[41] Kybernýři - Stínadla

„Tak konečně,“ oddechl si Honza a dopadl tiše na zem. Levá noha mu trochu podklouzla, ale ustál to. Vkročil do nebezpečného světa. Světa Stínadel. Úkol má jednoduchý. Aspoň pokud hádá správně. Musí se dostat do dílny bájného Jana Tleskače a najít ztracený hlavolam.
Na ulici zaslechl kroky. Schoval se do stínu oblouku jednoho z domů. Stínu Stínadel. Kolem prošli tři chlapci oblečení do krátkých kalhot, košil z nějaké látky se silným vláknem, takže vypadaly, jak ušité z pytloviny. Na prsou jim zářily žluté špendlíky.
Zarazilo ho, jak jsou velcí. Teprve poté mu došlo, že mu viditelně není třicet, ale maximálně třináct, spíš méně. Připadal si sice vysoký, ale jenom kvůli tomu, že byl neobvykle hubený.
Když se kroky utišily, vyrazil směrem, kde se ztratily. Znal ještě jedno vodítko. Starý kostel, kde měl Tleskač sloužit jako kostelník. Nezabili ho nakonec, ptal se v duchu Honza. Cítil, že ano. Nepřál by si tak skončit.
Déšť pomalu ustal, ale kočičí hlavy se stále lesky ve světlech modrých lamp. Kráčel po nich ve svých polobotkách, které klapaly právě tak hlasitě, že se obával, že se každé šlápnutí musí nést uzounkými uličkami na míle daleko.
Už viděl, jak se trojice hochů otáčí a běží zjistit, kdo teď v noci pochoduje po jejich území. Nic z toho se však nestalo.
Chtělo by to plánek, nebo něco podobného, pomyslel si, ale o tom můžu leda tak snít. A přece jenom závan naděje. Spíš poryv, než závan. Poryv větru, který rozhoupal zvon na kostele, který hledá.
Ale odkud ten zvuk přišel? Nesl se mezi domy snad všemi směry. Zastavil se a otočil dokola, aby zjistil, kdy dál. Vypadalo to nadějně, zdálo se, že přichází ze uličky, kam má namířeno. Dodalo mu to chuť a vyrazil s novou vervou kupředu.
Před každým rohem nejdříve naslouchal, pak se opatrně vyklonil, aby se ujistil i zrakem a teprve poté vyšel do nové uličky. Snažil se jít ve stínu a mít vždy, kde se schovat. Proto místa pod lampou téměř probíhal, zato když minul nějaký vhodný úkryt, vždy kráčel tak, aby se do něj mohl honem vrátit.
Objevil se nečekaně jako bouře za letního dne. Zabočil za roh a najednou tam byl. Kostel skrytý mezi vysokými domy. Dílnu určitě najde někde poblíž. Přestal být obezřetný, takže si nevšiml, že ho někdo sleduje. Vidina blízkosti ho paradoxně od jeho cíle mohla vzdálit, protože najednou se před ním objevila skupinka tří mladíků, kteří zastoupili konec uličky. Nebyli to ti, které sledoval.
Otočil se a chtěl utíkat.
Ale to byli oni.
To byly definitivně oni.
Stáli na druhém konci ulice. Obklíčili ho. Co teď?
Tak se na to podíváme. Tři kluci za zády, tři rovnou před nosem. Postupovali blíž a zužovali Honzovi prostor. Nadešel čas použít všechny vědomosti, které se týkaly sebeobrany, které měl. Nebylo jich mnoho a většina z nich pocházela z útlé papírové knížky, kterou mu kdysi půjčil jeden spolužák. Tak chlape vzpomínej, přemáhal se Honza. Kupodivu nevězely vzpomínky příliš hluboko, nejspíš je podvědomě používal pokaždé, když se nachýlila podobná situace. Temná ulička, noční cesta parkem a tak.
