„Tak konečně,“ oddechl si Honza a dopadl tiše na zem. Levá noha mu trochu podklouzla, ale ustál to. Vkročil do nebezpečného světa. Světa Stínadel. Úkol má jednoduchý. Aspoň pokud hádá správně. Musí se dostat do dílny bájného Jana Tleskače a najít ztracený hlavolam.
Na ulici zaslechl kroky. Schoval se do stínu oblouku jednoho z domů. Stínu Stínadel. Kolem prošli tři chlapci oblečení do krátkých kalhot, košil z nějaké látky se silným vláknem, takže vypadaly, jak ušité z pytloviny. Na prsou jim zářily žluté špendlíky.
Zarazilo ho, jak jsou velcí. Teprve poté mu došlo, že mu viditelně není třicet, ale maximálně třináct, spíš méně. Připadal si sice vysoký, ale jenom kvůli tomu, že byl neobvykle hubený.
Když se kroky utišily, vyrazil směrem, kde se ztratily. Znal ještě jedno vodítko. Starý kostel, kde měl Tleskač sloužit jako kostelník. Nezabili ho nakonec, ptal se v duchu Honza. Cítil, že ano. Nepřál by si tak skončit.
Déšť pomalu ustal, ale kočičí hlavy se stále lesky ve světlech modrých lamp. Kráčel po nich ve svých polobotkách, které klapaly právě tak hlasitě, že se obával, že se každé šlápnutí musí nést uzounkými uličkami na míle daleko.
Už viděl, jak se trojice hochů otáčí a běží zjistit, kdo teď v noci pochoduje po jejich území. Nic z toho se však nestalo.
Chtělo by to plánek, nebo něco podobného, pomyslel si, ale o tom můžu leda tak snít. A přece jenom závan naděje. Spíš poryv, než závan. Poryv větru, který rozhoupal zvon na kostele, který hledá.
Ale odkud ten zvuk přišel? Nesl se mezi domy snad všemi směry. Zastavil se a otočil dokola, aby zjistil, kdy dál. Vypadalo to nadějně, zdálo se, že přichází ze uličky, kam má namířeno. Dodalo mu to chuť a vyrazil s novou vervou kupředu.
Před každým rohem nejdříve naslouchal, pak se opatrně vyklonil, aby se ujistil i zrakem a teprve poté vyšel do nové uličky. Snažil se jít ve stínu a mít vždy, kde se schovat. Proto místa pod lampou téměř probíhal, zato když minul nějaký vhodný úkryt, vždy kráčel tak, aby se do něj mohl honem vrátit.
Objevil se nečekaně jako bouře za letního dne. Zabočil za roh a najednou tam byl. Kostel skrytý mezi vysokými domy. Dílnu určitě najde někde poblíž. Přestal být obezřetný, takže si nevšiml, že ho někdo sleduje. Vidina blízkosti ho paradoxně od jeho cíle mohla vzdálit, protože najednou se před ním objevila skupinka tří mladíků, kteří zastoupili konec uličky. Nebyli to ti, které sledoval.
Otočil se a chtěl utíkat.
Ale to byli oni.
To byly definitivně oni.
Stáli na druhém konci ulice. Obklíčili ho. Co teď?
Tak se na to podíváme. Tři kluci za zády, tři rovnou před nosem. Postupovali blíž a zužovali Honzovi prostor. Nadešel čas použít všechny vědomosti, které se týkaly sebeobrany, které měl. Nebylo jich mnoho a většina z nich pocházela z útlé papírové knížky, kterou mu kdysi půjčil jeden spolužák. Tak chlape vzpomínej, přemáhal se Honza. Kupodivu nevězely vzpomínky příliš hluboko, nejspíš je podvědomě používal pokaždé, když se nachýlila podobná situace. Temná ulička, noční cesta parkem a tak.
Obrana proti obklíčení se zakládala na naprosto jednoduchém triku. Utéct. Ovšem svéráz obklíčení spočívá většinou v tom, že utéct není kam. Od toho se tomu říká obklíčení. Jednoduchý trik proto doplňuje jednoduchá finta, který vypadá přibližně takto: vyhlédnout si nejslabšího jedince, rozeběhnout se ne proti němu, ale těsně kolem něj, a když ho budete míjet, odstavit ho pořádnou ránou do nosu, nebo lépe na solar a utíkat s větrem o závod.
Jednoduchá finta, kdyby jí znalo více lidí, určitě by ubylo zbitých v nemocnicích. Teď vyvstávala před Honzou důležitá otázka. Kdo z nich je ten nejslabší? Vysoký blonďatý dlouhán. Ne. Vysoký blonďatý dlouhán s vizáží Mírovského vraha. Taky ne. Poměrně malý pihovatý zrzek, který kráčí, jakoby spolkl všechnu moudrost světa. Že by. Podíval se po ostatních. Vhodnější oběť nenašel.
Zrzek se blížil po pravé straně z horního konce ulice, na kterém stál kostel. Honza počkal až se přiblíží na vzdálenost, ze které bude moct dobře zaútočit.
