[30] Kybernýři - Lovu zdar

„Slečno Chlumová, zatím žádné změny?“ zeptal se Lipowski od svého kontrolního stanoviště v řídícím středisku.
„Ne, pane. Žádný signál jsme neobdrželi,“ odpověděla dívka.
„Dobrá, myslím, že vás tedy nebude nadále potřeba, můžete si vzít volno, abyste načerpala energii, kdyby došlo k nějaké změně.“
„Ale pane, nemůžu...“
„To je rozkaz mladá dámo,“ došel k jejímu stanovišti v pultu dispečerek. Na černém panelu svítil už jenom zelený panák znázorňující fyzický stav Honzy Preisse. Ostatní obrazy nedostávali žádný signál, tudíž byly černé.
Dívka se s velkou nevolí zvedla a opustila svoje pracoviště. Lipowski vypnul malým tlačítkem Honzův panel definitivně.
„Tak kam dál,“ zeptala se Monika. Snažili se vypátrat místo, odkud přišel signál s přiznáním teroristů, ale už hodinu bezradně seděli v buňce, kde ztratili spojení.
„Je lepší vybrat si špatnou cestu, než zemřít na rozcestí,“ prohlásil Martin a silou se opřel do jednoho ústí, čímž se přenesl na druhou stranu. Monika a Jana ho následovaly.
„Na Síti pořád nic, museli se odpojit,“ řekla Jana.
„To znamená jen jediné, musíme se dostat nejblíž, co to jde a počkat na další kontakt,“ rozumoval Martin, „Mates by už měl mít dekódovanejch dalších dvacet potencionálních adres. Takže buďte ve střehu.“
Uprostřed buňky se objevila velká hlava Lipowského. Ten chlap si potrpěl na teatrálnost.
„Mám pro vás dobrou zprávu, kolegové,“ začala hlava.
„No, tak nás nenapínejte. Dopadl ty teroristy někdo v terénu a my můžeme jít domů?“ zhostil se řeči Martin, „protože něco jiného nás stěží potěší.“
„Mám pro vás možná něco lepšího,“ pokračoval hlavoun, „váš kolega se má dobře. Pomalu začal fázi probouzení, za pár dní si s ním můžete promluvit.“
„Myslel jsem, že se při takovém výpadku měl vrátit?“
„Víte, že jsem zatím ve fázi pokusů, raději jsme ho jsme se rozhodli, znovu ho do Sítě neposílat.“
„Dobrá, my se tu bez něj nějak obejdem. Až otevře oči, tak mu vyřiďte, že mu nakopu zadek, za to, že se fláká, ale děvčata, ty ho prej pozdravujou.“
„Ovšem, rád mu to vyřídím. Lovu zdar, dámy a pane,“ usmála se velká hlava a zmizela.
„Nazdar,“ štěkl Martin do prázdna.
„Takže Honza je ze hry venku, musíme to zvládnout sami,“ zašeptala Jana, „snad je v pořádku.“
„Slyšela si, je v péči těch nejlepších doktorů. Rozhodně se má líp než mi tady,“ pronesl Martina a začal rozpočítávat všech ústí, které vedly z buňky, ve které se nacházeli. Nakonec pokračovali v jednom z nich.