[20] Kybernýři - Dovolená v Pacifiku

Ve zlomku vteřiny se Úkryt rozplynul. Ve dalším okamžiku kombinézy nahradily plavky a nakonec se všichni ocitli na bílé pláži, nejspíš kopii jednoho z tichomořských ostrovů.
„Páni, tak to se kluci vytáhli,“ žasla Jana, „dokonce tady máme i vlastní bar a lehátka. Pojďte, jdem vyzkoušet vodu.“
Kolem nich prošly dvě neuvěřitelně atraktivní dívky ve sporadických plavkách.
„Myslím, že vodu vyzkouším později. Pojď je čas se něčemu přiučit,“ pronesl Martin a odtáhl Honzu k baru, kam se krásky usadily.
Pohledné blondýnky se ukázaly býti nejenom neuvěřitelné atraktivní, ale i neuvěřitelně tupé a nudné. Martinovi to samozřejmě nevadilo, na podobné typy si již dávno zvykl, vlastně tak nějak vypadal jeho obvyklá kořist. Jenom seděl vedle ní a přikyvoval na každou blbost, kterou my vykládala a občas přidal „No, jasně,“ „To já taky,“ „Vidíš, na to jsem právě myslel.“
Honza zato spokojený nebyl vůbec, celou dobu se díval na Janu, která se nejdříve cachtala ve vodě a pak ulehla na lehátko vedle Moniky. Povídaly si. Monika se rozbrečela, nejspíš vykládala o manželovi a zase to neunesla. Musí ho strašně moc milovat, pomyslel si, nebo je nějaká moc přecitlivělá. Nejspíš obojí.
Sličná neznámá dál mlela tu svou. Byla tak zabraná do vášnivých popisování svých zážitků na večírku pořádaných kapitánem Bobem a ani jí příliš nevadilo, že si jí nevšímá. Stejně tak Honzovi nevadilo, že žádného kapitána Boba nezná a po pravdě ani znát nechce.
„Promiň asi jsem si něco zapomněl na lodi,“ zvedl se Honza.
„Jéé, ty máš lóď,“ divila se blodnýnka.
„Jo, mám, takovou malou, jen pro jednoho, takže tě tam vzít nemůžu. Smůla.“
„To je škóda,“ vykřikla blondýnka, „mohli bysme tam zaskočit. Ha, ha, ha zaSKOČIT,“ pošeptala mu do ucha.
„No, je to obrovská škoda. Strašně rád bych s tebou někam zaSKOČIL, ale vážně mám nějakou práci,“ odpověděl jí šeptem, „ale slyšel jsem, že támhle ten chlápek, co je s tvojí kámoškou, má OBROVSKOU jachtu. Jestli chápeš, co tím myslím,“ mrkl na ní.
„Vážně?“ hihňala se blondýnka, „tak to abych se na tu jeho 'jachtu' šla podívat.“
„No, tak utíkej, ať ti neuteče.“
Políbila ho na tvář. „To bylo za radu,“ usmála se a běžela za Martinem.
„Dvě piňakolády,“ poručil Honza barmanovi.
Když opálený dlouhán donesl skleničky s koktejlem, Honza je vzal a odnesl Janě a Monice. „Pozor dámy, nese se něco na zahnání žalu,“ hlásil z dálky.
„Páni, ty si zlatej,“ děkovala Jana.
„Dík,“ utřela si slzy a dál hleděla do temného večerního oceánu.
„Martin je zas ve svém živlu,“ usmála se Jana, „co že ty si utekl tak půvabným slečnám.“
„Mám asi trochu jiný představy o ideální dívce,“ usmál se na ní, „navíc, jak znám Pata a Mata, řekl bych, že jím nejspíš něco chybí. Tedy ještě něco, kromě mozku.“
Jana zakroutila hlavou a pak vyprskla smíchy. Představila si Martinův obličej, kdyby zjistil to, co Honza naznačil.
„Ty seš blbej.“
Aby ses smála, budu klidně i blbej, pomyslel si.
„O co jsem přišla,“ Monika už zase vnímala okolí.
Jana vše zopakovala a ona smíchy vyprskla trochu nápoje do písku před sebe.
„No jen se smějte, uvidíme s jakou přijde ráno,“ pokračoval Honza, „vidíš, teď ani není poznat, jestli brečíš smutkem, nebo smíchy.“
„Dík, to jsem potřebovala víc, než to pití,“ řekla Monika, „měla jsem takovej divnej pocit, že se stane něco hroznýho.
„Prosimtě, co by se mohlo stát,“ ptal se Honza.
