[37] Kybernýři - Disk

„Co vlastně hledáme,“ zeptala se Jana, když dorazili do cíle.
„Těžko říct,“ zavrtěl hlavou Martin, „podle všeho únosci vždy posílají záznamy s unesenými sem. Musí k tomu mít nějaký důvod.“
„Třeba, že je ředitel televize jejich vůdcem,“ usmála se Monika.
„Třeba,“ opětoval Martin, „nebo by možná stačilo si prohlédnout záznamy z kamer a zkusit zjistit, jak se tam ty záznamy dostávají.“
„Taky způsob.“
„Možná něco mám,“ ozvala se Jana.
„Povídej,“ pobízel Martin.
„Táhle část vnitřní sítě je jinak šifrovaná.“
„Že by kostlivec ve skříni?“
„Kdo ví.“
„Stojí to za pokus,“ přidala se Monika, „zvládneš to?“
„Myslím, že jo, vypadá to jako obyčejná kartézská rotace.“
„Tak s chutí do toho.“
Tentokrát začala hrát svojí symfonii Jana. Pomocí jemného prstokladu na virtuální klávesnici se z paznaků na panelu pomalu objevovaly písmena. Písmena po chvíli přecházela v celé slova. Slova se skládala v kód a kód v podprogram. Nakonec se za jejími zády objevily prosklené dveře.
„Hotovo,“ prohlásila Jana. Čarovným pohybem nechala zmizet zobrazovací panel a jako starý pianista přejela po alfanumerické klaviatuře a ta se také vypařila. Zbyla jen malá skleněná destička, kterou schovala do kapsy.
„Tak jdeme,“ zavelel Martin a otevřel dveře.
Všichni tři vstoupili do šedé místnosti. Stěnu po pravici pokrývaly zobrazovací panely a řídící pult u kterého seděl muž, podle uniformy nejspíš strážný. Naproti nim stály hlavní servery. Na levé straně se nacházely bezpečnostní dveře, místo jednoho rohu pak díra do prázdnoty. Když vkročili do místnosti, dveře, kterými přišli, se zabouchly. Nevěnovali jim pozornost. Zase je otevřou, až budou chtít zpět, nebo se jednoduše někde napíchnou na Síť.
„Kde to jsme,“ zeptala se Monika.
„Středisko bezpečnosti společnosti Journal of Africa. Ještěže jsou tak paranoidní, nesimulovala jsem prostředí pomocí bezpečnostních kamer, tak se nelekněte, když se občas objeví nějaká díra,“ ukázala na temnotu v rohu, „holt sama na sebe holka nevidí, s tím nic nenadělám.“
„Tak se podíváme, co tady máme.“ Martin si otevřel jednou rukou panel a druhou zabořil do jednoho ze serverů. Na panelu se rázem objevily záznamy z bezpečnostních kamer. Monika a Jana udělali to samé.
„Pamatujete si, kdy vysílali poslední záznam?“
„Jednadvacátého?“ odpověděla Jana.
Martin najel v historii na daný den a začal si projíždět obrazy z garáží a vchodů.
„Tady nic není, pust mě tam, jdeš na to úplně blbě,“ pravila Monika a odstrčila Martina z jeho místa.
„Tak se ukaž, lejdy,“ ustoupil Martin.
„Musíš na to jít odzadu.“
Monika spustila pozpátku záznam zpráv odvysílaných ten den. Převíjela velmi rychle a zastavila se až se na panelu přestala objevovat zpráva o únosu dvou Britů.
„A mám to. 15.30. Teď honem, najděte mi někdo, odkud se záznam vysílá.
„Přepni do režie,“ radila Jana
„Kdepak, chce to střižnu,“ Martin nahrál na svůj panel záznam ze střižny. Nastavil den a čas na půl čtvrtou a začal převíjet zpět.
„Tady je.“
„Zvěč to!“
Martin ohraničil část obrazu, kde se nacházel panel, na kterém obsluha kontrolovala obsah disku.
„Tak se ukaž, odkud to máš!“
Opět převíjel zpět. Mladík, který obsluhoval zařízení vyjmul disk z mechaniky a uložil do krabičky. Potom lehce vzlétl ze židle a pozpátku vypochodoval z místnosti.
„Honem další kameru.“
„Už to mám přichystaný.“
Mladík couval po chodbě a zdravil kolemjdoucí dříve něž je minul. Nakonec nacouval do výtahu. Záběry z kabiny ukazovaly, že nastoupil o tři patra níže. Opět dlouhá zpětná chůze chodbami až zapadlo do jedné z místností.
„Honem další.“
„Nemám.“
„Jak to, nemám. Někde musí být. Jani, zkoukni jestli někde není plán rozmístění kamer.“
„Mám ho. Počkej. Divný, ale ten kancl žádnou nemá.“
„Nevadí. Sleduj dveře. Snad nevyskočí oknem.“
Martin sledoval záznam z kamery na chodbě. Přetočil ho až do chvíle, kdy mladík vstupoval do kanceláře.
„Fajn, tak odkud si přišel.“
„Počkej.“
„Co je?“
„Co má v rukách?“
Martin zvětšil oblast kolem mladíkových rukou.
„Nic.“
„Přesně tak, nic!“
„Dobře, sledujem dál. Někdo jí tam musel donýst.“
Ze dveřích vycouvala asi čtyřicetiletá žena v dobře padnoucím kostýmku.
„Tak tady jí máme.“
„Nese disk?“
„Počkej. Jo, snad to je ten samej.“
„Hoď tam radši záložku.“
„Oki. Je tam. Tak jedeme dál.“
Žena prováděla téměř to samé, jako předtím mladík. Couvala chodbami a Martin přepínal obrazy z kamer. Trojici od jejich práce vyrušilo, když skrz ně prošel strážný od pultu a opustil místnost.
„Fajn, tak kam zapadneš holka.“
Žena se ztratila v další kanceláři.
„Jani, jak jsme na tom, nemůžu najít tu kameru.“
„Počkej. Je tam, ale je napojená na jinej okruh. Vidíš.“
„Nula sedm tři pět dva. Oki. Mám to. Sakra, je to nějaký šifrovaný. Čí je to kancl.“
„Tak to se podrž! Mehdi Pittman.“
„Mehdi Pittman?,“ tápal Martin, který si již otevřel i virtuální klávesnici a dešifroval záznam, „fakt, ten Mehdi Pittman? Ten tomu tady šéfuje, ne?“
„Přesně tak.“