[2] Kybernýři - Odlet

Za hodinu a půl stála Monika v hale Ruzyňského letiště. Moc jí to slušelo. Oblečená do blankytné uniformy Evropské kanceláře pro informatiku a software, vypadala jako modrá víla z pohádky. Hlavu jí zdobila slušivá loďka. Na míru ušité sáčko ji skvěle padlo. Výšivka na pravé paži znázorňovala symbolickou propast spojenou provazovým mostem. Nahoře stál nápis „Knowledge is our weapon“, dole pak velká písmena „EBIS“.
A tahle nebesky blankytná víla se teď opírala o manželovo rameno, plakala a nedala se utišit.
„Ale jdi, ty hlupáčku,“ setřel jí slzu z tváře, „o mě bát nemusíš, já to bez tebe chvíli vydržím.“
Monika zvedla hlavu a uplakanýma očima se ne něj podívala. Popotáhla a téměř se uklidnila.
„Vždyť to bude jenom čtrnáct dní, né půl roku,“ snažil se jí uklidnit.
Pustila se znova do breku.
Kdybys jen věděl, co vím já, kdybys to jen věděl, pomyslela si Monika a objala Milana tak, že kdyby jeho tělo nebylo zvyklé na mnohem horší zacházení, dozajista by mu zlomila pár žeber. Kdybys to jen věděl, zasteskla si znova a políbila ho tak, jakoby to mělo být naposledy a také možná bylo.
U Ndélé, hlavního města Spojených států střední Afriky, změnil čas odletu barvu z bílé na červenou. Milan pohladil Moniku po dlouhých havraních vlasech a pomohl jí s kufry, jak daleko mohl. Pustil jí vstříc osudu, o kterém se nikdy neměl dozvědět ani slovo. Zatím věřil, že jejich úkolem je pomoci vybudovat novou centrální síť v mladé federaci v samém nitru černého kontinentu.
Kdesi v hloubi Milanovy mysli sice hlodala otázka, zda je bezpečné jí poslat do země, kde teroristé stále častěji unášejí cizince, ale zatím byly všechny oběti jenom novináři, tak snad se na tom ještě pěknou chvíli nic nezmění. Monika mu říkala, že budou mít velikánský vojenský dozor, tak snad už je velká holka a ví, kam může jet a kam ne.
Když se na chvíli otočila v koridoru, ještě jí stačil zamávat. Pak se mu ztratila z dohledu. V davu rozpoznal ještě pět podobných uniforem. Pouze jednu z nich oblékala další žena. Asi bych měl začít žárlit, blesklo mu hlavou. Ale co, všechny je zná už dlouho. Vždyť spolu pracují déle než pět let.
Milan se přesunul k prosklené části haly, odkud dobře viděl na letištní dráhu. Všech šest lidí v uniformách teď vycházelo ven pohromadě. Jakoby nebyly banda skvěle oděných i placených informatiků, ale vojáci. Postupovali v dvojstupu, ženy kráčely uprostřed. Na schodech se jak na povel otočili a zamávali. Na dálku nerozpoznal obličeje, ale černovlásku v nebesky modrém našel jenom jednu. I když věděl, že ho v davu nepozná, zamával jí zpátky.
Zanedlouho nastoupil poslední pasažér, personál odvezl schody stranou a letadlo se pomalu začalo plazit k ranveji. Na jednom konci se zastavilo, obrátilo se na neskutečně malém prostoru čelem vzad, vyrazilo s ďábelským zrychlením a vzlétlo. Milan se za ním díval, dokud se z něj nestala jen nepatrná tečka na prosluněném nebi. Vyrazil zpátky domů.
S velkou námahou si v předsíni zul boty, v ložnici naházel prádlo na podlahu a padl na postel. V noci toho příliš nenaspali, tak usnul dříve než se stačil zvířený prach opět usadit na své výsostné místo na nočním stolku, odkud ho Monika nestačila každý týden utírat.
Probudil se pozdě odpoledne. Ze seznamu jídel, který mu lednice přečetla si vybral mražené lazaně. Hodil je do mikrovlnky. Zítra se pokusí uvařit něco sám, ale dnes by to stejně nedopadlo dobře. Po denním šlofíku se vždy cítil ještě unavenější, než před ním. S rozplizlým beztvarým těstovinovým cosi, které vůbec nepřipomínalo italskou specialitu, se usadil na pohovku v obývacím pokoji.
Uchopil dálkový ovladač a projížděl kanály. Pocítil až svírající pocit svobody. Vždy se chvíli dohadovali, na co se budou dívat a pak stejně s drtivou pravidelností ustoupil Monice. Když byla unavená, uložila mu hlavu na klín a většinou v půlce filmu usnula. Hladil jí po dlouhých vlnitých vlasech a pozoroval, jak mlčky sleduje stříbrné plátno.
Obvykle mu pak celá noha dřevěněla, ale nevadilo mu to. Když začala zhluboka oddychovat, jemně jí uchopil a odnesl do postele. Oblečení, které jí opatrně svlékl, přehodil přes prádelník a uložil jí v hebké noční košilce spát. Políbil jí na čelo a přikrývku přitáhl až pod bradu. Lehl si vedle ní. Chvíli pozoroval, jak je úžasná, a usnul.
Dnes si však musel sám vybrat, na co se bude dívat. Žádné protesty ani přemlouvání či vyjednávání. Když nenašel nic, co by ho bavilo, zahodil ovladač a položil talíř s večeří na pohovku vedle sebe. Chvíli bádal ve stojanu plném starých disků a pak vytáhl Trosečníka s Tomem Hanksem. Usnul někdy v okamžiku, kdy si Tom Hanks sám trhá zub. Asi deset minut před tím, než se na obrazovce objevily divné šmouhy a zvuk začal přeskakovat. Měl by přestat být sentimentální a pořídit si přehrávač na holodisky.
Probudil se kolem třetí ráno. Zdálo se mu o tom, že letadlo s Monikou spadlo do moře. Příště si bude filmy vybírat lépe. Celý zpřelámaný odnesl prázdný talíř do kuchyně a ulehl do děsivě prázdného letiště.