[16] Kybernýři - Někdo má holt smůlu

Z jednoho ústí najednou vyletěl paket s daty. Vypadal jako velká kapsle, nebo spíš jako torpédo. Narazila do fólie s nápisem „for(EVER) a snažila se jí probořit.
„Máme tady odvoz. Vzbudíš je?“ Honza se otočil na dvě azurové koule a začal komprimovat šachovnici až se mu vešla do kapsy.
„Vstávat lenoši,“ Jana stiskla obrovská tlačítka v horní části koule a ty ihned přešli do tvaru člověka, chránící ho se před zimou schoulený do klubíčka. „Máme tu stopa.“
Martin s Monikou stáli okamžitě na nohou. Martin vytáhl z pásku malinkou karabinu na tenkém ocelovém lanku. Bezespornou výhodou toho, když jste v simulovaném světe Sítě, je, že můžete provádět symbolické úkony, místo složitého hackování.
Zbytek týmu se vzájemně propoutal lanky a Martin odstranil fólii a kapsle zmizela v ústí, stejně tak celý tým nesoucí se v vleku. Zatímco ve skutečné Síti se jejich data vtěsnala mezi pakety zasílané zprávy, jejich simulovaná těla se nesla závratnou rychlostí směrem k cíli.
Ocitli se v další Baňce. Kapsle se doslova vsála do stěny a oni se začali rozkoukávat.
Nalézali se ve značně vytíženém místě Sítě. Vycházela z něj asi stovka cest.
„Tak dáme se do práce,“ zavelel Martin. Z kapsy vytáhl fólie, které ve skutečnosti byly předlohy podprogramů, a kreslil na ně kruh s vodorovným pruhem uprostřed, značku jednosměrné ulice. Ostatní dělali totéž. Fólie pak umisťovali na každé ústí, až za čtvrt hodiny pokryli úplně všechny. Teď nezbývalo než zase čekat.
„Zatím zkopírujeme nějaký důkazy,“ řekl Honza, „ale nevím, kdo na to bude mít žaludek.“
„Prostě to jen připíchni a zkopíruj,“ reagoval Martin, „ať si s tím poradí vedení.“
„Oki. Jdu na to.“ Honza vytvořil konzolu, vytáhl z ní kabel s příchytkou na konci, kterou přilepil na stěnu Baňky. Při přetahování vypnul obraz na panelu, protože soubory, které kopíroval, mu připadaly obzvláště nechutné.
„Ty lidi jsou prasata,“ konstatovala Jana poté, co koutkem oka zahlédla část obrázků, dříve něž je stačil Honza vypnout.
„Ani nevím, který jsou horší,“ bloumal Martin, „pedofilové, nebo teroristi.“
„To nemá cenu teď řešit, teď nás čekají tihle,“ vložila se do debaty Monika, „pokud je nezvládnem, žádní teroristi nebudou.“
„Když už jsme u toho, támhle letí první host,“ řekl Martin, „kdo si ho vezme.“
„Já to beru,“ rozhodla se Jana, „už mě nebaví pořád čekat.“
V řídícím středisku pan Maxwell zatím kontroloval situaci.
„Zdravim, tak jak jsou na tom,“ zeptal se.
„Jdete právě včas, pane,“ odpověděl Patrik, „Jana, tedy slečna Malá, se pustila do práce. Už je na stopě a snaží se ukotvit spojení, aby...“
„To rád slyšim. A zbytek?“
„Valentová a Blažek čekají, až se připojí další uživatel, a Preiss zatím kopíruje ze serveru.
„Takže žádný problém,“ pokyvoval hlavou pan Maxwell, „kolik ještě odhadujete času?“
„To se nedá takhle odhadnout, pane,“ přidal se Matěj, „záleží na tom, kdy se připojí správce, který nahrává data. Ostatní jsou jen malé ryby.“
Pan Maxwell jenom přikývl hlavou. „Kdo že jste říkal, že je teď na lovu?“
„Malá,“ odvětil Patrik. Jakoby to šéf nedokázal poznat z obrazovek na stěně.
„Slečno Welshová, jak je na tom vaše svěřenkyně,“ optal se jedné z dispečerek.
„TLL nad normálem, životní funkce stabilní, zranění téměř vyléčena. Daří se jí skvěle, pane,“ vychrlila ze sebe informace slečna Welshová.
„Takhle se mi to líbí, hezky stručně a věcně,“ pan Maxwell narovnal ústa k úsměvu, „zdá se, že jsem tady úplně zbytečný, takže zatím nazhle, pánové. Jerzy, kdyby se něco dělo, tak mě ihned kontaktujte.“
Lipowski přikývl a dál se šklebil. Když ředitel odešel, tak se dál vražedně díval na Matěje, protože si myslel, že si na něj stěžoval. Netušil, že pan Maxwell se v době jeho siláckého výstupu ukrýval v jedné z kabinek. A to ne z důvodů bezpečnostních, ale čistě lidských. Někdo má holt smůlu.