byl zatuchlý zápach podzemních prostor. To druhé byla rána obuškem do zátylku.
„Víte, že minulý týden jsme měli větší sledovanost než CNN,“ vychloubal se.
„Opravdu, to jste musel mít radost.“
„To si pište, že měl. Slavili jsme všichni až do rána.“
„Jenom škoda, že vám sledovanost zvyšují zrovna takové zprávy.“
„Víte, zprávy jako zprávy, my ty zločiny nepácháme. Jenom informujeme lidi.“
„To by mě v životě nenapadlo.“
Procházeli chodbou. Lidé kolem zdravili Pittmana, ale Milana si absolutně nevšímali. Nejspíš si na četné návštěvy zvykli, nebo jím prostě pohrdali. Vždyť oni jsou zaměstnanci největší africké televizní společnosti a kdo je on.
„Kdybyste měl zájem, mohu vám ještě ukázat studia, která máme v podzemí.“
„Vy máte studia v podzemí?“
„Víte, město je rušné zvuková izolace nákladná. V podzemí máme ticho a klid na práci. A bude ještě pár let trvat, než dokončí první dvě linky metra.“
„No, přemýšlel jsem, že už by mi to asi pro dnešek stačilo.“
„Ale jděte, taková příležitost se již nemusí opakovat.“
„Tak dobrá.“
Prošli chodbou až k výtahu číslo tři.
„Co přesně se v těch studiích natáčí?“
„Ale to máte různé. Třeba úvodní spoty a tak. Vše, co se neodehrává přímo v hlasatelně.“
„Aha.“
Výtah se otevřel a oba do něj nastoupili. Pittman vytáhl z kapsy svazek klíčů a odemkl postranní panel a zmáčkl jedno ze skrytých tlačítek.
„Víte, musíme se chránit před zvědavými čmuchaly. Tím samozřejmě nemyslím vás.“
„To jsem rád.“
Kabina se rozjela dolů. Milan se zadíval do kamery umístěné v rohu.
„Vy asi hodně dbáte na bezpečnost?“
„Samozřejmě. Kamery najdete úplně všude. Je spousta lidí, která nám závidí náš úspěch.“
„To věřím.“
„Je to smutné. Jakmile jste aspoň trochu úspěšní, lidí vás hned považují za grázla.“
„Některé věci se holt nikdy nezmění.“
„To máte pravdu. Bohužel.“
Kabina se zastavila a oba muži vystoupili. Stáli teď v šedivé chodbě osvětlené modravými zářivkami v místech, kde se ošklivá zeď stýká se stropem.
„Račte.“
Milan vykročil do chodby a první, co ucítil, byl zatuchlý zápach podzemních prostor. To druhé byla rána obuškem do zátylku.
neděle 8. února 2009
[34] Kybernýři - Žádné zprávy
Monika si na jednom terminálu prohlížela ranní zprávy a tentokrát se usmívala. Jana se jí podívala přes rameno, ale nenašla nic, co by jí přišlo povzbudivé.
„Dneska nějaká veselá,“ rýpla si, aby zjistila víc.
„Dobré zprávy,“ odpověděla Monika.
„Nějak je nevidím.“
„Právě,“ usmála se Monika.
„Pořád nechápu.“
„Tak co vlastně nevidíš?“
„Žádné zajímavé zprávy.“
„Správně, žádné zajímavé zprávy,“ usmála se Monika, „žádné špatné zprávy. Kdyby se Milanovi něco stalo, určitě by tady o tom byla aspoň zmínka.“
„Tak vidíš, že nemusíš mít strach,“ usmála se i Jana, „co ty víš, třeba se vypraví do Afriky a pozatýká všechny teroristy dřív, než se nám je podaří najít.“
„Určitě by to dokázal,“ chlubila se Monika a netušila, že není zas tak daleko od pravdy.
„Jak dlouho už tady trčíme,“ zeptala se Jana.
„Tejden a jeden den od kontaktu.“
„To už by se mohl ukázat Honza. Divný, není o něm slyšet jedinýho slova.“
„Hmm, taky o něj mám strach. Naposledy říkal,“ Monika myslela Lipowského, „že už je na ošetřovně, ale pokud vím, nikdo ho tam neviděl.“
„Něco na tom smrdí. Kdyby tady byl, mohli bychom vyzkoušet ty jeho šachy.
„Šachy? Ty moc hrát neumím.“
„Ale ne hrát. Napíchl se přes ně na kamery ve stabilizaci.“
„Prosim tě, co je to za hloupost, Honza a šmírák.“
„No jasně, prej máš tlustý stehna a velkej zadek. Ale ne, ukazoval mi něco jinýho.“
„Co?“
„Vazbu mezi virtuálním a fyzickým světem. Jak působí zranění tady na skutečný tělo. Ale o to nejde, mohli bysme se podívat, jestli je vážně už venku z Rakve.“
„Myslíš, že ...“
„...že lže.“
Monika se nedůvěřivě podívala na Janu.
„Neboj, teď tam není a kluci slíbili, že trochu upraví záznam,“ ubezpečovala Jana, „a holky z dispečinku nic nepoví.“
„Samo sebou, krasavice,“ objevila se na moment hlava Patrika, „nevíte náhodou, co se podělo s tím Honzovým programem. Rád bych si vás prohlíd, ale nechtěj mě tam pustit.“ Usmál se, aby bylo jasné, že si dělá srandu.
„I kdybych to věděla, tak ti to neřeknu, šmíráku,“ usmála se pro změnu Jana a hlava zmizela.
„Jsou zlatý.“
„To jo, ale moc je nechval, nebo zpychnou.“
„Je to vážně divný, za tejden by ho už mohli dovést ukázat aspoň do Řídícího.“
„Právě. Mám z toho divnej pocit.“
„Chybí ti?“
„Tobě snad, ne?“
„Samozřejmě. Ale víš, jak to myslím.“
Jana se zadívala do průhledné stěny buňky.
„Nevím, opravdu nevím. Je děsně fajn, ale vážně nevím. Nechci mu ublížit.“
„Dělej, jak myslíš.“
„No, uvidíme.“
Martin se probudil. Rozvinul se a protáhl.
„Pořád nic?“ zeptal se.
„Ani ťuk.“
„Víš, když jsem regeneroval, tak mě něco napadlo.“
„Povídej.“
„Možná hledáme špatně. Chtělo by to najít nějakou jinou stopu. Něco, spojuje všechny únosy. Nemůžem přece jenom čekat až se objeví další oběť.“
„Co navrhuješ.“
„Nevím jistě, ale můžu něco zkusit.“
Otevřel velký panel a otevřel Světohled. Zkoušel zadávat různé kombinace slov jako „terorismu“, „střední Afrika“, „únos“. Výsledek všechny překvapil. Na prvním místě se objevovala pořád jedna a ta samá stránka, proto se rozhodli pro malý výlet.
„Dneska nějaká veselá,“ rýpla si, aby zjistila víc.
„Dobré zprávy,“ odpověděla Monika.
„Nějak je nevidím.“
„Právě,“ usmála se Monika.
„Pořád nechápu.“
„Tak co vlastně nevidíš?“
„Žádné zajímavé zprávy.“
„Správně, žádné zajímavé zprávy,“ usmála se Monika, „žádné špatné zprávy. Kdyby se Milanovi něco stalo, určitě by tady o tom byla aspoň zmínka.“
„Tak vidíš, že nemusíš mít strach,“ usmála se i Jana, „co ty víš, třeba se vypraví do Afriky a pozatýká všechny teroristy dřív, než se nám je podaří najít.“
„Určitě by to dokázal,“ chlubila se Monika a netušila, že není zas tak daleko od pravdy.
„Jak dlouho už tady trčíme,“ zeptala se Jana.
„Tejden a jeden den od kontaktu.“
„To už by se mohl ukázat Honza. Divný, není o něm slyšet jedinýho slova.“
„Hmm, taky o něj mám strach. Naposledy říkal,“ Monika myslela Lipowského, „že už je na ošetřovně, ale pokud vím, nikdo ho tam neviděl.“
„Něco na tom smrdí. Kdyby tady byl, mohli bychom vyzkoušet ty jeho šachy.