„Nevím, říkám, že to je jenom pocit.“
„Tak nech pocity pocitama a hoď všechno za hlavu. Co by se mu mohlo stát.“
„No jednou je policajt, co když ...“ začínala znova Monika.
„Takhle se utrápíš. Měla by ses teď pořádně vyspat. Zejtra nám začne pořádný peklo.“
„Možná máš, pravdu. Půjdu vyzkoušet pořádnou postel. Spaní v klubku není nepohodlný, ale stejně je to divný,“ Monika se zvedla z lehátka vypravila se směrem k malým chatkám, „Dobrou.“
„Dobrou!“
„Dobrou! Nechceš vyzkoušet speciální virtuální plážový lehátka?“ naznačila Jana, aby se posadil vedle ní.
„Hmm, asi si dali záležet,“ pochvaloval si Honza, když se usadil.
„No vyblbli se dostatečně,“ přidala se Jana, „podívej se třeba na ty hvězdy.“
Na inkoustové obloze se začali objevovat první osamělé třpitivé body. Jana natáhla ruku k nebesům a Honza se k ní přiblížil, aby lépe viděl, kam přesně ukazuje, až se téměř dotýkal jejího ramene.
Martin držel kolem pasu na každé straně jednu blondýnku a vedl je někam za obzor. Vítr si pohrával s palmovými listy. Na pláž se vysápal rudý krab. Moře zpívalo tajemnou ukolébavku a všichni na chvíli zapomněli, že nic z toho není skutečné.

[19] Kybernýři - Slizlý Osika

Vzbudil se propocený a utahaný. Benovi zavolal, že mu dnes není dobře, ať ho v práci omluví. Telefon odložil na stůl v kuchyni a posadil se na židli a hypnotizoval přístroj, aby zazvonil.
V síti již vrcholil zátah čtveřice proti pedofilům.
„Že neuhodnete, u koho jsem byla teďka,“ zeptala se Jana. Ačkoli vyhledávání podobných úchylů nebyla rozhodně zábavná práce, tak se tentokrát usmívala. „Přemek Osika.“
„Osika,“ přemýšlel Martin.
„Není to ten senátor,“ zeptala se Monika.
Jana přikývla.
„Zdá se, že pan senátor není jenom slizkej had, ale že je i opravdovej slizák,“ přitakal Honza.
„Doufám, že jsi spojení ukotvila pořádně, jinak se z toho zase vylíže,“ řekl Martin.
„Jak ho znám, stejně se z toho nějak dostane,“ krotila hlavou Monika, „třeba řekne, že se mu někdo vloupal do domu a připojil se na ty stránky jenom, aby ho z diskreditoval.“
„A pak se otevřelo peklo a odneslo lupiče do pekla, kde ho nikdo nenajde,“ přidal Honza.
„Nemusíte mít strach, podívejte,“ Jana otevřela konzolu a z kapsy vyndala malou skleněnou destičku, kterou zasunula ze strany panelu, na kterém pracoval Martin.
Na obrazovce se objevil obrázek senátora, jak sedí u počítače ve své pracovně.
„Vidíte,“ Jana ohraničila prstem výřez, ten se zvětšil přes celou obrazovku.
Na zobrazovacím panelu senátorova počítače byly jasně vidět obrázky malých dětí v těch nejnechutnějších pózách.
„Ten chlap je tak podělanej strachy, že se mu do tý jeho vilky někdo vloupá, že se má kamery i na záchodě,“ pronesla Jana, „takže jsem si tam tenhle záznam tak trochu vypůjčila. A co je ještě lepší, za chvíli se zvedne a podívá do kamery.“
„No, snad to vyjde,“ řekl Honza, „ať celej stát vidí, koho si platíme tam nahoře. Třeba pak konečně tu trafiku zrušej.“
„Stejně si myslím, že to nevyjde,“ váhala Monika, „řekne, že je to montáž, a bude v klidu.“
„Tak se mu tam potom trochu povrtáme v domku, ne,“ navrhla Jana.
„Možná,“ řekl Martin, „ale teď doděláme práci, co máme tady. Ještě nám chybí ta největší ryba a pak si můžem chvíli dělat, co chceme.“
„My o vlku a vlk za dveřmi,“ pronesla Monika, když si všimla, že se přiřítilo další spojení.
„No, znám to i trochu jinak, ale myslím, že se si můžem nachystat plavky, protože nás čeká volno,“ komentoval Martin a měl pravdu.
