[34] Kybernýři - Žádné zprávy

Monika si na jednom terminálu prohlížela ranní zprávy a tentokrát se usmívala. Jana se jí podívala přes rameno, ale nenašla nic, co by jí přišlo povzbudivé.
„Dneska nějaká veselá,“ rýpla si, aby zjistila víc.
„Dobré zprávy,“ odpověděla Monika.
„Nějak je nevidím.“
„Právě,“ usmála se Monika.
„Pořád nechápu.“
„Tak co vlastně nevidíš?“
„Žádné zajímavé zprávy.“
„Správně, žádné zajímavé zprávy,“ usmála se Monika, „žádné špatné zprávy. Kdyby se Milanovi něco stalo, určitě by tady o tom byla aspoň zmínka.“
„Tak vidíš, že nemusíš mít strach,“ usmála se i Jana, „co ty víš, třeba se vypraví do Afriky a pozatýká všechny teroristy dřív, než se nám je podaří najít.“
„Určitě by to dokázal,“ chlubila se Monika a netušila, že není zas tak daleko od pravdy.
„Jak dlouho už tady trčíme,“ zeptala se Jana.
„Tejden a jeden den od kontaktu.“
„To už by se mohl ukázat Honza. Divný, není o něm slyšet jedinýho slova.“
„Hmm, taky o něj mám strach. Naposledy říkal,“ Monika myslela Lipowského, „že už je na ošetřovně, ale pokud vím, nikdo ho tam neviděl.“
„Něco na tom smrdí. Kdyby tady byl, mohli bychom vyzkoušet ty jeho šachy.
„Šachy? Ty moc hrát neumím.“
„Ale ne hrát. Napíchl se přes ně na kamery ve stabilizaci.“
„Prosim tě, co je to za hloupost, Honza a šmírák.“
„No jasně, prej máš tlustý stehna a velkej zadek. Ale ne, ukazoval mi něco jinýho.“
„Co?“
„Vazbu mezi virtuálním a fyzickým světem. Jak působí zranění tady na skutečný tělo. Ale o to nejde, mohli bysme se podívat, jestli je vážně už venku z Rakve.“
„Myslíš, že ...“
„...že lže.“
Monika se nedůvěřivě podívala na Janu.
„Neboj, teď tam není a kluci slíbili, že trochu upraví záznam,“ ubezpečovala Jana, „a holky z dispečinku nic nepoví.“
„Samo sebou, krasavice,“ objevila se na moment hlava Patrika, „nevíte náhodou, co se podělo s tím Honzovým programem. Rád bych si vás prohlíd, ale nechtěj mě tam pustit.“ Usmál se, aby bylo jasné, že si dělá srandu.
„I kdybych to věděla, tak ti to neřeknu, šmíráku,“ usmála se pro změnu Jana a hlava zmizela.
„Jsou zlatý.“
„To jo, ale moc je nechval, nebo zpychnou.“
„Je to vážně divný, za tejden by ho už mohli dovést ukázat aspoň do Řídícího.“
„Právě. Mám z toho divnej pocit.“
„Chybí ti?“
„Tobě snad, ne?“
„Samozřejmě. Ale víš, jak to myslím.“
Jana se zadívala do průhledné stěny buňky.
„Nevím, opravdu nevím. Je děsně fajn, ale vážně nevím. Nechci mu ublížit.“
„Dělej, jak myslíš.“
„No, uvidíme.“
Martin se probudil. Rozvinul se a protáhl.
„Pořád nic?“ zeptal se.
„Ani ťuk.“
„Víš, když jsem regeneroval, tak mě něco napadlo.“
„Povídej.“
„Možná hledáme špatně. Chtělo by to najít nějakou jinou stopu. Něco, spojuje všechny únosy. Nemůžem přece jenom čekat až se objeví další oběť.“
„Co navrhuješ.“
„Nevím jistě, ale můžu něco zkusit.“
Otevřel velký panel a otevřel Světohled. Zkoušel zadávat různé kombinace slov jako „terorismu“, „střední Afrika“, „únos“. Výsledek všechny překvapil. Na prvním místě se objevovala pořád jedna a ta samá stránka, proto se rozhodli pro malý výlet.