[3] Kybernýři - Uvítání v Rokli

Snad ho ještě uvidím, pomyslela si Monika, když zmizela Milanovi z dohledu v odbavovacím prostoru.
„Neboj, my to zvládnem,“ poplácala jí po zádech Jana Malá, která si dobře všimla výrazu v Moničiných očích. Sama podobný problém neměla, ale stejně s ní soucítila. Na malý okamžik na ní naopak dolehla tíseň, jestli vůbec bude někomu tam venku chybět. Zatřásla rusou hlavou, aby zapudila nepříjemné myšlenky.
Když se chodba vyčistila, z postranních dveří koridoru se vyřítili dvojníci jí a jejich kolegů oblečení do uniforem EBIS. Výkvět armádní rozvědky, který se jim alespoň trochu podobal. Zatímco Monika a její skuteční kolegové se vytratili k zaparkovanému kamionu, kde na ně čekala zavazadla, dvojníci nastoupili do letadla.
Vedení EBIS se zjevně příliš nezabývalo přípravou kvalitního dopravního prostředek pro převoz osob. Stačilo jim, že lidé uvnitř neuvidí ven a že nebude nápadný. Jako dozor s nimi jeli dva muži v pracovních overalech, které však na sobě neměly kousek špíny.
Všichni seděli na zahradních lavičkách, které se však nikdo neobtěžoval ukotvit, takže když řidič projel prudce zatáčku, skončili všichni na zemi.
Cesta trvala přes hodinu, z toho volnější krajiny a rychlejší jízdy si příliš neužili. Monika odhadovala, že mohou být tak dvacet kilometrů kdesi od Prahy. Když vystupovali, ani se neobtěžovali jim dát pásku přes oči. Nebyla potřeba. Před nimi stála nízká, úhledná asi dvoupatrová budova a všude kolem hustý porost stromů.
Náklaďák zmizel sotva z něj posbírali všechny věci. Muži v overalech je pobídly, aby je následovali do budovy. Vstupní hala byla vybavena jako recepce nejluxusnějšího hotelu. Pocit tichého penzionu ještě umocnili poslíčci, kteří jim přebrali zavazadla.
„Nebojte, bude o ně dobře postaráno,“ zahřměl důvěrně známý hlas, i když zatím nikoho neviděli. „Vy už můžete odejít,“ pokynul mužům v overalech důstojný hubený šedesátník v perfektním černém obleku, nejspíš od Blažka, nebo z Prostějova, který vyšel zpoza rohu. Světla luxusního lustru vykouzlila na jeho rozsáhlé pleši souhvězdí jasných bodů. Jakoby ignoroval vlastní stáří, z postranních ostrůvku šedin měl svázaný dlouhý cop. Ačkoli stářím zapadlé oči se zdály veselé, ústa se prohýbala v mrzutém šklebu, který by nezmizel ani kdyby brečel smíchy.
„Pane Maxwelle,“ pozdravil vedoucí mise Martin Blažek jejich šéfa, kterého zatím znali pouze z obrazovky.
„Zdravim, pánové a dámy,“ zvedl pan Maxwell ruku do výše ramen ve znamení pozdravu, „Račte za mnou.“
Pan Maxwell odvedl všech šest do nákladového výtahu v zadním traktu. Na ovládacím panelu se nacházelo pět tlačítek, od minus prvního do třetího patra. Třetí patro musela být asi půda, protože budova takové výšky rozhodně nedosahovala.
„Příště vám zajistíme lepší odvoz,“ přislíbil pan Maxwell, když viděl jejich špinavé uniformy, a stiskl naráz spodní tři tlačítka a všem se hned rozjasnilo. Jedou do třetího podzemního. Kdo z nich by nerozluštil prostý binární kód s trapně označeným záporným znaménkem, sotva by se dostal do podobné mise, která na ně čekala. Dvě na nultou, dvě na první a minus, to je jedna a dvě, tedy minus tři jak vyšité.
„Dámy a pánové vítejte v Rokli,“ pronesl slavnostně pan Maxwell, když se dveře výtahu rozevřely a před nimi se objevila mladá blondýnka v blankytné uniformě EBIS sedící za mohutným terminálem plným dotykových obrazovek a panelů. Ruce jí neustále lítaly z jedné strany ovládacího pultu na druhou. Za zády jí visel starý známý snad třímetrový znak s propastí, žebříkem i s nezbytnými nápisy.
Když si všimla, že přišel ředitel, odlepila z líce sluchátko s mikrofonem, pohodila jej na stůl vedle šálku s kávou a vykročila přivítat jeho i hosty.
„Miriam, je vše připraveno?“ zeptal se pan Maxwell.
„Ano, pane řediteli,“ ubezpečila ho Miriam, „zavazadla již mají ve svých kójích a zasedací místnost je také připravena.“
„Skvěle, odveďte je do zasedačky, přijdu hned za vámi.“ přikázal pan Maxwell a zmizel v nejbližších dveřích, zatímco Miriam odvedla Moniku a její kolegy.
Vše okolo se jí zdálo šíleně povědomé. Připadala si jako kdyby procházela po svém obvyklém pracovišti ve věžáku oficiálního vedení EBIS v Holešovicích. Iluze tak dokonalá, že si všimla, že i okna jsou na svých místech, jenom nepoznala, jestli se za nimi nachází nějaká projekce, nebo jen nebesky modrá stěna.