[28] Kybernýři - Špatné zprávy

„Panebože,“ vykřikla Monika a málem se zhroutila na podlahu buňky.
„Co se stalo, máme kontakt,“ zeptala se Jana, která s ní držela hlídku, zatímco Martin s Honzou regenerovali.
„Oni...to snad ne...jak mohli,“ pozorovala Monika vyděšeně jeden z panelů.
Jana si prohlídla informace, které na něm stály.
„Takže Honza měl pravdu,“ dodala.
„Jak to, že měl pravdu?“ hleděla na ní Monika vyděšenýma očima.
„Tušil, že něco podobnýho udělají.“
„Ale proč? Vždyť Milan. Určitě udělá něco... něco šílenýho,“ hořekovala Monika.
Jana objala Moniku v náručí a tišila jí jako malé děcko.
„Vždyť bylo od začátku jasný, že tahle akce se do čtrnácti dnů nemůže stihnout,“ řekla Jana, když se Monika trochu utišila.
„Ale to nás museli zrovna unášet?“
„A co měli dělat, rovnou nás zabít. Hlavně se uklidni, jinak tě odpojí.“
„Co se stalo?“ zjišťoval pan Maxwell, který se právě tou dobou vřítil do řídícího.
„Zjistila, že jsme spustili krytí,“ vysvětloval Lipowski.
„Slečno Nováková, stav?“ obrátil se pan Maxwell dispečerku, která měla na starosti Moniku.
„Zvýšený puls i tlak. Reakce na emocionální šok,“ odpověděla dívka.
„Sakra, to jste jí nemohli víc hlídat,“ rozčiloval se pan Maxwell.
„To jsme měli vypnout všechny zpravodajské kanály,“ bránil se Patrik od svého terminálu před obrazovkami.
„Stačilo ten, na který se dívala. Jakoby jste neviděli, to co ona,“ pokračoval pan Maxwell.
„Chcete si s ní promluvit,“ zeptal se Matěj.
„Uvidíme, jak se s tím popere, pokud by to nezvládla, nemá tady, co dělat. Dejte mi vědět, až se uklidní.“ Pan Maxwell odešel. Kdyby dveře nebyly samootvírací, nejspíš by s nimi pořádně práskl. Takhle jen vztekle odkráčel.
„No tak, Milan je velkej chlap. Ten se o sebe umí postarat,“ uklidňovala dál Jana.
Monika se nadechla a konečně se uklidnila. Jestli se o sebe někdo umí postarat, tak to byl právě Milan.
„Vzbuď je, máme kontakt,“ zavelela Jana, když jedna z obrazovek rozblikala.
Monika lehce kopla do dvou koulí a v mžiku se z nich rozbalili Martin s Honzou.
„Tak koho tam máme,“ zeptal se Martin.
„Křižáci svatého Jana za samostatnost Súdánu! Přihlásili se k únosu!“
„A na co čekáte, až zahřmí,“ zvýšil mírně hlas Martin.
„Spouštím kotvu, snad to stihnem, než se odpojí,“ hlásil Honza a z jednoho z ústí vyrazil proud světa, které postupovalo k dalším buňkám.
„Mám otisk. Jde to přes satelit. Budeme mít problém,“ přidala se Jana od terminálu.
„To se dalo čekat,“ pronesla Monika.
„Co se děje?“
„Střídají adresy jak Martin holky.“
„S tím jsme snad počítali, ne?“ nereagoval na narážku Martin. „Matesi, sleduješ nás. Zkus to dekódovat.“
Před Martinem se objevil panel, ze kterého na něj vzhlížel Matěj. „Oki, spouštím dekodér.“ Opět zmizel.
„Ukotveno, jdu tam,“ křičel Honza a připojil se na kotevní lano, které viselo z osvětleného ústí. Zmizel v něm a spoji projel záblesk.
„Super, jdeme za ním. Matesi, sleduj stopu,“ křikl Martin.
„Sleduju.“
Nechali všechny panely tak jak byly a vyrazili za Honzou.
Jak elektrické impulsy procházeli sítí. Spoje ve virtuální simulaci blikali a oni po kotevním laně sledovali stopu k teroristům. Najednou se jedna z cév před nimi rozpadala a oni zůstali viset na cestě v jedné z buněk. Ze stěny stále viselo lano. Po Honzovi ani stopy.
„Do prdele, co se stalo,“ nadával Martin.
„Museli přerušit spojení,“ ozval se Matěj.
„A Honza,“ ptala se Jana.