Deset kroků.
„Co tady chceš?“ zeptal se Mírovský vrah.
Devět kroků.
„Asi jsem zabloudil,“ odpověděl Honza.
Osm kroků.
„Do Stínadel nikdo...“
Sedm kroků.
„...nepřichází jen tak,“ pronesl vysoký blonďák.
Šest kroků.
„Zvláštní, mě se to povedlo.“
Pět kroků.
„Co tady chceš?“ zeptal se znova Mírovský vrah.
Čtyři kroky.
„Přišel jsem si ...“
Tři kroky.
„...ulovit pár...“
Dva kroky.
„...lišek.“
Honza se rozeběhl a prorazil linii kolem malého zrzka. Dal mu pořádnou ránu čenichovku, takže se teď válel na zemi a držel si obě ruce na pihovatém obličeji. Kumpáni se nad ním sklonili.
„Na co čekáte, bablasové, vždyť váb uteče,“ skučel zrzek.
„Za ním,“ zavelel Mírovský vrah.
Honza běžel seč mu síly stačily. Už za sebou slyšel jejich kroky. Bál se otočit, aby nezjistil, že mu užuž dýchají na záda.
Nejprotivnější věc na útěku je, že člověk musí utíkat. Mohl jenom poděkovat Patrikovi a Matějovi za tohle super mladé tělo, protože ve svém vlastním by se těm klukům asi příliš nevzdálil. Ne že by býval byl tlustý. Míval jenom těžké kosti a malé plíce.
Běžel s větrem o závod. Za kostelem zabočil do temné uličky. Mladí hulváti ho následovali, prosvištěli kolem dřevěného plotu a vyběhli na další ulici osvětlenou lampami.
Kam teď? Nalevo ulička mírně klesala, určitě se vydal tam, určitě už začíná mít dost a tak se snaží ulehčit si, jak jen může. Vydali se dolů z kopce, jejich kroky se ještě chvíli duněly po kočičích hlavách a pak ustávaly a tlumily se.
Honza ten zvuk poslouchal přitisknutý na stěnu plotu, na který se před chvílí vyšplhal a přelezl. Kvůli tomu běhu si ani nevšiml, že přestalo pršet a mraky se rozestoupily. Měsíc v úplňku teď svítil jako obrovská úsporná zářivka, kterou mívali v předsíni, v dobách, kdy si ještě neuměl ani zavázat kaničky. A zářil stejně tak. Bledě modře, ale přesto docela jasně.
Zády opřený o zeď si prohlížel malý dvorek, na kterém stála nevelká kůlna. Mohla by to být přesně ta, kterou hledá. Za pokus to stojí.
Opatrně našlapoval, aby nezpůsobil příliš hluku, kdyby se náhodou ty pacholci potulovali někde poblíž.
Otevřel dveře.
Zavrzaly, ale jen tiše. Zdá se, že se ocitl téměř u cíle. Musela to být Tleskačova dílna, teď stačí jen najít ježka.
neděle 29. března 2009
neděle 22. března 2009
[40] Kybernýři - Přítomnost
„Kostýmy?“ překvapila Milana jedna z cedulí. Opatrně vstoupil do místnosti, ale nenašel žádné maškary, ani nic, co by mu pomohlo. Na věšácích visely bílé kukly, maskáčové kombinézy a podobné pseudovojenské oblečení. Chvíli zajásal, že našel pořádnou zbraň, ale samopaly, které se jen tak válely v kartonových krabicích, byly všechno jenom atrapy. Nejistě zkontroloval zabavenou pistoli. Byl pravá.
S kostymérnou přímo sousedila další místnost, maskérna. Nic než obří zrcadla a šminky. Ta vedlejší ho však zaujala mnohem víc. Připravovali se v ní zvláštní efekty. Na pracovním stole ještě zůstala rozdělená něčí práce. Obyčejná vesta měla zespodu nalepené výbušné kapsle, které se ve filmu používají pro fingování střelby.
Pomalu do sebe všechno zapadalo, vojenské obleky, fingovaná střelba, ale Milanovi to vše secvaklo až teprve, když vyděl studio. Vešel do něj přímo z chodby, na kterou se vrátil z trikařské dílny. Najednou se mu začali vybavovat vzpomínky, které leželi kdesi hluboko.
Ta zeď.
Přišel k ní blíž, aby jí ohmatal. Patinovaná kulisa, nic jiného.
Ta zeď, tu přeci zná.
Otočil se ke stěně zády. Mířila na něj studiová kamera.
Ta zeď! Viděl jí v televizi. Před ní vždycky stojí únosci a vyhrožují zabitím. Nejednou už bohužel také stalo, že před ní někoho zabili. Zabili je doopravdy, nebo je všechno jen kamufláž. Trikové záběry z Barrandovských filmů.
