[9] Kybernýři - Domovník

Zbytek dne strávili trávením vydatného obědu. Kolem půl páté se Milan rozloučil s Benem a vypravil se domů. Došel až ke dveřím do bytu, než si uvědomil, že klíče jsou tam někde uvnitř. Zcela jistě se povalují v ložnici na koberci v místech, kde včera shodil svršky. Zamířil za protivným domovníkem. Snad ho pozná.
Zazvonil na zvonek s úhledně načmáraným jménem Gregor. Uslyšel šourání staříkových pantoflí. Kukátko rozsvětlilo a objevilo se v něm obrovské oko.
„Kdo je tam?“ zabručel dědek, „jestli mi zase dete nabízet kabelovku, tak vám říkám, že mi televize shořela a na novou nemám.“ V televizi, kterou „neměl“, právě přes hlásili zprávy o dalších unesených kdesi v Africe.
„Dobrý večer, pane Gregor, jsem Milan Valenta, bydlím v pátým.“ snažil se Milan, „ nerad vás ruším, ale mám takovej malej problém, nějak jsem si zabouch klíče a potřeboval bych otevřít.“
Oko v kukátku se ještě zvětšilo. „Jó, chlapečku, tak jak to, že tě neznám, když tady teda bydlíš. Na takovýhle triky já jsem zvyklej, mě jen tak nenachytáš. Ještě mi to pak daj zaplatit z mýho. A víš chlapečku jaký jsou teď důchody. Pustěj tě z práce v sedmdesáti a stejně ti daj hovno. To víš, že jo, já tě tam pustím a budu mít průšviha.“
„Ale já tady vážně bydlím! Víte, obvykle za vámi chodí moje žena.“
V obřím oku se zajiskřilo. „Taková vysoká hubená bloncka? Kdepak, teď už na pořádnej kus baby nenarazíte. Samý vychrtliny,“ nezapomněl si postěžovat.
„Tak nějak,“ nehodlal se s ním hádat, „hele, jestli mi nevěříte, tak se podívejte do seznamu,“ Milan přestával rozhovor se senilním staříkem bavit, „Milan Valenta, byt 502.“
Oko za kukátkem se zamračilo a pak zmizelo. Chodbou se odšouraly kroky, které se po chvilce vrátily.
„Hmm, nějakej Valenta tam bydlí,“ mumlal domovník skrze dveře, „ale jak mám vědět, že seš to právě ty. Co třeba nějakej doklad?“ V kukátku se objevilo staré známé oko bez víčka.
Milan si začal prohledávat kapsy. Doklady musel nechat taky doma, nebo v práci. Sehnul se pro kufřík a oko viditelně znervóznělo, když mu zmizel z dohledu. Vedle Renaty se v kufru povalovala i bílomodročervená karta příslušníka SDS. Ukázal jí před kukátkem a oko se vykulilo ještě víc.
Zarachotilo asi pět zámků a řetězů a dveře se otevřely.
„No jó, jste to vy, pane kapitáne...“ domovník téměř zpíval.
„Poručíku.“
„...promiňte, já vás vůbec nepoznal. Víte chodí nám sem teď všelijaký lidi a mě už slábne zrak. Jaký jste říkal číslo, víte já už zapomínám.“
To bych i věřil, pomyslel si Milan. „Pět set dva.“
Domovník si prohlížel obrazovku starého počítače. Nos měl od monitoru asi tak pět centimetrů a očima švidral na obrovská písmena seznamu.
„Ááá, tady ho máme, byt 502, Valenta Milan,“ vyndal ze šuplíku malý plastový klíček, který měl na konci pozlacení kontakty, zastrčil ho do klíčové dírky na čelní stěně počítače.
„Už se to načítá! Má už holka něco od slouženo, tak to bude chvíli trvat.“ Po minutě konečně zmizel z obrazovky kopírovací pruh a stařík vytáhl klíč ze zařízení a podal ho Milanovi.
„No, ten prototyp mi vrátíte, až budete mít cestu kolem. Nemusíte spěchat, pane kapitáne, ještě jich tady pár mám.“
Milan schoval klíč do kapsy a zdvořile se rozloučil. Vrátil ho ihned, co našel svůj svazek na podlaze v ložnici.
Když se vrátil od domovníka, který ho tentokrát místo nedůvěřivých poznámek častoval hodnostmi všeho druhu, popovídal si s lednicí. Zásoby se ztenčovaly jen málo. Za pár dní to bude horší, měl bych se někde stavit, pomyslel si Milan a vytáhl odmaštěné párky, hodil je do vody a pustil plotnu. Zatímco se vařily, odzkoušel tvrdost chleba a ukrojil mohutný krajíc.
S hotovou večeří se usadil na pohovku. Přistrčil konferenční stolek, aby si na něj položil nohy. Chvíli pozoroval svoje černé nablýskané boty, které nakonec nechal pěkně dole na koberci, kam patří. Zvláštní, kdyby tady byla Monika, asi by nadávala jak špaček. Chtěl dál jíst jako by se nic nestalo, ale pak se zvedl, uklidil boty do botníku a vzal si domácí pantofle. Teď mu chutnalo mnohem víc.