„TTL má na nule.“
„Tak mu pošlete naší adresu, ať sem honem přivalí, musíme pokračovat,“ velel Martin
„To nejde.“
„Jak to, že to nejde. On se probral nebo co? Za jak dlouho ho připojíte.“
„Neprobral se,“ řekl Matěj z obrazovky. Se zlomeným hlasem dodal: „Ztratil se nám.“
„Jak se vám, do prdele, mohl ztratit. Vždyť se při výpadku měl objevit v Úkrytu, ne?“
„Muselo se něco stát.“
Skoro přes půlku buňka se objevila hlava Lipowského.
„Zdravotní funkce pana Preisse jsou stabilizované. Pokračujte neprodleně v misi.“
„Ale pane, právě jsme přišli o člena týmu.“
„Budete se muset obejít bez něj. Jeho fyzické tělo je prozatím v pořádku. Lékaři se o něj dobře postarají.“
„Ale... Ale... Ano, pane. Pokračujeme v misi.“
Obří hlava zmizela.
„Tak kam teď,“ zeptala se Monika.
„Matesi, přestěhuj nás,“ poručil Martin.
Buňka se změnila tak, že teď vypadala jako Úkryt, který před chvílí opustili. Čekala je hodně práce a jemné mrazení v zátylku jim říkalo, že tentokrát to bude hodně osobní.

[27] Kybernýři - Fantazie

Jak Milan předpokládal, představil se jako Chuck. To, že mu mohlo být tak sotva třicet, mohlo znamenat jen jediné. Holiči ve střední Africe jsou asi pekelně drazí.
Chuck nasedl do staré Pragovky, první z obnovené výroby z roku 2015. Rozhodně nejezdila špatně, ale kdysi nouzovým elektromotorem přeci jenom občas zajiskřilo. Co bylo hlavní, že dodávka jela. Co bylo ještě důležitější, že Milana odvezla do baru Fantazie.
Do baru vstoupil s Chuckem zadním vchodem. Chuck v klidu vykládal zboží, pár beden piva, a Milan se pustil na výzvědy.
Fantazie zrovna nepřestavovala vrchol luxusu, ale rozhodně to nebyl žádný zakouřený pajzl. Ve dvě hodiny odpoledne zel prázdnotou. Na jednom z pódií si nacvičovala striptérka. Své číslo však nedotáhla do konce. Ani kuře zadarmo nehrabe. Ebenový kráska se usmála na svého jediného diváka, muže za barem, který právě leštil sklenice. Všechny nápisy uvnitř nechal majitel napsat anglicky, takže Milan zkusil právě tento jazyk, i když celému městu vládla spíš francouzština.
„Dobrej,“ pozdravil a ani mu nedělalo problém, že nemluví mateřštinou. Přeci jenom pozdravit umí každý blbec.
„Bravo, Val,“ povzbudil barman striptérku, „Tak co to bude?“ zeptal se.
„Mám takovej malej problém a myslím, že bys mi mohl pomoc,“ začal Milan zvolna.
„Jestli je problémem žízeň, tak jsem ten pravej, koho hledáte. Jinak nemůžu sloužit.“
„Žízeň mám taky, ale není to ještě to pravý vořechový. Trápí mě něco jinýho.“
„Jak jsem řekl, nemůžu sloužit.“
„Hledám nějaký lidi. Teda nějaký určitý lidi.“
„Jak vidíš, nikdo tady není, takže to bude asi velkej problém.“
Milan se našponoval na barové stoličce a sáhl do zadní kapsy a vytáhl fotografii vystříhlou z novin. Když ji držel v ruce, uvědomoval si, jak barbarsky se zde v Africe chovají, že stále používají na noviny papír místo orgáčů. Výpomoc z EBIS zde musela být vážně humanitárního charakteru.
Barman sebou ani netrhl, když se Milan pohnul. Nezajímalo ho ani příliš, že má za pasem schovanou Petru, asi žádná změna oproti běžným zákazníků. Zběžně se podíval na fotku a usmál se.
„Poznáváš je,“ ptal se Milan.
„Samo sebou.“
„Takže tady byly?“
„Nevím, já jsem zpátky z dovolený, ale viděl jsem je ráno v televizi. Na žurnálu snad nic jinýho nedáváj.“
„Na žurnálu?“
„Journal of Africa, taková africká CNN. Běží to tam od rána do večera. Aspoň někdo z toho má prospěch,“ pozdvihl koutky barman, „ti dva, co s nima máte společnýho.“
„Dejme tomu, že mi můžou pomoc při jedný záležitosti.“
„Záležitosti?“
Milan pokrčil ramena.
