[5] Kybernýři - Tak jsme tady!

„Tak jsme tady,“ pronesl Martin.
Jediná věta vystihovala vše. Po několika letech příprav se konečně dostali až do nitra samotné EBIS. Teprve nyní se stanou plnohodnotnými členy. Oni. Kybernýři - Pionýři Sítě. Pionýři. V Čechách tak trochu zprofanované slovo, ale nejlépe vystihovalo jejich úkol. Jenže oni nebudou potřebovat kryté vozy, jako pionýři západu v Americe, ani nebudou nosit rudé šátky jako mládež východního bloku v minulém století. Celý projekt od základu vytvořili sami. Dolaďovali drobné chybky a utvářeli silnější nástroje pro boj v Síti. Pozítří se rozhodne, zda jsou schopni dostát požadavkům a pokud ano, začne opravdová bitva.
Jakoby stejná myšlenka dostihla všechny v jediný okamžik. Postávali tam, posedávali a mlčeli. Nakonec promluvila Monika: „No nic pánové, já se loučím. Jdu se chvíli natáhnout.“
Pootočila se na Janu, jestli také odchází.
„Myslím, že se půjdu taky. Musím se převlíct.“ rozhodla se Jana, „Vypadám jako čuně, taky mohli ten náklaďák aspoň trochu vyčistit.“
Monika s Janou odešli do své kóje. Pat a Mat se zvedli hned z nimi. Patrik Štokr a Matěj Zídek rozhodně dokázali problémy řešit lépe než legendární večerníčkové duo, i když často stejně neobvykle. Znali se již od školy a přezdívka se s nimi nějak táhla celý život. Ve skutečnosti připomínali spíš Laurela a Hardyho.
Pat a Mat záhadným způsobem unikali účinkům povinných tréninků v EBIS. Patrik měl vždy o nějaké to kilo více, a jakoby se nerovnoměrně dělili o společnou stravu, Matějovi viditelně těch pár kilo scházelo. Ani jednomu však nechyběl smysl pro humor, který je neopustil ani v Rokli. Jejich úkol zde totiž spočíval v dohledu v řídícím středisku. Jinak by se sem dostali jen sotva.
Žádný doktor by se neodvážil uložit do Rakve vyzáblé tělo Matěje Zídka. Patriku Štokrovi by zase úbytek tělesné váhy v Rakvi neuškodil, ale takovou, ve které by se necítil jak sardinka, se jednoduše nevyráběly.
„Ty si koleduješ,“ pronesl Honza Preiss a položil se ve špinavé uniformě na čistou pohovku, když ostatní odešli do svých kójí, „Nechtěl bys toho nechat aspoň tady?“
„Ale jdi, jen sem se snažil, aby řeč nestála,“ bránil se Martin, který se zády k Honzovi prohraboval v kufrech.
Honza pokrčil rameny. „Dělej si, co chceš, ale jestli je to vážně dcera starýho, tak ...“
„Hele, já jí nebalil!“
„Aha, takže jenom něco jako profesní deformace, prostě už nedokážeš mluvit se ženskou, aniž bys ses jí nesnažil dostat do kalhotek.“
Martin se otočil, aby se znova ohradil. Uviděl, jak se Honza směje od ucha k uchu. A úsměv nezmizel, ani když mu erární bílé ponožky stočené v úhledné kouli prosvištěly kolem hlavy.
„Klídek, na to že to není pravda, tě to docela štve.“ Honza téměř udělal most, aby se natáhl za křeslo po střelivu, které ho minulo. „Něco ti upadlo,“ napřáhl se a strefil Martina přímo do velkého charismatického nosu. I když se trefa obtížností dala srovnat se střílením prakem do stodoly, stejně se radoval jako malé děcko. Carpe dien, pánové, zítra tady nemusí nikdo z nás být, blesklo mu hlavou. A nebo pozítří, a nebo za týden.
„A teď už toho mám dost, pane Preiss,“ předstíral Martin, že vytahuje notýsek a zapisuje do něj, „jste v hlášení: 'Osočuje velitele mise ze svádění zajíců a nedovoleně opětuje palbu biologicky nebezpečnými zbraněmi!' Tak a už se vezeš!“ Zastrčil smyšlený blok do skutečné košile. „Ale stejně, řekni, že není kus.“
„No vypadá hnusně, to nemohu říct,“ pousmál se Honza, „Ale myslel jsem, že je na tebe moc stará. Přeci jenom dvadvacet jí už asi bylo.“
„Nó, asi máš pravdu, ti jí asi nechám, ať furt neskuhráš.“
„Ó děkuji, velký Martine,“ poklonil se až k zemi, „Budu navždy jen ubohý služebníček.“