[29] Kybernýři - Zvlášní problém

Milan dorazil do Hospody u Sama akorát včas na chutnou večeři. Sympatická černoška větších rozměrů mu připravila vepřo-knedlo-zelo, které by snad už nedostal ani doma v Praze. Sotva dojedl, objevil se ve dveřích chlápek v bílém obleku, šedivým fešným kloboukem na čele, šedivějící bradkou a černými slunečními brýlemi.
Sam se ho ihned ujal a posadil k jednomu ze stolů v rohu podniku. Potom přešel k Milanovi a výmluvným pohledem mu sdělil, že právě ten podivný chlápek, je ten pravý muž, se kterým teď potřebuje mluvit. Milan si utřel ústa od zbytků večeře a odešel za ním.
Usadil se naproti němu. Muž v obleku, ač mu nebylo vidět do očí, si jej jistě odměřil od hlavy až k patě. Sam donesl na stůl půllitr zlatavého moku. Muž jej ochutnal a položil zpět na bílý ubrus. Pokýval hlavou. Na sklenici se skvěla rudá písmena budějovického piva ve své typické dvouřadé ochranné známce.
Muž si otřel pěnu ze rtů, vytáhl z tabatěrky jednu cigaretu a nabídl i Milanovi. S nekontrolovaným odporem jí odmítl. Muž hodil hlavu na stranu, aby zdůraznil, že je to hlavně jeho škoda, když si nechce kazit zdraví a v klidu si zapálil. Nikotinový dým stoupal ke stropu a lehce se vlnil kolem tabulky Zákaz kouření. Ať to byl kdokoli, byl zde zajisté velmi váženým hostem.
„Slyšel jsem o vašem problému,“ začal anglicky a vypustil z úst obláček kouře, „a abych pravdu řekl, váš problém je poněkud zvláštní.“
„Jak to myslíte, zvláštní,“ reagoval Milan.
„Prostě zvláštní. Neobvyklý, pokud chcete.“ Muž si vychutnával cigaretu a vůbec mu nevadilo, že jeho spolusedící je napnutý jak struna od piána. Špička cigarety zářila v potemnělé části hospody jako zapadající slunce na Atlantikem.
„Zdá se, jako by se vaše žena,“ pročísl šedivějící bradku, „potažmo její kolegové, propadli do země ihned po příletu.“ Odklepal popel do popelníku a položil cigaretu na okraj skleněné misky. Zašátral do kapsy saka a vytáhl malý kapesní panel. „To je všechno co mám.“ Podal jej Milanovi.
Na panelu se objevila nahrávka z letištních kamer. Zabírala skupinu šesti lidí v uniformě, bez pochyby v uniformě EBIS, jak vystupují z letadla, procházejí letištní halou, vyzvedávají si zavazadla a záznam končil jejich nástupem do dvou taxíků. Pustil si ji několikrát dokola. Kupodivu v něm video nevyvolávalo žádné emoce.
„Ani jednou jim není vidět do tváře,“ dodal nakonec.
„Je vidět, že pán se vyzná,“ kývl hlavou muž v saku, „přesně tak, vyhýbají se pohledu do kamer, jak upír česneku.“
„A co taxikáři, vyptával se jich někdo?“
Muž opět přikývl. „Vzpomínají si na ně. Oba dva vysadili své pasažéry na náměstí Spojení. Prý si chtěli ještě prohlédnout nějaké památky.“
„Poznali je podle fotek?“
„Tak nějak. Měli prý černé brýle, ale jinak snad to byli oni. Víte většině lidí zde připadají všichni běloši úplně stejní, takže to musíme brát s rezervou.“
„Myslíte, že...“
„Je možné, že vůbec neopustili palubu letadla, nebo že se maskovali nějak jinak, kdo ví. Třeba vůbec neodletěli z Prahy.“
Zavládlo ticho. Takové ticho, že Milan ostře slyšel šustění cigaretového papíru, když muž v saku típl špaček.
„Co hodláte dělat nyní,“ zeptal se muž v saku.
„No zkusím se chytit alespoň těch stop, které mám.“
„Máte stopy k vaší ženě?“
„K těm dvěma uneseným Britům.“
„Hmm. Víte, to je další udivující fakt ve vašem případě. Když teroristé někoho unesou, většinou pošlou nahrávku s požadavky do televize. U vaší ženy nic takového nenastalo.“
„Vidíte, nad tím jsem nepřemýšlel.“
Muž v saku dopil svůj půllitr, rozloučil se s Milanem i Samem a stejně noblesně, jako přišel, také odešel. Ještě se naposledy se otočil ve dveřích a vzkázal: „Vypadáte jako bystrý a schopný muž. Myslím, že věnovat pozornost těm dvěma Britům je velmi rozumný krok.“
Snad jsem sem nejel zbytečně, pomyslel si Milan, když se ocitl sám u stolu. Zavolal na Sama a nechal si donést také jeden půllitr zlatavého moku. Jako vždy mu pivo nechutnalo, ale tentokrát mu to tolik nevadilo.