„Šachy? Ty moc hrát neumím.“
„Ale ne hrát. Napíchl se přes ně na kamery ve stabilizaci.“
„Prosim tě, co je to za hloupost, Honza a šmírák.“
„No jasně, prej máš tlustý stehna a velkej zadek. Ale ne, ukazoval mi něco jinýho.“
„Co?“
„Vazbu mezi virtuálním a fyzickým světem. Jak působí zranění tady na skutečný tělo. Ale o to nejde, mohli bysme se podívat, jestli je vážně už venku z Rakve.“
„Myslíš, že ...“
„...že lže.“
Monika se nedůvěřivě podívala na Janu.
„Neboj, teď tam není a kluci slíbili, že trochu upraví záznam,“ ubezpečovala Jana, „a holky z dispečinku nic nepoví.“
„Samo sebou, krasavice,“ objevila se na moment hlava Patrika, „nevíte náhodou, co se podělo s tím Honzovým programem. Rád bych si vás prohlíd, ale nechtěj mě tam pustit.“ Usmál se, aby bylo jasné, že si dělá srandu.
„I kdybych to věděla, tak ti to neřeknu, šmíráku,“ usmála se pro změnu Jana a hlava zmizela.
„Jsou zlatý.“
„To jo, ale moc je nechval, nebo zpychnou.“
„Je to vážně divný, za tejden by ho už mohli dovést ukázat aspoň do Řídícího.“
„Právě. Mám z toho divnej pocit.“
„Chybí ti?“
„Tobě snad, ne?“
„Samozřejmě. Ale víš, jak to myslím.“
Jana se zadívala do průhledné stěny buňky.
„Nevím, opravdu nevím. Je děsně fajn, ale vážně nevím. Nechci mu ublížit.“
„Dělej, jak myslíš.“
„No, uvidíme.“
Martin se probudil. Rozvinul se a protáhl.
„Pořád nic?“ zeptal se.
„Ani ťuk.“
„Víš, když jsem regeneroval, tak mě něco napadlo.“
„Povídej.“
„Možná hledáme špatně. Chtělo by to najít nějakou jinou stopu. Něco, spojuje všechny únosy. Nemůžem přece jenom čekat až se objeví další oběť.“
„Co navrhuješ.“
„Nevím jistě, ale můžu něco zkusit.“
Otevřel velký panel a otevřel Světohled. Zkoušel zadávat různé kombinace slov jako „terorismu“, „střední Afrika“, „únos“. Výsledek všechny překvapil. Na prvním místě se objevovala pořád jedna a ta samá stránka, proto se rozhodli pro malý výlet.
neděle 1. února 2009
[33] Kybernýři - Pěknej streg
Když prohlédl většinu souborů, začal se nudit. Zbývalo mu jen čekat, až se majitel opět připojí na Síť, ale to mohlo také klidně být až za rok. Nudil se a co víc, napadaly ho nepříliš veselé myšlenky. Jedna z nich se vtírala ze všech nejvíc. Myšlenka, která trápila většinu filozofů už po staletí, ale pro ně nic neznamenala. Pro Honzu ano.
Kdo vlastně je? Je jenom simulované tělo, které si šlo svou vlastní cestou, vždyť jak by ho mohlo jeho fyzické tělo ovládat, když nemá žádné spojení. Nebo snad v celém projektu šlo o něco docela jiného a on je psýché oddělená od skořápky, která putuje hlubinou Sítě. Tyto myšlenky ho unavovaly. Možná by ho i udolaly. Radši myslel na něco pozitivního. Myslel na Janu. Projížděl si všechny krásné vzpomínky, které na ní měl. Dokonce se mu podařilo tyto myšlenky extrahovat ze své paměti a tak si je přehrával jako film. K ovládání používal šachovnici stejně tak, jako jí používal při ovládání kamery v oddělení regenerace.
Když pozoroval její okouzlující obličej, úsměv, který září jako slunce, oči jako lesní mýtinu, nosík jako knoflík na manžetě, nemluvě o tělu bohyně, tak zapomínal na skutečnost, že stačí třeba jen obyčejný pád ze stolu, když neohrabaný majitel strčí počítač na zem, nebo se třeba rozhodne formátovat, to vše by pro něj znamenalo definitivní konec. Zbytečný konec, protože by nikdy nikomu nemohl zdělit stopy, které tady našel. Proto raději poslouchal její medový hlásek, který pro ostatní sice mohl chrčet jako cedéčko s megabitovým zvukem za sekundu, ale jemu zněl jako holodisk s gigabitovým kódováním a smích, který kdysi nazval Martin kašláním klokana na sněhu, mu připadal jako hlas meluzíny zpívající za chladných podzimních večerů.
Když tam tak seděl na vymodelovaném křeslu a díval se na vlastní vzpomínky, pohrával si s hlavolamem od dědečka a snažil se tu proklatou ježatou kouli dostat ven z válcové klece. Samozřejmě, že znal staré známé pravidlo o tom, že musí nejdelší osten protáhnout nejširší mezerou, ale jak měl poznat, který osten je právě ten nejdelší a která mezera je právě ta nejširší.
Myslel si, že mu bude trvat věky, než se mu to podaří, ale nakonec mu stačili necelé tři dny, když se během projíždění záznamů na disku najednou uvědomil, že svírá ježka v jedné ruce a klec v druhé a že obě končetiny jsou nějak podivně daleko na to, aby ostnatá kulička stále ještě vězela ve svém vězení. Když už se mu jí podařilo vydolovat ven, napadlo ho, jestli náhodu také neukrývá plán na sestrojení létajícího stroje tak, jak o tom psal muž jménem Foglar.
Roztočil kuličku, ale místo nalezení motáku se svět kolem něj zavlnil a on se ocitl v temné uličce. Kočičí hlavy smáčel nedávno déšť, a tak málem uklouzl, když vykročil vstříc lucerně na rohu, která osvětlovala tajemnou zídku modravým světlem. Pěknej streg, pomyslel si Honza, když si uvědomil, že právě spustil simulaci, kterou mu přichystali Pat a Mat.
Kdo vlastně je? Je jenom simulované tělo, které si šlo svou vlastní cestou, vždyť jak by ho mohlo jeho fyzické tělo ovládat, když nemá žádné spojení. Nebo snad v celém projektu šlo o něco docela jiného a on je psýché oddělená od skořápky, která putuje hlubinou Sítě. Tyto myšlenky ho unavovaly. Možná by ho i udolaly. Radši myslel na něco pozitivního. Myslel na Janu. Projížděl si všechny krásné vzpomínky, které na ní měl. Dokonce se mu podařilo tyto myšlenky extrahovat ze své paměti a tak si je přehrával jako film. K ovládání používal šachovnici stejně tak, jako jí používal při ovládání kamery v oddělení regenerace.
Když pozoroval její okouzlující obličej, úsměv, který září jako slunce, oči jako lesní mýtinu, nosík jako knoflík na manžetě, nemluvě o tělu bohyně, tak zapomínal na skutečnost, že stačí třeba jen obyčejný pád ze stolu, když neohrabaný majitel strčí počítač na zem, nebo se třeba rozhodne formátovat, to vše by pro něj znamenalo definitivní konec. Zbytečný konec, protože by nikdy nikomu nemohl zdělit stopy, které tady našel. Proto raději poslouchal její medový hlásek, který pro ostatní sice mohl chrčet jako cedéčko s megabitovým zvukem za sekundu, ale jemu zněl jako holodisk s gigabitovým kódováním a smích, který kdysi nazval Martin kašláním klokana na sněhu, mu připadal jako hlas meluzíny zpívající za chladných podzimních večerů.
Když tam tak seděl na vymodelovaném křeslu a díval se na vlastní vzpomínky, pohrával si s hlavolamem od dědečka a snažil se tu proklatou ježatou kouli dostat ven z válcové klece. Samozřejmě, že znal staré známé pravidlo o tom, že musí nejdelší osten protáhnout nejširší mezerou, ale jak měl poznat, který osten je právě ten nejdelší a která mezera je právě ta nejširší.
