[47] Kybernýři - Zpět v propasti

Honza nevěděl, jak dlouho hledal v Tleskačově dílně hlavolam, ale bylo to dost dlouho.
Podprogram Pat a Mat zjevně naprogramovali tak, aby nikdy nevyšlo slunce, takže ani netušil, jak dlouho dostával ježka z klece, kterého našel v konzervě zakopané v hliněné podlaze kůlny, ale bylo to zatraceně dlouho. Nejméně den pak ještě trčel uzavřený v počítači, který patřil teroristovi, než se zločinec konečně připojil na Síť.
Zpátky do svého těla se dostal den poté, co se vrátili jeho kolegové. Všichni čtyři vypadali jako skupinka skinheadů. Bude trvat ještě nejméně týden, než se jim z těla vyplaví hormon, který zamezoval růstu všem derivátům kůže. Děvčata se sice mohla chlubit hladce oholenými lýtky, navíc krásně opálenými od ultrafialových dezinfekčních lamp v Rakvích, ale stěží to kompenzovalo, že vypadala hůř než rocková babička Sinead O'Connor zamlada.
Den poté, co se probudil i Honza, uspořádal pan Maxwell v penzionu finální brífink, kterého se zúčastnili všichni zaměstnanci.
„Dámy a pánové, hlavně vy, vy opravdoví Kybernýři, Pionýři Sítě,“ promluvil k týmu, „celá Unie si váží toho, co jste pro ní udělali. Nejenom, že jste pomohly vyřešit dva závažné případy, ale navíc jste otevřeli dveře do nového světa. Do světa Sítě, kam díky vám budeme moci vyslat mnoho dalších poslů míru, spravedlnosti a zákona. Dámy a pánové, odvedli jste skvělou práci. A teď se můžete ptát, máte-li nějaké dotazy.“
„Pane, mohl byste nám říci, co se s námi stalo, když jsme byli odpojeni od Sítě.“ tázal se Martin za všechny, „tedy, jak je možné, že jsme mohli ovládat naše simulovaná těla, i když jsme ztratili kontakt s našimi fyzickými těly?“
„Zatím je předčasné dělat závěry. Náš zdravotnický a analytický tým již zkoumá data z vašich bílých souborů, kam se ukládaly všechny data o misi. Zajisté vám dáme vědět. Ještě nějaké dotazy?“
Následovalo pár otázek od zaměstnanců směřovaných na členy týmu. Když sezení skončilo, zůstal v místnosti jenom pan Maxwell a Honza.
„Nevíte, kde bych našel pana Lipowkého, docela bych se si s ním chtěl promluvit,“ ptal se.
„Tak mladíku, to nemůžu sloužit. Pan Lipowski dostal práci na jiném místě.“
„Hmm. Ze začátku vypadal jako docela fajn člověk,“ odmlčel se, „ale víte, můj otec vždycky říkával: 'Některý lidi jsou jako dývídýčka. Chvilku vypadají fajn, obraz je super, zvuk je senzační, a pak se zkurvěj.'“ otočil se na pana Maxwella a zkoumal, jestli se ho nedotklo, že mluví sprostě.
Pan Maxwell se usmál a poznamenal: „Váš otec musel být moudrý muž,“ odmlčel se, „víte, pan Lipowski je schopný člověk a snaží se svoji práci dělat jak nejlépe umí, jenom občas volí nevhodné prostředky. No, uvidíme, jak si povede dál.“
„Pokud by to bylo možné, radši bych už pod jeho vedením víckrát pracovat nechtěl.“
„Myslím, že to se dá zařídit. I když tam kde je teď, se asi hned tak nedostanete.“
„To doufám.“
„Rád bych si s vámi ještě povídal, ale mám nabitý program,“ podal Honzovi ruku, „zlomte vaz a už teď se těším na další spolupráci.“
„Nápodobně, pane,“ sevřel pravici Honza, „na shledanou!“
„Nazhle!“
V baru v přízemí penzionu si Martin přisedl k Miriam.
„Co děláš dnes večer?“ zeptal se.
„Balím kufry,“ zněla odpověď.
„Ty taky odjíždíš?“
„Kdepak, otec.“
„Á, pan Maxwell zase vyráží na tajnou misi.“