[48] Kybernýři - Loučení

Miriam se usmála. Dívala se přitom Martinovi přímo do očí. Neuhnul. Stočila zrak do sklenky s průhlednou tekutinou a pak jej vrátila tam, kde byl před chvílí.
„Ty si pořád myslíš že ředitel je můj otec?“
„A né snad.“
Zavrtěla hlavou.
„A kdo tedy?“
„Zkus hádat!“
Podíval se okolo, kde se potulovali snad všichni zaměstnanci EBIS.
„Támhleten stařík se šedivou patkou?“
„Doktor Sova? Ne-e.“
„Tučňák z Batmana?“ podíval se na muže s obrovským břichem, supím nosem a plešatou hlavou, od které vlály předlouhé šediny.
„Ne-e.“ Znovu se rozesmála.
„Pan Krakonoš?“
„Samá voda.“
„Říkalas, že odjíždí.“
„Už odjel. Balím, co tady ještě nechal.“
„Ahá.“
„Tady okolo hledáš marně.“
„Počkej, kdo tady chybí. Né, to snad né.“
„Ano.“
„Ten blbec?“
Přikývla. „Miriam Lipovski, jméno mé.“
„Jej, tak to promiň, ale moc dobrej dojem na mě neudělal.“
„To se mu stává často, ale není to zlej člověk. Víš, co?“
„Povídej!“
Dopila sklenku.
„Hodilo by se mi při balení pár silných chlapských rukou.“
Martin si prohlédl své paže. Nakonec zvládli misi poměrně rychle, takže svaly ani příliš neutrpěly. „Stačily by tyhle?“
„Bohatě,“ řekla Miriam a do jedné z těch paží se zavěsila.
Jana Malá seděla na okraji lesní mýtiny. Brada jí spočívala na pokrčených kolenou a oči se utápěly v moři zeleně. Ptáci nalétávali na brouky, kteří si spokojeně hověli na stéblech trav a vítr si pohrával s větvičkami mladých stromků.
Honza se usadil vedle ní. Otočila se na něj.
„Víly pořád nikde, co?“ řekla.
„Myslím, že právě jednu vidím.“
„Kde?“
„Právě před sebou.“
Sklopila zrak zpátky do trávy.
„To neříkej.“
„Proč?“
Pozoroval jí. I když místo dlouhý rusých kadeří měla jen helmu z milimetrových vlásků, které sotva rostly, stále ho uchvacovala. Podívala se mu přímo do očí.
„Víš, trochu jsem přemýšlela...“
Z trávy se zvedla spící srnka a utekla na druhou stranu lesa.
„...a myslím...“
Na azurově modrém nebi zaskučel dravec.
„...že by to mezi námi neklapalo.“
V Honzovi hrklo. Poslední věc, kterou očekával v tomhle romantickém lesním ráji, byla, že dostane kopačky dříve, než si něco začne. Chtěl promluvit, ale všechny slova se ztrácela kdesi po cestě do úst. Proč? Co jsem udělal tak špatného? Nechceš to aspoň zkusit? Ne, ani jedna věta neprošla tam, kam měla.
„Víš, že Lipowkiho odsud vyhodili?“ hlesl konečně Honza.
Zabrousit do jiných témat se ukázalo jako jediné východisko, jak dokázat opět mluvit.
„Vážně?“
„Říkal mi to pan Maxwell. Prej mu našel místo někde jinde.“
„Hmm, bylo to od něj dost sprostý, že nám neřekl, co se s tebou děje.“
„Prej to nebyl jedinej incident. Něco říkal Matěj. Že si ho pěkně podal.“
„Říkal mi to taky. Jak ho zvedl, isknul k zrcadlu a tak. Ten kluk si moc akce neužije, zdálo se, že se mu to snad i líbilo. Ale Lipowski je vážně chudák, že si dovoluje na někoho, kdo váží o polovinu míň než on. Jo, víš, že Pat a Mat budou v další misi?“
„Fakt?“
„Jo, maj teď společnou stravovací kůru.“
„Patrik dá půlku svýho jídla vždycky Matesovi.“
„Tak nějak. Pan Maxwell prej řekl Patrikovi, že jestli se dostane pod metrák, bude moct velet, tak jsem zvědavá.“
„Třeba z něj bude stejnej lamač dívčích srdcí jako je Martin.“
„Co ty víš,“ usmála se Jana.
Chvíli jen seděli, mlčeli a pozorovali okolí.
„A stejně je tu hezky,“ promluvil Honza, „doufám, že nám ukážou cestu, rád bych se sem podíval jako civil.“
„Tak až pojedeš, tak bys mě mohl vzít sebou, teda pokud se na mě nezlobíš.“
„Samo sebou,“ podíval se na ní. Zavrtěl hlavou a pomyslel si:
Ty pořád nic nechápeš? Na tebe se nemůžu zlobit. A i kdyby, tak bych mi to nevydrželo dýl než pár minut. Já tě miluju! A láska? Láska je vždy jednostranný cit, ať si kdo chce, co chce říká. Vždy jenom jeden miluje druhého a pokud to myslí doopravdy, nežádá nic zpět. Láska není výměnný obchod. Žádné miluju tě - miluj mě! Milovat je jako zabíjet...
„Tak půjdeme?“ přerušila tok jeho myšlenek Jana.
Pomohl jí vstát a pokračoval:
...můžete někoho zabít, a zůstat naživu, stejně tak někoho milovat, a nebýt milován. A co víc neexistuje žádné stůj. Žádná stopka. Nemiluj mě a dost. Nic takového nefunguje. A není k tomu důvod. Lidské srdce je dost široké na to, aby člověk mohl milovat kolik lidí chce a jak hluboko chce! Kdepak, holčičko, já tě milovat chci, a to hluboce, protože...
Kráčeli spolu vstříc penzionu. Zadíval se ještě jednou na její krásný profil.
...protože vím, že ty si to zasloužíš. A taky budu. Navždy.