Myslel si, že mu bude trvat věky, než se mu to podaří, ale nakonec mu stačili necelé tři dny, když se během projíždění záznamů na disku najednou uvědomil, že svírá ježka v jedné ruce a klec v druhé a že obě končetiny jsou nějak podivně daleko na to, aby ostnatá kulička stále ještě vězela ve svém vězení. Když už se mu jí podařilo vydolovat ven, napadlo ho, jestli náhodu také neukrývá plán na sestrojení létajícího stroje tak, jak o tom psal muž jménem Foglar.
Roztočil kuličku, ale místo nalezení motáku se svět kolem něj zavlnil a on se ocitl v temné uličce. Kočičí hlavy smáčel nedávno déšť, a tak málem uklouzl, když vykročil vstříc lucerně na rohu, která osvětlovala tajemnou zídku modravým světlem. Pěknej streg, pomyslel si Honza, když si uvědomil, že právě spustil simulaci, kterou mu přichystali Pat a Mat.
neděle 25. ledna 2009
[32] Kybernýři - Tak tahle vypadá smrt
Tak takhle vypadá smrt, řekl si v duchu Honza, když se kolem něj rozhostila úplná absolutní tma. Několikrát se otočil kolem vlastní osy a pak se zastavil. Nikde žádný orientační bod, nikde žádný náznak tvaru, předmětu a už vůbec ne světla. Kam se poděl pověstný tunel s ostrým světlem na konci.
Štípl se do hřebu ruky. Bolelo to. Takže asi bude v pekle. Jak jednou řekl jeden moudrý muž, peklo má člověk vždy jisté, ale o nebe se musí snažit. Asi se nesnažil dost. Chvíli chodil v kruzích a pak si teprve uvědomil, že nemá ani pevnou půdu pod nohama. Nejdříve pošlapával chodidlem jak kojot ze seriálů pro děti, ale naštěstí nenásledoval obávaný pád. Stejně by asi neměl šanci poznat, že padá.
Zkusil otevřít terminál. Nic se nestalo. Mával vztekle rukama, ale žádný panel se neobjevil. Z kapsy vytáhl jednu fólii a začal na ní něco škrábat. Heuréka. Trvalo mu to sice asi půl hodiny, ale nad jeho hlavou se konečně objevilo malé kulaťoučké světlo.
Provedl rychlou kontrolu výstroje a fyzického stavu. Zdálo se, že vše je na svém místě. Dvě ruce, dvě nohy, jedna hlava atd. Zašátral v kapse. Našel destičku komprimovaných šachů a hlavolam po dědovi. Dobrá výbava do pekla. Může si dát partičku s Luciferem, nebo vyndat ježka, položit mu ho na trůn a nechat ho na něj sednout, aby se mu zapíchl do jeho pekelnýho zadku. To by ale nejdřív musel vědět jak na to.
Rozbalil šachy a začal je trochu předělávat. Ve sporém světle psal na fólie další a další programy, které pak lepil z boku šachovnice. Když cítil únavu, natáhl se do bezedného prostoru a spal. Když se mu podařilo napsat detekční program, zděsil se. Sice žije, ale mohl být vlastní hloupostí dávno po smrti.
Hlava bílého krále teď fungovala jako virtuální promítačka, která do temnoty promítala plochu neznámého počítače. Neznámého počítače, ve kterém se právě nacházel. Teprve teď si uvědomil, jakou hru s časem hraje. Určitě se nachází jenom v operační paměti, pokud se honem nezazálohuje, tak je s ním amen.
Psal jako vítr, jako Balzac, který potřebuje dopsat román, aby nezemřel hlady, nebo ho nezabili lidé, kterým dlužil hromadu peněz. Složenou závorku následoval středník a jako největší mistr svého řemesla komponoval symfonii o přežití.
Konečně se mu to povedlo, uložil se spokojeně do nepoužívaných souborů systému a pro jistotu se nahrál i do složky po spuštění. S firewallem problém neměl, když přicházel, maskoval se jako služba Sítě, takže ho srdečně přijali, problém mohl nastat s antivirem, ale pochyboval, že by někdo znal jeho kód a vložil ho do detekčních knihoven.
Pomalu mu začalo docházet, co se přihodilo. Pamatoval si, jak putuje po kotevním laně a pak simulace Sítě zmizela. Podle plánu se měl v takovém případě objevit zpět na v terminálu EBIS, nebo se probrat, ale nestalo se ani jedno. Zkusil štěstí. Třeba se mu povedlo jako jedinému dorazit až k cíli. Prohrabal se daty uloženými na disku, ke kterému si již zajistil pohodlný přístup přes vlastnoručně zkonstruovaný terminál.
Bingo! Povedlo se. Našel offlinově uložené stránky, které předtím sledovali. Překvapilo ho ale, že kromě nich našel i mnoho dalších, které patřili jiným teroristickým organizacím, které unášeli lidi. Obnovení následníci templu, Brigáda mučedníků svatého Štěpána, Ochránci Kristova hrobu v Jeruzalému, to byl jen malý výčet těch nejhorších padouchů, které měli sledovat a jejichž stránky našel uložené na disku počítače, na kterém se nacházel.
Jedno však věděl jistě, celá zodpovědnost teď leží na něm. Hledal dál a našel pár zajímavých dokumentů. Nejvíc ho zaujal čerstvý vzkaz podepsaný M.P.: „Máme dotočeno, v poledne to pusť do světa.“ Krátké, ale výstižné.
Štípl se do hřebu ruky. Bolelo to. Takže asi bude v pekle. Jak jednou řekl jeden moudrý muž, peklo má člověk vždy jisté, ale o nebe se musí snažit. Asi se nesnažil dost. Chvíli chodil v kruzích a pak si teprve uvědomil, že nemá ani pevnou půdu pod nohama. Nejdříve pošlapával chodidlem jak kojot ze seriálů pro děti, ale naštěstí nenásledoval obávaný pád. Stejně by asi neměl šanci poznat, že padá.
Zkusil otevřít terminál. Nic se nestalo. Mával vztekle rukama, ale žádný panel se neobjevil. Z kapsy vytáhl jednu fólii a začal na ní něco škrábat. Heuréka. Trvalo mu to sice asi půl hodiny, ale nad jeho hlavou se konečně objevilo malé kulaťoučké světlo.
Provedl rychlou kontrolu výstroje a fyzického stavu. Zdálo se, že vše je na svém místě. Dvě ruce, dvě nohy, jedna hlava atd. Zašátral v kapse. Našel destičku komprimovaných šachů a hlavolam po dědovi. Dobrá výbava do pekla. Může si dát partičku s Luciferem, nebo vyndat ježka, položit mu ho na trůn a nechat ho na něj sednout, aby se mu zapíchl do jeho pekelnýho zadku. To by ale nejdřív musel vědět jak na to.
Rozbalil šachy a začal je trochu předělávat. Ve sporém světle psal na fólie další a další programy, které pak lepil z boku šachovnice. Když cítil únavu, natáhl se do bezedného prostoru a spal. Když se mu podařilo napsat detekční program, zděsil se. Sice žije, ale mohl být vlastní hloupostí dávno po smrti.
Hlava bílého krále teď fungovala jako virtuální promítačka, která do temnoty promítala plochu neznámého počítače. Neznámého počítače, ve kterém se právě nacházel. Teprve teď si uvědomil, jakou hru s časem hraje. Určitě se nachází jenom v operační paměti, pokud se honem nezazálohuje, tak je s ním amen.
Psal jako vítr, jako Balzac, který potřebuje dopsat román, aby nezemřel hlady, nebo ho nezabili lidé, kterým dlužil hromadu peněz. Složenou závorku následoval středník a jako největší mistr svého řemesla komponoval symfonii o přežití.
