neděle 20. července 2008

[6] Kybernýři - Ubikace

Jana ve vedlejší kóji právě vylezla ze sprchy. Omotaná do ručníku vypadala jako Socha Svobody. Skrze stěnu k ní doléhal smích, který před tím díky vodě neslyšela. „Myslíš, že někdy dospějí?“
„Kdepak, to by si od nich chtěla moc,“ odpověděla Monika, která ve špinavé uniformě ležela na pohovce uprostřed místnosti. Vzpomněla si na všechny vylomeniny, které dělává Milan. Oči jí zazářily, pak pohasly.
„Hmm, v tom je možná ten zádrhel. Asi chci po chlapech vážně moc,“ posadila se Jana na opěradlo.
„Neboj, taky najdeš toho pravýho.“
„No, na padestátej pokus možná,“ pronesla Jana, „takže mi zbývá už jen asi dvacet chlapů a mám ho.“
„Tak to abys teď každej tejden střídala jinýho, ať už to máš za sebou,“ dodala Monika.
„Takže říkáš, pokračovat v nastoleným tempu,“ řekla Jana s kamenným obličejem, který nedokázala udržet a začala se nekontrolovaně hihňat. Strhla i Moniku a obě se chechtaly až jim tekly slzy. Nejlepší způsob, jak bojovat se smrtí, je vysmát se jí do očí.
Monika si otřela tváře. Z kufru vyhrabala velký ručník. „Nic, jdu ze sebe taky smejt tu špínu.“
„Fajn, já si půjdu stejně lehnout,“ zvedla se i Jana, vytáhla z brašny noční košili a ztratila se jednom z kamrlíků.
Monika hodila špinavé prádlo na skříňku v koupelně a pustila sprchu. Potom se schovala do útrob matovaných skel. Utápěla se v proudech tryskající vody, po lících jí kanuly slzy, které se ztrácely v krůpějích stříkající sprchy. Místnost se zevnitř zdála celá rozmazaná. Chvíli doufala, že jednoduše vyleze ven a ocitne se doma, dojde do ložnice a tam na ní bude čekat Milan. Nic takového se však nestalo.
Neskutečně dlouho stála před zrcadlem. Sušila si vlasy tak, že každý muž by na jejím místě skončil brzy plešatý. Když se jí konečně zdály dostatečně suché, popadla hřeben a začala je rozčesávat. Snad tahle černá hříva bude jediné, co bude muset obětovat, pomyslela si. Zhluboka se nadechla. Ne, musí to vyjít, dodala si odvahy a odebrala se na mrazivě azurovou válendu.
„Ty budou pozejtří čumět,“ zašeptal Patrik do téměř papírové stěny ubikací. Otočil se na bok a postel pod ním zasténala.
„To určitě,“ odpověděl Matěj z druhé strany zdi, „aspoň mě by se to líbilo.“
„No, stejně nám to zatrhnou,“ zabručel Patrik, „ale snad to bude stát za to. Snad to šéf pochopí.“
„Možná jsme to měli nechat na jindy, přeci jenom tohle už není žádná hra.“
„A kdy asi,“ trval na svém Patrik, „Až bude skutečná akce? Co když žádná nebude, stát se může cokoli.“
„Hmm, asi máš pravdu,“ přestal oponovat Matěj.
Zavládlo ticho, Matěj se díval do stropu a přemýšlel, na co ještě mohli při testování zapomenout. Patrik se chvíli převaloval, snažil se dostat své mohutné tělo celé pod přikrývku, ale moc se mu to nedařilo. Nakonec usnuli všichni.

1 komentář:

Geraldo Maia řekl(a)...

Hello Mušketýr,
It is a great pleasure to be visiting your nice blog for the first time.
Best wishes from Brazil:
Geraldo