[49] Kybernýři - Opět doma

Milan uslyšel zvonek a honem vyskočil ze židle. Na obrazovce nikoho neviděl, tak seběhl po schodech, protože se mu nechtělo přivolávat výtah. U zvonků našel mladou dívku. Četla si jména na štítcích. Vyšel před vchod a oči mu překryly hřejivé jemné ruce. Na levé líci ho ale zastudilo. Prsten.
Vysmekl se a políbil Moniku. Objal jí a nepouštěl. Ovinula kolem něj paže.
„To takhle líbáte každého cizince?“ zeptala se Monika.
„Přišel jsem o sluch, zrak i čich, tak si musím pomáhat chutí,“ přejel jí rukama po celém těle, „hmat mi naštěstí také ještě slouží, ale pořád vás nepoznávám,“ pohladil jí po hlavě, „chutnáte jako moje žena, ale moje žena, pokud vím, mívala na hlavě hustý porost vlasů.“
„Přišla o něj při výkonu služby.“
„Á souboj s vražedným kombajnem,“ uchopil jí za ruku a vedl si jí do bytu, „měl jsem o tebe strach.“
„Já taky.“
„Proč, vždyť já jsem nevytáhl paty z baráku, zeptej se Bena.“
„Kecálku.“
„Vážně.“
„A kdo mě byl hledat v Ndélé, nevíš?“
„Že by někdo od policie.“
„Jo! Jeden mladý detektiv.“
„To snad není možný,“ usmál se Milan a z ničeho nic se zastavil na schodech, „běž napřed, hned jsem zpátky.“
„Co?“
Milan seběhl zpátky ke vchodu, dívka tam stále stála.
„Pojď, ukážu ti, kde bydlí děda.“
„Vy mje snáte?“ ptala se netrénovanou, ale milou češtinou.
„Jsi Jitka, ne?“
Dívka přikývla.
„Tak pojď!“
Dovedl jí před dveře domovníka Gregora a zazvonil. V kukátku se objevilo obří oko.
„Á, pan kapitán, co potř...“ otevřel dveře a zarazil se a nemohl uvěřit, že vidí vnučku.
„Někdo vás tady hledá.“
„Tědečku,“ vykřikla Jitka a objala domovníka. Ze zadního pokoje hrála televize. Novináři pořád ještě odhalovali další skutečnosti kolem Journal of Africa. Nějací zaměstnanci stále opakovali, že o činnosti ředitele Pittmana neměli ani potuchu.
Milan se potichu vytratil a zamířil za Monikou.
Krčila se na podlaze v kuchyni a něco lovila na dně lednice. Vytáhla malinkatý předmět, identifikační čip.
„Tys odpojil ledničku?“
„Jo, furt mě otravovala a stejně v ní už nic nebylo. Někdo by měl sepsat Murphyho zákonu o INTELIGENTNÍCH elektrických spotřebičích: Když to vypnete ze zásuvky, tak to pracuje mnohem lépe.“
Monika se usmála a připojila ledničku zpět.
„Dobrý den, jsem lednička Eletrkomraz. Sloužím k nejenom k úschově potravin, ale i potravinové logistice. Musím vás upozornit, že vaše zásoby klesly na... nulu. Prosím... nakupte... více potravin.“
„Vidíš, s tím mě otravovala pořád.“
„Tak si jí měl nakrmit. A vůbec, jak nakrmíš mě?“
„Pojď někam zajdem!“
Monika se skočila osprchovat a pak vklouzla do těch nejúžasnějších večerních šatů, co měla, a Milan si vzal sváteční oblek. Vyrazili do Café Imperial.
„Víš, trochu jsem přemýšlel,“ začal Milan, když dojedli, „nechci tě do ničeho nutit, ale možná by ses mohla podívat po jiné práci. Víš, po trochu míň nebezpečný.“
„A ty přestaneš dělat u policie?“
Podíval se jí do očí. Měla pravdu, jeho práce byla nejspíš mnohem nebezpečnější.
„Myslím, že to už nebude potřeba,“ dodala Monika.
„Jak to myslíš? Tys dala výpověď?“
„Ne-e.“
„Tak co?“
„Chystám se na dovolenou.“
„Fajn, tejden spolu se vážně šikne, ale pak budeš muset zpátky.“
„Myslím delší dovolenou.“
„Kolik? Dva týdny? Měsíc? Ale to je v podstatě to samý.“
Zakroutila hlavou. On nic nechápe, pomyslela si.
„Pojď blíž!“ pobídla ho, „ještě, až ke mně. Dej mi ruku.“
Položila jeho ruku na svoje bříško.
„Už chápeš?“