Konečně se mu to povedlo, uložil se spokojeně do nepoužívaných souborů systému a pro jistotu se nahrál i do složky po spuštění. S firewallem problém neměl, když přicházel, maskoval se jako služba Sítě, takže ho srdečně přijali, problém mohl nastat s antivirem, ale pochyboval, že by někdo znal jeho kód a vložil ho do detekčních knihoven.
Pomalu mu začalo docházet, co se přihodilo. Pamatoval si, jak putuje po kotevním laně a pak simulace Sítě zmizela. Podle plánu se měl v takovém případě objevit zpět na v terminálu EBIS, nebo se probrat, ale nestalo se ani jedno. Zkusil štěstí. Třeba se mu povedlo jako jedinému dorazit až k cíli. Prohrabal se daty uloženými na disku, ke kterému si již zajistil pohodlný přístup přes vlastnoručně zkonstruovaný terminál.
Bingo! Povedlo se. Našel offlinově uložené stránky, které předtím sledovali. Překvapilo ho ale, že kromě nich našel i mnoho dalších, které patřili jiným teroristickým organizacím, které unášeli lidi. Obnovení následníci templu, Brigáda mučedníků svatého Štěpána, Ochránci Kristova hrobu v Jeruzalému, to byl jen malý výčet těch nejhorších padouchů, které měli sledovat a jejichž stránky našel uložené na disku počítače, na kterém se nacházel.
Jedno však věděl jistě, celá zodpovědnost teď leží na něm. Hledal dál a našel pár zajímavých dokumentů. Nejvíc ho zaujal čerstvý vzkaz podepsaný M.P.: „Máme dotočeno, v poledne to pusť do světa.“ Krátké, ale výstižné.
neděle 18. ledna 2009
[31] Kybernýři - Příšerná obluda
Milan dopil kelímek kávy a hodil ho do koše, který stál vedle lavičky, na které seděl. Pozoroval lidi, jak chodí sem a tam po malém náměstí, které leželo před hlavním vstupem do věžáku Journal of Africa. Jediné stopy, které se mu podařilo získat, vedly právě sem. Trvalo ale celý týden, než se mu podařilo domluvit si schůzku s někým odpovědným.
Kromě toho, že oba britští novináři měli nejspíš namířeno právě sem, což mu potvrdila recepčni, trápila ho ještě jiná myšlenka. Proč nikdo neodvysílal záznam s únosem Moniky a jejich kolegů. Buď někdo nahrávku stopil právě tady v televizi, nebo Moniku neunesli teroristi a je bůhví kde u bůhví koho.
Zvedl se z lavičky a vyrazil do budovy. Když jí viděl z letadla, připomínala mu velký skleněný hřebík zaražený do srdce města. Příšerná obluda.
„Pan Pittman vás již očekává, pane Valenta,“ přivítala ho recepční, „je vám ale jasné, že do budovy se nesmí nosit zbraně.“
Milan se na ní podíval. Otočil se a prohlédl si rám nad otáčivými dveřmi. Zajisté detektor kovu, jak jinak.
„Zajisté, madam, můžu si tu kočičku schovat někde u vás,“ zeptal se dívky a vytasil nablýskanou Petru.
„Ovšem, můžete použít bezpečnostní schránky,“ ukázala na stěnu plnou malých dvířek po její pravé straně.
Milan uložil Benovu krásku do jedné z těch, ze kterých koukaly malé klíčky. Zamkl jí a klíček schoval do kapsy.
„Použijte, prosím výtah číslo tři. Pan Pittman na vás u něj čeká v třiatřicátém patře,“ řekla dívka za pultem a ukázala na dveře jednoho z výtahů, který stál bokem od ostatních. Nejspíš sloužil výlučně personálu.
Milan kývl hlavou a vydal se k výtahu, který na nej již čekal. Zmáčkl číslici třiatrřicet a kabina se rozjela nahoru. Když se dveře otevřely, stál před nimi statný padesátník, běloch s prošedivělými vlasy a strništěm třídenních fousů.
„Vítám vás, pane Valenta. Pojďte, promluvíme si v mojí kanceláři,“ uvítal ho francouzsky.
Milan odpověděl na pozdrav a následoval ho šedivou chodbou.
„Dáte si něco k pití,“ zeptal se muž, a když Milan zavrtěl hlavou, sám si nalil do sklenky krapet whisky a usadil se do koženého křesla.
Milan si jen tak ze zvyku prohlížel místnost. Na téměř prázdném stole stála zlatá cedulka s nápisem Mehdi Pittman, generální ředitel. Absolutně netušil, že má tu čest mluvit s tak vysoce postaveným člověkem, bohatě by mu stačil nějaký řadový redaktor, který má na starosti teroristy.
Nábytku v kanceláři bylo poskromnu. Zato vše, co se v ní nalézalo, muselo stát pěkný balík. Vitrína z ebenového dřeva a broušeného skla obsahovala další zlaté předměty a diplomy. Zeď pokrývali fotky Pittmana s velkými světovými vůdci.
„Musím vás bohužel zklamat,“ začal Pittman, „ale pokud je mi známo, žádný záznam s vaší ženou jsme neobdrželi. I když to by měla bít spíš pozitivní zpráva.“
„Samozřejmě, pane Pittmane.“
„Co se týče těch angličanů, opravdu měli vystoupit v naší večerní šou, ale nedostavili se. Slyšel jsem, že prý byly stejně dosti podnapilí, takže by z jejich vystoupení stejně nic nebylo. Netušíte, jaké to bylo smutné překvapení, když jsme pak obdrželi nahrávku právě s nimi.“
„Víte, to by mě právě zajímalo nejvíc. Jak se k vám dostávají ty nahrávky. Vždyť to je vlastně jediná stopa, kterou může policie získat. To vám je někdo nechává ráno před dveřima, nebo jak?“
„Kdepak, to by jistě policie již dávno všechny chytila. Víte teroristé jsou nevyzpytatelní, jednou to hodí jako balík do schránky uprostřed pralesa, jindy zase nechají válet v podzemním parkovišti a jindy to pošlou jako přílohu e-mailem.“
„A v případě těch dvou?“
„Záznam našel noční hlídač dole v garážích, válel se tam u východu. To vám bylo haló, mysleli, že to je bomba, tak zavolali dokonce pyrotechniky.“
„Ale to někoho museli zachytit bezpečnostní kamery, ne?“
„Samozřejmě. Maskovaného muže, kterému nebylo vidět do tváře a který zmizel kdoví kde.“
„Takže žádné stopy?“
„Bohužel.“
Milan chvíli jen mlčky seděl a pak se zvedl a chtěl se rozloučit.
„Spěcháte někam?“ zeptal se ho Pittman, „Kdybyste chtěl, mohu vás trochu provést po studiích.“
„No, popravdě, chtěl jsem pokračovat s hledáním někde jinde.“
„Ale jděte, kdy se vám poštěstí navštívit druhou největší zpravodajskou televizi na světě. Pojďte, ukážu vám, jak vypadá takové vysílání ze zákulisí.“
Kromě toho, že oba britští novináři měli nejspíš namířeno právě sem, což mu potvrdila recepčni, trápila ho ještě jiná myšlenka. Proč nikdo neodvysílal záznam s únosem Moniky a jejich kolegů. Buď někdo nahrávku stopil právě tady v televizi, nebo Moniku neunesli teroristi a je bůhví kde u bůhví koho.
Zvedl se z lavičky a vyrazil do budovy. Když jí viděl z letadla, připomínala mu velký skleněný hřebík zaražený do srdce města. Příšerná obluda.
„Pan Pittman vás již očekává, pane Valenta,“ přivítala ho recepční, „je vám ale jasné, že do budovy se nesmí nosit zbraně.“
Milan se na ní podíval. Otočil se a prohlédl si rám nad otáčivými dveřmi. Zajisté detektor kovu, jak jinak.
„Zajisté, madam, můžu si tu kočičku schovat někde u vás,“ zeptal se dívky a vytasil nablýskanou Petru.
„Ovšem, můžete použít bezpečnostní schránky,“ ukázala na stěnu plnou malých dvířek po její pravé straně.
Milan uložil Benovu krásku do jedné z těch, ze kterých koukaly malé klíčky. Zamkl jí a klíček schoval do kapsy.