Obrana proti obklíčení se zakládala na naprosto jednoduchém triku. Utéct. Ovšem svéráz obklíčení spočívá většinou v tom, že utéct není kam. Od toho se tomu říká obklíčení. Jednoduchý trik proto doplňuje jednoduchá finta, který vypadá přibližně takto: vyhlédnout si nejslabšího jedince, rozeběhnout se ne proti němu, ale těsně kolem něj, a když ho budete míjet, odstavit ho pořádnou ránou do nosu, nebo lépe na solar a utíkat s větrem o závod.
Jednoduchá finta, kdyby jí znalo více lidí, určitě by ubylo zbitých v nemocnicích. Teď vyvstávala před Honzou důležitá otázka. Kdo z nich je ten nejslabší? Vysoký blonďatý dlouhán. Ne. Vysoký blonďatý dlouhán s vizáží Mírovského vraha. Taky ne. Poměrně malý pihovatý zrzek, který kráčí, jakoby spolkl všechnu moudrost světa. Že by. Podíval se po ostatních. Vhodnější oběť nenašel.
Zrzek se blížil po pravé straně z horního konce ulice, na kterém stál kostel. Honza počkal až se přiblíží na vzdálenost, ze které bude moct dobře zaútočit.
Deset kroků.
„Co tady chceš?“ zeptal se Mírovský vrah.
Devět kroků.
„Asi jsem zabloudil,“ odpověděl Honza.
Osm kroků.
„Do Stínadel nikdo...“
Sedm kroků.
„...nepřichází jen tak,“ pronesl vysoký blonďák.
Šest kroků.
„Zvláštní, mě se to povedlo.“
Pět kroků.
„Co tady chceš?“ zeptal se znova Mírovský vrah.
Čtyři kroky.
„Přišel jsem si ...“
Tři kroky.
„...ulovit pár...“
Dva kroky.
„...lišek.“
Honza se rozeběhl a prorazil linii kolem malého zrzka. Dal mu pořádnou ránu čenichovku, takže se teď válel na zemi a držel si obě ruce na pihovatém obličeji. Kumpáni se nad ním sklonili.
„Na co čekáte, bablasové, vždyť váb uteče,“ skučel zrzek.
„Za ním,“ zavelel Mírovský vrah.
Honza běžel seč mu síly stačily. Už za sebou slyšel jejich kroky. Bál se otočit, aby nezjistil, že mu užuž dýchají na záda.
Nejprotivnější věc na útěku je, že člověk musí utíkat. Mohl jenom poděkovat Patrikovi a Matějovi za tohle super mladé tělo, protože ve svém vlastním by se těm klukům asi příliš nevzdálil. Ne že by býval byl tlustý. Míval jenom těžké kosti a malé plíce.
Běžel s větrem o závod. Za kostelem zabočil do temné uličky. Mladí hulváti ho následovali, prosvištěli kolem dřevěného plotu a vyběhli na další ulici osvětlenou lampami.
Kam teď? Nalevo ulička mírně klesala, určitě se vydal tam, určitě už začíná mít dost a tak se snaží ulehčit si, jak jen může. Vydali se dolů z kopce, jejich kroky se ještě chvíli duněly po kočičích hlavách a pak ustávaly a tlumily se.
Honza ten zvuk poslouchal přitisknutý na stěnu plotu, na který se před chvílí vyšplhal a přelezl. Kvůli tomu běhu si ani nevšiml, že přestalo pršet a mraky se rozestoupily. Měsíc v úplňku teď svítil jako obrovská úsporná zářivka, kterou mívali v předsíni, v dobách, kdy si ještě neuměl ani zavázat kaničky. A zářil stejně tak. Bledě modře, ale přesto docela jasně.
Zády opřený o zeď si prohlížel malý dvorek, na kterém stála nevelká kůlna. Mohla by to být přesně ta, kterou hledá. Za pokus to stojí.
Opatrně našlapoval, aby nezpůsobil příliš hluku, kdyby se náhodou ty pacholci potulovali někde poblíž.
Otevřel dveře.
Zavrzaly, ale jen tiše. Zdá se, že se ocitl téměř u cíle. Musela to být Tleskačova dílna, teď stačí jen najít ježka.