[31] Kybernýři - Příšerná obluda

Milan dopil kelímek kávy a hodil ho do koše, který stál vedle lavičky, na které seděl. Pozoroval lidi, jak chodí sem a tam po malém náměstí, které leželo před hlavním vstupem do věžáku Journal of Africa. Jediné stopy, které se mu podařilo získat, vedly právě sem. Trvalo ale celý týden, než se mu podařilo domluvit si schůzku s někým odpovědným.
Kromě toho, že oba britští novináři měli nejspíš namířeno právě sem, což mu potvrdila recepčni, trápila ho ještě jiná myšlenka. Proč nikdo neodvysílal záznam s únosem Moniky a jejich kolegů. Buď někdo nahrávku stopil právě tady v televizi, nebo Moniku neunesli teroristi a je bůhví kde u bůhví koho.
Zvedl se z lavičky a vyrazil do budovy. Když jí viděl z letadla, připomínala mu velký skleněný hřebík zaražený do srdce města. Příšerná obluda.
„Pan Pittman vás již očekává, pane Valenta,“ přivítala ho recepční, „je vám ale jasné, že do budovy se nesmí nosit zbraně.“
Milan se na ní podíval. Otočil se a prohlédl si rám nad otáčivými dveřmi. Zajisté detektor kovu, jak jinak.
„Zajisté, madam, můžu si tu kočičku schovat někde u vás,“ zeptal se dívky a vytasil nablýskanou Petru.
„Ovšem, můžete použít bezpečnostní schránky,“ ukázala na stěnu plnou malých dvířek po její pravé straně.
Milan uložil Benovu krásku do jedné z těch, ze kterých koukaly malé klíčky. Zamkl jí a klíček schoval do kapsy.
„Použijte, prosím výtah číslo tři. Pan Pittman na vás u něj čeká v třiatřicátém patře,“ řekla dívka za pultem a ukázala na dveře jednoho z výtahů, který stál bokem od ostatních. Nejspíš sloužil výlučně personálu.
Milan kývl hlavou a vydal se k výtahu, který na nej již čekal. Zmáčkl číslici třiatrřicet a kabina se rozjela nahoru. Když se dveře otevřely, stál před nimi statný padesátník, běloch s prošedivělými vlasy a strništěm třídenních fousů.
„Vítám vás, pane Valenta. Pojďte, promluvíme si v mojí kanceláři,“ uvítal ho francouzsky.
Milan odpověděl na pozdrav a následoval ho šedivou chodbou.
„Dáte si něco k pití,“ zeptal se muž, a když Milan zavrtěl hlavou, sám si nalil do sklenky krapet whisky a usadil se do koženého křesla.
Milan si jen tak ze zvyku prohlížel místnost. Na téměř prázdném stole stála zlatá cedulka s nápisem Mehdi Pittman, generální ředitel. Absolutně netušil, že má tu čest mluvit s tak vysoce postaveným člověkem, bohatě by mu stačil nějaký řadový redaktor, který má na starosti teroristy.
Nábytku v kanceláři bylo poskromnu. Zato vše, co se v ní nalézalo, muselo stát pěkný balík. Vitrína z ebenového dřeva a broušeného skla obsahovala další zlaté předměty a diplomy. Zeď pokrývali fotky Pittmana s velkými světovými vůdci.
„Musím vás bohužel zklamat,“ začal Pittman, „ale pokud je mi známo, žádný záznam s vaší ženou jsme neobdrželi. I když to by měla bít spíš pozitivní zpráva.“
„Samozřejmě, pane Pittmane.“
„Co se týče těch angličanů, opravdu měli vystoupit v naší večerní šou, ale nedostavili se. Slyšel jsem, že prý byly stejně dosti podnapilí, takže by z jejich vystoupení stejně nic nebylo. Netušíte, jaké to bylo smutné překvapení, když jsme pak obdrželi nahrávku právě s nimi.“
„Víte, to by mě právě zajímalo nejvíc. Jak se k vám dostávají ty nahrávky. Vždyť to je vlastně jediná stopa, kterou může policie získat. To vám je někdo nechává ráno před dveřima, nebo jak?“
„Kdepak, to by jistě policie již dávno všechny chytila. Víte teroristé jsou nevyzpytatelní, jednou to hodí jako balík do schránky uprostřed pralesa, jindy zase nechají válet v podzemním parkovišti a jindy to pošlou jako přílohu e-mailem.“
„A v případě těch dvou?“
„Záznam našel noční hlídač dole v garážích, válel se tam u východu. To vám bylo haló, mysleli, že to je bomba, tak zavolali dokonce pyrotechniky.“
„Ale to někoho museli zachytit bezpečnostní kamery, ne?“
„Samozřejmě. Maskovaného muže, kterému nebylo vidět do tváře a který zmizel kdoví kde.“
„Takže žádné stopy?“
„Bohužel.“
Milan chvíli jen mlčky seděl a pak se zvedl a chtěl se rozloučit.
„Spěcháte někam?“ zeptal se ho Pittman, „Kdybyste chtěl, mohu vás trochu provést po studiích.“
„No, popravdě, chtěl jsem pokračovat s hledáním někde jinde.“
„Ale jděte, kdy se vám poštěstí navštívit druhou největší zpravodajskou televizi na světě. Pojďte, ukážu vám, jak vypadá takové vysílání ze zákulisí.“