„Použijte, prosím výtah číslo tři. Pan Pittman na vás u něj čeká v třiatřicátém patře,“ řekla dívka za pultem a ukázala na dveře jednoho z výtahů, který stál bokem od ostatních. Nejspíš sloužil výlučně personálu.
Milan kývl hlavou a vydal se k výtahu, který na nej již čekal. Zmáčkl číslici třiatrřicet a kabina se rozjela nahoru. Když se dveře otevřely, stál před nimi statný padesátník, běloch s prošedivělými vlasy a strništěm třídenních fousů.
„Vítám vás, pane Valenta. Pojďte, promluvíme si v mojí kanceláři,“ uvítal ho francouzsky.
Milan odpověděl na pozdrav a následoval ho šedivou chodbou.
„Dáte si něco k pití,“ zeptal se muž, a když Milan zavrtěl hlavou, sám si nalil do sklenky krapet whisky a usadil se do koženého křesla.
Milan si jen tak ze zvyku prohlížel místnost. Na téměř prázdném stole stála zlatá cedulka s nápisem Mehdi Pittman, generální ředitel. Absolutně netušil, že má tu čest mluvit s tak vysoce postaveným člověkem, bohatě by mu stačil nějaký řadový redaktor, který má na starosti teroristy.
Nábytku v kanceláři bylo poskromnu. Zato vše, co se v ní nalézalo, muselo stát pěkný balík. Vitrína z ebenového dřeva a broušeného skla obsahovala další zlaté předměty a diplomy. Zeď pokrývali fotky Pittmana s velkými světovými vůdci.
„Musím vás bohužel zklamat,“ začal Pittman, „ale pokud je mi známo, žádný záznam s vaší ženou jsme neobdrželi. I když to by měla bít spíš pozitivní zpráva.“
„Samozřejmě, pane Pittmane.“
„Co se týče těch angličanů, opravdu měli vystoupit v naší večerní šou, ale nedostavili se. Slyšel jsem, že prý byly stejně dosti podnapilí, takže by z jejich vystoupení stejně nic nebylo. Netušíte, jaké to bylo smutné překvapení, když jsme pak obdrželi nahrávku právě s nimi.“
„Víte, to by mě právě zajímalo nejvíc. Jak se k vám dostávají ty nahrávky. Vždyť to je vlastně jediná stopa, kterou může policie získat. To vám je někdo nechává ráno před dveřima, nebo jak?“
„Kdepak, to by jistě policie již dávno všechny chytila. Víte teroristé jsou nevyzpytatelní, jednou to hodí jako balík do schránky uprostřed pralesa, jindy zase nechají válet v podzemním parkovišti a jindy to pošlou jako přílohu e-mailem.“
„A v případě těch dvou?“
„Záznam našel noční hlídač dole v garážích, válel se tam u východu. To vám bylo haló, mysleli, že to je bomba, tak zavolali dokonce pyrotechniky.“
„Ale to někoho museli zachytit bezpečnostní kamery, ne?“
„Samozřejmě. Maskovaného muže, kterému nebylo vidět do tváře a který zmizel kdoví kde.“
„Takže žádné stopy?“
„Bohužel.“
Milan chvíli jen mlčky seděl a pak se zvedl a chtěl se rozloučit.
„Spěcháte někam?“ zeptal se ho Pittman, „Kdybyste chtěl, mohu vás trochu provést po studiích.“
„No, popravdě, chtěl jsem pokračovat s hledáním někde jinde.“
„Ale jděte, kdy se vám poštěstí navštívit druhou největší zpravodajskou televizi na světě. Pojďte, ukážu vám, jak vypadá takové vysílání ze zákulisí.“
neděle 11. ledna 2009
[30] Kybernýři - Lovu zdar
„Slečno Chlumová, zatím žádné změny?“ zeptal se Lipowski od svého kontrolního stanoviště v řídícím středisku.
„Ne, pane. Žádný signál jsme neobdrželi,“ odpověděla dívka.
„Dobrá, myslím, že vás tedy nebude nadále potřeba, můžete si vzít volno, abyste načerpala energii, kdyby došlo k nějaké změně.“
„Ale pane, nemůžu...“
„To je rozkaz mladá dámo,“ došel k jejímu stanovišti v pultu dispečerek. Na černém panelu svítil už jenom zelený panák znázorňující fyzický stav Honzy Preisse. Ostatní obrazy nedostávali žádný signál, tudíž byly černé.
Dívka se s velkou nevolí zvedla a opustila svoje pracoviště. Lipowski vypnul malým tlačítkem Honzův panel definitivně.
„Tak kam dál,“ zeptala se Monika. Snažili se vypátrat místo, odkud přišel signál s přiznáním teroristů, ale už hodinu bezradně seděli v buňce, kde ztratili spojení.
„Je lepší vybrat si špatnou cestu, než zemřít na rozcestí,“ prohlásil Martin a silou se opřel do jednoho ústí, čímž se přenesl na druhou stranu. Monika a Jana ho následovaly.
„Na Síti pořád nic, museli se odpojit,“ řekla Jana.
„To znamená jen jediné, musíme se dostat nejblíž, co to jde a počkat na další kontakt,“ rozumoval Martin, „Mates by už měl mít dekódovanejch dalších dvacet potencionálních adres. Takže buďte ve střehu.“
Uprostřed buňky se objevila velká hlava Lipowského. Ten chlap si potrpěl na teatrálnost.
„Mám pro vás dobrou zprávu, kolegové,“ začala hlava.
„No, tak nás nenapínejte. Dopadl ty teroristy někdo v terénu a my můžeme jít domů?“ zhostil se řeči Martin, „protože něco jiného nás stěží potěší.“
„Mám pro vás možná něco lepšího,“ pokračoval hlavoun, „váš kolega se má dobře. Pomalu začal fázi probouzení, za pár dní si s ním můžete promluvit.“
„Myslel jsem, že se při takovém výpadku měl vrátit?“
„Víte, že jsem zatím ve fázi pokusů, raději jsme ho jsme se rozhodli, znovu ho do Sítě neposílat.“
„Dobrá, my se tu bez něj nějak obejdem. Až otevře oči, tak mu vyřiďte, že mu nakopu zadek, za to, že se fláká, ale děvčata, ty ho prej pozdravujou.“
„Ovšem, rád mu to vyřídím. Lovu zdar, dámy a pane,“ usmála se velká hlava a zmizela.
„Nazdar,“ štěkl Martin do prázdna.
„Takže Honza je ze hry venku, musíme to zvládnout sami,“ zašeptala Jana, „snad je v pořádku.“
„Slyšela si, je v péči těch nejlepších doktorů. Rozhodně se má líp než mi tady,“ pronesl Martina a začal rozpočítávat všech ústí, které vedly z buňky, ve které se nacházeli. Nakonec pokračovali v jednom z nich.
„Ne, pane. Žádný signál jsme neobdrželi,“ odpověděla dívka.
„Dobrá, myslím, že vás tedy nebude nadále potřeba, můžete si vzít volno, abyste načerpala energii, kdyby došlo k nějaké změně.“
„Ale pane, nemůžu...“
„To je rozkaz mladá dámo,“ došel k jejímu stanovišti v pultu dispečerek. Na černém panelu svítil už jenom zelený panák znázorňující fyzický stav Honzy Preisse. Ostatní obrazy nedostávali žádný signál, tudíž byly černé.
Dívka se s velkou nevolí zvedla a opustila svoje pracoviště. Lipowski vypnul malým tlačítkem Honzův panel definitivně.
„Tak kam dál,“ zeptala se Monika. Snažili se vypátrat místo, odkud přišel signál s přiznáním teroristů, ale už hodinu bezradně seděli v buňce, kde ztratili spojení.
„Je lepší vybrat si špatnou cestu, než zemřít na rozcestí,“ prohlásil Martin a silou se opřel do jednoho ústí, čímž se přenesl na druhou stranu. Monika a Jana ho následovaly.
„Na Síti pořád nic, museli se odpojit,“ řekla Jana.
