[50] Kybernýři - Nenech se přemlouvat

Protože Honza se probral jako poslední, musel v centrále EBIS zůstat, i když ostatní už odjeli. Sbalil si jediný kufr, který měl. Dveře kóje se za ním definitivně zavřely. V šedé chodbě narazil na sympatickou dívku. Těžkou tašku sotva vlekla po podlaze a když ho zpozorovala, zůstala stát.
„Ahoj, nechceš pomoc,“ nabídl se, „jó, promiň, jsem Honza.“
{Ahoj, hezká holko, tebe odněkud znám, ne?} pomyslel si přitom.
„Jejda, to bych byla vážně ráda. Je to fakt těžký.“
{Nemůžu uvěřit, že tě mam tady, živého, před očima.}
„Páni, že tys ulovila medvěda a teď ho vláčíš domů.“
{Holku jako ty bych si musel pamatovat. No, jasně!}
„Kdepak, trochu jsem neodhadla situaci. Jinak jsem Julča, Julča Chlumová.“
{Víš, když jsem tam každý den seděla a dívala se tvýma očima...}
„Proč mám pocit, že bych tě měl odněkud znát?“
{Jasně, jsi ta holka od toho terminálu. Moje dispečerka.}
„To bys teda měl, byla jsem tvoje dispečerka.“
{...stejně jsem vždycky šilhala vedle na panel.}
Honza přivolal výtah. Když se otevřely dveře, hodil zavazadla na podlahu a zmáčkl nulu.
„No jo, viděl jsem tě při prohlídce kontrolního.“
{Poslyš, tenhle účes ti fakt sluší, co říkáš?}
„To je dost možný, byly jsme tam všechny.“
{Kéž by ses na mě díval stejně jako na ní!}
„Určitě to bylo tam.“
{Máš nádherný vlasy.}
„A víš, že asi jo. Jak vás Miriam Lipowská přivedla.“
{A pak, když ses ztratil, měla jsem o tebe strašnej strach.}
„Lipovská!?“
{Rusý vlasy!}
Dveře výtahu se otevřely a oni vyšli do přízemí penzionu.
„Jo, je to šéfova dcera. Chudák.“
{A ten kretén se choval fakt divně.}
„Rodiče si nikdo nevybírá. Holt smůla.“
{Takovej účes měla Jana, když jsem jí poprvé viděl.}
„No, naštěstí se moc nepotatila.“
{Strašně se mi ulevilo, když ses vrátil.}
„Teď kam? Jedeš taky domů?“
{Ach, jo. Tohle není možný!}
„Jo, auto by už mělo čekat před vchodem.“
{Víš, že jsi ve skutečnosti mnohem hezčí?}
„Zeptám se, kde čeká moje.“
{Tohle ti udělat nemůžu.}
„Jedeš taky do Prahy?“
{Krátký vlasy ti sluší.}
„Taky, ale chtěl jsem se ještě po cestě někde stavit. Zdržoval bych.“
{Nemůžu si s tebou začít jenom proto, že mi připomínáš Janu.}
„Já vlastně ani moc nespěchám.“
{A ty koutky jsou pekelně sexy.}
„Možná, že se to protáhne.“
{Vypadáš jako moc fajn holka...}
„Na jak dlouho tak?
{Trochu si i zhubl, co?}
„Kdo ví, možná hodina, možná den.“
{...nezasloužíš si být jenom náhradnicí.}
„Myslím, že mám i den.“
{V Rakvi každej zhubne.}
Zastavili se u recepčního pultu. Zadíval se jí do očí a ona zase do jeho. Konečně si rozuměli.
„Netuším, jak dlouho tam budu, asi budeš muset dlouho čekat.
{Kdepak, připadal bych si jako hajzl, co tě jen využívá.}
„Říkám, že ráda počkám.“
{No tak, nenech se přemlouvat.}
„Budeš se nudit.“
{Vážně nemůžu!}
„A kam to vůbec jedeme?“
{To si vážně nedáš říct?}
„Jedeme?“
{Fakt ne.}
„Jedeme!“
{No tak!}
„Někam do přírody.“
{Opravdu to nejde.}
„Fajn, přírodu mám moc ráda.“
{Dej mi aspoň šanci, jen malinkou.}
„Když teda myslíš.“
{Budeš mi to vyčítat.}
„Jasně, jedem!“
{Já to risknu!}
„Takže, kde máš to auto?“
{Dobrá, to je tvoje volba.}
„Venku.“
{Fajn!}
Zvedl zavazadla a vynesl je před hlavní vchod, kde je převzal řidič a hodil do kufru nové černé nablýskané Pragovky. Elektromotor zašuměl a pak se rozběhl. Šofér posadil dvojici na zadní sedadla a rozjel se po prašné cestě.
Les kolem hučel. Ve vlhkém jehličí rostly hřiby křemenáče a nad vším dohlíželo z azurové oblohy káně. A na mýtině? Na mýtině tančily víly. Škoda, že je nikdo neviděl.