[46] Kybernýři - Osvobození

„Tohle je marný,“ nadávala Jana, „musela bych nás namodulovat na síťové vedení, ale na to nemám prostředky.“
„Takže čekáme na zázrak,“ podotkl Martin.
„Tak nějak. Ale někdy to připojit musí, ne?“
„Pokud nás dřív nezformátují,“ pronesla Monika.
Obvykle plašila zbytečně, ale tentokrát mohla mít krutou pravdu. První věc, co udělá rozumný zločinec je, že se zbaví, co nejrychleji důkazů.
Martin zamyšleně chodil po místnosti až se mu povedlo projít zdí.
„Máš tady návštěvu,“ řekl, když se vrátil zpátky, „tedy my všichni, ale ty obzvlášť.“
Monika si jej prohlížela, jestli si dělá srandu, nebo jak to vlastně myslí.
Z ničeho nic se rozrazily dveře a do místnosti vtrhl muž, ve kterém Martin poznal svého dvojníka z letiště. Než se strážný stačil rozkoukat, ležel spoutaný na zemi. Martinův dvojník, vysoký brunet, něco rozkázal a jejich další známí, dvojníci Pata a Mata začali zapojovat kabely zpět.
Monika si dění příliš nevšímala. Měla oči jenom pro osobu, která vešla za brunetem.
„Vidíš, já ti říkala, že se o sebe umí postarat. A vypadá to, že i o tebe,“ řekla Jana.
Monika pohladila prstýnek na levé ruce a přikývla. „Je prostě zlatej. Ale jak se sem dostal?“
„Víš, co říkává Honza. Život je trapnej a my jsme jenom pouhé figurky na šachovnici osudu.“
„Něco na tom je.“
„Tak dámy, zdá se, že máme cestu volnou,“ prohodil Martin, který si všiml, že tlouštík a hubeňour skončili s kabeláží.
„Máš stažený všechny důležitý data,“ zeptala se Jana.
„Všechno mám tady,“ ukázal skleněnou destičku.
„Tak jdeme. Moni?! Jdeme! Za chvíli ho budeš mít žívýho a tady se mu už nic nestane.“
„Já vím,“ odtrhla oči od Milana, který se jí teď díval přímo do očí, a otevřela terminál. Nastavila cestu domů. Ve zdi se objevili bílé dveře, kterými prošli.
* * *
Vysoký brunet vyrazil dveře a odstavil vrátného. S nadšením hleděl na servery a ihned nařídil tlouštíkovi a hubeňourovi, aby vrátili kabely na svoje místo. Milan si jejich práce nevšímal, zase ho přepadl ten pocit jako před tím.
„Moniko?“ zašeptal. Ale žádná odpověď. Potom se zadíval do prázdna a přitom tušil, že ho vidí. Nevěděl jak je to možné, ale věděl to. Cítil, že už o ní nemusí mít strach.
Vysoký brunet se dotkl mohutného náramku, který měl na levém předloktí a na displeji se objevila hlava pana Maxwella.
„Bravo, kapitáne, skleničky dorazily beze střepů,“ promluvil.
„To jsem rád!“ odpověděl brunet a hlava se zase ztratila, „fajn, tady je to vše. Teď zpracujeme další balíček. Vy můžete jít. Tady,“ podal Milanovi lístek, „dárek od vlády.“
Milan si prohlédl lístek. Byla to letenka zpátky do Prahy na zítřejší odpoledne. „Dík. Ale musím ještě najít svoji ženu.“
„O tu nemusíte mít strach, je o ní dobře postaráno. Do týdne jí máte doma.“
Milan se zahleděl do chladných hnědých očí bruneta a usoudil, že mu může věřit. „Když to říkáte vy,“ schoval letenku do kapsy, „možná bych pro vás měl ještě pár informací.“
„Sem s nimi!“
Ukázal jim, kde našel mrtvoly, a také kde leží spoutaný vražedný instalatér. Potom prošel kolem hlídky u výtahu a vyjel s ním do přízemí. V bezpečnostní schránce si jakoby nic vyzvedl Petru a nechal se odvézt taxíkem k Samovi.
Sbalil si věci a zbytek dne strávil u baru, kde vykládal svému hostiteli, co všechno zažil ve službě s Benem a na oplátku se dozvěděl, jaké lotroviny prováděl Ben, když mu ještě ani nerostly vousy.
Den poté strávil dopoledne klábosením s Pierrem v baru Fantazie a odpoledne se vrátil domů do Prahy.