„To znamená jen jediné, musíme se dostat nejblíž, co to jde a počkat na další kontakt,“ rozumoval Martin, „Mates by už měl mít dekódovanejch dalších dvacet potencionálních adres. Takže buďte ve střehu.“
Uprostřed buňky se objevila velká hlava Lipowského. Ten chlap si potrpěl na teatrálnost.
„Mám pro vás dobrou zprávu, kolegové,“ začala hlava.
„No, tak nás nenapínejte. Dopadl ty teroristy někdo v terénu a my můžeme jít domů?“ zhostil se řeči Martin, „protože něco jiného nás stěží potěší.“
„Mám pro vás možná něco lepšího,“ pokračoval hlavoun, „váš kolega se má dobře. Pomalu začal fázi probouzení, za pár dní si s ním můžete promluvit.“
„Myslel jsem, že se při takovém výpadku měl vrátit?“
„Víte, že jsem zatím ve fázi pokusů, raději jsme ho jsme se rozhodli, znovu ho do Sítě neposílat.“
„Dobrá, my se tu bez něj nějak obejdem. Až otevře oči, tak mu vyřiďte, že mu nakopu zadek, za to, že se fláká, ale děvčata, ty ho prej pozdravujou.“
„Ovšem, rád mu to vyřídím. Lovu zdar, dámy a pane,“ usmála se velká hlava a zmizela.
„Nazdar,“ štěkl Martin do prázdna.
„Takže Honza je ze hry venku, musíme to zvládnout sami,“ zašeptala Jana, „snad je v pořádku.“
„Slyšela si, je v péči těch nejlepších doktorů. Rozhodně se má líp než mi tady,“ pronesl Martina a začal rozpočítávat všech ústí, které vedly z buňky, ve které se nacházeli. Nakonec pokračovali v jednom z nich.
neděle 4. ledna 2009
[29] Kybernýři - Zvlášní problém
Milan dorazil do Hospody u Sama akorát včas na chutnou večeři. Sympatická černoška větších rozměrů mu připravila vepřo-knedlo-zelo, které by snad už nedostal ani doma v Praze. Sotva dojedl, objevil se ve dveřích chlápek v bílém obleku, šedivým fešným kloboukem na čele, šedivějící bradkou a černými slunečními brýlemi.
Sam se ho ihned ujal a posadil k jednomu ze stolů v rohu podniku. Potom přešel k Milanovi a výmluvným pohledem mu sdělil, že právě ten podivný chlápek, je ten pravý muž, se kterým teď potřebuje mluvit. Milan si utřel ústa od zbytků večeře a odešel za ním.
Usadil se naproti němu. Muž v obleku, ač mu nebylo vidět do očí, si jej jistě odměřil od hlavy až k patě. Sam donesl na stůl půllitr zlatavého moku. Muž jej ochutnal a položil zpět na bílý ubrus. Pokýval hlavou. Na sklenici se skvěla rudá písmena budějovického piva ve své typické dvouřadé ochranné známce.
Muž si otřel pěnu ze rtů, vytáhl z tabatěrky jednu cigaretu a nabídl i Milanovi. S nekontrolovaným odporem jí odmítl. Muž hodil hlavu na stranu, aby zdůraznil, že je to hlavně jeho škoda, když si nechce kazit zdraví a v klidu si zapálil. Nikotinový dým stoupal ke stropu a lehce se vlnil kolem tabulky Zákaz kouření. Ať to byl kdokoli, byl zde zajisté velmi váženým hostem.
„Slyšel jsem o vašem problému,“ začal anglicky a vypustil z úst obláček kouře, „a abych pravdu řekl, váš problém je poněkud zvláštní.“
„Jak to myslíte, zvláštní,“ reagoval Milan.
„Prostě zvláštní. Neobvyklý, pokud chcete.“ Muž si vychutnával cigaretu a vůbec mu nevadilo, že jeho spolusedící je napnutý jak struna od piána. Špička cigarety zářila v potemnělé části hospody jako zapadající slunce na Atlantikem.
„Zdá se, jako by se vaše žena,“ pročísl šedivějící bradku, „potažmo její kolegové, propadli do země ihned po příletu.“ Odklepal popel do popelníku a položil cigaretu na okraj skleněné misky. Zašátral do kapsy saka a vytáhl malý kapesní panel. „To je všechno co mám.“ Podal jej Milanovi.
Na panelu se objevila nahrávka z letištních kamer. Zabírala skupinu šesti lidí v uniformě, bez pochyby v uniformě EBIS, jak vystupují z letadla, procházejí letištní halou, vyzvedávají si zavazadla a záznam končil jejich nástupem do dvou taxíků. Pustil si ji několikrát dokola. Kupodivu v něm video nevyvolávalo žádné emoce.
„Ani jednou jim není vidět do tváře,“ dodal nakonec.
„Je vidět, že pán se vyzná,“ kývl hlavou muž v saku, „přesně tak, vyhýbají se pohledu do kamer, jak upír česneku.“
„A co taxikáři, vyptával se jich někdo?“
Muž opět přikývl. „Vzpomínají si na ně. Oba dva vysadili své pasažéry na náměstí Spojení. Prý si chtěli ještě prohlédnout nějaké památky.“
„Poznali je podle fotek?“
„Tak nějak. Měli prý černé brýle, ale jinak snad to byli oni. Víte většině lidí zde připadají všichni běloši úplně stejní, takže to musíme brát s rezervou.“
„Myslíte, že...“
„Je možné, že vůbec neopustili palubu letadla, nebo že se maskovali nějak jinak, kdo ví. Třeba vůbec neodletěli z Prahy.“
Zavládlo ticho. Takové ticho, že Milan ostře slyšel šustění cigaretového papíru, když muž v saku típl špaček.
„Co hodláte dělat nyní,“ zeptal se muž v saku.
„No zkusím se chytit alespoň těch stop, které mám.“
„Máte stopy k vaší ženě?“
„K těm dvěma uneseným Britům.“
„Hmm. Víte, to je další udivující fakt ve vašem případě. Když teroristé někoho unesou, většinou pošlou nahrávku s požadavky do televize. U vaší ženy nic takového nenastalo.“
„Vidíte, nad tím jsem nepřemýšlel.“
Muž v saku dopil svůj půllitr, rozloučil se s Milanem i Samem a stejně noblesně, jako přišel, také odešel. Ještě se naposledy se otočil ve dveřích a vzkázal: „Vypadáte jako bystrý a schopný muž. Myslím, že věnovat pozornost těm dvěma Britům je velmi rozumný krok.“
Snad jsem sem nejel zbytečně, pomyslel si Milan, když se ocitl sám u stolu. Zavolal na Sama a nechal si donést také jeden půllitr zlatavého moku. Jako vždy mu pivo nechutnalo, ale tentokrát mu to tolik nevadilo.
Sam se ho ihned ujal a posadil k jednomu ze stolů v rohu podniku. Potom přešel k Milanovi a výmluvným pohledem mu sdělil, že právě ten podivný chlápek, je ten pravý muž, se kterým teď potřebuje mluvit. Milan si utřel ústa od zbytků večeře a odešel za ním.
Usadil se naproti němu. Muž v obleku, ač mu nebylo vidět do očí, si jej jistě odměřil od hlavy až k patě. Sam donesl na stůl půllitr zlatavého moku. Muž jej ochutnal a položil zpět na bílý ubrus. Pokýval hlavou. Na sklenici se skvěla rudá písmena budějovického piva ve své typické dvouřadé ochranné známce.
Muž si otřel pěnu ze rtů, vytáhl z tabatěrky jednu cigaretu a nabídl i Milanovi. S nekontrolovaným odporem jí odmítl. Muž hodil hlavu na stranu, aby zdůraznil, že je to hlavně jeho škoda, když si nechce kazit zdraví a v klidu si zapálil. Nikotinový dým stoupal ke stropu a lehce se vlnil kolem tabulky Zákaz kouření. Ať to byl kdokoli, byl zde zajisté velmi váženým hostem.
„Slyšel jsem o vašem problému,“ začal anglicky a vypustil z úst obláček kouře, „a abych pravdu řekl, váš problém je poněkud zvláštní.“
„Jak to myslíte, zvláštní,“ reagoval Milan.
„Prostě zvláštní. Neobvyklý, pokud chcete.“ Muž si vychutnával cigaretu a vůbec mu nevadilo, že jeho spolusedící je napnutý jak struna od piána. Špička cigarety zářila v potemnělé části hospody jako zapadající slunce na Atlantikem.
„Zdá se, jako by se vaše žena,“ pročísl šedivějící bradku, „potažmo její kolegové, propadli do země ihned po příletu.“ Odklepal popel do popelníku a položil cigaretu na okraj skleněné misky. Zašátral do kapsy saka a vytáhl malý kapesní panel. „To je všechno co mám.“ Podal jej Milanovi.
Na panelu se objevila nahrávka z letištních kamer. Zabírala skupinu šesti lidí v uniformě, bez pochyby v uniformě EBIS, jak vystupují z letadla, procházejí letištní halou, vyzvedávají si zavazadla a záznam končil jejich nástupem do dvou taxíků. Pustil si ji několikrát dokola. Kupodivu v něm video nevyvolávalo žádné emoce.
„Ani jednou jim není vidět do tváře,“ dodal nakonec.
„Je vidět, že pán se vyzná,“ kývl hlavou muž v saku, „přesně tak, vyhýbají se pohledu do kamer, jak upír česneku.“
„A co taxikáři, vyptával se jich někdo?“
Muž opět přikývl. „Vzpomínají si na ně. Oba dva vysadili své pasažéry na náměstí Spojení. Prý si chtěli ještě prohlédnout nějaké památky.“
„Poznali je podle fotek?“
„Tak nějak. Měli prý černé brýle, ale jinak snad to byli oni. Víte většině lidí zde připadají všichni běloši úplně stejní, takže to musíme brát s rezervou.“
„Myslíte, že...“
„Je možné, že vůbec neopustili palubu letadla, nebo že se maskovali nějak jinak, kdo ví. Třeba vůbec neodletěli z Prahy.“
Zavládlo ticho. Takové ticho, že Milan ostře slyšel šustění cigaretového papíru, když muž v saku típl špaček.
„Co hodláte dělat nyní,“ zeptal se muž v saku.
„No zkusím se chytit alespoň těch stop, které mám.“
„Máte stopy k vaší ženě?“
„K těm dvěma uneseným Britům.“
„Hmm. Víte, to je další udivující fakt ve vašem případě. Když teroristé někoho unesou, většinou pošlou nahrávku s požadavky do televize. U vaší ženy nic takového nenastalo.“
„Vidíte, nad tím jsem nepřemýšlel.“
Muž v saku dopil svůj půllitr, rozloučil se s Milanem i Samem a stejně noblesně, jako přišel, také odešel. Ještě se naposledy se otočil ve dveřích a vzkázal: „Vypadáte jako bystrý a schopný muž. Myslím, že věnovat pozornost těm dvěma Britům je velmi rozumný krok.“
Snad jsem sem nejel zbytečně, pomyslel si Milan, když se ocitl sám u stolu. Zavolal na Sama a nechal si donést také jeden půllitr zlatavého moku. Jako vždy mu pivo nechutnalo, ale tentokrát mu to tolik nevadilo.
sobota 3. ledna 2009
[37] Kybernýři - Disk
„Co vlastně hledáme,“ zeptala se Jana, když dorazili do cíle.
„Těžko říct,“ zavrtěl hlavou Martin, „podle všeho únosci vždy posílají záznamy s unesenými sem. Musí k tomu mít nějaký důvod.“
„Třeba, že je ředitel televize jejich vůdcem,“ usmála se Monika.
„Třeba,“ opětoval Martin, „nebo by možná stačilo si prohlédnout záznamy z kamer a zkusit zjistit, jak se tam ty záznamy dostávají.“
„Taky způsob.“
„Možná něco mám,“ ozvala se Jana.
„Povídej,“ pobízel Martin.
„Táhle část vnitřní sítě je jinak šifrovaná.“
„Že by kostlivec ve skříni?“
„Kdo ví.“
„Stojí to za pokus,“ přidala se Monika, „zvládneš to?“
„Myslím, že jo, vypadá to jako obyčejná kartézská rotace.“
„Tak s chutí do toho.“
Tentokrát začala hrát svojí symfonii Jana. Pomocí jemného prstokladu na virtuální klávesnici se z paznaků na panelu pomalu objevovaly písmena. Písmena po chvíli přecházela v celé slova. Slova se skládala v kód a kód v podprogram. Nakonec se za jejími zády objevily prosklené dveře.
„Hotovo,“ prohlásila Jana. Čarovným pohybem nechala zmizet zobrazovací panel a jako starý pianista přejela po alfanumerické klaviatuře a ta se také vypařila. Zbyla jen malá skleněná destička, kterou schovala do kapsy.
„Tak jdeme,“ zavelel Martin a otevřel dveře.
Všichni tři vstoupili do šedé místnosti. Stěnu po pravici pokrývaly zobrazovací panely a řídící pult u kterého seděl muž, podle uniformy nejspíš strážný. Naproti nim stály hlavní servery. Na levé straně se nacházely bezpečnostní dveře, místo jednoho rohu pak díra do prázdnoty. Když vkročili do místnosti, dveře, kterými přišli, se zabouchly. Nevěnovali jim pozornost. Zase je otevřou, až budou chtít zpět, nebo se jednoduše někde napíchnou na Síť.
„Kde to jsme,“ zeptala se Monika.
„Středisko bezpečnosti společnosti Journal of Africa. Ještěže jsou tak paranoidní, nesimulovala jsem prostředí pomocí bezpečnostních kamer, tak se nelekněte, když se občas objeví nějaká díra,“ ukázala na temnotu v rohu, „holt sama na sebe holka nevidí, s tím nic nenadělám.“
„Tak se podíváme, co tady máme.“ Martin si otevřel jednou rukou panel a druhou zabořil do jednoho ze serverů. Na panelu se rázem objevily záznamy z bezpečnostních kamer. Monika a Jana udělali to samé.
„Pamatujete si, kdy vysílali poslední záznam?“
„Jednadvacátého?“ odpověděla Jana.
Martin najel v historii na daný den a začal si projíždět obrazy z garáží a vchodů.
„Tady nic není, pust mě tam, jdeš na to úplně blbě,“ pravila Monika a odstrčila Martina z jeho místa.
„Tak se ukaž, lejdy,“ ustoupil Martin.
„Musíš na to jít odzadu.“
Monika spustila pozpátku záznam zpráv odvysílaných ten den. Převíjela velmi rychle a zastavila se až se na panelu přestala objevovat zpráva o únosu dvou Britů.
„A mám to. 15.30. Teď honem, najděte mi někdo, odkud se záznam vysílá.
„Přepni do režie,“ radila Jana
„Kdepak, chce to střižnu,“ Martin nahrál na svůj panel záznam ze střižny. Nastavil den a čas na půl čtvrtou a začal převíjet zpět.
„Tady je.“
„Zvěč to!“
Martin ohraničil část obrazu, kde se nacházel panel, na kterém obsluha kontrolovala obsah disku.
„Tak se ukaž, odkud to máš!“
Opět převíjel zpět. Mladík, který obsluhoval zařízení vyjmul disk z mechaniky a uložil do krabičky. Potom lehce vzlétl ze židle a pozpátku vypochodoval z místnosti.
„Honem další kameru.“
„Už to mám přichystaný.“
Mladík couval po chodbě a zdravil kolemjdoucí dříve něž je minul. Nakonec nacouval do výtahu. Záběry z kabiny ukazovaly, že nastoupil o tři patra níže. Opět dlouhá zpětná chůze chodbami až zapadlo do jedné z místností.
„Honem další.“
„Nemám.“
„Jak to, nemám. Někde musí být. Jani, zkoukni jestli někde není plán rozmístění kamer.“
„Mám ho. Počkej. Divný, ale ten kancl žádnou nemá.“
„Nevadí. Sleduj dveře. Snad nevyskočí oknem.“
Martin sledoval záznam z kamery na chodbě. Přetočil ho až do chvíle, kdy mladík vstupoval do kanceláře.
„Fajn, tak odkud si přišel.“
„Počkej.“
„Co je?“
„Co má v rukách?“
Martin zvětšil oblast kolem mladíkových rukou.
„Nic.“
„Přesně tak, nic!“
„Dobře, sledujem dál. Někdo jí tam musel donýst.“
Ze dveřích vycouvala asi čtyřicetiletá žena v dobře padnoucím kostýmku.
„Tak tady jí máme.“
„Nese disk?“
„Počkej. Jo, snad to je ten samej.“
„Hoď tam radši záložku.“
„Oki. Je tam. Tak jedeme dál.“
Žena prováděla téměř to samé, jako předtím mladík. Couvala chodbami a Martin přepínal obrazy z kamer. Trojici od jejich práce vyrušilo, když skrz ně prošel strážný od pultu a opustil místnost.
„Fajn, tak kam zapadneš holka.“
Žena se ztratila v další kanceláři.
„Jani, jak jsme na tom, nemůžu najít tu kameru.“
„Počkej. Je tam, ale je napojená na jinej okruh. Vidíš.“
„Nula sedm tři pět dva. Oki. Mám to. Sakra, je to nějaký šifrovaný. Čí je to kancl.“
„Tak to se podrž! Mehdi Pittman.“
„Mehdi Pittman?,“ tápal Martin, který si již otevřel i virtuální klávesnici a dešifroval záznam, „fakt, ten Mehdi Pittman? Ten tomu tady šéfuje, ne?“
„Přesně tak.“
„Těžko říct,“ zavrtěl hlavou Martin, „podle všeho únosci vždy posílají záznamy s unesenými sem. Musí k tomu mít nějaký důvod.“
„Třeba, že je ředitel televize jejich vůdcem,“ usmála se Monika.
„Třeba,“ opětoval Martin, „nebo by možná stačilo si prohlédnout záznamy z kamer a zkusit zjistit, jak se tam ty záznamy dostávají.“
„Taky způsob.“
„Možná něco mám,“ ozvala se Jana.
„Povídej,“ pobízel Martin.
„Táhle část vnitřní sítě je jinak šifrovaná.“
„Že by kostlivec ve skříni?“
„Kdo ví.“
„Stojí to za pokus,“ přidala se Monika, „zvládneš to?“
„Myslím, že jo, vypadá to jako obyčejná kartézská rotace.“
„Tak s chutí do toho.“
Tentokrát začala hrát svojí symfonii Jana. Pomocí jemného prstokladu na virtuální klávesnici se z paznaků na panelu pomalu objevovaly písmena. Písmena po chvíli přecházela v celé slova. Slova se skládala v kód a kód v podprogram. Nakonec se za jejími zády objevily prosklené dveře.
„Hotovo,“ prohlásila Jana. Čarovným pohybem nechala zmizet zobrazovací panel a jako starý pianista přejela po alfanumerické klaviatuře a ta se také vypařila. Zbyla jen malá skleněná destička, kterou schovala do kapsy.
„Tak jdeme,“ zavelel Martin a otevřel dveře.
Všichni tři vstoupili do šedé místnosti. Stěnu po pravici pokrývaly zobrazovací panely a řídící pult u kterého seděl muž, podle uniformy nejspíš strážný. Naproti nim stály hlavní servery. Na levé straně se nacházely bezpečnostní dveře, místo jednoho rohu pak díra do prázdnoty. Když vkročili do místnosti, dveře, kterými přišli, se zabouchly. Nevěnovali jim pozornost. Zase je otevřou, až budou chtít zpět, nebo se jednoduše někde napíchnou na Síť.
„Kde to jsme,“ zeptala se Monika.
„Středisko bezpečnosti společnosti Journal of Africa. Ještěže jsou tak paranoidní, nesimulovala jsem prostředí pomocí bezpečnostních kamer, tak se nelekněte, když se občas objeví nějaká díra,“ ukázala na temnotu v rohu, „holt sama na sebe holka nevidí, s tím nic nenadělám.“
„Tak se podíváme, co tady máme.“ Martin si otevřel jednou rukou panel a druhou zabořil do jednoho ze serverů. Na panelu se rázem objevily záznamy z bezpečnostních kamer. Monika a Jana udělali to samé.
„Pamatujete si, kdy vysílali poslední záznam?“
„Jednadvacátého?“ odpověděla Jana.
Martin najel v historii na daný den a začal si projíždět obrazy z garáží a vchodů.
„Tady nic není, pust mě tam, jdeš na to úplně blbě,“ pravila Monika a odstrčila Martina z jeho místa.
„Tak se ukaž, lejdy,“ ustoupil Martin.
„Musíš na to jít odzadu.“
Monika spustila pozpátku záznam zpráv odvysílaných ten den. Převíjela velmi rychle a zastavila se až se na panelu přestala objevovat zpráva o únosu dvou Britů.
„A mám to. 15.30. Teď honem, najděte mi někdo, odkud se záznam vysílá.
„Přepni do režie,“ radila Jana
„Kdepak, chce to střižnu,“ Martin nahrál na svůj panel záznam ze střižny. Nastavil den a čas na půl čtvrtou a začal převíjet zpět.
„Tady je.“
„Zvěč to!“
Martin ohraničil část obrazu, kde se nacházel panel, na kterém obsluha kontrolovala obsah disku.
„Tak se ukaž, odkud to máš!“
Opět převíjel zpět. Mladík, který obsluhoval zařízení vyjmul disk z mechaniky a uložil do krabičky. Potom lehce vzlétl ze židle a pozpátku vypochodoval z místnosti.
„Honem další kameru.“
„Už to mám přichystaný.“
Mladík couval po chodbě a zdravil kolemjdoucí dříve něž je minul. Nakonec nacouval do výtahu. Záběry z kabiny ukazovaly, že nastoupil o tři patra níže. Opět dlouhá zpětná chůze chodbami až zapadlo do jedné z místností.
„Honem další.“
„Nemám.“
„Jak to, nemám. Někde musí být. Jani, zkoukni jestli někde není plán rozmístění kamer.“
„Mám ho. Počkej. Divný, ale ten kancl žádnou nemá.“
„Nevadí. Sleduj dveře. Snad nevyskočí oknem.“
Martin sledoval záznam z kamery na chodbě. Přetočil ho až do chvíle, kdy mladík vstupoval do kanceláře.
„Fajn, tak odkud si přišel.“
„Počkej.“
„Co je?“
„Co má v rukách?“
Martin zvětšil oblast kolem mladíkových rukou.
„Nic.“
„Přesně tak, nic!“
„Dobře, sledujem dál. Někdo jí tam musel donýst.“
Ze dveřích vycouvala asi čtyřicetiletá žena v dobře padnoucím kostýmku.
„Tak tady jí máme.“
„Nese disk?“
„Počkej. Jo, snad to je ten samej.“
„Hoď tam radši záložku.“
„Oki. Je tam. Tak jedeme dál.“
Žena prováděla téměř to samé, jako předtím mladík. Couvala chodbami a Martin přepínal obrazy z kamer. Trojici od jejich práce vyrušilo, když skrz ně prošel strážný od pultu a opustil místnost.
„Fajn, tak kam zapadneš holka.“
Žena se ztratila v další kanceláři.
„Jani, jak jsme na tom, nemůžu najít tu kameru.“
„Počkej. Je tam, ale je napojená na jinej okruh. Vidíš.“
„Nula sedm tři pět dva. Oki. Mám to. Sakra, je to nějaký šifrovaný. Čí je to kancl.“
„Tak to se podrž! Mehdi Pittman.“
„Mehdi Pittman?,“ tápal Martin, který si již otevřel i virtuální klávesnici a dešifroval záznam, „fakt, ten Mehdi Pittman? Ten tomu tady šéfuje, ne?“
„Přesně tak.“
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)