Správce serveru právě nahrával další nechutné data. Martin si ho jako velitel vzal na starosti sám, ukotvil spojení na třikrát a pro jistotu se ještě pohrabal ve správcově počítači a zjistil potřebné údaje, kdyby náhodou něco nevyšlo tak, jak má.
„Tak dámy a pánové, stahujem se,“ prohlásil, když se vrátil.
Monika naplánovala cestu zpátky do ústředí. Když se ocitli v Úkrytu, kontaktoval Martin pana Maxwella a předal mu potřební informace, které nasbírali, včetně videozáznamu senátora Osiky.
Pan Maxwell celou zkušební misi sledoval a tak už je očekával v řídícím středisku.
„Gratuluju, dámy a pánové, odvedli jste skvělou práci,“ pan Maxwell promlouval k velké obrazovce, na které teď byl vidět celý tým, „všechny informace jsem teď předal policii a státním zástupcům. Ale jak dobře víte, tohle bylo pouze zahřívací kolo. Nyní máte čtyřiadvacet hodin na regeneraci. Aby jste měli trochu soukromí, vypínáme téměř veškerý dozor, takže nezkoušejte dělat nějaké hlouposti, jako nechat se sežrat žralokem.“
„Žralokem,“ podivila se Monika.
Pat a Mat se jenom pousmály, stejně tak pan Maxwell.
„Nazhle, dámy a pánové,“ rozloučil se a dal pokyn k vypnutí obrazovek. Zůstali svítit jenom ukazatele zdravotního stavu. „A vás zvu na malou oslavu.“
Všechen personál pozvání s chutí přijal. Oslava se konala na povrchu v penzionu. Všude spousta jídla a pití a všeobecného veselí. Zkouška splněna, projekt dostal zelenou a navíc pár bídáků si nejspíš odsedí pěkných pár let v chládku. Co víc si přát? Snad jen, aby vyšla i hlavní mise. Tentokrát je však nebudou čekat úchylové, ale nejtvrdší teroristické jádro střední Afriky.
Kolem půlnoci se pan Maxwell vytratil ze zábavy.
„Spojte mě s vojenskou rozvědkou,“ zavelel do červeného telefonu. Chvíli čekal na spojení. „Trénink proběhl výtečně! Je na čase zakrýt kurt.“
Zavěsil a šel se dál bavit. Bojoval za správnou věc, takže neměl žádné výčitky. Navíc nikomu ta malá lest nemůže ublížit. Nikomu, až na jediného člověka...

[18] Kybernýři - Journal of Africa hlasí únos

„...zdá se, že pět let po vytvoření jednotné federace Spojených státu střední Afriky se severní křesťanské státy, zejména čísti bývalého Súdánu, chtějí opět odtrhnout. Vedení opoziční strany UCP promlouvá ke svým stoupencům, aby vytrvali v trpělivosti a neschylovali se k žádným unáhleným krokům. Televizní stanice Journal of Africa však zveřejnila zprávy o tom, že je pohřešován španělský zpravodaj Madridský listů. Deník však zprávy dementoval s prohlášením, že v nynější době žádné žurnalisty do střední Afriky nevyslal a tudíž ani žádné nepostrádá...“
Milan nechal kávu kávou a zvedl se.
„Promiňte, budu muset jít,“ omlouval se.
„To je najednou spěchu, tak aspoň dopijte.“
„Je mi to strašně líto, ale asi jsem zapomněl zavřít okno a vypadá to, že přijde bouřka,“ Milan se zvedl a už si nazouval boty, které předtím ze slušnosti nechal v předsíni.
„No, tak zatím nashle, pane kapitáne, kdybyste zase potřeboval otevřít, tak se stavte.“
„Určitě se někdy stavím, ale teď už vážně musím. Tak zatím,“ řekl a zmizel za rohem chodby.
Domovník chvíli nechápavě stál ve dveřích a přemýšlel, co se stalo, že host odešel tak narychlo, pak jen zavrtěl hlavou a usadil se na pohovku a díval se na svoji novou televizi.
Milan vtrhl do bytu a letěl přímo k telefonu. V jeho paměti našel číslo Moničino číslo do práce, tak ho vytočil. Nikdo to samozřejmě nebral, proto chvíli hledal a našel číslo do vrátnice. Tentokrát telefon vyzváněl dlouho, ale nakonec ho zvedl nějaký muž s hlubokým hlasem, který nesl těžké známky silného kuřáctví.
„Fajn že voláš, už jsem ti chtěl volat sám! Hele Mařko, dones mi sem ráno ty papuče,“ zachroptěl mužský hlas.
„Haló, tady Valenta, volám správě EBIS,“ zeptal se Milan.
„A do pr..., pardon, myslel jsem, že jste moje žena,“ zabručel vrátný, „jo, voláte správně, co byste potřeboval?“
„Je tam ještě někdo z vedení? Potřeboval bych s někým nutně mluvit.“
„Nó, tak to vás musím zklamat, poslední člověk odešel v sedm, teď jsem tady zbyl jenom já.“
„A nemohl bych nechat aspoň vzkaz.“
„No to by možná šlo, ale neměl byste to lepší mejlem?“
„Možná, ale ten vzkaz nechat můžu.“
„Nó, když řeknete, komu ho mám vyřídit, tak snad jó.“
„To bude trochu problém, protože moc dobře nevím. Někomu, kdo zodpovídá za zahraniční mise.“
„Tak se podíváme, koho tady máme,“ vrátný začal poklepavat zbůhdarma na klávesnici, aniž by něco ve skutečnosti dělal, „no někomu to hodím, co byste teda chtěl vzkázat?“
„Jenom maličkost, ať prosím, zavolají pana Valentu,“ nadiktoval vrátnému své číslo, poděkoval a zavěsil.
V noci se příliš nevyspal, ale z jiného důvodu, než proč se často nevyspával, pokud byla Monika doma. Celou noc se převaloval na posteli. Zdál se mu děsivý sen, ve kterém křesťanští separatisté ze Súdánu unášejí jeho ženu a drží jí v zajetí v temné místnosti, protože si jí spletli s novinářkou …

[17] Kybernýři - Stará televize

Zatímco jeho družka lovila v Síti gang pedofilů, Milan si připadal nemožný. Již po několika letech manželství nastává u nejednoho páru k útlumu citů. To však rozhodně nebyl jejich případ. Miloval Moniku stejně jako před lety, nebo možná ještě víc. Nikdy nic podobného před ní nezažil. Myslel si, že miloval mnoho žen, vlastně se pravidelně zamilovával skoro každý týden, ale když poznal Moniku, věděl, že to vše před tím bylo jen poblouznění. Samozřejmě, že ho nepřekvapilo, že mu Monika chybí. Počítal s tím. Překvapilo ho však, že mu chybí tak moc.
Doma vládla ukrutná nuda. Jedinou společnost mu dělala lednička, která neustále opakovala, jestli nechce koupit další pizzu, že její zásoby klesly pod průměrnou hodnotu, lépe řečeno na nulovou hodnotu, a vyptávala se ho, jestli není nemocný, protože již tři dny nekoupil žádnou zeleninu ani ovoce. Zeleninu ani ovoce nekoupil z prostého důvodu, že jí neuměl příliš dobře vybírat. Pokaždé, když nějakou přinesl domů, tak mu Monika jemně naznačila, že rajčata jsou příliš zelená, kedlubny příliš žluté a banány příliš černé, takže to nakonec vzdal.
Svůj monolog ukončila lednička většinou tím, že mu oznámila, že šunka je příliš stará a pokud jí nevyjme, tak hrozí propadnutí záruky na kvalitu potravin danou výrobcem Elektromraz. Milan by rád prošlou šunku vyhodil, ale žádnou nikdy nenašel. Monika by věděla, že se od šunky v chladu odlepil čip a teď se určitě válí kdesi na dně spotřebiče a dává senzorům mylné informace, nebo by se prostě napíchla do systému lednice a varovnou hlášku by zakázala. Milan však nevěděl nic o padlých čipech a veškeré jeho znalosti elektroniky končily u Murphyho zákonu o elektrických spotřebičích: Když to zapnete do zásuvky, tak to pracuje mnohem lépe.
Potřeboval by si vyrazit někam ven, ale za prvé nevěděl kam, a za druhé neměl s kým. Mohl se zeptat Bena, ale Ben byl starý jezevec, který nerad vystrkával čumák z nory, pokud nemusel. Možná by mohl vyrazit s některými ze svých přátel, ale všichni jeho kamarádi už byly stejně jako on ženatí, až nato, že oni měli ženy pěkně doma a tudíž by je museli vzít sebou a Milan by si tak akorát připomínal, jak moc sám vlastně je. A po tom opravdu netoužil.
Aby měl aspoň nějakou společnost, tak toho dne koupil v bazaru menší televizi. Místo aby s nákladem zamířil do bytu, zazvonil na domovníka Gregora.
„Á, pan kapitán,“ domovník ho kupodivu poznal, „zase jste si zapomněl klíče? Hned to bude, byt pět set ...?“
„Pět set dva, ale klíč nenoste.“
Domovník si ho prohlížel, nikdo k němu nechodí jen tak zbůhdarma.
„Chtěl jsem ženu překvapit až se vrátí, tak jsem koupil novou televizi, tak nevím, co s tou starou. Neříkal jste, že vám ta vaše odešla.“
„Jó, už to nějakej ten pátek bude,“ domovník se podrbal na zátylku a prohlížel si Milanův náklad.
„Kdybyste chtěl, tak vám jí tady nechám.“
„Víte, pane kapitáne, když já už na to skoro nevidím. Navíc dlouhý sezení mi nedělá dobře.“
„No, když myslíte, tak to asi budu muset vyhodit. Doma to nemám kam dát. Kdybyste si to rozmyslel, tak se snad ještě chvíli bude povalovat u kontejneru.“ Milan se otočil ve dveřích a pomalu zvedal televizi do náručí.
„No, to by ale byla velká škoda. Vypadá docela pěkně,“ vychrlil ze sebe domovník, když viděl, že Milan chce spotřebiče odnést pryč. „Já bych možná trochu místa našel.“
„Ale nechci vám tady z toho dělat sklad odloženějch věcí. Pokud o to nestojíte, tak já to hodím ven.“
„Ale jen s tím pojďte za mnou. Přeci to nebudete vyhazovat.“ Domovník zmizel v dveřích do obývacího pokoje. Milan ho s břemenem následoval.
„Můžete to hodit sem,“ domovník shodil na zem vrstvu starých časopisů a novin, které byly většinou otevřené na křížovce. Tenhle divný patron si nejspíš pořád potrpí na papíře. Kolik stromů musí ročně padnout kvůli lidem jako je on, přemýšlel Milan
„Zapojit si to umíte,“ zeptal se Milan, když už měl obě ruce volné.
„No, abych pravdu řekl, moc mi tyhle věci nejdou,“ přiznal se domovník.
„Tak to jsme na tom stejně,“ usmál se Milan, „no, uvidíme, co se s tím dá dělat. Nemůže na tom být nic složitého. Vždyť dneska to zvládne každý malý děcko.“
Začal zapojovat kabely jediným způsobem, jakým zapojit šly. Naštěstí se zdálo, že je přijímač blbuvzdorný. Konečně zapojil poslední šňůru a zastrčil kabel do zásuvky. Objevil se obraz. Všechny kanály zůstaly naladěny od předchozího majitele, takže mohli rovnou brouzdat po programech.
Domovník si chvíli hrál s ovladačem a pak nechal puštěné Riskuj s Vojtou Kotkem.
„Jejda ten je blbej, přeci 2021...Co jsem vám dlužnej,“ otázal se, když na chvíli odtrhl.
„Nic. Říkám, že bych to jinak vyhodil.“
„Tak vám aspoň udělám kafe.“
„No víte...Ale jo, můžete,“ Milan si myslel, že se snad nezeptá a že vyhodil peníze zbytečně. Pak by se tak akorát vrátil zpátky do pustého bytu, aby koukal do stropu a přemýšlel, co asi dělá Monika.
Než domovník udělal kávu, tak si Milan trochu prohlédl obývací pokoj. Zaujala ho fotka stojící na nemoderním sekretáři. Byla na ní mladá dívka, docela hezká.
„To je Jitka, moje vnučka,“ rozplýval se domovník, který nesl kávu, „Sladíte? Dal jsem vám tam dvě lžičky.“
Položil šálky na oprýskaný konferenční stolek a sedl si na pohovku.
„Mám jenom tuhle její fotku,“ začal vyprávět, „ještě jsem jí ani neviděl. Žije s Anežkou v Jakartě. Víte, Anežka, to je moje dcera. Je tomu už přes pětadvacet let, co se tam odstěhovala. Za celou tu dobu jsem jí neviděl. Akorát jednou za dva tři roky napíše dopis. Víte, že mi ani nenapsala, že mám vnučku? Jitka sama musela vyžebrat adresu a napsala mi sama. Prej by se sem jednou ráda podívala, ale zatím neví, kdy jí to vyjde.“
„Snad se jí to někdy povede. Vidíte, ani jsem nevěděl, že máte děti“
Domovník se na něj podíval. „Jak vidíte, mám a nemám.“
Milan se usadil na pohovku a usrkl kávy. Domovník mezitím přepínal kanály, protože soutěž už skončila.
„Můžete to vrátit zpátky,“ žádal Milan.
Domovník přepnul zpět na zpravodajský kanál. Pohledná hlasatelka právě předčítala zprávy ze střední Afriky...