Zvědavé paprsky světla šátraly po ložnici manželů Valentových. Když se Monika probrala, pruhy sluneční záře právě stékaly z moderně vyhlížejícího prádelníku. Natáhla ruku, aby pohladila manžela. Máchla však pouze do prázdna. S jemným vrněním se otočila a našla jen rozházenou přikrývku.
Zvláštní, většinou ho z postele vytáhne až vůně kávy, kterou mu chystá téměř každé ráno. Káva. Skoro by řekla, že jí teď také cítí. Ano, určitě, cítí kávu a ještě něco víc. Míchaná vajíčka. Ten se tedy překonal, pomyslela si.
Za prosklenými dveřmi ložnice se mihl stín. Okamžitě zalezla pod deku a předstírala spánek. Přeci nepokazí překvapení. Milan zatlačil kliku loktem a celé snídaňové veledílo, se kterým se už hodinu mořil, téměř skončilo na zemi. Otevřel si špičkou a zůstal stát opřený o zárubně.
Monice splývaly dlouhé havraní vlasy po lesklém saténovém povlečení, které si hebkou ručkou přidržovala pod bradou. Chvíli jen pozoroval, jak se přikrývka zvedá a zase klesá v rytmu jejího dechu. Ne, nebyla pěkná, hezká ani krásná, byla přímo okouzlující, půvabná. Prostě úžasná.
Připadal si, jako když jí viděl poprvé. Nebeské stvoření, které si jednou rukou pohrávalo s oslňujícími kadeřemi a druhou kroužilo po hraně prázdné sklenky a přeskakovalo citrón, který zbyl na okraji nádoby jako žlutá korouhev na helmě římského legionáře. Vzala půlměsíc do úst, vykousla dužninu a zašklebila se.
Právě tehdy si všimla, že jí pozoruje. Téměř se udusila kůrou, kterou vzápětí vyplivla zpátky, a začala se nevině usmívat. Odvrátila zrak a povídala si dál s přáteli.
Když si na to Milan vzpomněl, vykouzlil se mu na tváři úsměv téměř totožný jako měla tenkrát ona. Zasnil se natolik, že znova téměř upustil tác. Káva v šálku se už těšila, jaký nádherný flek vytvoří na zánovním koberci, ale naštěstí se mohla dál jen těšit.
„Miláčku,“ pokoušel se jemně vzbudit manželku, „lásko, vstávej, už je ráno“
Monika se nechala chvíli přemlouvat, aby se neprozradila, pak se protáhla, promnula si oči, posadila se a opřela šíji o pelest.
Dívala se na něj a on se díval na ni. Prohlédla si starý oprýskaný tácek, a zkoumala, co na něm nese.
Vedle kávy a vajíček nesl i dva krajíce chleba, oba silné na tři prsty a nepříliš zarovnané. Jeden z nich měl to štěstí, že Milan zakryl nejhlubší prohlubně silnou vrstvou másla, které rozetřel dohladka, a uprostřed vykouzlil rudé srdce z jahodové marmelády. Druhý ležel opřený o talíř s vajíčky a se zjizveným povrchem prosil o to, aby ho již konečně někdo snědl. Snažila se nesmát, aby se ho nedotkala, i když věděla, že by se na ní určitě nezlobil.
„Páni, snídaně až do postele,“ zajásala Monika, když se jí uložil tác do klína, „asi bych ti měla odjíždět častejc.“
Milan se na oko zamračil, a pak se zase usmál. Bedlivě jí sledoval.
Ochutnala kávu. Trochu silnější. Trochu MOC silná. Skoro cítila, jak se jí vlasy ježí na hlavě. Něž se pustila do vajíček, využila Milanovu chvilku nepozornosti a hodila pod postel malinký kousek skořápky. Přikusovala k nim gigantický neforemný krajíc chleba a labužnicky vychutnávala každé sousto míchanice, aby udělala Milanovi radost. Říká se upřímnost nadevše, ale proč zbytečně hanit něco, co bylo vytvořeno s takovou láskou.
„Vážně bys mě neměl takhle rozmazlovat,“ mumlala s plnou pusou, „nebo si na to zvyknu.“
„Jenom mě nepřechvaluj,“ usmíval se Milan, „nebo tě vezmu za slovo.“
Milan se posadil vedle ní na postel. Na tácu zbyl jen chléb se srdíčkem. Přidržel ho ve výšce úst a každý začal ukusovat z jedné strany. Zastavili se uprostřed, oba nosy umazané od marmelády, a snídani zakončili nekonečně dlouhým sladkým polibkem. Zdálo se jim, že slunce zapadlo a zase vyšlo. Milan se natáhl a zavrtal pod přikrývku a přitiskl se své polovičce.
„Promiň, vážně už ne,“ odstrčila ho a podívala se na budík, „ musím jít!“
V obličeji se jí náhle objevil strach, zmatení i neklid. Téměř zapomněla, co jí čeká. Kdyby jen věděl, co s ní udělají, v životě by jí nedovolil odejít. Nával emocí však pominul stejně jako přišel.
„I když myslím, že ještě mám deset minut,“ pronesla tiše s úsměvem. Možná jsou to jejich poslední společné chvíle, tak proč je promarnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat