[32] Kybernýři - Tak tahle vypadá smrt

Tak takhle vypadá smrt, řekl si v duchu Honza, když se kolem něj rozhostila úplná absolutní tma. Několikrát se otočil kolem vlastní osy a pak se zastavil. Nikde žádný orientační bod, nikde žádný náznak tvaru, předmětu a už vůbec ne světla. Kam se poděl pověstný tunel s ostrým světlem na konci.
Štípl se do hřebu ruky. Bolelo to. Takže asi bude v pekle. Jak jednou řekl jeden moudrý muž, peklo má člověk vždy jisté, ale o nebe se musí snažit. Asi se nesnažil dost. Chvíli chodil v kruzích a pak si teprve uvědomil, že nemá ani pevnou půdu pod nohama. Nejdříve pošlapával chodidlem jak kojot ze seriálů pro děti, ale naštěstí nenásledoval obávaný pád. Stejně by asi neměl šanci poznat, že padá.
Zkusil otevřít terminál. Nic se nestalo. Mával vztekle rukama, ale žádný panel se neobjevil. Z kapsy vytáhl jednu fólii a začal na ní něco škrábat. Heuréka. Trvalo mu to sice asi půl hodiny, ale nad jeho hlavou se konečně objevilo malé kulaťoučké světlo.
Provedl rychlou kontrolu výstroje a fyzického stavu. Zdálo se, že vše je na svém místě. Dvě ruce, dvě nohy, jedna hlava atd. Zašátral v kapse. Našel destičku komprimovaných šachů a hlavolam po dědovi. Dobrá výbava do pekla. Může si dát partičku s Luciferem, nebo vyndat ježka, položit mu ho na trůn a nechat ho na něj sednout, aby se mu zapíchl do jeho pekelnýho zadku. To by ale nejdřív musel vědět jak na to.
Rozbalil šachy a začal je trochu předělávat. Ve sporém světle psal na fólie další a další programy, které pak lepil z boku šachovnice. Když cítil únavu, natáhl se do bezedného prostoru a spal. Když se mu podařilo napsat detekční program, zděsil se. Sice žije, ale mohl být vlastní hloupostí dávno po smrti.
Hlava bílého krále teď fungovala jako virtuální promítačka, která do temnoty promítala plochu neznámého počítače. Neznámého počítače, ve kterém se právě nacházel. Teprve teď si uvědomil, jakou hru s časem hraje. Určitě se nachází jenom v operační paměti, pokud se honem nezazálohuje, tak je s ním amen.
Psal jako vítr, jako Balzac, který potřebuje dopsat román, aby nezemřel hlady, nebo ho nezabili lidé, kterým dlužil hromadu peněz. Složenou závorku následoval středník a jako největší mistr svého řemesla komponoval symfonii o přežití.
Konečně se mu to povedlo, uložil se spokojeně do nepoužívaných souborů systému a pro jistotu se nahrál i do složky po spuštění. S firewallem problém neměl, když přicházel, maskoval se jako služba Sítě, takže ho srdečně přijali, problém mohl nastat s antivirem, ale pochyboval, že by někdo znal jeho kód a vložil ho do detekčních knihoven.
Pomalu mu začalo docházet, co se přihodilo. Pamatoval si, jak putuje po kotevním laně a pak simulace Sítě zmizela. Podle plánu se měl v takovém případě objevit zpět na v terminálu EBIS, nebo se probrat, ale nestalo se ani jedno. Zkusil štěstí. Třeba se mu povedlo jako jedinému dorazit až k cíli. Prohrabal se daty uloženými na disku, ke kterému si již zajistil pohodlný přístup přes vlastnoručně zkonstruovaný terminál.
Bingo! Povedlo se. Našel offlinově uložené stránky, které předtím sledovali. Překvapilo ho ale, že kromě nich našel i mnoho dalších, které patřili jiným teroristickým organizacím, které unášeli lidi. Obnovení následníci templu, Brigáda mučedníků svatého Štěpána, Ochránci Kristova hrobu v Jeruzalému, to byl jen malý výčet těch nejhorších padouchů, které měli sledovat a jejichž stránky našel uložené na disku počítače, na kterém se nacházel.
Jedno však věděl jistě, celá zodpovědnost teď leží na něm. Hledal dál a našel pár zajímavých dokumentů. Nejvíc ho zaujal čerstvý vzkaz podepsaný M.P.: „Máme dotočeno, v poledne to pusť do světa.“ Krátké, ale výstižné.