„Rodina?“
„Řekněme, že manželka.“
„Vždyť to jsou dva chlapi.“
„Hmm, a jeden z nich je milenec mý ženy.“
Barma se ustal v leštění skleničky, kterou měl právě v ruce, a podíval se nejdříve Milanovi do očí, pak na košili v místech, kde se rýsovala Petra. „Jestli ho...“
Milan zkoumal, na co tak upřeně hledí. „Né, nechci ho zabít.“
„Je snad jinej důvod hledat milence svý ženy.“
„Možná vám můžu připadat divnej, ale chci jí ho dovést zpátky. Živýho.“
Barman kroutil hlavou. „Máš pravdu, seš divnej. Proboha proč?“
„Protože jsem vážně divnej. Protože jí furt miluju a udělal bych, co jí na očích vidím.“
„I vysvobodil chlapa, kterej jí pí...“
Milan rychle sklouzl ke zbrani, barman rychle pochopil, že by nejspíš neměl mluvit tímhle tónem o ženě, kterou bláznivě miluje cvok s bouchačkou za pasem.
„...kterej s ní spí.“
Ruka se vrátila zpátky na pult.
„Jo, tak moc jí miluju. Sem blázen, ale s tím nic nenadělám.“
„Neřekl bych blázen, možná zvláštní, ale v dobrým smyslu slova.“„Fajn, to jsem rád, ale nejsem tady sbírat lichotky. No, nevíš aspoň o někom, kdo tady tou dobou byl?“
„Myslím, že támhle Valerie tady byla. Hej Val, můžeš sem na moment?“
Kráska si přehodila přes polonahé tělo růžový šál a seskočila z pódia jak laňka.
„Víš, že soukromý představení nedávám, tak vo co jde?“
„Pamatuješ si tyhle dva chlápky.“
„To si piš, že jo. Divná cháska. A na víc pěkně trapný, nejdřív mi chtěli za kalhotky hodit drobný a hádali si mezi sebou, kolik centů stačí na to, aby mi pod tou tíhou spadly. Fakt pošuci.“
„A nevíte, jestli odcházeli sami, nebo je někdo doprovázel?“
„Proč? Co jste vůbec zač, ňákej policajt?“
„Klid Val, pán s potřebuje jenom něco s jedním z těch chlápků vyřídit osobně.“
„No, nevím. Já jsem odešla, když mi skončilo číslo, takže nemůžu sloužit.“
„A aspoň nějakej náznak, nebo aspoň něco, čeho bych se mohl chytit.“
„No, když se tak ptáte, něco mě pobavilo. Když jsem odcházela, měli už dost přihnuto. Hádali se, kdo půjde dřív před kameru. Šli asi někam točit.“
„A tohle jste řekla i policajtům?“
„Né, proč.“
„Chápej, chtěl bych je mít chvíli pro sebe.“
„Jasan. Klídek, mlčím jako hrob. Teda jestli by mi tady Pierre mohl nalít oblíbený koňáček. Víte, on je to fajn chlap, ale občas až moc suchar a moc rovnej.“
„Myslím, že by mohl. Co myslíš, Pierre, myslím, že ta flaška koňaku by mohla trochu vyschnout.“
„Vypadá, že je dneska opravdový sucho. Tady máš, Val, a přestaň mě pomlouvat.“
„Já tě nepomlouvám, já tě chválím. Seš super chlap, až moc super. Víte vzpomněla jsem si na to až dneska ráno, když jsem je viděla v televizi. Takhle si ten výstup před kamerami nepředstavovali.“
„To asi vážně, ne. Netušíte, kam by mohli jít natáčet.“
„No to je jednoduchý,“ vložil se Pierre, „víš, sjednocení se médií moc nedotklo, takže každej z původních států má svou vlastní televizi. Možná, že v tom spočívá taky ten problém pomalýho sjednocování. Jediný, co tady ve městě máme je věžák Žurnálu, takže jedině zkus štěstí tam.“
„To je taková ta velká skleněná obluda?“
„Přesně ta.“
Milan se sesunul na barové stoličce. Vytáhl z peněženky bankovku, která by postačila na zaplacení pěti podobných drinků, co si objednala Valerie, a položil jí na pult.
„Abyste nebyly škodný. Dejte si jednu rundu na mě. Nalej tady krásce ještě jednu. Zatím, mějte se, možná se ještě ukážu.“
„Hosti jako ty jsou tady vždy vítáni,“ vzkazoval Pierre odcházejícímu Milanovi.
„Čau, brouku! Za tohle máš u mě jedno číslo zdarma, až se zase ukážeš,“ zavolala za Milanem Valerie a poslala mu vzdušný polibek, který Milan jakoby zachytil levou rukou a usmál se.
Vyšel před bar hlavním vchodem. Po levé ruce viděl na konci ulice uhánět spoustu aut. Vyrazil tím směrem. Na hlavní třídě si chytil taxi a nechal se zavést zpátky k Samovi.

[26] Kybernýři - Dárky

Obyčejný prstýnek se srdíčky a růžičkami. Pouťová cetka. Monika si s ním otáčela ve virtuálním světle. Pohrávala si s ním a nasunula na holý prsteníček.
Ostatní také rozbalovali své balíčky, které jim do Úkrytu, kde se opět ocitli, poslali Pat a Mat jako malou kompenzaci za vtípek na začátku minulé akce. Martin v krabičce zabalené v honosném papíře našel svůj oblíbený nožík, který v reálném světě používal úplně ke všemu. Jednou s nim okrajoval jablko, podruhé vyřezával figurky z gumových nožiček stolů a jindy obnažoval síťové kabely.
Jana poprosila Honzu, aby jí zapnul náhrdelník s malým přívěškem, který ukrýval hologram malinké holčičky, která se usmívala a tiskla k sobě plyšového medvídka. Honza sám pak objevil ve škatulce ježka v kleci, hlavolam, který mu daroval dědeček k osmým narozeninám. Nikdy se mu zatím nepodařilo ostnatou kouli dostat ven.
Překvapení se Patrikovi s Matějem povedlo. Všichni čtyři si teď připadali o něco méně uměle, takže se ani nezlobili, když se dověděli, jak virtuální odlitky vyrobili. Ve chvilce volna se vloupali do jejich kójí, vypůjčili si originály a naskenovali je trojrozměrným skenerem. Prý do každého schovali prográmek pro pobavení.
„Jenom doufám, že si nebudete hrát při práci,“ usmál se Patrik, než jeho obličej vystřídal zakřivený, ale milý škleb pana Maxwella.
„Vítám vás, dámy a pánové,“ promluvil slavnostně, „tak dlouho očekávaný okamžik je zde. Konečně vyrážíte do opravdu tvrdé akce,“ odmlčel se, „štěstí nám přeje, právě jsme obdrželi informaci, že dva britští novináři byli včera uneseni, takže každou chvílí by se mělo objevit přiznání na některé ze stránek teroristů. Žhavější stopu jsme si nemohli přát. Proto sledujete všechny obvyklé místa výskytu a vyčkávejte, dokud se některé z nich nezaktivuje. Následně je vaše práce jasná, musíte se snažit je vystopovat co možná nejblíže. Vše jasné?“
„Ano, pane,“ odpověděl Martin.
„Takže hodně štěstí, dámy a pánové. Nezapoměňte, zkouška již skončila, takže se můžete obrátit na kdykoli o pomoc. Budeme vám krýt záda. Tak zatím nazhle.“
Panel s obličejem pana Maxwella zmizel. Místo nich si otevřeli všechny známé stránky teroristů působících ve střední Africe.
Milana už ve střední Africe byl. Ze všeho vzpomínání usnul. Probudil ho neznámý mladík. Kdyby nebyl Milan z práce detektiva zvyklý na podivnější zjevy, nejspíš by se k smrti vylekal. Muž měl špinavé blonďaté vlasy spletené do malých copánků, takže vypadal jako Medúza, která nechala vlasy poblíž ohýnku a milé hady ve svých kadeřích upekla. Fousy mohli hostit několik rojů včel a Rumcajs i Krakonoš by mu je jistě tiše záviděli.

[25] Kybernýři - Ve stínu ořešáku

„Díky moc,“ zaševelila Monika a málem by vlepila stařečkovi pusu na tvář, kdyby se nebála, že na ní bude stařenka žárlit.
„Za málo, děvenko,“ odpověděl jí stařík a vrátil jí fotoaparát, „vzpomínáš, bábi, když jsme byli takhle mladí.“
„Nó, jo, říkal si mi, že mě budeš na rukou nosit a pak houby,“ odpověděla mu stařenka a přivinula se k jeho vrasčité tváři.
„Tak to abych to napravil teď,“ sehnul se stařík, chytil stařenku pod koleny a na lopatkách a naznačil, že jí zvedne.
„Di ty, dědku, chceš si strhat hřbet,“ bránila se stařenka, „kdo kolem tebe bude pak lítat, až budeš zase hekat.“
Milan se připlížil zezadu k Monice a chytil jí do náruče přesně tak, jak chtěl stařík lapit svojí ženu.