Monika! Kde jenom je? Je někde tady. Jakoby cítil její přítomnost. Ne, to nemůže být jenom takový obyčejný pocit. Že by jí doopravdy cítil? Zavětřil. Nic. Polystyren a dřevotříska. Je to něco jiného. Víc intenzivního. Cítí... cítí... proboha, co to jenom cítí.
Náhle se vybavila z propasti vědomí nutkavá vzpomínka. Vystupuje z metra. Neví, proč jel právě na tuto stanici. Má odsud mnohem delší cestu než, kdyby vystoupil o jednu dříve. Stojí na nástupišti. Kolem něj vystupují další lidé. Strkají do něj a posouvají vpřed, protože jim překáží. Chvíli neví, co se děje, ale najednou mu to naskočí.
Ona je tady.
Určitě, je tady. Nevidí jí. Stojí tam, nehýbá se, ale ví, že jeho láska je tady.
Potom vykročí směrem k eskalátoru.
A ona?
Je tam. Sedí s kamarádkou na železné trubce, která chrání sloup před okopáváním. Před tím jí neviděl, protože mu ve výhledu zacláněla informační tabule. Ale stejně věděl, že tam je. Pozdravil jí na dálku, tenkrát spolu ještě nechodili. Usmála se a on odešel. Dávno na to zapomněl, tak proč si na to vzpomněl právě teď.
Vrátil se na chodbu a snažil se najít buď jí, nebo alespoň stopy po unesených novinářích. Snad ještě žijí. Budou někde poblíž místu, kde ukrývali jeho. Procházel chodbou a najednou na stěně rozblikalo modré světlo.
Kyberútok, toho by se dalo využít, pomyslel si.
Najedou se proti němu vyřítil muž v uniformě ochranky. Užuž sahal po Renatce, ale včas se zarazil.
„Sorry,“ zakřičel muž, když vrazil do Milana, a pokračoval dál.
Kyberútok přišel opravdu vhod. Jednou v SDS viděl cvičení, které se na něj připravovalo. Všichni z ochranky se seskupili kolem ústředních uzlů vnitřní sítě a hlavních serverů, připraveni okamžitě fyzicky odpojit počítače od Sítě, kdyby selhala softwarová obrana, ale to se stávalo jen málokdy.
No tak, Moni, kde si, přemýšlel Milan, vím, tady jseš, tak se ukaž. Pocit její přítomnosti sílil a dodával mu chuť přijít téhle věci na kloub.
S kostymérnou přímo sousedila další místnost, maskérna. Nic než obří zrcadla a šminky. Ta vedlejší ho však zaujala mnohem víc. Připravovali se v ní zvláštní efekty. Na pracovním stole ještě zůstala rozdělená něčí práce. Obyčejná vesta měla zespodu nalepené výbušné kapsle, které se ve filmu používají pro fingování střelby.
Pomalu do sebe všechno zapadalo, vojenské obleky, fingovaná střelba, ale Milanovi to vše secvaklo až teprve, když vyděl studio. Vešel do něj přímo z chodby, na kterou se vrátil z trikařské dílny. Najednou se mu začali vybavovat vzpomínky, které leželi kdesi hluboko.
Ta zeď.
Přišel k ní blíž, aby jí ohmatal. Patinovaná kulisa, nic jiného.
Ta zeď, tu přeci zná.
Otočil se ke stěně zády. Mířila na něj studiová kamera.
Ta zeď! Viděl jí v televizi. Před ní vždycky stojí únosci a vyhrožují zabitím. Nejednou už bohužel také stalo, že před ní někoho zabili. Zabili je doopravdy, nebo je všechno jen kamufláž. Trikové záběry z Barrandovských filmů.
Monika! Kde jenom je? Je někde tady. Jakoby cítil její přítomnost. Ne, to nemůže být jenom takový obyčejný pocit. Že by jí doopravdy cítil? Zavětřil. Nic. Polystyren a dřevotříska. Je to něco jiného. Víc intenzivního. Cítí... cítí... proboha, co to jenom cítí.
Náhle se vybavila z propasti vědomí nutkavá vzpomínka. Vystupuje z metra. Neví, proč jel právě na tuto stanici. Má odsud mnohem delší cestu než, kdyby vystoupil o jednu dříve. Stojí na nástupišti. Kolem něj vystupují další lidé. Strkají do něj a posouvají vpřed, protože jim překáží. Chvíli neví, co se děje, ale najednou mu to naskočí.
Ona je tady.
Určitě, je tady. Nevidí jí. Stojí tam, nehýbá se, ale ví, že jeho láska je tady.
Potom vykročí směrem k eskalátoru.
A ona?
Je tam. Sedí s kamarádkou na železné trubce, která chrání sloup před okopáváním. Před tím jí neviděl, protože mu ve výhledu zacláněla informační tabule. Ale stejně věděl, že tam je. Pozdravil jí na dálku, tenkrát spolu ještě nechodili. Usmála se a on odešel. Dávno na to zapomněl, tak proč si na to vzpomněl právě teď.
Vrátil se na chodbu a snažil se najít buď jí, nebo alespoň stopy po unesených novinářích. Snad ještě žijí. Budou někde poblíž místu, kde ukrývali jeho. Procházel chodbou a najednou na stěně rozblikalo modré světlo.
Kyberútok, toho by se dalo využít, pomyslel si.
Najedou se proti němu vyřítil muž v uniformě ochranky. Užuž sahal po Renatce, ale včas se zarazil.
„Sorry,“ zakřičel muž, když vrazil do Milana, a pokračoval dál.
Kyberútok přišel opravdu vhod. Jednou v SDS viděl cvičení, které se na něj připravovalo. Všichni z ochranky se seskupili kolem ústředních uzlů vnitřní sítě a hlavních serverů, připraveni okamžitě fyzicky odpojit počítače od Sítě, kdyby selhala softwarová obrana, ale to se stávalo jen málokdy.
No tak, Moni, kde si, přemýšlel Milan, vím, tady jseš, tak se ukaž. Pocit její přítomnosti sílil a dodával mu chuť přijít téhle věci na kloub.
neděle 15. března 2009
[39] Kybernýři - Disk II
„Tak hotovo.“
Do ředitelské kanceláře nacouvala žena. Rozloučila se. Předala disk Pittmanovi a ten jí něco vykládal. Potom vložil disk do mechaniky a prohlížel si záznam. Byl to ten, který potřebovali, na kterém před oprýskanou zdí muži ve vojenském ve jménu Krista a svobody Súdánu vyhrožují zabitím dvou britských novinářů. Pittman pozdravil ženu a ta odcouvala pryč.
„Tak Méďo, odkud ho máš,“ šeptala Monika, zatímco Martin převíjel záznam kamery.
Pittman pozoroval záznam a houpal se na robustním křesle. Nakonec vyjmul disk z mechaniky a držel jej v pravé ruce. Do místnosti pozpátku přišel muž, který vypadal jako instalatér, alespoň špinavá kombinéza tomu nasvědčovala. Převzal disk od Pittmana a jako rak vycouval do chodby. Skončil v jednom z výtahů.
„Tak kam to bude?,“ špitla Jana.
Číslice na displeji v kabině pozvolna klesala od třiatřicítky až na mínus dvojku. Mínus dvojka však zůstávala stát a výtah očividně ještě klesal. Nejednou se zastavil. Muž zmáčkl třiatřicítku, dveře se rozevřely a on vystoupil z kabiny.
„Tak tohle začíná vypadat zajímavě,“ poznamenal Martin a snažil se najít další kameru, jejíž záznam by použil, ale žádnou nenacházel.
„Zkus ten zvláštní bezpečnostní okruh,“ radila Jana.
„No uvidíme, co tam ještě máme.“
Místo toho, aby vyhledával cíleně kameru, kterou potřeboval, začal je jednu po druhé přepínat.
„Tak se ukaž, holka,“ přemlouval ji, ale ona se mrška pořád schovávala.
„Fajn, tady něco je, ale je to zase šifrovaný, zkusím se tam dostat.“
Martin začal opět dekódovat. Hrál svůj koncert na klávesnici a po pěti minutách se mu podařilo nabourat do bezpečnostního systému podzemních pater.
„Tak se ukaž, odkud máš tu placku,“ sledoval muže v kombinéze, jak vystupuje z výtahu.
Strážný vtrhl do bezpečnostní místnosti.
„Tak to nebude dobrý,“ pronesla Jana a vytřeštěně se dívala na bezpečnostní panel. Blikalo na něm jasně modré světlo. Modré světlo, které se již několik let používalo k nahlášení kyberútoku. Martin a Monika se instinktivně otočili tam, kam se dívala Jana a úplně ztuhli.
„Ták tohle opravdu začíná vypadat zajímavě,“ procedil Martin, když si uvědomil, co se děje.
Do ředitelské kanceláře nacouvala žena. Rozloučila se. Předala disk Pittmanovi a ten jí něco vykládal. Potom vložil disk do mechaniky a prohlížel si záznam. Byl to ten, který potřebovali, na kterém před oprýskanou zdí muži ve vojenském ve jménu Krista a svobody Súdánu vyhrožují zabitím dvou britských novinářů. Pittman pozdravil ženu a ta odcouvala pryč.
„Tak Méďo, odkud ho máš,“ šeptala Monika, zatímco Martin převíjel záznam kamery.
Pittman pozoroval záznam a houpal se na robustním křesle. Nakonec vyjmul disk z mechaniky a držel jej v pravé ruce. Do místnosti pozpátku přišel muž, který vypadal jako instalatér, alespoň špinavá kombinéza tomu nasvědčovala. Převzal disk od Pittmana a jako rak vycouval do chodby. Skončil v jednom z výtahů.
„Tak kam to bude?,“ špitla Jana.
Číslice na displeji v kabině pozvolna klesala od třiatřicítky až na mínus dvojku. Mínus dvojka však zůstávala stát a výtah očividně ještě klesal. Nejednou se zastavil. Muž zmáčkl třiatřicítku, dveře se rozevřely a on vystoupil z kabiny.
„Tak tohle začíná vypadat zajímavě,“ poznamenal Martin a snažil se najít další kameru, jejíž záznam by použil, ale žádnou nenacházel.
„Zkus ten zvláštní bezpečnostní okruh,“ radila Jana.
„No uvidíme, co tam ještě máme.“
Místo toho, aby vyhledával cíleně kameru, kterou potřeboval, začal je jednu po druhé přepínat.
„Tak se ukaž, holka,“ přemlouval ji, ale ona se mrška pořád schovávala.
„Fajn, tady něco je, ale je to zase šifrovaný, zkusím se tam dostat.“
Martin začal opět dekódovat. Hrál svůj koncert na klávesnici a po pěti minutách se mu podařilo nabourat do bezpečnostního systému podzemních pater.
„Tak se ukaž, odkud máš tu placku,“ sledoval muže v kombinéze, jak vystupuje z výtahu.
Strážný vtrhl do bezpečnostní místnosti.
„Tak to nebude dobrý,“ pronesla Jana a vytřeštěně se dívala na bezpečnostní panel. Blikalo na něm jasně modré světlo. Modré světlo, které se již několik let používalo k nahlášení kyberútoku. Martin a Monika se instinktivně otočili tam, kam se dívala Jana a úplně ztuhli.
„Ták tohle opravdu začíná vypadat zajímavě,“ procedil Martin, když si uvědomil, co se děje.
neděle 1. března 2009
[37] Kybernýři - Disk
„Co vlastně hledáme,“ zeptala se Jana, když dorazili do cíle.
„Těžko říct,“ zavrtěl hlavou Martin, „podle všeho únosci vždy posílají záznamy s unesenými sem. Musí k tomu mít nějaký důvod.“
„Třeba, že je ředitel televize jejich vůdcem,“ usmála se Monika.
„Třeba,“ opětoval Martin, „nebo by možná stačilo si prohlédnout záznamy z kamer a zkusit zjistit, jak se tam ty záznamy dostávají.“
„Taky způsob.“
„Možná něco mám,“ ozvala se Jana.
„Povídej,“ pobízel Martin.
„Táhle část vnitřní sítě je jinak šifrovaná.“
„Že by kostlivec ve skříni?“
„Kdo ví.“
„Stojí to za pokus,“ přidala se Monika, „zvládneš to?“
„Myslím, že jo, vypadá to jako obyčejná kartézská rotace.“
„Tak s chutí do toho.“
Tentokrát začala hrát svojí symfonii Jana. Pomocí jemného prstokladu na virtuální klávesnici se z paznaků na panelu pomalu objevovaly písmena. Písmena po chvíli přecházela v celé slova. Slova se skládala v kód a kód v podprogram. Nakonec se za jejími zády objevily prosklené dveře.
„Hotovo,“ prohlásila Jana. Čarovným pohybem nechala zmizet zobrazovací panel a jako starý pianista přejela po alfanumerické klaviatuře a ta se také vypařila. Zbyla jen malá skleněná destička, kterou schovala do kapsy.
„Tak jdeme,“ zavelel Martin a otevřel dveře.
Všichni tři vstoupili do šedé místnosti. Stěnu po pravici pokrývaly zobrazovací panely a řídící pult u kterého seděl muž, podle uniformy nejspíš strážný. Naproti nim stály hlavní servery. Na levé straně se nacházely bezpečnostní dveře, místo jednoho rohu pak díra do prázdnoty. Když vkročili do místnosti, dveře, kterými přišli, se zabouchly. Nevěnovali jim pozornost. Zase je otevřou, až budou chtít zpět, nebo se jednoduše někde napíchnou na Síť.
„Kde to jsme,“ zeptala se Monika.
„Středisko bezpečnosti společnosti Journal of Africa. Ještěže jsou tak paranoidní, nesimulovala jsem prostředí pomocí bezpečnostních kamer, tak se nelekněte, když se občas objeví nějaká díra,“ ukázala na temnotu v rohu, „holt sama na sebe holka nevidí, s tím nic nenadělám.“
„Tak se podíváme, co tady máme.“ Martin si otevřel jednou rukou panel a druhou zabořil do jednoho ze serverů. Na panelu se rázem objevily záznamy z bezpečnostních kamer. Monika a Jana udělali to samé.
„Pamatujete si, kdy vysílali poslední záznam?“
„Jednadvacátého?“ odpověděla Jana.
Martin najel v historii na daný den a začal si projíždět obrazy z garáží a vchodů.
„Tady nic není, pust mě tam, jdeš na to úplně blbě,“ pravila Monika a odstrčila Martina z jeho místa.
„Tak se ukaž, lejdy,“ ustoupil Martin.
„Musíš na to jít odzadu.“
Monika spustila pozpátku záznam zpráv odvysílaných ten den. Převíjela velmi rychle a zastavila se až se na panelu přestala objevovat zpráva o únosu dvou Britů.
„A mám to. 15.30. Teď honem, najděte mi někdo, odkud se záznam vysílá.
„Přepni do režie,“ radila Jana
„Kdepak, chce to střižnu,“ Martin nahrál na svůj panel záznam ze střižny. Nastavil den a čas na půl čtvrtou a začal převíjet zpět.
„Tady je.“
„Zvěč to!“
Martin ohraničil část obrazu, kde se nacházel panel, na kterém obsluha kontrolovala obsah disku.
„Tak se ukaž, odkud to máš!“
Opět převíjel zpět. Mladík, který obsluhoval zařízení vyjmul disk z mechaniky a uložil do krabičky. Potom lehce vzlétl ze židle a pozpátku vypochodoval z místnosti.
„Honem další kameru.“
„Už to mám přichystaný.“
Mladík couval po chodbě a zdravil kolemjdoucí dříve něž je minul. Nakonec nacouval do výtahu. Záběry z kabiny ukazovaly, že nastoupil o tři patra níže. Opět dlouhá zpětná chůze chodbami až zapadlo do jedné z místností.
„Honem další.“
„Nemám.“
„Jak to, nemám. Někde musí být. Jani, zkoukni jestli někde není plán rozmístění kamer.“
„Mám ho. Počkej. Divný, ale ten kancl žádnou nemá.“
„Nevadí. Sleduj dveře. Snad nevyskočí oknem.“
Martin sledoval záznam z kamery na chodbě. Přetočil ho až do chvíle, kdy mladík vstupoval do kanceláře.
„Fajn, tak odkud si přišel.“
„Počkej.“
„Co je?“
„Co má v rukách?“
Martin zvětšil oblast kolem mladíkových rukou.
„Nic.“
„Přesně tak, nic!“
„Dobře, sledujem dál. Někdo jí tam musel donýst.“
Ze dveřích vycouvala asi čtyřicetiletá žena v dobře padnoucím kostýmku.
„Tak tady jí máme.“
„Nese disk?“
„Počkej. Jo, snad to je ten samej.“
„Hoď tam radši záložku.“
„Oki. Je tam. Tak jedeme dál.“
Žena prováděla téměř to samé, jako předtím mladík. Couvala chodbami a Martin přepínal obrazy z kamer. Trojici od jejich práce vyrušilo, když skrz ně prošel strážný od pultu a opustil místnost.
„Fajn, tak kam zapadneš holka.“
Žena se ztratila v další kanceláři.
„Jani, jak jsme na tom, nemůžu najít tu kameru.“
„Počkej. Je tam, ale je napojená na jinej okruh. Vidíš.“
„Nula sedm tři pět dva. Oki. Mám to. Sakra, je to nějaký šifrovaný. Čí je to kancl.“
„Tak to se podrž! Mehdi Pittman.“
„Mehdi Pittman?,“ tápal Martin, který si již otevřel i virtuální klávesnici a dešifroval záznam, „fakt, ten Mehdi Pittman? Ten tomu tady šéfuje, ne?“
„Přesně tak.“
„Tak hotovo.“
Do ředitelské kanceláře nacouvala žena. Rozloučila se. Předala disk Pittmanovi a ten jí něco vykládal. Potom vložil disk do mechaniky a prohlížel si záznam. Byl to ten, který potřebovali, na kterém před oprýskanou zdí muži ve vojenském ve jménu Krista a svobody Súdánu vyhrožují zabitím dvou britských novinářů. Pittman pozdravil ženu a ta odcouvala pryč.
„Tak Méďo, odkud ho máš,“ šeptala Monika, zatímco Martin převíjel záznam kamery.
Pittman pozoroval záznam a houpal se na robustním křesle. Nakonec vyjmul disk z mechaniky a držel jej v pravé ruce. Do místnosti pozpátku přišel muž, který vypadal jako instalatér, alespoň špinavá kombinéza tomu nasvědčovala. Převzal disk od Pittmana a jako rak vycouval do chodby. Skončil v jednom z výtahů.
„Tak kam to bude?,“ špitla Jana.
Číslice na displeji v kabině pozvolna klesala od třiatřicítky až na mínus dvojku. Mínus dvojka však zůstávala stát a výtah očividně ještě klesal. Nejednou se zastavil. Muž zmáčkl třiatřicítku, dveře se rozevřely a on vystoupil z kabiny.
„Tak tohle začíná vypadat zajímavě,“ poznamenal Martin a snažil se najít další kameru, jejíž záznam by použil, ale žádnou nenacházel.
„Zkus ten zvláštní bezpečnostní okruh,“ radila Jana.
„No uvidíme, co tam ještě máme.“
Místo toho, aby vyhledával cíleně kameru, kterou potřeboval, začal je jednu po druhé přepínat.
„Tak se ukaž, holka,“ přemlouval ji, ale ona se mrška pořád schovávala.
„Fajn, tady něco je, ale je to zase šifrovaný, zkusím se tam dostat.“
Martin začal opět dekódovat. Hrál svůj koncert na klávesnici a po pěti minutách se mu podařilo nabourat do bezpečnostního systému podzemních pater.
„Tak se ukaž, odkud máš tu placku,“ sledoval muže v kombinéze, jak vystupuje z výtahu.
Strážný vtrhl do bezpečnostní místnosti.
„Tak to nebude dobrý,“ pronesla Jana a vytřeštěně se dívala na bezpečnostní panel. Blikalo na něm jasně modré světlo. Modré světlo, které se již několik let používalo k nahlášení kyberútoku. Martin a Monika se instinktivně otočili tam, kam se dívala Jana a úplně ztuhli.
„Ták tohle opravdu začíná vypadat zajímavě,“ procedil Martin, když si uvědomil, co se děje.
„Těžko říct,“ zavrtěl hlavou Martin, „podle všeho únosci vždy posílají záznamy s unesenými sem. Musí k tomu mít nějaký důvod.“
„Třeba, že je ředitel televize jejich vůdcem,“ usmála se Monika.
„Třeba,“ opětoval Martin, „nebo by možná stačilo si prohlédnout záznamy z kamer a zkusit zjistit, jak se tam ty záznamy dostávají.“
„Taky způsob.“
„Možná něco mám,“ ozvala se Jana.
„Povídej,“ pobízel Martin.
„Táhle část vnitřní sítě je jinak šifrovaná.“
„Že by kostlivec ve skříni?“
„Kdo ví.“
„Stojí to za pokus,“ přidala se Monika, „zvládneš to?“
„Myslím, že jo, vypadá to jako obyčejná kartézská rotace.“
„Tak s chutí do toho.“
Tentokrát začala hrát svojí symfonii Jana. Pomocí jemného prstokladu na virtuální klávesnici se z paznaků na panelu pomalu objevovaly písmena. Písmena po chvíli přecházela v celé slova. Slova se skládala v kód a kód v podprogram. Nakonec se za jejími zády objevily prosklené dveře.
„Hotovo,“ prohlásila Jana. Čarovným pohybem nechala zmizet zobrazovací panel a jako starý pianista přejela po alfanumerické klaviatuře a ta se také vypařila. Zbyla jen malá skleněná destička, kterou schovala do kapsy.
„Tak jdeme,“ zavelel Martin a otevřel dveře.
Všichni tři vstoupili do šedé místnosti. Stěnu po pravici pokrývaly zobrazovací panely a řídící pult u kterého seděl muž, podle uniformy nejspíš strážný. Naproti nim stály hlavní servery. Na levé straně se nacházely bezpečnostní dveře, místo jednoho rohu pak díra do prázdnoty. Když vkročili do místnosti, dveře, kterými přišli, se zabouchly. Nevěnovali jim pozornost. Zase je otevřou, až budou chtít zpět, nebo se jednoduše někde napíchnou na Síť.
„Kde to jsme,“ zeptala se Monika.
„Středisko bezpečnosti společnosti Journal of Africa. Ještěže jsou tak paranoidní, nesimulovala jsem prostředí pomocí bezpečnostních kamer, tak se nelekněte, když se občas objeví nějaká díra,“ ukázala na temnotu v rohu, „holt sama na sebe holka nevidí, s tím nic nenadělám.“
„Tak se podíváme, co tady máme.“ Martin si otevřel jednou rukou panel a druhou zabořil do jednoho ze serverů. Na panelu se rázem objevily záznamy z bezpečnostních kamer. Monika a Jana udělali to samé.
„Pamatujete si, kdy vysílali poslední záznam?“
„Jednadvacátého?“ odpověděla Jana.
Martin najel v historii na daný den a začal si projíždět obrazy z garáží a vchodů.
„Tady nic není, pust mě tam, jdeš na to úplně blbě,“ pravila Monika a odstrčila Martina z jeho místa.
„Tak se ukaž, lejdy,“ ustoupil Martin.
„Musíš na to jít odzadu.“
Monika spustila pozpátku záznam zpráv odvysílaných ten den. Převíjela velmi rychle a zastavila se až se na panelu přestala objevovat zpráva o únosu dvou Britů.
„A mám to. 15.30. Teď honem, najděte mi někdo, odkud se záznam vysílá.
„Přepni do režie,“ radila Jana
„Kdepak, chce to střižnu,“ Martin nahrál na svůj panel záznam ze střižny. Nastavil den a čas na půl čtvrtou a začal převíjet zpět.
„Tady je.“
„Zvěč to!“
Martin ohraničil část obrazu, kde se nacházel panel, na kterém obsluha kontrolovala obsah disku.
„Tak se ukaž, odkud to máš!“
Opět převíjel zpět. Mladík, který obsluhoval zařízení vyjmul disk z mechaniky a uložil do krabičky. Potom lehce vzlétl ze židle a pozpátku vypochodoval z místnosti.
„Honem další kameru.“
„Už to mám přichystaný.“
Mladík couval po chodbě a zdravil kolemjdoucí dříve něž je minul. Nakonec nacouval do výtahu. Záběry z kabiny ukazovaly, že nastoupil o tři patra níže. Opět dlouhá zpětná chůze chodbami až zapadlo do jedné z místností.
„Honem další.“
„Nemám.“
„Jak to, nemám. Někde musí být. Jani, zkoukni jestli někde není plán rozmístění kamer.“
„Mám ho. Počkej. Divný, ale ten kancl žádnou nemá.“
„Nevadí. Sleduj dveře. Snad nevyskočí oknem.“
Martin sledoval záznam z kamery na chodbě. Přetočil ho až do chvíle, kdy mladík vstupoval do kanceláře.
„Fajn, tak odkud si přišel.“
„Počkej.“
„Co je?“
„Co má v rukách?“
Martin zvětšil oblast kolem mladíkových rukou.
„Nic.“
„Přesně tak, nic!“
„Dobře, sledujem dál. Někdo jí tam musel donýst.“
Ze dveřích vycouvala asi čtyřicetiletá žena v dobře padnoucím kostýmku.
„Tak tady jí máme.“
„Nese disk?“
„Počkej. Jo, snad to je ten samej.“
„Hoď tam radši záložku.“
„Oki. Je tam. Tak jedeme dál.“
Žena prováděla téměř to samé, jako předtím mladík. Couvala chodbami a Martin přepínal obrazy z kamer. Trojici od jejich práce vyrušilo, když skrz ně prošel strážný od pultu a opustil místnost.
„Fajn, tak kam zapadneš holka.“
Žena se ztratila v další kanceláři.
„Jani, jak jsme na tom, nemůžu najít tu kameru.“
„Počkej. Je tam, ale je napojená na jinej okruh. Vidíš.“
„Nula sedm tři pět dva. Oki. Mám to. Sakra, je to nějaký šifrovaný. Čí je to kancl.“
„Tak to se podrž! Mehdi Pittman.“
„Mehdi Pittman?,“ tápal Martin, který si již otevřel i virtuální klávesnici a dešifroval záznam, „fakt, ten Mehdi Pittman? Ten tomu tady šéfuje, ne?“
„Přesně tak.“
„Tak hotovo.“
Do ředitelské kanceláře nacouvala žena. Rozloučila se. Předala disk Pittmanovi a ten jí něco vykládal. Potom vložil disk do mechaniky a prohlížel si záznam. Byl to ten, který potřebovali, na kterém před oprýskanou zdí muži ve vojenském ve jménu Krista a svobody Súdánu vyhrožují zabitím dvou britských novinářů. Pittman pozdravil ženu a ta odcouvala pryč.
„Tak Méďo, odkud ho máš,“ šeptala Monika, zatímco Martin převíjel záznam kamery.
Pittman pozoroval záznam a houpal se na robustním křesle. Nakonec vyjmul disk z mechaniky a držel jej v pravé ruce. Do místnosti pozpátku přišel muž, který vypadal jako instalatér, alespoň špinavá kombinéza tomu nasvědčovala. Převzal disk od Pittmana a jako rak vycouval do chodby. Skončil v jednom z výtahů.
„Tak kam to bude?,“ špitla Jana.
Číslice na displeji v kabině pozvolna klesala od třiatřicítky až na mínus dvojku. Mínus dvojka však zůstávala stát a výtah očividně ještě klesal. Nejednou se zastavil. Muž zmáčkl třiatřicítku, dveře se rozevřely a on vystoupil z kabiny.
„Tak tohle začíná vypadat zajímavě,“ poznamenal Martin a snažil se najít další kameru, jejíž záznam by použil, ale žádnou nenacházel.
„Zkus ten zvláštní bezpečnostní okruh,“ radila Jana.
„No uvidíme, co tam ještě máme.“
Místo toho, aby vyhledával cíleně kameru, kterou potřeboval, začal je jednu po druhé přepínat.
„Tak se ukaž, holka,“ přemlouval ji, ale ona se mrška pořád schovávala.
„Fajn, tady něco je, ale je to zase šifrovaný, zkusím se tam dostat.“
Martin začal opět dekódovat. Hrál svůj koncert na klávesnici a po pěti minutách se mu podařilo nabourat do bezpečnostního systému podzemních pater.
„Tak se ukaž, odkud máš tu placku,“ sledoval muže v kombinéze, jak vystupuje z výtahu.
Strážný vtrhl do bezpečnostní místnosti.
„Tak to nebude dobrý,“ pronesla Jana a vytřeštěně se dívala na bezpečnostní panel. Blikalo na něm jasně modré světlo. Modré světlo, které se již několik let používalo k nahlášení kyberútoku. Martin a Monika se instinktivně otočili tam, kam se dívala Jana a úplně ztuhli.
„Ták tohle opravdu začíná vypadat zajímavě,“ procedil Martin, když si uvědomil, co se děje.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)