„Tak a málem bylo po fotkách,“ chytala Monika foťák.
„To by byla škoda,“ nesl jí na zábradlí mostku, „co kdyby spadl třeba do příkopu.“
„Neblázni, vždyť spadnu.“
Milan posadil Moniku na okraj, takže jí nohy visely dolů. Davy turistů se kochaly krásou památek a on se kochal krásou její. Chytil jí kolem ramen, aby mu nespadla dolů, do Jeleního příkopu. Dívali se na skvostnou zeleň. Líc na líci. Políbil jí. Přehodila nejdříve jednu nohu a pak i druhou na bezpečnou stranu zábradlí, zavěsila se mu kolem krku a polibek mu vášnivě oplácela.
A turisté dál chodili kolem nich, nevšímali si jich, nepohoršovali se. Rozjímali nad tím, jestli není příliš slunečno, nebo jestli nezačíná foukat příliš silný vítr. V hlavě jim vrtalo, jestli vstupenka do svatého Víta nebyla předražená, nebo jak to, že Zlatá ulička je dlážděná kočičími hlavami a ne zlatými cihlami. Stěžovali si v duchu na všechny potíže své i celého světa a přitom se měli docela dobře, protože se procházeli po staletých cestách, které přežily již mnohem větší trápení, než si dokázal někdo z nich představit.
Když se od sebe konečně odtrhli, připadalo jim, že musela napadnout hromada sněhu a zase roztát, stromy rozkvetly a zase odkvetly a plodily ovoce. Chytil Moniku kolem pasu a přitáhl si jí k tělu. Kráčeli do nitra starobylého paláce. Zastavili se u vojáka Hradní stáže a bavili se jeho netečností.
„A budeš mít taky tak hezkou uniformu,“ zeptala se Monika.
„Možná, líbí se ti.“
„Je hezká.“
„Třeba by se dal přesvědčit a půjčil mi ji.“
Monika se vrhla ke knoflíkům na vojákově uniformě. Vojákův netečný výraz se nezměnil, pouze z očí čpěly mírné rozpaky. Milan chytil přítelkyni za ruku a odtáhl jí dál od strážcových svršků.
„A budeš mít aspoň takovej hezkej znak,“ zkoumala nárameník Hradní stráže.
„Možná.“ řekl Milan, ale mohl říct, že určitě, protože přesně takový používal SDS na svých odznacích.
Ruku v ruce procházeli hradem. Posedávali na kašně, plížili se Zlatou uličkou a dostali se do svatého Víta bez placení, když se ostraha hádala s nějakými Němci. Unavení, ale šťastní se pak posadili pod ořešák na nádvoří nejvyššího purkrabství.
Seděli na tom neslavně proslaveném místě, pod stromem, jehož předky neobtěžkávalo pouze listí, které na podzim opadalo, ale kdysi i provinilci, kteří propadli hrdlem. Lidé dál bloumali kolem Milana a Moniky. Málo z nich tušilo bolesti, kterou museli vídat předchůdci mohutného stromu a málo kdo si všiml, jak šťastní jsou ti dva lidé, kteří pod ním sedí.
Vánek si pohrával s listovím, které se chvělo jakoby dostávalo z vlahého větru zimnici. Milan držel Moniku v náručí a nic neříkal. Mlčeli. Nejupovídanější z té trojice byl nakonec starý ořešák, který ševelil v podzimní bríze.
Vydrželi na nádvoří až do chvíle, než se začalo stmívat. Dřevěný mohykán nad nimi držel ochranou ruku a v zapadajícím slunci se tvářil smutně, když ho opouštěli. Loučil se s nimi lehounkým máváním větví a oni mu oplatili pohostinnost tím, že ho objali.
Vydali se dolů po Starých zámeckých schodech. Kramáři nabízeli své zboží. Pár nechutných kýčů, historických zbraní, kamenů, triček a obrazů.
„Nevybereš si něco na památku,“ zastavil se Milan u jednoho ze stánků.
„Víš, že asi jo,“ neváhal Monika. Rozhlédla se po zboží a pak se natáhla po cetce, kterou viděla jako první, po obyčejném tepaném prstýnku se vzorem srdíček a růží.
Chvíli si jej ještě prohlížela a pak se usmála. Milan vytáhl z peněženky patřičný obnos a zaplatil.
Vzal si kroužek od Moniky. Byl to jeden z těch univerzálních, neúplných, které se daly stáhnout do požadované velikosti. Uchopil jí za levou ruku, nasadil ho na prsteníček a jemně stlačil, aby nesklouzl. Monika se usmála. Nebránila se mu. Neměla proč.